Janina2609
komentáře u knih
Knihy veršů
Jiří Orten (p)
“Ospalý číšník lampy zháší.
Je unaven a závidí
i světlu, které poslal spát.
A tak tu sedím, vínem svlažen,
jak budík, který, nenatažen,
má velkou chuť se roztikat.”
To hlavní, co z Ortenových básní cítím, je bolest. Bolest mladého člověka, který silně prožívá hrůzy své doby (Výlet, Zápisník zmizelého). Maličko pozitivnější jsou a zaujaly mne třeba básně Stará knížka, Cvičení v šeru nebo Předjaří.
Maminka
Jaroslav Seifert
“Když prstýnek mám na dlani, hovořím k němu v ústraní.
Na stole svíčka hoří.
Pověz mi, perlo samotná,
v kterém jsi byla moři.”
Myslím, že vše už bylo řečeno. Seifertovy verše vždy potěší duši.
Plachetnice na vinětách
Jiří Hájíček
“Nedokážu nikomu pořádně vysvětlit co cítím, v čem jsem uvízla. Myslím, že právě v tom spočívá osamělost, že lidi neuměj druhejm sdělit svoji situaci...anebo nechtějí. Připadá mi, že moji nejbližší jsou stejně osamělí jako já. Neumějí nikomu vysvětlit, proč se trápí.”
Pro mne jedna z lepších Hajíčkových knih. Používá tentokrát méně letní melancholie, kterou mám v jeho knihách tak ráda, ale líbí se mi dokonalé propracování a popis charakterů hlavních postav. Nevadil ani mi místy pomalejší děj, dával mi možnost vžít se a přemýšlet jako Marie (při čtení často, snad je to stejným věkem) a někdy se ztotožnit spíše s Veronikou.
Moc pěkný je i název knihy v kontextu s dějem. Víc už nebudu prozrazovat, přečtěte si to sami, doporučuji.
O čertovi
Pavel Čech
“V uzlíčku si nesl jen pár věcí: škodící nůžky k přestřihování šňůrek, škodící trumpetku (...) balíček pekelných karet (...) a čarovné zrcátko...”
Milý příběh a nádherné ilustrace.
Básně
François Villon
“Nechť se to hejskům jinak zdá:
je pomíjivý tento svět
a smrt nás všecky v hrsti má.
Tím utěšuj se chudý kmet,
jenž hýřil za svých mladých let
a popíjel a žertoval
a na nějž směšno pohledět,
kdyby i v stáří žil tak dál.”
Balady a básně prokletého básníka Villona v překladu Otokara Fischera zobrazují jeho zhýralý život a to je mi vlastně sympatické. Lehce se čtou, čtenáře snadno přenesou do Paříže 15.století do společnosti dobrodruhů, pijanů, nevěstek a bezstarostných dětí. Jo, moc pěkný.
Zahrada
Jiří Trnka
“Otevřenou brankou bylo zas vidět tu starou zahradu. Pod trávníkem stál ten trpaslík, co měl jen trochu červené barvy na čepici, a vedle stará roztrhaná žíněnka, kde spával kocour.”
Zahrada je pro mne návrat do dětství, i když tenkrát, jako úplně malá, jsem měla z rezavých dveří a zlého kocoura trochu strach. Přispěl k tomu jistě i výborný, ale pro dětskou duši strašidelný, animovaný film. Teď po letech oceňuji její kouzlo, zapojení fantazie, humor i autorovy ilustrace.
Cesta
Cormac McCarthy
“Byli na samém dně. Zima a ticho. Všechno se vymklo z kloubů. Ve vzduchu plném popílku scházela sebemenší opora. Na živu je drželo každé nadechnutí, chvějivé a kratičké. Kdybych aspoň měl srdce z kamene.”
Tak tohle je čtenářská bomba! Syrový post-apo příběh, který doznívá dlouho po přečtení. Je tam všechno - láska, naděje střídaná beznadějí, strach, zoufalství, zima...
Vyzdvihla bych především soustředění děje jen na “cestu”- vše ostatní (příčina, rozvoj historie postav apod. ) by mělo jen rušivý efekt. Takhle ta syrovost a hrůza vyzněla naprosto jak měla. Geniální.
Listopád
Alena Mornštajnová
“Je sama, stejně jako já, pomyslela si Maja, slezla z postele a postavila se k oknu. Její jmenovkyně ji dál sledovala pohledem. Usmíváš se, v které části tvého života tě malíř zachytil? Mladou a netušící s čím se budeš muset v životě vypořádat, nebo vědoucí a smířenou s osudem?”
V dnešní době je více než potřebné připomínat komunistickou minulost naší země nejen těm, kteří pomalu zapomínají, ale i těm kteří tuto dobu nezažili. Děkuji paní Mornštajnové (s níž jsem měla tu čest prohodit pár slov na festivalu Svět knihy), že tuto připomínku provedla další skvělou knihou.
Na jih od hranic, na západ od slunce
Haruki Murakami
“Ať jsem šel, kam jsem chtěl, pořád jsem byl úplně stejný, s věčně stejnými chybami a nedostatky. Jen se změnilo prostředí a hlasy lidí, ale já jsem se nezměnil ani trochu, nikdo lepší se ze mne nestal. Pořád ty samé fatální chyby a po nich pořád ten samý hlad, pořád ta samá žízeň. Trápilo mě to až doteď a myslím, že už se to nezmění. Protože ty chyby, to jsem vlastně já sám.”
Lehce existenciální komorní příběh zabalený do tajemna, tolik typickým pro autora, o věčném hledání, zklamání, prázdnotě a nespokojenosti.
Možná sobecký Hadžime nenachází spokojenost ani v hmotném zajištění, ani v poklidném rodinném životě s milou manželkou, ve všech vztazích je vlastně sám.
Parádní počtení - jako zatím každý přečtený Murakami.
Věci, na které nastal čas
Petra Soukupová
"S chutí nesní asi jen tři jídla: brokolicovou polévku, rýžový nákyp a pak žemlovku. K obědu je brokolicová polévka a žemlovka. Tentokrát nemůže být pochyb, že to Alice udělala schválně."
Zdánlivě obyčejný životní příběh jedné rodiny nám perfektně nastaví zrcadlo, protože situace odehrávající se mezi jednotlivými členy se více či méně mohou přihodit každému z nás. Kniha je čtivá, líbilo se mi zvolení otevřeného konce. Moje čtvrtá kniha autorky, mám ráda její psychologický rozbor postav a běžných životních situací.
Zámek
Franz Kafka
“A kromě toho vede na zámek více cest. Jednou je v módě ta, a tak ji používá většina, jindy jiná a pak se všechno hrne tamtudy. Podle jakých pravidel dochází ke změně ještě nikdo nevypátral.”
Zvláštní kniha, která rozhodně není pro každého. Provází ji tajemná atmosféra, beznaděj, totální absurdita, bezvýchodnost, marast a skepse, čtenář chvíli něčemu věří, aby následně zjistil, že je vše jinak, než se na první pohled zdá.
Kafka ve svém románu líčí boj o proniknutí za fasádu zámku a odstranění všech “nánosů”, které brání tomu, aby člověk plně pohlédl tváří v tvář opravdovým podmínkám života v přesložité moderní společnosti (zámek symbolizuje společenský systém jakožto mocnost odcizenou člověku a marný boj zeměměřiče K. o proniknutí do systému).
Je tu krásně popsána byrokratická mašinérie, ovládající život kolektivu (vesnice pod zámkem), která je zároveň zcela nepřístupná samostatně jdoucímu a uvažujícímu jedinci. Tato mašinérie zasahuje do života každého tak extrémním způsobem, že je ohrožena a následně i rozdrcena sama lidská identita.
Oblíbeným Kafkovým motivem, který nalezneme i v některých pasážích Zámku, je "hrozivý průnik soukromého a veřejného prostoru" Kafka v Zámku např. popisuje noc, kterou stráví K. s Frídou ve školní třídě. Nejen že jsou "snoubenci" celou noc obtěžováni pomocníky (v jistém smyslu "vyslanci" zámku), navíc jsou ráno ze třídy vyhnáni učitelem, učitelkou a dětmi, kterým zde právě začíná vyučování. Podobné situace byly často realitou v totalitních zemích. Není divu, že Kafka je mnohými vykládán jako vizionářský kritik totalitních systémů.
Jeden z mých mnoha pocitů po přečtení je symbolika K.-ovo povolání zeměměřiče, vnímám ji jako metaforu pro povolání spisovatele, neboť tak jako hodlá zeměměřič změřit území patřící k zámku, chce spisovatel prozkoumat, "změřit", zachytit a popsat skutečnost.
Jednoznačně skvěle napsaná kniha, která vás pohltí svoji atmosférou, vtáhne vás a už nepustí.
Hon na ovci
Haruki Murakami
“Slabost je jako dědičná choroba. Můžeš jí rozumět sebelíp, ale neuzdravíš se z ní. A už vůbec tě jen tak zničehonic nepřejde. Jenom se ustavičně zhoršuje a zhoršuje.”
Naprosto úžasná kniha, od které jsem se od začátku až do konce nemohla odtrhnout.
Strašně zvláštní a poutavý příběh, kde symbolika ovce jistě souvisí s “ovládáním mozků” a představuje japonskou historii, mne naprosto fascinoval. Popis přírody a atmosféry na ostrově Hokkaidó byl už jen třešničkou na dortu...s každou stránkou pak už jen stoupala má zvědavost, jak to celé dopadne.
Jednoznačně 5️
Dešťová hůl
Jiří Hájíček
“Za tu dobu co se pohybuju v pozemkovej knihách jsem viděl už leccos. Po některejch věcech prostě už dál nepátráš, i když víš, že jsou to pěkný sviňárny.”
Poslední z Hájíčkovy trilogie knih o jihočeském venkovu a podle mne jednoznačně nejlepší. Poutavý příběh, melancholické popisy nálad a pocitů všech postav. Do poslední stránky čtivý děj, zkrátka skvělá knížka.
Proces
Franz Kafka
“Na názory nesmíš příliš dát, co je psáno, to nelze změnit a názory jsou často jen zoufalství nad tím.”
Hodně těžký čtení...Netroufám si knihu rozebírat, ale jsem ráda, že jsem došla až na konec. Smíšené pocity...
Svědectví o životě v KLDR
Nina Špitálníková
Možná je to odvážné tvrzení, ale zdá se mi, že autorka vychází z knihy “Není co závidět” americké novinářky Barbory Demick. Proto i mé hodnocení je tímto ovlivněno. Nepopírám kvality této knihy, ale více a lépe zpracovaná se mi líbila (kromě výše zmíněné, která u mne jasně vítězí) ještě Řeka v temnotě od Išikawy. Všechny tři knihy ale rozhodně doporučuji k přečtení.
Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
“Všechno je jinak, než jsem si doposud myslela. Celé to je jen otázka perspektivy.”
Čtivý příběh na téma mateřství, hodnotím o něco lépe než Anežku. Otevřený konec je podle mě záměr autorky, je jen otázkou perspektivy (pohledu, názoru, zkušenosti) každého čtenáře jak si ho vyloží.
Jsem zvědavá na Houbařku.
Květy zla
Charles Baudelaire
“Často jsem od vín chtěl být chvíli obluzen,
uspat jen na čas děs, který mě podkopává - vínem zrak jasnější, sluch jemnější se stává!
I v lásce hledal jsem jen spánek, jenom sen;
však láska jehly má, aby mě poranily a aby z krve mé ty kruté sestry pily.“
Baudelaire zde vyjadřuje své zklamání ze světa rozehráváním temných tónů lidské duše, jeho poezie se snáší ze snění do ulic moderního velkoměsta, do náleven, mezi prostitutky – a nepřestává přitom v úporném hledání krásy.
Takhle nějak si představuji poezii a i když je obsahově velmi těžká, je současně nesmírně okouzlující. A to tím více, čím opakovaně ji čtete.
Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji
Barbara Demick
„Na zemi uviděla malou kovovou misku s jídlem – byla tam bílá rýže s kousky masa. (…) Až do té doby ještě kouskem srdce doufala, že poměry v Číně budou stejně špatné jako v Severní Koreji. Pořád ještě chtěla věřit, že její země je nejlepší na světě. (…) Ale teď už nemohla zavírat oči před faktem, který měla přímo před sebou – i čínský pes měl lepší stravu než severokorejský doktor. “
Důkladný popis patrně nejhoršího totalitního systému v moderních dějinách. Novinářka sleduje osudy šestice lidí, kteří nejprve věří v totalitní režim z důvodu naprosté nevědomosti o okolním lepším světě a totální izolace od jakýchkoli informací o něm. U některých dochází k prozření a podaří se jim uprchnout v lepším případě do Jižní Koreje nebo alespoň do sousední Číny.
Ocenila jsem i stručné shrnutí severokorejské politiky až do roku 2013 a sovětsko-americkou historii rozdělení korejského poloostrova na dva naprosto rozdílné státy.
Dřevěný nůž
Jiří Hájíček
“Vlastně je to pořád stejný, točí se to dokola jako kolotoč, duben, to jsou zvýšený teploty, a v máji horečka z lásky, pak metání trav a přejde úpal, uschne listí na stromech a nakonec zamrzne voda...Je to furt stejný, ale nesmí tě to nikdy omrzet, nebo aspoň ne na moc dlouho. Jinak jsi vyřízenej...”
Čím víc Hájíčkových knih čtu, tím víc jim přicházím na chuť. Miluju tu letní vesnickou melancholii, zdánlivou nudu a překrásné líčení všedních starostí obyčejných lidí. Do tohoto obrazu dokonale zapadla tato kniha povídek a úplně mne dostala povídka Metení trav-nevím proč, ale nádhera. Jo a taky miluju jižní Čechy...
Alkoholy
Guillaume Apollinaire
“Hvězdy na nebesích se včelám podobají
Med láká vinice po celém širém kraji
Neb každý paprsek jenž k zemi dopadá
Paprskem medovým se v noci býti zdá...”
Tato poezie mne neoslovila až na dvě básně - Smrky a Svit luny. Nejsem odborník, ale tyto dvě se mi zkrátka líbí.