Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Co když jsou noční můry vykreslené Georgem Orwellem v románu 1984 skutečné? Co kdybyste museli žít v zemi, ve které by bylo možné naladit pouze jedinou vládní stanici? V zemi, kde by všechno bylo černobílé kromě rudých písmen propagandistických transparentů? V zemi, ve které byste ve svém obývacím pokoji museli mít pověšený velký portrét presidenta, abyste se mu na státní svátky mohli klanět? V zemi, kde by jiná než reprodukční sexualita byla zcela zapovězena? V zemi, ve které by špióni podobní Orwellově ideopolicii na politických shromážděních zkoumali vaši tvář, aby zjistili, jestli opravdu prožíváte to, co říkáte? Tohle je ale opravdové místo – Korejská lidově demokratická republika neboli Severní Korea. Komunistický režim, který od roku 1945 ovládá severní polovinu Korejského poloostrova, je pravděpodobně nejhorší totalitní systém moderní historie. Novinářka Barbara Demicková ve své knize Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji odhaluje nevídané skutečnosti ze země a společnosti, o nichž toho zbytek světa mnoho neví. Sleduje osudy šestice lidí: tajně se scházejícího mladého páru, idealistické lékařky, malého bezdomovce, vzorné pracovnice továrny milující Kim Ir-Sena víc než svou rodinu a její vzdorovité dcery. Demicková strávila šest let pečlivou rekonstrukcí života ve městě zapovězeném cizincům. Jako zdroj informací jí sloužily rozhovory s uprchlíky, propašované fotografie a videa. Kniha popisuje chaos způsobený smrtí Kim Ir-Sena, po němž následoval suverénní nástup jeho syna Kim Čong-Ila, zničující hladomor, na jehož následky zemřelo odhadem dvacet procent populace a vzedmula se vlna ilegálních útěků ze země. Mnohé knihy o Severní Koreji se soustředí na problematiku jaderného zbrojení. Není co závidět je jedna z mála, které se zabývají tím, jak se žije obyčejným občanům této země. V knize ožívá v pozoruhodném detailu realita všedních dní v nejrepresivnějším totalitním systému dneška. Při čtení jejího popisu budete mít pocit, že se procházíte po jedné z temných ulic severní Koreje. Kritici přirovnali tuto knihu k Hirošimě Johna Herseyho a k Cestě Cormaca McCarthyho. Není co závidět je přelomovým přídavkem do sbírky titulů o totalitarismu. Jak New Yorker tak Paris Rewiev zveřejnily úryvky z knihy....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/192610/neni-co-zavidet-obycejne-zivoty-v-s-75H-192610.jpg 4.7255
Žánr
Literatura světová, Literatura faktu, Příběhy
Vydáno, Kniha Zlín
Orig. název

Nothing to Envy: Ordinary Lives in North Korea, 2009

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (60)

Kniha Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji

Přidat komentář
CarolC
16. března

Moje první kniha na téma KLDR. Vše, kolem života a celkové situaci v KLDR mě zajímá už dlouho. Myslela jsem si, že o tom vím dost. Co jsem se ale kolikrát dočetla tady mě naprosto šokovalo. Tolik informací, kolik ta kniha skrývá! Dokonale odvedená práce autorky. Moc se mi líbilo, že z jednotlivých útržků z vyprávění v knize poskládala celý příběh každého z nich. Bylo zajímavé číst o tom, jak se jejich životy postupně mění.

momo01
14. března

„Po práci musela strávit několik hodin v tovární posluchárně na ideologickém školení. Jedna přednáška byla třeba o boji proti americkému imperialismu, jiná o smělých činech, které Kim-Ir-sen podnikal za druhé světové války v boji proti Japoncům.“
Rozum zůstává stát nad tím, jak to všechno mohou Severokorejci vydržet, jak je možné, že drží hubu a krok i za časů hladomoru. Jenže ono se není čemu divit, protože už v jednom roce věku jdou děti do mateřské školky a začíná indoktrinace. Učitelky jim vyprávějí příběhy velkých vůdců. Oni neví, jaká je skutečnost. Na příběhu několika uprchlíků se dozvídáme o životě v Severní Korei, a co mi přišlo hodně zajímavé, i o tom jak probíhá integrace uprchlíků v Jižní Korei.
Máme se hodně dobře.


tittanie
03.12.2020

Velice zajímavá kniha. Opravdu dobře se mi četla. Po dlouhé době jsem hltala knihu. Dozvěděla jsem se opravdu spoustu informací o KLDR a jejich občanech. Zajímavý mi přišel i pohled severokorejského uprchlíka, který se snažil přivyknout životu na svobodě.

Dagmar76
24.09.2020

Velice vzácné a cenné informace o hrůzách v Severní Koreji. Velice čtivě jsou zde popsány příběhy lidí, kterým se podařilo z toho zoufalství uprchnout. Nenásilně je kniha proložena historickými událostmi v zemi. Je až neuvěřitelné, čím vším si tento národ musel a stále musí procházet. Velice trefné je přirovnání o žabách ve studni, většina obyvatel ani netuší, že to může jít a jde to jinak. Ti lidé pro neustálé shánění potravy k přežití, nemají sílu bouřit se a chtít něco měnit.

AyaEssa
17.05.2020

Zajimava kniha, jejiz cetba da mnohe. Zivotni osudy nekolika severokorejcu asi nejlepe ilustruji zrudnost rezimu, bez potreby prikraslovat pribehy do romanoveho ladeni, a jsou nosnou oporou vykladu strohych historickych dat. Prectete si, pokud si potrebujete uvedomit, ze muze byt i hur..

kurama45
13.05.2020

Z obsahového hľadiska nemám čo vytknúť, lenže pokiaľ ide o formu…
Nedávno som prečítala Modlitbu za Černobyl od Alexijevičovej. Po chvíli čítania som úplne zabudla, že to vlastne niekto napísal, akoby medzi mnou a jednotlivými svedkami nikto nestál, akoby to rozprávali priamo mne, Alexijevičová sama seba takmer úplne potlačila. Naproti tomu mi pri čítaní tejto knihy Demicková nielenže celý čas nazerala cez rameno a dýchala na krk, ona mi tú knihu v podstate vytrhla a keby to bolo možné, tak by mi ju istotne aj sama predčítala. Na mňa príliš veľa pátosu, tlačenia na city a omieľania toho istého.

A tak kniha, ktorá mala potenciál hlboko ma zasiahnuť, zostáva „len” zaujímavosťou s dokonale výstižným názvom. Naozaj nie je čo závidieť. Ani ľuďom v Severnej Kórei, ani americkému štýlu písania Demickovej.

pajkaslad
08.04.2020odpad!

Ač jsem čistokrevný ateista, mám pocit, že ti chudáci Severokorejci jsou prokletí. Napřed dehumanizace od Japonců, potom válka a teď peklo na zemi pod taktovkou Kimů. Přečetla jsem všechny dostupné knihy na toto téma a všechny spojuje represe, bída, hlad a totálně zničená důvěra mezi lidmi. Kdy a kdo je konečně osvobodí??!!

ZuzaP
11.05.2020

Must-read pokud vás zajímá Severní Korea. A možná i pokud vás zatím nezajímala.

Autorka, novinářka, mezi lety 2001 a 2008 devětkrát navštívila Severní Koreu a v Jižní Koreji mezitím vedla rozhovory se severokorejskými uprchlíky. Příběhy šesti uprchlíků pak popisuje tato knížka, přičemž je vše doplněno i reáliemi a popisem tamní situace i z dalších zdrojů.

-----------

Vydržet hladovění se stalo vlasteneckou povinností. V Pchjongjangu se objevily nové billboardy se sloganem ,,Budeme jíst dvě jídla denně". Severokorejská televize odvysílala dokument o muži, kterému praskl žaludek, protože prý snědl mnoho rýže. Nedostatek jídla měl být každopádně přechodný; noviny citovaly zemědělské úředníky, kteří ohlašovali, že příští sklizeň přinese rýže opravdovou hojnost.

Jídlo v menze bylo ještě horší. V Severní Koreji zrovna začínala kampaň ,,Jezme dvakrát denně", ale škola už byla o krok napřed a nabízela jen jediné jídlo - řídkou slanou vodu, v níž plavaly sušené listy tuřínu. Někdy do ,,polévky" přidali rýži nebo kukuřici, důkladně rozvařenou, aby se zrnka nafoukla. Dívky začínaly mít zdravotní potíže. Jedna z Mi-raniných spolubydlících byla tak podvyživená, že se jí začala loupat kůže. Studium musela přerušit a brzy ji následovaly další.

Tenhle zabiják [hladomor] je bezdůvodně krutý ještě jiným způsobem: cílí na nevinné, na lidi, co by nikdy neukradli jídlo, nelhali, nepodváděli, neporušili zákon nebo nepodvedli přítele. Stejnou skutečnost popsal italský autor Primo Levi po návratu z koncentračního tábora v Osvětimi, když uvedl, že ani on, ani nikdo z dalších přeživších neměli velkou touhu se po válce setkat, protože každý z nich udělal něco, zač měl důvod se stydět.

Severokorejci mají mnoho slov pro vězení, podobně jako Inuité mají mnoho různých výrazů pro sníh.

Když se začalo nedostávat jídla, v mnoha severokorejských rodinách krmili mladé na úkor starších - aby měly děti dostatek jídla, utrhovali rodiče od úst sobě a někdy i prarodičům. V důsledku této strategie nezvykle stoupl počet sirotků, jelikož všichni dospělí v rodině zemřeli a děti zůstaly samy.

V posledních letech vydala strana práce řadu absurdních vyhlášek, které nemají zjevně jiný účel než zaškrtit přirozený chod svobodného trhu. Pouliční prodej byl zakázán všem s výjimkou žen starších čtyřiceti let. Ostatní se musí hlásit na svých pracovištích ve státních továrnách, ačkoli jim není vyplácena žádná mzda. Narůstají omezení toho, co je dovoleno prodávat a co kupovat. Vedle rýže a kukuřice se na seznam dostala také sója - s absurdním zdůvodněním, že by mohla být vyvezena do Číny a prodána nepřátelům v Jižní Koreji.

Země se brzy dostala do smrtelné spirály. Bez levných paliv a surovin nemohly fungovat továrny, což znamenalo, že nebylo co vyvážet. Bez vývozu nebyla tvrdá měna, a bez tvrdé měny bylo možné dovézt ještě méně ještě méně paliv, a tak se přestala vyrábět elektrická energie. Uhelné doly nemohly bez elektřiny fungovat, protože používaly elektrické pumpy k odčerpávání vody. Nedostatek uhlí znovu zhoršil dodávky elektřiny, což vedlo ke snížení zemědělské produkce.[...]

,,Náš otče, není světu co závidět.
Náš domov je v náruči strany práce.
Jsme všichni bratři a sestry.
I kdyby se proti nám vrhlo ohnivé moře, naše děti se nemusejí bát.
Náš otec je zde.
Není co závidět."

1