Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Co když jsou noční můry vykreslené Georgem Orwellem v románu 1984 skutečné? Co kdybyste museli žít v zemi, ve které by bylo možné naladit pouze jedinou vládní stanici? V zemi, kde by všechno bylo černobílé kromě rudých písmen propagandistických transparentů? V zemi, ve které byste ve svém obývacím pokoji museli mít pověšený velký portrét presidenta, abyste se mu na státní svátky mohli klanět? V zemi, kde by jiná než reprodukční sexualita byla zcela zapovězena? V zemi, ve které by špióni podobní Orwellově ideopolicii na politických shromážděních zkoumali vaši tvář, aby zjistili, jestli opravdu prožíváte to, co říkáte? Tohle je ale opravdové místo – Korejská lidově demokratická republika neboli Severní Korea. Komunistický režim, který od roku 1945 ovládá severní polovinu Korejského poloostrova, je pravděpodobně nejhorší totalitní systém moderní historie. Novinářka Barbara Demicková ve své knize Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji odhaluje nevídané skutečnosti ze země a společnosti, o nichž toho zbytek světa mnoho neví. Sleduje osudy šestice lidí: tajně se scházejícího mladého páru, idealistické lékařky, malého bezdomovce, vzorné pracovnice továrny milující Kim Ir-Sena víc než svou rodinu a její vzdorovité dcery. Demicková strávila šest let pečlivou rekonstrukcí života ve městě zapovězeném cizincům. Jako zdroj informací jí sloužily rozhovory s uprchlíky, propašované fotografie a videa. Kniha popisuje chaos způsobený smrtí Kim Ir-Sena, po němž následoval suverénní nástup jeho syna Kim Čong-Ila, zničující hladomor, na jehož následky zemřelo odhadem dvacet procent populace a vzedmula se vlna ilegálních útěků ze země. Mnohé knihy o Severní Koreji se soustředí na problematiku jaderného zbrojení. Není co závidět je jedna z mála, které se zabývají tím, jak se žije obyčejným občanům této země. V knize ožívá v pozoruhodném detailu realita všedních dní v nejrepresivnějším totalitním systému dneška. Při čtení jejího popisu budete mít pocit, že se procházíte po jedné z temných ulic severní Koreje. Kritici přirovnali tuto knihu k Hirošimě Johna Herseyho a k Cestě Cormaca McCarthyho. Není co závidět je přelomovým přídavkem do sbírky titulů o totalitarismu. Jak New Yorker tak Paris Rewiev zveřejnily úryvky z knihy....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/192610/big_neni-co-zavidet-obycejne-zivoty-v-s-N8m-192610.png 4.7303
Žánr:
Literatura světová, Literatura faktu, Příběhy

Vydáno: , Kniha Zlín
Originální název:

Nothing to Envy: Ordinary Lives in North Korea, 2009


více info...
Nahrávám...

Komentáře (72)

Kniha Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji

JaLenka
02. dubna

Četla jsem po Svědectví.. od Špitálníkové a na mě zde už bylo příliš mnoho faktů, přesto knihu doporučuji

Páájinka
26. března

Velmi zajímavé čtení. Moc mě to bavilo, četla se sama.


ZoeChaya
07. března

Téma zajímavé, ale styl psaní je jakýsi kostrbatý, špatně se knížka četla. Přitom zájem o informace jsem měla. Často se tam opakovaly dříve řečené věty. Kvůli tématu dávám 3 hvězdičky, jinak bych dala jen 2.

los
05. března

nejvíc mne zaujal doslov odborníka ve vydání 2021, ten novinářský styl výkladu (žabí perspektiva + hluboký lidský příběh) mi nesedí, ale kvituju podrobné zdrojování a alespoň pár fotografií

Micconda
04. března

Velmi silná kniha. Hluboké příběhy. Děsivá pravda, a to pořád ještě víme pouze málo...

aninaji
25. února

Smutek, bezmoc, beznaděj...To, co se děje v Severní Koreji, je pro mě ve 21. století nepochopitelné.

AndulinaU
17. února

Zatím nejlepší knížka o Severní Koreji, co se týče poměru čtivosti a množství informací. O něco lépe se čte kniha svědectví o životě v KLDR, ale tady v té je více informací. Občas jsem se ztrácela v postavách, kniha není rozdělena podle jednotlivých uprchlíků, ale chronologicky, takže se příběhy dosti míchají. Více méně to asi ani nevadí, poselství a informace to stále přináší, i když je těžké z toho vytáhnout ucelený přehled života jednotlivých uprchlíků.

Varvara
20. ledna

Kvalitně zpracovaná kniha. Líbí se mi, jak autorka chronologicky vypráví o důležitých obdobích historie KLDR pomocí příběhů šesti uprchlíků, které měla možnost opakovaně zpovídat. Ale to by nestačilo, a tak studovala řadu materiálů, aby si doplnila slepá místa a také do určité míry ověřila výpovědi uprchlíků. Kniha čerpá také z příběhů mnoha dalších emigrantů, jejichž příběhy v knize nejsou detailně rozebírané.
Četla se mi dobře, zvlášť proto, že téma je strhující, jelikož je pro středoevropana těžko uvěřitelné (a to i pro nás, kteří máme povědomí, když už ne vlastní zkušenost, o životě v totalitě), jak se v KLDR žilo a zřejmě stále žije. Fakt blbě. To je asi všem jasné. Ale přecejen konkrétní příběhy a konkrétní situace jsou působivé a jejich líčení působí až na dřeň.
Oceňuju doslov autorky, kde už jen stručně zmiňuje další vývoj v zemi do r. 2013.
Nechybí také zdroje, ze kterých autorka čerpala.
Na jednu stranu jsem si říkala, že asi není dobré knihu číst, když je člověk ve zkroušenějších stavech mysli. Ale ono to může být přesně naopak - příběhy přeběhlých Severokorejců můžou člověka naopak povzbudit, aby si vážil toho, co má. Nejen materiálně, samozřejmě, ale i toho, jaké se mu u nás nabízejí možnosti.
Kniha se věnuje i problematice aklimatizace uprchlíků v Jižní Korei. Navzdory lepšímu životnímu standardu spousta z nich musí žít s velikou tíhou... Proč? I to je v knize vysvětlené.

1