Ad acta

Brilantně napsaná pitomost. A jinak posmívat se zemi, ve které se narodil a překládat to do cizích jazyků, nepovažuji za zcela správné, to jen na okraj.

Autorovu tvorbu mám velice ráda, ale tahle knížka pro mě byla trochu zklamáním. Moc se mi líbilo, jak si s námi autor pohrával, mám ráda takové knížky, ale samotné vstupy autora byly... Otravné? K tomu všemu jsem ještě měla pořádný maglajs v postavách.

Zábavné, hravé, vtipné, inteligentní. "Koupíte cedník, teče. Dáte ho spravit, necedí."

Úžasně jsem se u čtení pobavil, je to velmi vtipná kniha. Četl jsem ji dvakrát, protože jsem se domníval, že jako detektivka musí mít i nějaké vyřešení. Ale buďto nemusí, nebo jsem ho ani napodruhé nebyl schopen najít.

Tak tohoto bych si dala i větší dávku. Autorův černý, sarkastický humor mi naprosto sedl. A trik hlavního hrdiny s "citacemi bible" si říká o zavedení do praxe!

Roztomilá intelektuální ohlasová blbůstka, která si hraje se čtenářem, aniž by ho přímo urážela. Odkazy na Hrabala, Kafku, Borgese a šachové partie přímo v textu; jména postav převzata od mrtvých i žijících klasiků (kromě spisovatele Michaela Stavariče a profesora Jiřího Pelána zejména Jiří Šlupka Svěrák, původně pardubický hudebník - fakt se tak jmenuje - potěšil), dialogy brilantně napsány, ač nikam nevedou a většinou luštíte, kdo mluví s kým, situace úderné, přitom bez souvislostí, a proto zdánlivě o ničem, a samozřejmě - nevážně vážný doslov přináší grandiózní vysvětlení všeho za citace mnoha pramenů a ještě zařazuje novelu žánrově: "burleskní román, ve kterém se nic děje". Přistihla jsem se, že se celou dobu usmívám - takže dobré...

Detektivka je žánr po kterém rád sáhnu, když mi shoří všechny knížky a vypadnou mi oči. Ani jedno se však nestalo a já i tak přečetl detektivku. No a jaké to bylo? Inu dle očekávání. A proč jsem to udělal? Protože jsem byl zase napálen.

Namlsán Europeanou a Šmírbuchem jsem v knihkupectví zahlédl Ouředníka a tak rovnou pám: tak pojď. Kdo mohl tušit, že Ad acta je detektivní příběh o důchodcích? Já teda ne.

Knihu jsem přečetl za den s tím, že mi unikaly různé brilantně vymyšlené a schované náznaky, kterej důchodce teda co přesně udělal a komu. Celý to je rafinovaně bez konce a tak když to v doslovu nějakej fanda detektivek vysvětluje a staví hypotézy jak to všechno mohlo bejt a jak to teda vlastně číst, nechalo mne to úplně chladným. Což nebylo vůbec na škodu, protože dneska bylo zase vedro. 3/10.

Knížku jsem vzala do ruky, protože jí napsal jmenovec.
Střídají se v ní kapitoly s různými postavami, různými ději, různým časem.
Dávám za pravdu autorovi: "Čtenář definitivně pochopil, že definitivně nic nepochopil." Pro mne je to buď moc chytré, nebo moc hloupé.
Super jsou hrátky s jazykem a popis čecháčství.

Zajímavé hlavně po jazykové stránce. Autor ovládá češtinu skvěle. V detektivním příběhu jsem se trochu ztrácel a nějak jsem knihu nepochopil.

Šmírbuch jazyka českého znamená takřka nezbytnost, tenhle spisek zhola zbytečnost. V obou případech autor asi nevěděl, co s dlouhou chvílí, a tak ji zabil hrátkami s jazykem. V prvním případě slovníkově a epochálně, ve druhém rádoby beletristicky a efemérně. 40/16

Ad Actu podle mě charakterizuje slovo hra. Ta tu totiž probíhá hned na několika rovinách. Nejpatrněji asi po formální, jazykové stránce. Ouředník míchá, kombinuje, vrací se zpět, vytváří neočekávaná spojení, odkazuje dopředu, na klišé a ustálená spojení, a nabízí tak docela pestrou a zábavnou směsici jazykové hry. Druhou rovinou, na které si se čtenářem Ouředník pohrává, je žánrová. Text započíná jako reflexivní text jednoho hrdiny, posléze se přelévá v detektivku, aby nakonec nenaplnil ani jedno. Ad Acta na mě působila neuceleně a neukonečeně (nikoliv však v negativním smyslu, o nedokončenost tu podle mého jde), to se mi líbilo, přesto mě ale ničím jiným než hrou s jazykem a čtenářovým očekáváním nezaujala.

Nesnáším detektivky, o to víc mě tahle senilní detektivka nadchla!

Kdybych neviděl obálku, vsadil bych se, že čtu něco míň povedenýho od Jana Křesadla. Těžko si ten shodnej styl nějak vysvětlit. Ať už je to náhoda nebo záměr s výsledkem jsem spokojený.

Ad acta aneb Jak nasrat lidi (potažmo mě) a přitom si stále zachovat jejich přízeň :D Záběr útlé knížečky je opravdu široký, jsme účastníky hry s příběhem, jazykem (tím převážně), textem a hlavně také hry s námi – s čtenáři. Nelze jednoznačně určit žánr knihy, já jsem se bohužel bláhově v (rádoby) ději zaměřil na tu detektivní část... a pak jsem byl na konci knihy nevýslovně zklamán (čti nasrán), že jsem byl autorem podveden a nedostavila se mi závěrečná pointa a rozuzlení. Ale vzápětí jsem si uvědomil, že jsem něco takového mohl čekat, že jsem to v knize četl, ale skoro záměrně to ignoroval. Dobře mi tak!!
Miluju jazykové hrátky a lingvistické tajnůstky a podobně, v čemž se Ouředník také rád vyžívá. Za to a i jiné dávám plné hodnocení a těším se na další knihy :)

Kniha oceněná v USA a ve Francii, několik cen, ale žádná česká. Takže jí tímto uděluju Cenu černého humoru!

Souhlas! (Prý je text "příliš krátký"). Tak schválně: Souhlas!