Zámek

A do Zámku nepasuje viac môj kľúč...

Jsem svým založením jednoznačně optimista. Ale s touhle knížkou si vám za krk sedne deprese raz dva. I u Proměny nebo Procesu má K., alespoň ze začátku, kde bydlet. Tady nemá žádnej pevnej bod. Vlastně jsem, během čtení, ani nezjistil, jestli je opravdu zeměměřič nebo se za něj jen vydává. Čtení jsem musel dávkovat, lehké není. Ale i po 20ti letech od přečtení ho mám v hlavě a chápu, proč je to světově uznávaný autor. Vlastně i ta nedokončenost mu dává originalitu.

Nedokončené dílo, jímž Zámek je, bohužel nelze adekvátně hodnotit. V této podobě jde o román s napínavým začátkem, který čtenáře pohltí. Kvůli tomu však člověk očekává odhalení nějakého velkého tajemství - snad proč zámek a vesnice pod ním operují tak, jak operují - které ovšem nepřichází a postupem času napětí opadá. Zámek měl prý končit smrtí K. nedlouho po tom, co je konečně povolán do služeb zámku. Kafka však na knize přestal pracovat, nikdy se k ní nevrátil a konec je poněkud náhlý a nečekaný.

Zámek je perfektní číst, když je sychravo a temno; člověk se tak perfektně naladí a celý zážitek tím bude ještě umocněn. Román opravdu vykazuje silný potenciál a minimálně první polovinu čtenáře bude bavit. Bohužel je nutné počítat s tím, že nedospěje k velkému odhalení a je nutné brát ohled na to, že jde o nedokončené dílo.

Mám podobný pocit jako u Procesu. Absurdní dialogy, absurdní situace, kritika byrokracie a všech úředníků. Na jednu stranu dobře, že kniha je nedokončená, protože už takhle to bylo dlouhé jak týden před výplatou, a za druhé by se hádám stejně nic nevyřešilo, jen bychom se motali v kruhu satiry a absurdna.

Četla jsem kdysi a dodnes si pamatuji jak mi to nešlo. Možná zkusím po letech znovu a dám Kafkovi šanci, ale mezi tím těch šancí bylo více a ani jednou u mě Kafka neprošel.

Omlouvám se, ale tohle šlo úplně mimo mě.

Zámek jsem četl s přestávkami asi 4 měsíce. Pořád si nejsem jistý, co přesně je ta hlavní metafora: jestli je to Kafka a jeho vztah s otcem (nedosažitelnost, neporozumění), nebo metafora na Boha/duchovno a lidské zadostiučinění, nebo prostě únava Kafky z úřednické práce a satira na byrokracii vyhnaná do extrému. Nevím.

Každopádně začátek je pro mě skvělý: kryptická zápletka, hořkovtipně snové a ujeté scény, krásná bizarnost. A hlavně to, jak ta byrokracie prorůstá až do vesnice, kde lidi žijou ve strachu z něčeho, co ani pořádně nechápou – a vlastně ani nemusí, protože ten strach funguje sám o sobě.

Jenže v druhé půlce to začne fakt trollit. Monology a dialogy se táhnou na celé stránky, text je hutný a často ani není odrážkovaný – klidně proběhne dialog několika postav v jednom řádku. K řekne dvě věty za deset stran, zatímco proti němu jede někdo monolog na deset stran. A Olžino vyprávění o Barnabášovi a jejich rodině je v podstatě jeden obří blok – skoro šedesátistránkový monolog, kde se pořád dokola procesuje totéž. Postavy jsou nespolehlivé a otáčí svoje názory, příslušnost a vyvrací to co řekli den předtím.

Z deníků Kafky je navíc docela zřejmé, že se do psaní kvůli psychickým problémům často nutil. Nevím, jestli zrovna během Zámku, ale jestli se u toho nudil stejně jako jsou nudné některé monology, tak to docela chápu.

Zároveň ale: mně se vlastně líbí kniha formou. Mám pocit, že Kafka tu bezútěšnost byrokracie vystihl skoro performativně – jako kdyby tě nenechal číst o utrpení, ale donutil tě ho zažít. Těžko říct, jestli ty čím dál delší a zbytečnější pasáže ke konci byly záměrné, nebo jen neschopnost to krátce uzavřít. Ale i kdyby to byla “vada”, tak je to vtipně kompatibilní s tím, co ta kniha dělá.

Stojí za to to přečíst. Jen je fér dodat, že je to místy zhruba stejné utrpení, jako byrokracie sama.

Kafka je pro mne těžký oříšek, dala jsem mu po druhé šanci, ale bohužel jeho knihy mi nesedí. Není to má cílová skupina. V této aknize je hlavní postavou zeměměřič K. přichází do vesnice, ve které má být údajně zámek a tam má být zaměstnán. Společnost ho odmítá přijmout, pan K se stále hledá a čeká na pokyn ze zámku. Nemám ráda knihy, u kterých se nudím a nutím. A konec - pro mne velmi velké zklamání.

Dílo, jež se vyznačuje velkou spoustou možných výkladů, což hloubavému čtenáři paradoxně může pomoci oprostit se od snahy vyhledat "tu správnou" interpretaci a pokusit se tak o svou vlastní.

Zámek opravdu není lehké čtení, tomu samozřejmě napomáhá i fakt, že není dokončen. Žádá si tedy nepovrchního čtenáře, jež bude ochoten se "prodírat" spoustou myšlenek a tezí, neustále hledat smysl jednotlivých metafor, bude ochoten akceptovat obsahlé promluvy jednotlivých postav, jež mají mnohdy bizarní a záhadné motivace a vše si nakonec bude těžko spojovat do proměnlivého děje, po čemž bude doufat v nějakou tu svou vlastní a uspokojivou interpretaci.

A nebo lze Zámek číst jednoduše, jen jako krásným jazykem napsaný román s úžasnou atmosférou beznadějného místa, čemuž napomáhá především bezmocnost hlavního hrdiny?

Občas sa mi podobné veci snívajú. Ide o nepríjemnú slučku - neustále ma to vracia na začiatok. Cítim sa ako pinballová guľôčka. V tých snoch obvykle už viem, že keď sa znova pustím dopredu, zrazí ma to naspäť na štart. Stotožnenie s hlavnou postavou teda prebehlo hladko - bolo nám nedobre obom. Pred románom "Zámok" dôrazne varujem ľudí s obscesívnymi poruchami. Dokonca by som požadoval ochranný štítok na prebale: "Vy, vy a vy, prosím, nečítať ani v prítomnosti vyškolenej osoby!"

Můj první a obávám se poslední Kavka. Je úžasné, co dokázal napsat o tak nudném tématu jako je byrokracie a utopie. Pomohlo mi srovnat si v hlavě, že námět je pro mě důležitější než jsem si myslela. Mistrně napsaná próza o tomto tématu mě bohužel nudí. Zítra dám v kině Hollandové Franze, ale tím pro mě tento jistě geniální autor končí.

Docela obtížně se hodnotí kniha, která není dopsána a kterou psal Kafka bez editora. Některé pasáže se hůř četly, některá souvětí by neuškodilo očesat, ale za to Kafka nemůže. Pokud se čtenář oprostí od těchto aspektů nedokončeného románu, naskytne se mu velmi zajímavý příběh o společnosti, ve které je pro jedince náročné fungovat, jelikož se k němu zachází jako k loutce a potlačuje se jeho přirozená nátura. Franz Kafka vynikal v navození atmosféry a také v popsání úzkosti a nesnáze - pokud čtete jeho díla, "stanete se" hlavní postavou a prožíváte vše s ní. V "Zámku" to, podobně jako v "Procesu", není úplně nejpříjemnější - dotknete se nesmyslně rozdělené společnosti, která se řídí pravidly ze zámku, který je pro všechny obyvatele vesnice nedosažitelný a tajemný. Zaujalo mě na románu to, že jsem nedokázal rozlišit, jestli na mě působí zpátečnicky nebo moderně - měl jsem dojem, že šlo o jakousi kombinaci obojího.

08.07.2025

Úvod jak má být. Atmosféra, postavy, lokace, vrstvení situací, protikladů, protiřečení, cílů... A pak se to začne až moc opakovat, bobtnat, nikam nepostupovat, větvit na příběhy dalších okolních postav. Pro kontext zajímavé, ale už příliš ubíjející a repetitivní. Je vidět, že do dokončení (dalším proškrtáním, kterého dle dodatků bylo očividně dost a dost) tomu ještě chyběl nějaký ten delší čas. Člověk si až škodolibě užívá té snové atmosféry únavy, vysílení, bezmoci. A pak, když to vypadá, že K. není jedinou postavou s "jasným" cílem a jedna nenápadná postava nám jinou hlavní postavu postaví do úplně jiného světla... Že by se to mohlo někam posunout, nabízeno je to skoro na zlatém podnose... Tak najednou náhlý konec! Škoda.

Opravdu by mě zajímalo, jak by vypadala finální verze. Jak moc by to Kafka ještě proškrtal. Kam by to celé zavedl. Jak by to dopadlo s onou "loutkovodičkou". A jak moc velkou pravdu má tetička Wiki, když se v ní píše, že "dle zprávy Maxe Broda zeměměřič nakonec umírá vysílením, ale na smrtelné posteli za ním přijdou úředníci ze zámku se zprávou, že může konečně nastoupit do služby."

(...)
„...vy podceňujete i vše úřední. Úřední rozhodnutí není přece například jako tato láhev s lékem zde na stolku. Sáhnete po ní a máte ji. Skutečnému úřednímu rozhodnutí předchází bezpočet drobných šetření a úvah, vyžaduje léta práce nejlepších úředníků, a to i tehdy, jestliže ti úředníci hned od počátku znají konečné rozhodnutí. A existuje vůbec nějaké konečné rozhodnutí? Od toho jsou tu kontrolní úřady, aby k němu nedošlo.“
„Ano, ano,“ řekl K., „všechno je tu znamenitě zařízeno, kdopak by o tom ještě pochyboval? Vyložil jste mi to však v obecných rysech příliš lákavě, než abych se teď nechtěl ze všech sil vynasnažit poznat to do všech jednotlivostí.“
(...)

Zvláštní kniha, která se v jistém smyslu, vzhledem k obsahu, vcelku dobře čte. Byrokratické peklo a absurdita ad absurdum sálá z každé věty. Kafkův styl je prostě unikátní se závany geniality. Nicméně jde vidět, že dílo Kafka nestihl dokončit. Logicky chybí závěr, a věřím, že poslední kapitoly by autor ještě trochu korigoval, občas už to bylo vyloženě mlácení prázdné slámy.
No, celkově vzato, asi jsem rád, že to Franz dopsat nestihl, protože číst dalších 300 stran Zámku, bych už fakt nechtěl (byť bych prostě musel).

Možná se to nezdá, ale Zámek je hodně temná kniha, která je přesnou definicí toho, co dnes nazýváme "kafkovské". Je nadčasová v tom, jak zcela přesně v ní dokázal Kafka zachytit neklidnou a nenápadně hrozivou atmosféru totalitního režimu a dokonale popsat jeho fungování se všemi jeho absurditami, aniž by ho sám zažil, což je o to obdivuhodnější. Nemá smysl pátrat po ději nebo významu, protože Zámek je spíš o nějaké snaze jedince uplatnit se v prostředí, kde o něj evidentně nikdo nestojí a on sám neví, zda tam má být, ale když už tam je, rád by zapadl. Kafka před svého hrdinu staví jednu bizarní překážku za druhou, nechává ho procházet totálním peklem byrokracie, které se od jeho dob tedy moc nezměnilo a zažívat naprosto neadekvátní reakce od okolí. Vyznění knihy vysloveně pomáhají ilustrace od Jiřího Slívy, které jen prohlubují chaos a zmatenost, které K. prožívá. Zámek určitě není kniha, která čtenáře dostane do kolen, protože je náročnější, mnoho situací se v ní opakuje a mnohdy děj stojí na místě, což se ale dá považovat za záměr. Každopádně stojí za přečtení a vlastní interpretaci a navnímání záhadného autora, který se do značné míry tehdejšímu (ale i dnešnímu) literárnímu světu vymykal. 85 % (PS: Těžko říct, jak by to Kafka celé zakončil, kdyby to stihl, ale závěr, o němž mluví Brod, by mi k němu naprosto seděl a věřím, že v nějakém náčrtu s ním počítal.)

Knihu jsem četl jako povinnou četbu. Mnohokrát jsem si řekl, že si ji přečtu znova. Nikdy jsem to neudělal. Příběh je podivně zajimavý, ale nemam sílu si jej zopakovat. Absurdita a nesmyslnost ve fungování systému zámku mi někdy přijde, že z knihy prosákla do skutečného života.

Další kniha výborny ale taky náročný Roman od France Kafky opět plný absurdyt. Hlavní hrdina zase je pod jménem k jako zemeric je najmut zámkem aby provedl jisté ale neví jaká měření do vesnice pod zámkem. Ale pro příjezdu do vesnice se dostává do bizarního střetu s biokracii ze zámku díky které má taky problémy ve vesnici a dostává, se stále více do pocitu že svůj osud nemá vůbec ve své moci jak jeto běžně ve věčine knih od France Kafky. Rád se ke knize rád vrátím a přečtu si dalsi knihy od autora

Absolutní masterpiece.

Ano, nic moc se v knize neděje a ano, člověk ze začátku tak nějak stále čeká, jestli o tom je celá kniha, nebo dojde k nějakému dramatickému vývoji, ale... nedojde.

Je to příběh obyčejného Landvermessera (zeměměřiče), který dorazí do vesnice plné byrokracie a zvyklostí. Je to boj obyčejného člověka, který byl najat na práci, proti státnímu aparátu ("Zámku"), který je všude a nikde zároveň. Tento paradox (ne)přítomnosti je vidět i u nejprostších úkonů jako vyfasování pracovního oděvu:

Er hätte schon längst nicht eine Livree, die es im Schloss nicht gibt, aber einen Anzug vom Amt bekommen sollen, es ist ihm auch zugesichert worden, aber in dieser Hinsicht ist man im Schloss sehr langsam, und das Schlimme ist, dass man niemals weiß, was diese Langsamkeit bedeutet; sie kann bedeuten, dass die Sache im Amtsgang ist, sie kann aber auch bedeuten, dass der Amtsgang noch gar nicht begonnen hat, dass man also zum Beispiel Barnabas immer noch erst erproben will, sie kann aber schließlich auch bedeuten, dass der Amtsgang schon beendet ist, man aus irgendwelchen Gründen die Zusicherung zurückgezogen hat und Barnabas den Anzug niemals bekommt.

Na knihu je možné nahlížet i jako na prostý výsměch státních postupů a formalit, jak je zobrazeno asi v nejlepší scéně distribuování spisů:

Sie ging, je weiter sie fortschritt, immer weniger glatt vonstatten, entweder stimmte das Verzeichnis nicht ganz oder waren die Akten für den Diener nicht immer gut unterscheidbar oder erhoben die Herren aus anderen Gründen Einwände; jedenfalls kam es vor, daß manche
Verteilungen rückgängig gemacht werden mußten, dann fuhr das Wägelchen zurück, und es wurde durch den Türspalt wegen der Rückgabe der Akten verhandelt. Die Verhandlungen machten schon an sich große Schwierigkeiten, es kam aber häufig genug vor, daß, wenn es sich um die Rückgabe handelte, gerade Türen, die früher in der lebhaftesten Bewegung gewesen waren, jetzt unerbittlich geschlossen blieben, wie wenn sie von der Sache gar nichts mehr wissen wollten. Dann begannen erst die eigentlichen Schwierigkeiten. Derjenige, welcher Anspruch auf die Akten zu haben glaubte, war äußerst ungeduldig, machte in seinem Zimmer großen Lärm, klatschte in die Hände, stampfte mit den Füßen, rief durch den Türspalt immer wieder eine bestimmte Aktennummer in den Gang hinaus. Dann blieb das Wägelchen oft ganz verlassen. Der eine Diener war damit beschäftigt, den Ungeduldigen zu besänftigen, der andere kämpfte vor der geschlossenen Tür um die Rückgabe. Beide hatten es schwer. Der Ungeduldige wurde durch die Besänftigungsversuche oft noch ungeduldiger, er konnte die leeren Worte des Dieners gar nicht mehr anhören, er wollte nicht Trost, er wollte Akten; ein solcher Herr goß einmal oben durch den Spalt ein ganzes Waschbecken auf den Diener aus. Der andere Diener, offenbar der im Rang höhere, hatte es aber noch viel schwerer. Ließ sich der betreffende Herr auf Verhandlungen überhaupt ein, gab es sachliche Besprechungen, bei welchen sich der Diener aufsein Verzeichnis, der Herr auf seine Vormerkungen und gerade auf die Akten berief, die er zurückgeben sollte, die er aber vorläufig fest in der Hand hielt, so daß kaum ein Eckchen von ihnen für die begehrlichen Augen des Dieners sichtbar blieb. Auch mußte dann der Diener wegen neuer Beweise zu dem Wägelchen zurücklaufen, das auf dem ein wenig sich senkenden Gang immer von selbst ein Stück weitergerollt war, oder er mußte zu dem die Akten beanspruchenden Herrn gehen und dort die Einwände des bisherigen Besitzers für neue Gegeneinwände austauschen. Solche Verhandlungen dauerten sehr lange, bisweilen einigte man sich, der Herr gab etwa einen Teil der Akten heraus oder bekam als Entschädigung andere Akten, da nur eine Verwechslung vorgelegen hatte; es kam aber auch vor, daß jemand auf alle verlangten Akten ohne weiteres verzichten mußte, sei es, daß er durch die Beweise des Dieners in die Enge getrieben war, sei es, daß er des fortwährenden Handelns müde war, dann aber gab er die Akten nicht dem Diener, sondern warf sie mit plötzlichem Entschluß weit in den Gang hinaus, daß sich die Bindfäden lösten und die Blätter flogen und die Diener viel Mühe hatten, alles wieder in Ordnung zu bringen. Aber alles war noch verhältnismäßig einfacher, als wenn der Diener auf seine Bitten um Rückgabe überhaupt keine Antwort bekam, dann stand er vor der verschlossenen Tür, bat, beschwor, zitierte sein Verzeichnis, berief sich auf seine Vorschriften, alles vergeblich, aus dem Zimmer kam kein Laut und, ohne Erlaubnis einzutreten, hatte der Diener offenbar kein Recht. Dann verließ auch diesen vorzüglichen Diener manchmal die Selbstbeherrschung, er ging zu seinem Wägelchen, setzte sich auf die Akten, wischte sich den Schweiß von der Stirn und unternahm ein Weilchen lang gar nichts, als hilflos mit den Füßen zu schlenkern.

Samozřejmě, jak je u státu běžné, ten si najde vysvětlení pro vše:

"Nun ist diese Veränderung natürlich belanglos, wahrscheinlich für jeden, und für Klamm ganz gewiß. Je größer aber eine Arbeit ist, und Klamms Arbeit ist freilich die größte, desto weniger Kraft bleibt, sich gegen die Außenwelt zu wehren, infolgedessen kann dann jede belanglose Veränderung der belanglosesten Dinge ernstlich stören. Die kleinste Veränderung auf dem Schreibtisch, die Beseitigung eines dort seit jeher vorhanden gewesenen Schmutzflecks, das alles kann stören und ebenso ein neues Serviermädchen. Nun stört freilich das alles, selbst wenn es jeden anderen und bei jeder beliebigen Arbeit störte, Klamm nicht; davon kann gar keine Rede sein.
Trotzdem sind wir verpflichtet, über Klamms Behagen derart zu wachen, daß wir selbst Störungen, die für ihn keine sind - und wahrscheinlich gibt es für ihn überhaupt keine -, beseitigen, wenn sie uns als mögliche Störungen auffallen. Nicht seinetwegen, nicht seiner Arbeit wegen beseitigen wir diese Störungen, sondern unseretwegen, unseres Gewissens und unserer Ruhe wegen."

Krása díla spočívá v Kafkově schopnosti popsat nejobyčejnější věci velmi hlubokým způsobem, jako je např. smích Amálie:

Amalia lächelte, und dieses Lächeln, obwohl es traurig war, erhellte das düster zusammengezogene Gesicht, machte die Stummheit sprechend, machte die Fremdheit vertraut, war die Preisgabe eines Geheimnisses, die Preisgabe eines bisher gehüteten Besitzes, der zwar wieder zurückgenommen werden konnte, aber niemals mehr ganz.

nebo pokus K. zastihnout Klamma:

Aber ich verfehle dann den, auf den ich warte", sagte K. mit einem Zucken des Körpers. Trotz allem, was geschehen war, hatte er das Gefühl, dass das, was er bisher erreicht hatte, eine Art Besitz war, den er zwar nur noch scheinbar festhielt, aber doch nicht auf einen beliebigen Befehl hin ausliefern musste.

Kromě těchto komplexních popisů příběh samotný občas kompletně obrátí směr nebo předloží zcela jinou verzi nějaké skutečnosti, čímž čtenáře vytrhne ze zamyšlení a donutí ho se zamyslet nad věcmi, o kterých si ani nemyslel, že vyžadují pozornost a které považoval za nedůležité.

Přirozeně největší slabina je, že jsme nedostali konec, i když si nejsem jistý, jestli by existoval konec, který by se vyrovnal zbytku díla a byl s ním v harmonii (navrhovaný konec o smrti K. z vyčerpání a současné udělení občanství vesnice je jedna z možností, zároveň by se mohlo jednat o určitou analogii k vleklým soudním sporům, které člověk vyhraje až po smrti nebo zásluhám uděleným in memoriam).

S čistým svědomím však mohu knihu přidat do seznamu těch nejlepších a jsem rád, že jsem si tehdy v páté třídě započal s němčinou, abych si tohle dílo mohl vychutnat v originále. A vy byste měli taky!

Kafkovy knihy patří k náročným dílům filozofického rázu.
"zámek" je krátke dílo, avšak rozvláčné a plně monologů, přestože se Vám během čtení bude zdát, že se tam nic neděje.
Tuhle četbu nedoporučuji každému - myšlenky a motiv autora se těžko hledá.