jelad komentáře u knih

O tom, že když vymizí vášně, chtíče, touhy a lásky, tak z člověka nic nezbyde. Že když vás opustí tygr, pomalu vás opouští i život.
Tracyho tygr, to je alegorie života zbaveného veškeré animálností a pudů - jedinečnosti a osobitosti, které nejsou uznávány společností, když popírají obecně přijímanou normalitu, přitom jsou ale pohonem pro žití života.
Tracyho tygr je šťáva a míza, krev a lymfa. Zvíře, které se z nás postupně vytrácí, nejspíš kvůli tomu, že se ho sami bojíme a odháníme jej. Saroyan svým textem varuje před tím, jak tragické je nechat zemřít svého tygra - živelnou a všepohlcující lásku.
Nahota literatury a kapitoly z Freuda v praxi.

„Před šesti lety jsem stál před podnikem Otto Seyfanga.“
„Proč jste tam stál?“ zeptala se Laura.
„Protože jsem tam pracoval,“ řekl Tracy. „Stál jsem a povídal si s ochutnávači kávy, Nimmem, Peberdym a Ringertem.“
„Kde jsou?“ zeptala se Laura.
„Nimmo zemřel,“ řekl Tracy, „Ringert je tady, a kde je Peberdy, nevím. Stál jsem tam a najednou přešla kolem po Warrenově ulici překrásná dívka.“
„Byla krásná?“ zeptala se Laura.
„Byla to nejkrásnější dívka na světě.“
„Kdo to byl?“
„Vy, Lauro,“ řekl Tracy.

11 28.10.2017

Nejznámější a nejdiskutovanější postavička českých literárních dějin - světově nejuznávanější a nejvěhlasnější - přesto samotnými Čechy povětšinou naprosto nepochopená a mylně vykládaná. Sám Hašek v doslovu knihy píše, že Češi špatně chápu Švejka, když se říká „hloupý jako Švejk“. Označení humoristický román je rovněž na hraně. Švejkovy osudy jsou sice bizarní, místy vtipné - ale po celou dobu plíživě děsivé. Kde je Švejk, tam se ukazuje absurdita vojenského panákovství a nepochopitelné válečné romantiky, stejně jako zbytečnost formalit a úřednických systémů. Švejk boří, hroutí, demoralizuje, destabilizuje a transformuje svět pokrytecké monarchie utápějící se ve vlastní důležitosti v nepokrytou hloupost. Přitom to není hrdina ani žádný „bad guy“. Josef Švejk, to je dobrý chlap sázející na svou důslednost a ukecanost typické české drbny. Všechny a všechno převálcuje slovy a nikdy nekončícími příběhy, které posbíral při povalečství v pražských hospodách. Na co narazí Švejk a co narazí na něj, to se nenávratně změní - zlidští, zjihne, ztratí bublinu, masku.
Osudy dobrého vojáka Švejka nejsou komedií ani blbostí. Jsou detailní mozaikou krutých a samozvaně dokonalých válečných monster, satirou válečného hrdinství, všech těch medailí a vyznamenání, kritikou dobového řádu a lidského masakrování.
Autora knihy, Jaroslava Haška, staví vytvoření Švejkovy postavy do pozice génia nejen české, ale především světové literatury.

„Vlak jel pomalu po čerstvě zbudovaných náspech, takže celý batalión mohl důkladně vnímat a ochutnávat válečné radosti i při pohledu na vojenské hřbitovy s bílými kříži, které se bělaly na planinkách i na svahu zpustošených strání, připravovat se pomalu, ale jistě na pole slávy, která končí zablácenou rakouskou čepicí třepetající se na bílém kříži.“

10 27.10.2017

Temná komora – to je složité vyprávění o zločinu, vině a kajícnosti Němců, kdysi ústředního národa pod hákovým křížem. V prostředí, jehož realita je silně deformovaná nacistickou ideologií, se rodí hrdinové, kteří by se jindy nezrodili a vznikají mezilidská pouta, která by jindy nevznikla. Jak se Němec, ať už čtyřicátých nebo devadesátých let, vyrovnává s realitou chaosu a degradace základních lidských hodnot, představuje autorka bravurně. Ať už prostřednictvím mrzáka Helmuta, ostudy pokryteckých rodičů, jenž vidí jako jedinou možnost seberealizace udatnost v uniformě německých vojáků, tak skrze výřez osudu mladé Němky Lore, která na konci války sdílí dlouhou cestu za svou rodinou s Židem, přestože byl její otec německým vysoce postaveným důstojníkem, potom zajatý spojeneckým vojskem. Lore nemůže uvěřit v hrůzu, jejíž doklady se po skončení války vynořují, nahé mrtvoly na fotografiích z objevených koncentračních táborů jsou pro ni herci. Naivita a nekritičnost vůči bývalému režimu jsou tichým zabijákem jejího přátelství s mladým mužem, zmíněným Židem, který je s vytetovanou kombinací čísel na zápěstí živoucím dokladem bestiality a věrohodnosti táborů. Nejzásadnější povídkou je odysea učitele Michy za pravdou o jeho dědečkovi, bývalém příslušníkovi SS. Micha se odmítá distancovat od kolektivní viny, jak je to obvyklé u většiny obyvatel poválečného Německa, když se padesát let po válce vydává do Běloruska, aby se dopátral vražd, které tam prarodič podle jeho mínění spáchal. Celou dobu však řeší vnitřní dilema, zdali chce pravdu skutečně vědět, a pokud ano, tak jak s ní následně naložit, aby neublížil všem kolem.
Rozhodně jedna z nejnaléhavějších knih současnosti, která je zrcadlem tohoto tématu.

1 10.10.2017

To, že do základní školy plné malých dětských hlaviček vtrhne zoufalý podváděný ubožák s brokovnicí v ruce a potom, co nechá kovovou hlaveň zbraně dostatečně morbidně-teatrálně ocucat svou nevěrnou manželkou, ženě vystřelí mozek z hlavy - to všechno před nechápajícím pidipublikem - to je jen segment z Faberova povídkového experimentu - mnohdy drastického koktejlu, který konzumentům autor servíruje paradoxně dokonale promyšleným chrstnutím do ksichtu. Bez přípravy, stylem rovnou „na věc“ jsou čtenáři stavěni před krátké příběhy postrádající kontext - o to víc tajuplnější, šokující, nutící hledat smysl i výchozí bod pozemských i nadpozemských vyprávění o tisíce podobách. Z textu se dere ven dekadence a neopracovaná syrovost, kterou Faber dosahuje maximálně znejisťujícího účinku na čtenářovo chápání běžného světa a vztahů v něm. Někdy prostě prší je míchanicí surrealismu a expresionismu, cynismu a tragikomiky, kde každá postava, ať letmým a povrchním pohledem sebebanálnější, zápolí se svou navýsost originální a pro publikum přitažlivou existencí.

„Lidi už si nedokážou představit, že by někdo mohl mít naděje přesahující jeho vlastní život.“

4 28.09.2017

Burtonovy morbidní a úsporné verše se ve fantazii lehce transformují na filmové plátno a do přesně tak barevných obrazů, jakými oplývá každý jeho film. Cynický svět naplněný černým humorem k prasknutí, v němž není místo pro sentimentalitu, naivitu nebo patos, Burton buduje a doslova kreslí zkušenou rukou vypravěče smutně veselých příběhů. Chlapeček s hřebíčky v očích, Roch - toxický hoch, Mumino i Ústřička jsou často tragické, ale zároveň nadmíru rozkošné bizarní postavičky autorova stručného, leč nadmíru barvitého vyprávění. Ač hrdinové každé básně mají svůj vlastní, výjimečný a naprosto nemožný handicap, spojuje je jinakost, nepochopení a strach smíšený s nervozitou, který vyvolávají v okolí prosyceném normalitou a malostí.
Rozhodně smutné a rozhodně krásné.

Po špičkách přišel
tiše jak veš,
na čele pot
a na rtech lež.
„Synku, rád bych věděl, jak se s tebou věci mají.
Nesníváš někdy
o smrti a Ráji?“

5 28.09.2017

Mladá, na pohled průměrná, neoslnivě pěkná, pohublá a lehce přehlédnutelná Esther, Esther sebeironická a cynická, dívka vládnoucí slovy a vším talentem světa, s nevšedními fantaziemi uvízla pod „skleněným zvonem“. Neobyčejná všímavost jí nedovolila žít v povrchnosti, nedokázala se přestat dívat a pozorovat - okolní svět, prudérní společnost, samu sebe jako aktéra. Sylvia Plath, pro kterou je hlavní hrdinka Esther alter egem, ve svém díle bravurně popisuje pokryteckou a našminkovanou Ameriku minulého století, aniž by zapomínala na špatnosti, které se objevují i v ní samé - na vlastní zahořklost, zákeřnost, někdy povýšenost a zlost. Jedná se o obnaženou kroniku dívčina sebeuvědomění a následného úniku, přičemž pokusy o něj způsobuje odcizení, kterým si Esther postupně prochází. Cizost pociťující k rodině, k přátelům, ke společnosti obecně a nakonec k sebe sama vygraduje rozhodným pokusem o sebevraždu, jehož neúspěch je vykoupen a zároveň potrestán povinnou psychiatrickou léčbou. V době, kdy elektrošoky několikerým probitím proudu smázly duševní podstatu člověka, se hospitalizace v sanatoriu stávala cestou do zapomnění a zrušení osobnosti. ("Pak mi položila něco na jazyk, já se do toho v panice zakousla a v tu chvíli mě tma smázla jako křídový nápis z tabule.") Deprese nebyla nemocí, nýbrž slabošstvím, popřípadě výmyslem zhýčkaných a znuděných paniček. Někdy módou, někdy studem. Uvědomit si existenci svého skleněného zvonu, který svírá člověka a nedovolí mu překročit jeho vlastní meze, popřípadě hranice světa - normality, je fatální. Jak Esther na konci knihy připouští, i ostatní žijí pod vlastním zvonem. Jenom o něm neví, a přes svou omezenost se o něm nejspíš nikdy nedozví. Společnost, která z dívky udělala šílence, nebo taky dívka, která odhalila společnost šílenců.
Pod skleněným zvonem - to je tíživé a tesknivé drama ženy, která si uvědomila svou omezenou existenci, narazila na mantinely společnosti, přesto se odmítla zastavit. Tragická báseň v románu - neobyčejné, surové, sebemrskačské, tvrdé, nikdy naivní.

"Napadlo mě, že by měl existovat nějaký obřad pro chvíle, kdy se člověk podruhé narodí, kdy jej slepí dohromady, sešijí a označí za vhodného pro další život."

9 18.09.2017

Devatenáctiletému zoufalci a lenivci Edu Kennedymu jakási neznámá „vyšší síla“ podstrkuje karetní esa, v nichž se skrývají poslání, která mladík musí naplnit, a dovést tak mnohdy absurdní a nelogické úkoly do očekávaného konce. Ed tuto misi přijímá bez protestů, automaticky se smiřuje se statutem posla – novodobého mesiáše - jenž neznámým lidem mění jejich ubíjející životy a dává jim nový směr – a to všechno skrze drobnosti, na které pečlivým pozorováním vytyčených osob, cílů, přichází sám. Hlavní hrdina spolu s nudnou a necílevědomou skupinkou přátel představuje prototyp člověka v rozpuku – s šancemi a možnostmi v nekonečnu – paradoxně uvízlého ve vlastním vyhoření, nepotřebnosti a v úporném přežívání mladických let. Svou netečností, pohodlností, otráveností a vzájemnou uzavřeností vůči sobě i celému světu (která je autorem nadbytečně dramaticky zvýznamněna a zvětšena), jsou členové této „loser party“ nezajímaví a nehodní následování čtenářovy pozornosti. Jejich vztahy a charakteristiky tvoří pomyslné jeviště, na kterém se odehrává příběh samozvaného Posla – taxikáře Eda Kennedyho. Jeho skutky, spočívající ve velké většině v darování „trochy štěstí“ smolařům a životním potížistům (jejichž osudy jsou ale na druhou stranu vypravěčsky silné a originální), autor popisuje přespříliš sentimentálně a utápí je v patosu přebytečných slov. Z nich nejčastější je výraz „děkuji“, prostřednictvím něhož osoby, které díky Edovi prozřely, vyjadřují absolutní důvěru v Poslovy kroky a v jeho neomylnost - někdy až božskou sílu. Zusak se až přespříliš snaží vnutit čtenáři dobro, které jeho hlavní knižní postava činí a příběh z toho vychází sentimentálně pokřivený a přeslazený. Ani naturalistické metafory a personifikace tísnivých pravd, které dominují v Zlodějce knih nebo v příbězích bratrů Wolfových (Roky pod psa, Smečka rváčů) autorovo tlačení na pilu nezjemňují. Zusak chce udělat dojem, chce uchvátit a rozesmutnit publikum – a vytváří líbivý kýč. V něm se ale, přesto přese všechno, objevují momenty, jež jsou „posly“ jedinečnosti Zlodějky knih, pro kterou byl příběh Eda Kennedyho průměrně vydařenou rozcvičkou.

„Byla sama, udělala si večeři a seděla, jedla a pila čaj. Myslím, že měla salát a nějakou polívku.
A samotu.
Tu taky musela spolknout.“

3 23.08.2017

František Louka jako starý "vyhořelec", jehož životu dá nový rozměr a zásadní smysl pětiletý chlapec - Rus, kterého nežádoucí bývalý člen pražské filharmonie neplánovaně vyžení (spolu se zánovním trabantem a několika tisíci korun) fingovaným sňatkem. Hudební virtuos, hráč na cello oblažující svými symfoniemi už jen smuteční hosty na funusech, se těžko smiřuje s rolí ochránce a opatrovníka - přičemž potlačuje zpočátku převládající lítostivost a pociťovanou celoživotní nespravedlnost osudu k sobě sama. Chlapeček Kolja se stává jediným motivem Loukova bytí a svět starého mládence se proměňuje v závislosti na potřebách jeho malého chráněnce. Během jejich krátké cesty hlavního hrdinu neopouští ironický humor ani jakési hrabalovské pábitelství, kterým Svěrák zjemňuje totalitní kulisy předlistopadové Prahy a do tesklivě krásného komična převádí hluboké jazykové nedorozumění a lidské nepochopení. Na pomezí tragiky a komedie se vynořuje Loukův nezkažený charakter - sílící otcovskou láskou k chlapci a s tím spojeným postupujícím nebezpečím. Přitom jazyk díla je po celých sto třicet pět stran dojímavý, neotřelý a nenadálý - stejně jako prazvláštní setkání dvou naprosto odlišných hrdinů Svěrákova příběhu.

„Jenže ten váš tam dáváme z donucení, kamaráde. Byly doby, kdy jsme ho tam dávali z vděčnosti, než jsme přišli na to, že jste pěkný prevíti, vy Rusové, rozumíš. Nerozumíš. Rozpínaví jste. Kam šlápnete,“ zouvá Louka dětskou botu,“ vodtuď se už nehnete. Ale to není tvůj případ. Ty pudeš k tetě pěkně. Jak se zmátoží, sbalím ti čemodán a pudeš.“
„Čemodán,“ chytí se toho kluk, ukazuje na svůj kufr.
„To je jediný, co umím, poněvadž mi ho v Moskvě na nádraží ukradli,“ řekne kysele Louka. „Kradete kufry a cizí území.“

3 17.08.2017

Kam se poděly významy jmen? Kam směřuje kultura, která oceňuje klišé a neodhalí nevkus? Podle Umberta Eca a jeho knihy Skeptikové a těšitelé, která, ač napsaná před padesáti lety, tak stále aktuální, s námi - skrze obrazy - komunikují paternalistické společnosti, které svým členům odnímají výsadu přímého kontaktu se sdělovaným významem. Obraz je pohodlná, přesvědčující „ikona“. Dopad takových obrazů a jejich kopií na naši kulturu je nevyvratitelný. "Móda, marketing a business člověku vsugerují určitý typ automobilu, určitý typ televizoru, určitý typ domu s určitým typem bazénu." A určitý typ života." Určité typy se stávají mytickými symboly statusu díky tomu, že je naše vnímavost náležitě poučena a řízena novodobými opaty Sugery, marketingovými a reklamními pracovníky, kteří vytvářejí a šíří nová mytická vyobrazení.“
Umberto Eco nicméně neodsuzuje společnost laciného umění, nebo obrazů sloužících k uspokojení (časopis Playboy). Netvrdí, že všechno musí být "vysoké". Podle něj je dobré, když masová kultura slouží k relaxu (komiks), když nepovyšuje samu sebe a nesnaží se vetřít do kategorie velkých uměleckých děl – ale naopak uznává sebe sama jako nositele kýče. Kultura, která se ale tváří jako opravdové umění, přičemž jen využívá prostředků pravého umění, aby dosáhla efektu, je opravdovým kýčem, který se pouze chlubí cizími zkušenostmi. Tyto opakované zkušenosti a postupy jsou ale od společnosti vyžadovány – protože ona netouží po fantazii, po nejistotě. Chce jasnou linii – bez překvapení, bez zajímavých věcí. Takový kýč nám jen potvrdí, "co jsme už věděli a nač jsme úzkostně čekali, až nám to bude zopakováno, a co nás jedině baví."
Pátraní po smyslu všeho, bez kterého se člověk neobejde, se stává konečnou a nenávratnou fetišizací teorií i jmen (Il nome della rosa) "Někdejší růže je tu už jen co jméno.."
Jedno z nejnaléhavějších a nejdůležitějších děl Umberta Eca.

Anotace na knihu Dějiny ošklivosti významně zjednodušily Ecovo pojímání ošklivosti v historii lidského světa - a to ohyzdnosti té, jejímž svědkem se stalo výtvarné umění a literatura. Ošklivost - tak, jak ji chápe Umberto Eco, zdaleka není apriorním opakem krásy - logické opozitum v lingvistice ani v nejmenším nenaplňuje složitost dějin lidského chápání estetiky. Prokletí básníci v čele s Verlainem, Rimbaudem a Baudelairem oslavují mršiny prolezlé červy, vnitřnosti roztékající se na slunci a shnilé zuby. Dekadentní nazírání pomíjivosti lidského věku a celých epoch se vysmívá přehnanému antropocentrismu a měšťáckému životu, když hledá krásu v ošklivosti. Ohyzdnost a pitvornost se stávají vrcholnou estetikou, nádhera hnusem. Pojmy se prolínají, stejně tak jako zraje vkus soudobého člověka. To, co zavrhla historie, současnost rehabilituje. To, co člověk odsuzuje jako obscénní a lascivní, po tom popravdě touží. Nechutné, sadomasichistické a kruté výjevy si jej podmaňují a po celé věky nepouští. Vyvrcholením knihy je analýza vkusu současného světa - popis kýče a stádnosti, ke které se lidé uchylují, aby nezůstali sami. Aby nevyčnívali. Výjimečnost a extravagantnost jako normalita jednadvacátého století.
Reprodukce obrazů Lautreca, Goyi nebo Dalího jsou doplňovány básněmi proklatců, Wildovými popisy nešťastníka Graye, Vergilliovými příšerami z moře, jeho Peklem nebo strašnými pasážemi ze Sadových 120 dnů Sodomy. V tom všem se objevují odkazy na další díla Umberta Eca, jednoho z nejvýznamnější teoretiků médií, který komplexností Dějin definuje jak progres výtvarného umění, tak historii mánií, obsesí, předsudků, naivity, omylů a epidemií nezastřeného zla celého lidstva.

6 12.08.2017

Pí, šestnáctiletý indický chlapec, který přežil potopení lodi, smrt rodiny a 227 dní na otevřeném oceánu, se v závěru svého příběhu ptá: "Copak svět nevytváříme už tím, že se na něj díváme?" Otázku pokládá potom, co udivenému spisovateli, Martelovu alter egu, předložil své fantastické vyprávění (rovnající se božskému zázraku) o tom, jak se nevzdal - osaměly, zničený, obklopen žraloky - v jednom člunu se zebrou, orangutanem, hyenou a tygrem Richardem Parkerem. Absurdní posádka záchranného plavidla posluchače a čtenáře šokuje, tohle nemůže být pravda. Právě objektivní racionální poznání a absolutní pravdu Martel, po vzoru postmodernistů, ve svém mnohovrstevnatém díle naprosto stírá, když skrze chlapce nabízí čtenářům další verzi strastiplné odysey. Spolutrosečníky se tentokrát nestávají zvířata, ale lidé, kteří jsou ovšem aktéry týchž stejně drastických událostí. Bajka se mění a dostává lidský rozměr - přechází v horor. Pravda neexistuje, čtenář si ji vybírá - a nakonec dává přednost "tomu příběhu se zvířaty" oproti kanibalistickým jatkám francouzského kuchaře. Raději zázrak než lidské zlo. Raději bůh než přízemní bestialita člověka. Je nesmysl toužit objevit objektivitu, když existuje pouze subjektivita - zkonstruovaná našimi smysly, vědomostmi a zkušenostmi. A víra - mystika až paranormálno, jak naznačuje Martel, tvoří svět, tento "Matrix", zajímavější a otevřenější dosud nepochopenému a nepoznanému.

15 04.08.2017

Netečná, sebestředná, nevnímavá žena už sedmnáct dní nemůže spát - respektive nepotřebuje spát, a tak celé dny a noci čte - bez ohledu na své okolí, bez toho, aby se zajímala o Manžela nebo své Dítě. Postupně se uzavírá do sebe, vybočuje ze stereotypu Stepfordské paničky, aby nastoupila do koloběhu nového - "zakázaného", okolím opovržení hodného. Námět dotýkající se nudné a promarněné existence, ale - jak se ukazuje, nestačí. Murakamiho záměrem zřejmě bylo představit hrdinku - skrze její vlastní styl vyjadřování (ich forma) - jako robota, otroka domácnosti, světa bez cíle a ambic, který díky "spánkové nehodě" prohlédne a začne si uvědomovat sebe sama. Psychologie hlavní postavy, existenciální krize a zvrat je všeříkající. Nic nezůstává ukryto. Murakami se nejspíš bojí, že čtenář nepochopí všechno tak, jak zamýšlel, proto mu nenechá žádný prostor a neustále filosofuje o všem a o ničem. Stránky navíc vyplňuje otřepanými slovními spojeními, výrazovými kýči a jazykovou neoriginalitou (spal jako dřevo, lapat po dechu, nevím kudy kam, nakrásně). Snaha o hloubku nakonec vyústila v plytkost - děje, hlavní hrdinky i jazyka. Za fasádou vytvořenou z "povyku pro Murakamiho" nezůstalo skoro nic.

2 02.08.2017

Přestože Martin ve svém díle popisuje jak vyprahlé postapokalyptické světy, tak vyspělé země budoucnosti a vzdálené dimenze s prapodivnými formami života a nepředstavitelnými pravidly bytí, jsou jeho hrdinové spjati (nad)pozemskou touhou po pochopení smyslu života a po nalezení božského principu, který dává řád vesmíru, respektive jim samým. I zde, na prostoru několika málo stran pro každou povídku, Martin dokazuje, jak bravurním vypravěčem je a co všechno podivného, absurdního i zvráceného dokáže ve své fantazii stvořit. Tohle není další Svět ledu a ohně, a to co se do epiky a žánru textu týče, jde o mozaiku životů a příběhů - propojenou filosofií, psychologií, vírou a především tesklivým nenaplněním vlastní existence. Smutná atmosféra absolutního osamocení, pocitu jediné racionality v univerzu se střídá se zevšedněním po vyzrazení tajemství, s nutkavostí přikládat veškerým jevům smysl, což vede k destrukci individuálního poznání a subjektivní pravdy. Přičemž Martin se na každém centimetru popsané strany neslyšně ptá - je pokrok ve vědě a dobývání světů synonymem pro mentální a mravní progres člověka - dostáváme se tak k jádru, nebo se od něj vzdalujeme?

1 01.08.2017

Anthony Burgess se ve svém Mechanickém pomeranči pozastavuje nad dilematem, zdali člověk zůstává lidským i potom, kdy je mu odepřena možnost volby. Kdy je neschopný dát přednost dobru, nebo zlu. V jemnějším kabátu je tato otázka předložena i čtenářům Dárce. Ačkoli Lowry vytvořila svět bez jakýchkoliv morálních otazníků - zbavený emocí, jedinečnosti, tužeb i empatie, stala se architektkou chladně "dokonalé" říše. Žádné války, žádné násilí, žádné odmlouvání, vybočování, žádná rebelie, žádné JINDE a JINÍ. Svět prostoru - s absencí času. Paralelně však absolutní emocionální chlad a naprostá nezodpovědnost nad životem svým i ostatních. Z lidského druhu se stali roboti, z paměti prázdná nádoba. Veškerá historie je soustředěna v jednom člověku, který skrze zkušenosti celého světa pracuje s budoucností. Aby tak uchránil svůj lid před bolestí a nesprávnou volbou. Tím vším si ale musí, jak naznačuje autorka, každý projít sám - a vytvořit si tak vlastní paměť, která bude zapadat a kooperovat s historií celého lidstva. Protože volba, to znamená člověk. Ať už se vychýlí na jakoukoliv stranu.

4 30.07.2017

Příběh Leo Poppera zvěčněn rukou jeho syna, brilantního vypravěče skutečných lidských příběhů Oty Pavla, příběh povětšinou tiše tragický, a přitom stále poeticky krásný a melancholický – chytání ryb s dětmi a Leovým jediným opravdovým přítelem Proškem, unikající život srnce pod tesáky vlčáka Holana – život krásného zvířete za životy chlapců hladovějících v lágru… Obraz židovské rodiny zasažené válkou – její pudovosti a snahy uchránit sebe sama před devastací nacistů, kteří seberou dva starší autorovy bratry do pracovního tábora, odkud by se nevrátili nebýt otcovy odvahy – a obrovského sebezapření.
Smrt krásných srnců je symbolem zlomu člověka - představuje konec charismatického prodejce vysavačů Electrolux, vášnivého milovníka svůdných žen, obdivovatele krásy srnců, který vložil veškerou naději v jedinou bytost, která by mohla zachránit jeho děti – ve psa, jenž vraždí srnce, Leovy oblíbence, přičemž on říká: Holane, běž!

4 28.07.2017

Že ty nejtěžší boje svádí lidé, jež se nestali zvířaty, a to v sobě, představuje příběh Tona Brtka, který v malém městě Slovenského štátu nedobrovolně arizuje obchod staré vdovy Lautmannové. Psychické peklo svádí sám se sebou, když si připisuje zodpovědnost nad židovčiným životem – avšak jeho činy řídí strach. A tak silný svazek dvou lidí končí tragicky - především však devastací hrdosti člověka a jeho ponížením sama před sebou – efekt systému, který ke dnu samotného zla táhne i ty dobré. Který staví na strachu, jenž je hlavní zbraní proti člověku.
Obchod na korze je ztělesněním morálního dilematu, hořkou sondou do nitra Slovenska i ostrou výčitkou.

"Že Slovákovi židovský živel ohrožoval život, o tom není třeba nikoho přesvědčovat (…) Bylo by to vypadalo ještě hůř, kdybychom se nebyli od nich včas očistili. A udělali jsme to podle příkazu Božího: Slováku, shoď, zbav se svého škůdce."
Tiso ve veřejném projevu v holiči 16. srpna 1942

10 28.07.2017

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou - holocaust mezi čtyřmi stěnami vlaku. Mystický a nadpozemský ("Jsem pán v sušárně vlasů."), ačkoliv na historických událostech založený, příběh smutně nádherné dívky uvědomující si konec a dvaceti mužů ponížených v odchodu na smrt.
Dialog mezi nacistickým důstojníkem Brenskym s mluvčím dvaceti zajatých Židů Hermanem Cohenem je krutým a cynickým valčíkem, který dokresluje předurčenost, osudovost a samozřejmost smrti. A když rabín neboli krejčí stříhá Kateřininy havraní vlasy, přichází temno pomíjivosti.
Arnošt Lustig sice přežil koncentrační tábory, na rozdíl od většiny jeho rodiny, ve svých knihách ale už napořád zůstal smutným básníkem zaslíbeným smrti.

"Stokrát kurážná, stokrát dobrá, tisíckrát spravedlivá, tisíckrát krásná."

10 28.07.2017

Karel Kopfrkingl –hybatelná postavička pražského krematoria deformuje své buddhistické idee do jednosměrného bodu „vysvobození smrtí“, a to na pozadí fašismem znetvořených třicátých let. Učení transformované do obhajoby smrti přichází ze spalovačových rukou – v „zájmu“ vyššího dobra – antisemitismu.
"Dáš si rakvičku, nebo věneček" – věta, kterou Kopfrkingl pohřbil syna, snad ve své smrti mlčky děkujícího otci „čeho všeho ho na tomto světě ušetřil“, na filmovém plátně pronesena ústy v té roli až úchvatně odporného Rudolfa Hrušinského staršího, jaksi „samozřejmě klidně“ demonstruje bezedné morální prázdno člověka vraždícího vlastní děti a ženu – Lakmé, Nadoblačnou, Nebeskou.

Fuksův Spalovač - krása ve smrti.

7 28.07.2017

Hrabalovy Vlaky jsou jediným dlouhým nádechem, během kterého se vynořují postavy stojící na okraji společnosti, stejně tak jako asociální figurky zmítající se v kruhu přetvářky či sebevražedné přirozenosti, vždy však podtrhující svůj charakter - Miloš Hrma jako labilní introvert se sklony k sebevraždě, stejně jako sukničkářský výpravčí Hubička představují jistou naivně protikladnou stránku příběhu, kdy jeden je zmítán strachem z milostného aktu, druhý nezadržitelností tužeb po všech ženách. Podivínský chovatel holubů – přednosta stanice, pokrytec a pokřivený moralista lačnící po radostech těla nebo drážní inspektor zfanatizovaný nacistickou ideologií jako druhá strana češství, odvrácená tvář pospolitého národa.

6 28.07.2017

Ačkoliv by mnohý námět balad mohl směřovat k myšlence „pouhé“ veršované prezentace lidových báchorek, Erben prvotně nevypráví o zahořklých vodnících, zlých polednicích a oživlých umrlcích – protože právě skrze jejich slova, činy a skrze samotný mýty nabytý prostor, jehož nelidskými existencemi a jevy dosáhl, vstoupil do krajiny úzkosti jakýsi deus ex machina čili, zde, přírodní zákon trestu. Erben bravurně pracuje s koloběhem života a smrti, s logikou viny a trestu a s lidskými choutkami a osudovými chybami, které vyvstávají na pozadí mysticko-hororové říše. Říše, v níž je člověk, hříšník, bezmocný.

Z hlavy jim oči vyňaty,
ruce i nohy uťaty:
co prve panně udělaly,
toho teď na se dočekaly
v lese hlubokém.

6 28.07.2017