jitrnic komentáře u knih

Kniha, kterou jsem chtěl napsat sám. Byť děj příliš nestojí za řeč, knize v poslední třetině trochu dochází dech a závěr vyšumí do ztracena.
Kontinuita parku je konečně moderní český společensky kritický román napsaný na základě vlastního prožitého života a pozorování světa kolem sebe. Neohlíží se na čtenářskou poptávku, neutíká do minulosti, do fantasmagorií, nesmrdí umělostí (to jsem tak nějak shrnul moje výhrady k novodobé české "literatuře"). Svět, který jsme si kolem sebe vytvořili, je poněkud divný a jeho pravidla velice diskutabilní. Petr Šesták bourá jednu po druhé chatrné budovy této Potěmkinovy vesnice, neokapitilistické, stále ještě postkomunistické a nekonečně povrchní a vylhané. Ke cti autora slouží, že stejně kriticky a sarkasticky se vypořádává i se svým hrdinou Josefem, se všemi intelektuály, artisty, nositeli pokrokové kultury a samozvanými spasiteli obecně. Troufnu si říct, že tím i tak trochu sám se sebou.

Petr Šesták v rozhovoru o knize řekl, že naše životní zkušenosti a postoje nejsou zas tak jedinečné, jak si myslíme. Vnímám to jako dobrou zprávu. Děkuju za tuto knihu.

8 28.05.2023

Perla ruské literatury. Štolc a Olga mě moc nezajímali, byli tak trochu neskuteční a sloužili podle mě jenom jako protiklady fantasticky vykresleným staroruským figurám Oblomovovi, Zacharovi nebo vdově Pšenicynové. Scény soužití Oblomova se Zacharem se čtenáři zjevují před očima jako prvotřídní satira a mrazivá groteska. Skrz obě postavy jako by Gončarov posměšně ukazoval na naši vlastní ničemnou nečinnost a nerozhodnost a naprosté budižkničemovství a vrtáctví. Oblomovův sen je pak ódou na naše vylhané a vybájené představy o idylickém kraji našeho dětství.
Přesto je kniha ke svým postavám, i k jejich staroruskému chápání života nesmírně milá a laskavá.
Tato jemně vyladěná harmonie sžíravé satiry a melancholické empatie činí z knihy naprosto mimořádný čtenářský zážitek.

10 23.05.2023

To, co vidíme, to ve skutečnosti nevidíme. Čas je jenom v naší hlavě, která je souborem příběhů, které nám nakukali naši předci. A tak dál. Kdo si troufá rozebrat svoje vnímání na molekuly...
Zatímco první díl byl příjemný svým zpochybněním všech možných myslitelných dogmat, druhý se zvrhává v ultramaterialistické popření všeho, co nás přesahuje.
Jsou to myšlenky komplikované a většinou i hluboké, ale dovolím si autorům oponovat – nevíme o žádném objektivnějším přijímači vnějšího světa než je náš vlastní mozek, z logiky věci ani žádný jiný nemáme šanci poznat. Tuto knihu stvořily stejným způsobem "omezené" mozky. Ústřední myšlenka se tak točí v kruhu.
Ani s myšlením se to nesmí přehánět.

02.03.2023

Historické romány zhusta vypovídají spíše o době, v níž byly napsány, než o době, kdy se odehrávají. I u paní Loukotkové je vidět zřetelná tendence k opovrhování bohatstvím, parádou a vzdělaností. Se zlými Římany se při jejich charakterizaci naprosto nepáře, od počátku je jasné, po čí krvi má čtenář lačnit. Naštěstí vykreslení "lidu" je zde podstatně realističtější a prokreslenější, alespoň v rámci tohoto velmi útlého a "rychlého" románu.

Největším kladem je nádherná čeština paní Loukotkové. Nemám tušení, zda jí použité básnivé výrazy jsou zcela její licencí, či zda se jedná o archaismy. Užívá jich jemně a střídmě a jinak nepříliš komplikovaný text jimi úžasně zkrášluje.

3 15.02.2023

Nutno přečíst. Nejlepší kniha o podstatě všeho, s kterou jsem měl dosud čest. Klade víc otázek než odpovědí a to formou nanejvýše zábavnou. Vyznění o naší vlastní nicotnosti je paradoxně dosti optimistické. Provázání pratchettovské fantasy a skoro-seriózních vědeckých dedukcí naprosto dokonalé.

1 05.02.2023

Nesedí mi pozice, do které se pasují pisatelé dopisů Werichovi, kdy ve snaze vyjádřit Mistrovi obdiv stávají se menšími a ještě menšími, hodlají se stát zřejmě trpaslíky... Na druhou stranu mi vlastně nic není do toho, co si Werich s kým soukromě dopisoval... A tady je na můj vkus příliš korespondence té, jejíž souvislosti můžeme maximálně tušit a o povaze Wericha i ostatních si vytvářet spíše zkreslené než objektivní představy... Ale to už asi bude úděl každého podobného výběru. Pohled na osobnost Jana Wericha, na souvislosti, na společnost a kulturu 20. století je to každopádně obohacující.

2 05.02.2023

Kniha, která zestárla. Umím si představit, jak silně zasáhla čtenáře ve své době. Ovšem z mého cynického pohledu se tu mohutně tlačí na pilu – český původ, nezdolnost a moudrost prostého lidu, hloupost a omezenost mocných a bohatých – to je tu naservírováno s takovou intenzitou, aby si čtenář snad ani neopovážil o této pravdě polemizovat. Přes tuto pachuť je nutno uznat Františku Kožíkovi nesmírnou vypravěčskou zručnost.

4 22.01.2023

Všechny dějové linky jsou precizní (osobně jsem se nejvíc kochal rozjímáním neexistujícího Goetha s ještě méně existujícím Hemingwaeym), zřejmě i mistrně pospojovány, byť také mně některé spojitosti unikly, jak moje pozornost ke konci knihy polevovala (ta v doslovu Kunderou odhalená identita jedné z postav mi nedošla ani omylem). Myšlenkově jedním slovem úchvatné.

3 15.10.2022

Dovolím si Mistra tentokrát zkritizovat. Sám na začátku i konci knihy uvádí něco ve smyslu, že vlastně neví, proč tu knihu psal, a že si ji po sobě ani nepřečetl... no a je to vidět. Působí dojmem, jako by mu někdo přikázal jet do Itálie a napsat z ní cestopis, což jako kdyby učinil na zpáteční cestě vlakem a z nádraží ho odešel rovnou odevzdat do redakce, načež se zapřísáhl, že ho už do té přeumělkované Itálie nikdy nikdo nedostane... Svoji neznalost jazyka obhajuje jako ctnost, kritizuje renesanci i baroko, Řím, Benátky, italské umělce... Na jeho poměry velmi málo pokory a snahy porozumět a příliš mnoho intelektuálního exhibicionismu. Závěr (porovnání Itálie s českými luhy a háji) zcela předvídatelný, protože mnohokrát jinde v různých variacích již čtený.

Dojem z knihy nic nemění na mém uctívání Karla Čapka coby ikony české kultury.

3 17.09.2022

Brilantně napsaná pitomost. A jinak posmívat se zemi, ve které se narodil a překládat to do cizích jazyků, nepovažuji za zcela správné, to jen na okraj.

21.07.2022

Oslnivá surrealistická forma, která se ovšem časem omrzí. Filozofický přesah je za mě spíš nedotažený, tu a tam nesměle naznačený. Navzdory mému hodnocení nepovažuji naprosto Druhé město za průměrnou knihu. Svojí formou, jazykem, je mimořádná.

6 19.07.2022

Tak konečně. Na čtvrtý pokus kniha od Pratchetta, která se mi líbila od začátku do konce. Filozoficko-teologicko-politicko-dobrodružná story s přesahem a pytlem legrace k tomu. Pratchett tentokrát drží nit, děj se mu nerozpadne do žádných šíleností, naopak graduje. Bravo!

5 13.07.2022

Jak někde Jung sám praví, netřeba vnímat jako Písmo svaté a každé jeho slovo tesat do kamene. Netřeba se asi ani namáhat nelehkým blouděním lidskými hlubinami, pokud člověk nedosáhne určitého věku, možná i zenitu, dalo by se říct. Možná šťastní ti, kteří nerozumí. Každopádně někdy byste to měli zkusit přečíst, až se vám to jednou trefí do té správné životní fáze, budete mít pocit, že TO JE ONO.

Přesto, že možná Jung došel svým poznáním dál, než kdokoliv jiný před ním a po něm, určitě si od něj hned zas tak něco nepřečtu. Sebezkoumání, kterým při čtení procházím, není vždy úplně příjemné. Pokud se mu Jung věnoval celý život, není divu, že se svému okolí odcizil...

2 17.06.2022

Nejucelenější, dějově nejsmysluplnější Vonnegutova kniha, zároveň k lidstvu nejtvrdší a nejnekompromisnější. Jako by Mistrovi s lidstvem jednoduše došla trpělivost a nehodlal jemu ani sobě nadále cokoliv pozitivního nalhávat. Přesto je ono dopředu známé rozuzlení za mě super a byl bych pro takovéto pokračování lidstva, i kdyby bylo beze mě.

A jako vždy jsou Galapágy kopcem proklatě trpké legrace. Pro mě možná i vrchol Mistrovy tvorby.

2 19.04.2022

Groteska z maloměsta o tom, jak se lid ujal vlády, funkcí, kapitalistických i jiných majetků a jak zatočil s třídními nepřáteli. Jak vznikaly novodobé elity, co se stalo s těmi starými a jak to všechno mohlo projít.

Zacházení Jaroslava Žáka s rodným jazykem je naprosto bravurní, díky čemuž jsou zločiny, čistky a týrání vlastně veliká legrace, aniž by člověk zároveň nekroutil hlavou s otevřenou hubou.
¨
Akční scény jsou podstatně slabší, bohužel jimi kniha tak nějak vrcholí, čímž u mě ztrácí na absolutnosti.

25.03.2022

"Zkusil jsem, zvoral jsem a uklidil jsem po sobě. Takže teď je řada na vás." Co dodat.

1 05.03.2022

Hodnotím absolutně, ač si vůbec nejsem jistý etičností vydávání soukromé korespondence, byť mnoho let po umělcově smrti. Dojem z Mistrovy osobnosti také poněkud zkresluje, že jsou tu uvedeny pouze jím psané dopisy plné úcty, proseb a naléhání. Bezpochyby i on sám obdržel dopisy v podobném duchu, jistě i k němu mnoho vynikajících lidí té doby vzhlíželo, jako on vzhlížel s úctou a pokorou k umělcům soudobým i minulým (ne tak k vládnoucím elitám).

Myslím si, že to vše, jaký Beethoven byl, je právě v jeho hudbě a v ničem jiném, protože skutečný umělec a jeho dílo jedno jsou.

3 31.01.2022

Doslov a fotografie šťastné rodiny v předvečer zkázy zasáhnou mnohem více než čtení vlastní knihy, která není ničím víc, než multilingvním cvičením na téma běžné rodinné konverzace.

Edice je nádherná, vpravdě kulturní počin.

22.01.2022

Ano, je to krása. Kvůli formě knihy se pochopitelně některé myšlenky opakují (ale to je bolest i třeba Nového zákona, že), a ty citáty na závěr, kde se některé teze objevují už třeba počtvrté, ty už si mohl nakladatel odpustit.

Není to žádná "pořádná" kniha, kterou byste zařadili do zlaté pokladnice, je to takové (kupodivu) velice pozitivní a konstruktivní povzbuzení ke každodennímu boji s marností vůkol se rozprostírající.

15.01.2022

Umělecky velice ambiciózní dílo, v tom nejlepším slova smyslu. Norbert Frýd nám bravurně dává historické události a postavy s jejich motivacemi do souvislostí a vytváří komplexní obraz doby.

Dílo je však přece jen poplatné své době. Autor nám v samém závěru poměrně jasně připomene, jak se k událostem a postavám politicky postavit. A obešel bych se i bez vlasteneckých (snad v době vydání povinných nebo co) vložek (v mexických písních můžeme prý jasně slyšet české vlivy :-))

04.01.2022