JakeTheDog komentáře u knih

Autofikční román "Tisíckrát obejít strach" není tradiční kniha, která zaujme široké masy čtenářů. Naopak si myslím, že svou experimentální formou bude čtenáře rozdělovat.

Vypravěčkou je třicetiletá černošská žena žijící v Německu. Celý svůj život se potýká s diskriminací a rasismem, jejichž vinou trpí různými traumaty. Většina knihy je tvořena jejími dlouhými rozhovory, během kterých rozmlouvá se svým mrtvým bratrem, terapeutem, imigračním úředníkem a také sama se sebou. Osoby, s nimiž rozmlouvá, se střídají bez zjevného pravidla. Vyprávění je složeno z různých střípků vzpomínek, pocitů a myšlenek.  Nemá souvislou dějovou linii a ucelenou formu; naopak skáče v čase a neustále odbočuje od probíraného tématu. Tato velmi netradiční forma může být pro někoho až příliš chaotická. Podle mého názoru se ale autorce tímto způsobem podařilo skvěle vystihnout chaotičnost mysli a zdůraznit duševní rozervanost hlavní protagonistky. To vše je ještě zdůrazněno úderným stylem, který ve mně vyvolával pocit nutkavosti a intenzity autorčina sdělení.

Olivia Wenzel v knize zpracovává širokou škálu aktuálních témat, které je důležité stále připomínat, zamýšlet se nad nimi a mluvit o nich. Těmi hlavními jsou rasismus a diskriminace. Autorka nepřináší vyloženě nové myšlenky nebo otázky, které by již nezpracovávali jiní autoři (např. Chimamanda Ngozi Adichie, nebo Celeste NG). Spíše se od nich odlišuje perspektivou Evropanky, díky čemuž zpracovává témata z jiných úhlů pohledu a v jiných souvislostech oproti ostatním autorům, kteří většinou píší o rasové situaci v USA. Důležitou vrstvou, která se táhne celou knihou, je také autorčino hledání vlastní identity a vyrovnávání se s traumaty, minulostí a úzkostmi.

Forma dialogů umožňuje autorce zkoumat různé perspektivy a odhalovat  vnitřní konflikty a rozpory hlavní protagonistky. Celá kniha je hodně o pocitech a nebál bych se říct, že pro její docenění je důležitá i určitá empatie, díky které čtenář lépe porozumí niterným prožitkům hlavní protagonistky.

"Tisíckrát obejít strach" tedy není jen příběhem jedné ženy, ale zároveň reflexí širších společenských problémů a individuálních traumat, která vznikají na základě diskriminace.

4/5

09.06.2024

Shaker Heights je poklidné předměstí, žijící podle jednoduché šablony: rodinné domy, posekané trávníky, tradiční výchova. Hlavně nic mimo řád a odmítání všeho, co se vymyká obecně uznávané normalitě. Do tohoto prostředí přijíždí spontánní umělkyně Mia se svou dcerou Pearl. Jejich příjezd ovšem odstartuje bouřlivé změny. Situaci dále komplikuje Číňanka Bebe, která v nouzi odložila své vlastní dítě a nyní se snaží zrušit adopční proces, který by její dceru přidělil jedné z amerických rodin.

Celeste NG rozehrává příběh o střetu dvou odlišných světů, jejichž náraz zažehne několik malých konfliktů, které se záhy rozhoří ve velké rodiné drama. Autorka se, stejně jako ve svých dalších knihách, zaměřuje hlavně na společenská témata. Je lepší pohodlný život řídící se přesně vymezeným řádem, nebo je lepší mít vlastní hlavu a řídit se vlastními pravidly? Kniha zachycuje jak rutinní, tak dramatické okamžiky rodinného života, během nichž se vrství drobná nedorozumění a neshody, které postupně přerůstají do velkých problémů. Přitom by se mnohým z nich dalo předejít prostou komunikací. Autorka tak opět zdůrazňuje její důležitost. Zásadním tématem je také mateřství, které se prolíná všemi výše zmíněnými tématy.

Celeste bohužel zobrazuje všechno velmi podobným způsobem ve všech svých knihách. Ohníčky jsem četl jako poslední, a proto mě už nedokázaly překvapit. Naopak jsem měl pocit určité šablonovitosti. V příběhu bylo trochu moc "nečekaných událostí", které posouvají děj přesně tam, kam autorka potřebovala. Celkově na mě kniha působila až příliš vyumělkovaně a uspořádaně. Ocenil bych trochu více spontánnosti, díky které by mi kniha připadala více "živá". Takto na mě působila trochu sterilně a nedokázal jsem se do ní tolik ponořit.

Kniha je napsaná velmi čtivým a přehledným jazykem, který umožňuje rychlé čtení. Zároveň mi ale přišlo, že jazyk není nijak výrazný. Je to kvalitně odvedená práce, která ale nijak nevyčnívá. Ostatní knihy od Celeste mi přišly výraznější.

Ohníčky se mi četly dobře a užil jsem si je. Je to zajímavé rodinné drama. Můj hlavní problém ale je, že jsem od Celeste četl již třikrát skoro to samé a tentokrát
mi kniha nedokázala předat mnoho nového.

3,5/5

1 02.06.2024

"Bílý šum" je kniha s velmi jednoduchou dějovou linkou. Vyprávění se točí hlavně okolo Jacka Gladneyho, univerzitního profesora ve středních letech, který žije zdánlivě klasický rodinný život s manželkou Babette a jejich dětmi z minulých manželství. Jacka a Babette spojuje obrovský strach ze smrti, který je neustále pronásleduje. Většina děje sleduje jejich běžný život, který je neustále nabouráván zmíněným strachem a snahami se s ním vyrovnat.

Donu DeLillovi se na jednoduché a nepříliš zajímavé dějové kostře podařilo vybudovat hluboký, mnohovrstevnatý román. Nic ale čtenáři nedává zadarmo. Do hlubších vrstev si čtenář "Bílého šumu" musí proniknout sám přes velké množství metafor, symbolů a aluzí. Snaha proniknout mezi řádky je pro zážitek z "Bílého šumu" naprosto zásadní. Bez ní z knihy zůstane jen nepříliš zajímavý pohled do života trochu výstřední rodiny.

Hlavním motivem románu je strach ze smrti v kontextu západní, materialisticky založené civilizace, který se lidé mnohdy snaží kompenzovat výdobytky moderní civilizace. DeLillo kritizuje především zmíněný přehnaný materialismus, který vede k odosobnění a určité vyprázdněnosti, jenž se dle něj může proměnit mimo jiné i v chorobný strach ze smrti. Ten pak každý člověk překonává více či méně zdařilými způsoby. K zmíněným tématům autor přistupuje hodně satiricky a celý román je hlubokou a poměrně vtipnou parodií na pohodlný život člověka na Západě.

Autorův styl působí na první dojem čtivě a jednoduše. Je to ale pouze povrchní . Text se sice čte velmi dobře, zároveň ale svou hloubku ukrývá mezi řádky. Je proto nutné číst pozorně i přes prvotní zdánlivou jednoduchost.

Pro mě byl "Bílý šum" poměrně netradičním čtenářským zážitkem. Užíval jsem si autorův rýpavý humor a zároveň myšlenkovou hloubku. Místy jsem byl ale trochu přesycen až přílišnou snahou text interpretovat. Také mi vadila až přílišná emocionální plochost. "Bílý šum" doporučuji každému, kdo hledá intelektuální četbu. Čtenáři hltající hlavně děj by se ale měli knize vyhnout.

Hodnocení: 4/5

02.06.2024

Ramiro, Juan, Gildo a Ángel jsou jedni z mnoha mužů, kteří po konci španělské občanské v. lky utíkají do hor, aby se v nich skryli. Stáli totiž proti Frankistům, kteří po převratu pronásledují a trestají veškeré své odpůrce. Naprosto izolovaní, v jeskyni na vrcholcích hor, pozorují dalekohledem svojí vesnici, své rodiny, kamarády a známé. Stačilo by sejít, aby byli znovu mezi lidmi. Zdánlivě stačí tak málo, aby mohli navázat na své dřívější životy a přece je to pro něco tak strašně vzdáleného. Roky v horách ubíhají a z mužů se stávají nebezpeční vlci, zahnaní do kouta, bránící se z posledních sil.

Z knihy je cítit tíživý smutek, osamělost a obrovská bezradnost hlavních protagonistů, kteří v nuceném vyhnanství ztrácí veškeré vazby a neustále balancují na hranici života a sm. ti. Kniha ukazuje jak se hlavní protagonisté vlivem izolace a naprostým odmítnutím společnosti mění, metaforicky animizují a stávají se jakýmisi osamělými, štvanými vlky. S každou další stranou kniha nabívá na tísnivosti a  pohlcuje čím dál silnější vlnou smutku.

Kniha je psaná úsporným, až lehce odtažitým jazykem, který umocňuje atmosféru osamělosti. Autor nijak výrazně nerozebírá myšlenky a emoce hlavních postav. Emoce jsou ukryty nepřímo, mezi řádky. Je to styl hodně podobný některým severským autorům (kniha je stylem podobná například Ostrovu o Roye Jacobsena) . Do těchto krátkých úsporných vět autor vměstnává krátké, ale velice silné poetické popisy, které skvěle kontrastují s všudypřítomným smutkem a strohostí a vytváří tak silný pocit melancholie. Tento styl ale není pro každého, určitě se najdou čtenáři, na které nebude působit.

Děj je v knize podružný, téměř ani není. Celá kniha je složena z krátkých, lineárně vyprávěných fragmentů, které sledují život můžu v rozmezí let 1936 - 1946. Jsou to spíš jen takové velmi letmé pohledy do jejich života. Na mě byly ale místy až trochu moc strohé a uvítal bych je delší.

Vlčí měsíc na mě svojí atmosférou hodně zapůsobil. Pocity z něj ve mně ještě nějaký čas zůstanou. Celkovým pojetím se jedná o poměrně originální knihu, kterou doporučuji především lidem, kteří v literatuře hledají i méně příjemné emoce a zajímavý, osobitý styl

Hodnocení 4/5

17.05.2024

Philip Fracassi - Sirotčinec v údolí

Peter, hlavní vypravěč příběhu, žije v roce 1905 se skupinou dalších chlapců v jednom odlehlém, starém pensylvánském sirotčinci. O chlapce se zde stará hrstka kněží, kteří je vedou velice tvrdou a nekompromisní rukou. Už tak dost tvrdý život v sirotčinci se naprosto změní příchodem neznámé, temné síly.

Svým názorem na Sirotčinec v údolí půjdu hodně proti proudu. Očekávání jsem měl velká. Na základě recenzí jsem se těšil na originální, dobře napsaný a velmi temný ho®or. Místo toho jsem bohužel dostal knihu, která je mezi jinými ho®ory se stejnou tématikou (kněží/klášter/démon) naprosto průměrná a předvídatelná. Většina příběhu jede přímočaře po vymezených kolejích, plných klasických žánrových klišé. Autor občas sice zkouší vybočit zvratem, který se snaží působit originálně, na mě ale bohužel tyto zvraty nijak nefungovaly a nemohl jsem se zbavit dojmu, že se autor jen snaží zabalit žánrová klišé do "hezkého obalu".

Ho®or ale samozřejmě nemusí být nutně originální, aby byl dobrý. Důležitá je děsivá, ponurá atmosféra a schopnost vyvolat strach. Autor Sirotčince v údolí ovšem rezignoval na popisné pasáže, kterými by dokázal atmosféru sirotčince budovat (potenciál je přitom velký). Jde poměrně rychle na věc a po krátkém seznámení s těžkým životem chlapců začíná ještě kratší poznávání tajemna a pak kniha rychle končí s pokusy o strašení a přechází do rutinní akce.

Autorův styl mi v rámci žánru přišel poměrně standardní a ničím zvlášť zajímavý. Zároveň ale není ani vyloženě špatný, řekl bych, že je to takový žánrový standard. Kniha se čte velmi rychle a před čtenáře nestaví žádné překážky. Celé vyprávění je hlavně o rychlém posouvání děje, s minimální snahou nabídnout něco víc.

Sirotčinec v údolí se mi opravdu netrefil do vkusu. Z velké části to je určitě i nenaplněným očekáváním. Obecně je ale mezi lidmi velmi oblíbený. Jako klasický žánrový ho®or fungovat může, o originální, zajímavě napsanou a děsivou knihu se ale dle mého názoru nejedná.

Hodnocení 2/5

17.05.2024

Obyvatelé malého městečka Svatý Jiří žijí i na počátku 20. století ve svém vlastním, izolovaném světě, kde je běžné, že lidé umí chodit po vodě, žijí mezi nimi andělé, kameník láme kámen hvízdáním a rybář ryby neloví na prut, ale prosí je, aby za ním vylezly na břeh. Pro obyvatele Svatého Jiří jsou to běžné, každodenní věci. Moderní doba se ale začíná pomalu dostávat i sem. Vše odstartuje příchodem Oddysea Pastýře, který se po 15 letech vrací z dalekých cest do svého rodného kraje.

Letnice jsou příjemným únikem do magického realismu z prostředí českého venkova. Celá kniha je takovou "pohádkou pro dospělé", která mi připomínala knihy Terryho Pratchetta svým laskavým humorem a zasazením do absurdního, magického světa. Kniha se dá číst jako příjemná oddechovka, zároveň ale mezi řádky skrývá i chytré narážky a odkazy. Zprvu jsem se bál stylu humoru; současný český humor totiž opravdu nemusím. Letnice mě ale nakonec mnohokrát upřímně pobavily.

Kniha pojednává především o příchodu nové doby a s tím spojenými změnami. Toto téma mi ale přišlo jednoduše zpracované a celé jeho směřování nebylo ničím překvapivé a ani výrazně zajímavé. Přišlo mi, že to platí i pro ostatní témata, která jsou také spíše jen načrtnutá a bez větší hloubky vyšuměla do ztracena. Autor se je snaží ukončit poučením, které do konceptu knihy poměrně zapadá, zároveň je ale předvídatelné. V takto stylizované knize by se mi líbilo, kdyby autor vymyslel nějaké originální vyústění. Vyprávěním se vine i romantická linie, která do knihy přináší několik milých a někdy i trochu smutných scén, které se hezky doplňují s humornými pasážemi.

Autor píše velmi dobře čitelným stylem, který sice není nijak zvlášť originální ani výrazný, zároveň ale hezky a příjemně plyne a dokresluje celkovou pohodovou atmosféru.

Letnice jsou ideální knížkou pro čtenáře hledající milou a vtipnou knihu, která ale zároveň není úplně banální. V tomto ohledu ji určitě doporučuji. Zároveň mě ale mrzí, že je originální pouze svým zasazením a humorem. V ostatních ohledech je velmi klasickým vyprávěním, které z mého pohledu nepřináší nic hlubšího. Kniha mnou spíše "prolétla" a po dočtení se mi poměrně rychle vytratila z hlavy.

Hodnocení 3/5

08.05.2024

Labyrint nelidskosti je (fiktivní) knihou tajemného senegalského spisovatele Elimana. Její francouzské vydání v roce 1938 vyvolalo velkou kontroverzi. V tehdejších francouzských literárních kruzích bylo naprosto neočekávané, že by africký autor mohl vydat takto fascinující dílo. Záhy se ovšem rozšířily kritiky, které vedly ke stažení všech vydání. Do dnešních dní se dochovalo jen velmi málo výtisků a kniha i s jejím autorem upadly do zapomnění. Jeden z výtisků Labyrintu nelidskosti se dostane k mladému senegalskému spisovateli Diéganovi Fayovi. Kniha ho zasáhne takovým způsobem, že se rozhodne vypátrat jejího tajemného autora.

Nejzasutější vzpomínka na lidi je klasickou ukázkou postmoderního románu. Pod zdánlivě žánrovým, detektivním příběhem se ukrývá hluboký a poměrně náročný myšlenkový, mnohdy až filosofický román.
Autor se v knize zamýšlí především nad literaturou, nad její hodnotou, jejím současným stavem a také nad její kritikou. Zamýšlí se také nad samotnými spisovateli. Hodně se zaměřuje na problematiku afrických autorů žijících v západním světě, kteří se musejí potýkat s výrazným škatulkováním, s předsudky, přezíravou shovívavostí a nesmyslným očekáváním. Celá kniha má také výrazný existenciální přesah. Všechna témata jsou zpracovaná natolik zajímavě, že čtenář dle mého názoru nemusí být literárně vzdělaný/spisovatel, aby ho kniha dokázala zaujmout.

Nejzasutější vzpomínka na lidi je zajímavá i po dějové stránce. Celou knihou se táhne silný pocit tajemna, který nutí k dalšímu čtení. Vyprávění postupně rozvíjí několik linií a vyvolává mnoho otázek. Některé vysvětluje přímo, většinu jich ale vkládá pouze mezi řádky a dává velký prostor vlastní interpretaci. Kniha to rozhodně není jednoduchá, nic čtenáři nedá zadarmo a dává velký prostor k zamyšlení. Sám mám po dočtění v hlavě několik otazníků.

Nejzasutější vzpomínka na lidi se určitě nebude líbit všem. Je to kniha pro náročné čtenáře, kteří jsou ochotni proniknout do spletitého a nejednoznačného vyprávění. Já jsem z knihy velmi pozitivně překvapen a budu nad ní ještě nějaký čas přemýšlet.


Hodnocení 4/5

1 19.04.2024

Je rok 2015 a na východě Ukrajiny už přes rok trvá vál._ ka mezi Ukrajinou a proruskými separatisty. Fronta se neustále posouvá tam a zase zpět. Pro obyčejné lidi to znamená život v neustálém strachu. Jedním z obyvatel vál. _kou zmítaného území je učitel Paša. Jeho třináctiletý synovec Saško žije na internátě v nedalekém městě, které zrovna ovládli separatisté. Paško se proto sám vydává na dlouhou a nebezpečnou cestu, aby ho zachránil.

"Internát" na mě působil především jako velmi sugestivní postapokalyptický román. Celé vyprávění je dlouhá a smutná cesta opuštěnou a  zdecimovanou krajinou, kde se jen občas narazí na osamělé přeživší a kde s._ mrt číhá na každém rohu. Autor dává hodně velký důraz na atmosféru, čemuž dopomáhá skvělý a vyloženě krásný poetický jazyk, který je plný hrátek se slovy, symboliky a metafor. Internát díky tomu není odtažitý a chladný jako jiné vál. _čné romány. Naopak je v jistém slova smyslu jemným a citlivým vyprávěním, které pojednává především o bezmoci civilních obyvatel.

Kniha se snaží být přístupná co nejvíce lidem, a proto se vyhýbá naturalistickým nebo obzvlášť deprimujícím scénám. Těm se věnuje spíše nepřímo a nechává čtenáři prostor pro vlastní interpretaci.

"Internát" je velmi působivá kniha, jejíž hlavní předností je silná atmosféra, kterou podtrhuje poetický styl. Mám k ní ovšem pár výhrad. Místy mi přišla ve svých myšlenkách možná až moc doslovná. Také bych ocenil věští psychologickou hloubku. Paša se se setkává s mnoha různými lidmi, kteří stojí na rozdílných stranách. Moc rád bych četl o jejich rozdílných pohledech a o dopadech v._lky na lidi z různých sociálních vrstev. Z mého pohledu je škoda, že se tomu autor věnuje poměrně málo.

I přes menší výhrady je "Internát" výborná a velmi působivá kniha, kterou rozhodně doporučuji, především pro její silnou atmosféru a skvělý autorův styl.


Hodnocení 4/5

1 19.04.2024

Antonio Muňoz Molina - Polský jezdec

Mágina je malé městečko, zapadlé kdesi mezi horami ve španělské Andalusii. Život zde plyne pomalým tempem a lidé zde žijí tradičním životem, který jen velmi neochotně podléhá změnám. V tomto městě vyrůstá i Manuel. Jeho největší touhou je ovšem přetrhat vazby a z Máginy uniknout co nejdál to půjde. Je nekonečný únik před vlastním původem to správné? Je možné zapomenout na svou minulost? Manuelovi změní život opětovné a nečekané setkání s Nadiou, se kterou ho už od mládí pojí neviditelné nitky. Možná  je pro právě láska východiskem z nekonečného putování a hledání.

Polský jezdec mě od prvních stránek naprosto učaroval svým jazykem a atmosférou. Z vyprávění jsou cítit emoce, specifická španělská expresivnost a barvitost života v Mágině, protkaná jemným magickým oparem,  typickým pro španělské a jihoamerické autory. Barvitým vyprávěním se zároveň prolíná obrovská melancholie a nostalgie, které jsou cítit doslova z každé stránky. Při čtení jsem si připadal, jako bych se po celou dobu vezl na silné a často bouřlivé vlně emocí. Polského jezdce dělá výjimečným i autorův osobitý styl. Kniha je psaná v dlouhých, velmi květnatých a pečlivě budovaných souvětích. Jedná se o jednu z těch výjimečných knih, u které jsem si vychutnával doslova každý řádek. Zároveň se ale nejedná o přehnaně složité čtení, kniha naopak velmi příjemně plyne.

Manuelův nekonečný únik před lidmi a před sebou samým má za následek ztrátu vlastní identity. Většina knihy je tak o probírání vzpomínek a snaze o poskládání uceleného životního obrazu . Kniha tímto způsobem zpracovává především paměť, čas a s ním spojené neodvratné změny, které postihují nejen lidi, ale i místa. V knize je také velmi výrazné téma lásky a zamilovanosti. Ty jsou zobrazeny s velkou autenticitou, citlivostí, lehkostí a zároveň vášní. Kniha v tomto ohledu působí opravdu upřímně a já asi nikdy nečetl takové emoce lépe knižně zpracované.

Polský jezdce je opravdu skvělá knížka ve všech ohledech a je velká škoda, že tak zapadla. Já ji určitě nečetl naposledy. Každému čtenáři náročnější literatury ji doporučuji alespoň zkusit, rozhodně za to stojí.

Hodnocení 5/5

1 19.04.2024

Útěk před minulostí a traumaty není dobrý nápad. Vždy čekají v pozadí, pomalu rostou a člověka zasáhnou nepřipraveného. Stejně jako když se přehlíží nemoc, která roste, dokud se nedostane do stádia, které už není možné ignorovat. Své o tom ví i Marek, který rozebírá své vzpomínky na těžké mladí a snaží se z fragmentů poskládat obraz sebe samotného. Vzpomínky jsou plné šik.any kvůli jeho homosexualitě a citlivosti. Je ale nutné mít takto smutné mladí? Stačila by jen trocha empatie od jeho okolí, aby prožil mnohem šťastnější dětství bez traumat, která budou ovlivňovat celý jeho život.

Dysfunkční mezilidské vztahy jsou snad nejčastějším tématem v současné české literatuře. Od Rozložit paměť jsem očekával, že bude další z mnoha dobře zpracovaných, ale nijak vyčnívajících knih na stejné téma. Víc jsme se ale mýlit nemohl. Rozložit paměť je komplexním, mnohovrstevnatým sociálním románem s obrovskou hloubkou a přesahem. Knížka ukazuje, jak i zdánlivě obyčejná slova můžou člověka ovlivnit a způsobit mu trauma, které ovlivňuje nejen jeho, ale i jeho nejbližší okolí. Autor na toto nepoukazuje pouze v kontextu LGBT komunity. Ukazuje, že každý člověk může být nepříjemně zraněn a je jedno z jaké společenské vrstvy pochází. Kniha je tak výzvou k všeobecné empatii a toleranci. Dalším zásadním tématem je paměť, především její nespolehlivost a touha si události zachovat v lepším, idealizovaném světle a snaha zapomenout na zlé vzpomínky.

Na knize je velice znát, že je autor básníkem. Při čtení jsem měl pocit, že mě nechává nahlédnout do jeho nitra. Celé vyprávění je velice jemné a citlivé. Torčík má skvělou schopnost vyzdvihnout detaily, kterými ve správnou chvíli buduje silnou atmosféru, která evokuje pocity osamělosti a jakési snové melancholie. Specifická je i nelineární forma. Časové osy se v knize různě střídají a prolínají, stejně jako samotné lidské vzpomínky. Rozložit paměť řadím mezi náročnější knihy, u kterých je zásadní plná pozornost.

Dlouho jsem nečetl tak skvělou českou knížku, která by mě svým jazykem a silným důrazem na emoce tak pohltila.l Doporučuji každému čtenáři, který hledá v knihách výjimečný jazykový styl, silné emoce a myšlenkový přesah.

3 11.03.2024

Zamilovanost je mezi lidmi tím nejvíce velebeným citem, který ovšem nemusí být vždy jen nádherný a povznášející. Dokáže být také pořádně prohnilá a naprosto zničující. V jedné malé holandské vesnici začne jako nějaký zhoubný nádor bujet zkažená "láska" jednoho postaršího veterináře k osamělé a životem ztracené čtrnáctileté dívce. Hranice mezi nimi postupně mizí a dívka i veterinář se postupně propadají do stále temnějšího a odpornějšího bahna, ze kterého přestává být úniku.

"Ty moje skvostné zvířátko" je mnohdy opravdu odporná, skličující kniha, plná obskurních a tísnivých scén, které se do čtenáře doslova vpíjí. Je to knížka zoufale smutná a mnohdy až fyzicky nepříjemná. Byla by ale velká škoda knihu odsoudit jako něco samoúčelně nechutného. Se vší její temnotou kontrastuje výrazně stylizovaný, hodně originální a poetický jazyk, skýtající mnoho fascinujících vět, netradičních metafor a výrazné symboliky. Po jazykové stránce je "Skvostné zvířátko" opravdu výjimečná knížka. Na mnoha místech je také velmi intimní a svým způsobem i citlivá a dojemná. Rozhodně se tak nejedná o knížku, která má za cíl pouze šokovat.

Kniha má obrovský psychologický rozměr. Před čtenářem se v ní otevírá mysl citlivé, osamělé a zraněné dívky, která touží po lásce a před svým těžkým životem utíká do světa fantazií. Velkou pozornost také dostává zvrácená mysl veterináře, který si sám nese těžká traumata z dětství, dávající jeho jednání hlubší rozměr.
 
Výrazný prostor dostává téma dospívání, zneužití moci, neléčená traumata, neovladatelná touha nebo potřeba blízkosti a komunikace. Autor se snaží jít v tématech do hloubky, zároveň je ale ve svém sdělení mnohdy nejednoznačný a dává prostor i čtenáři a jeho vlastní interpretaci.

"Skvostné zvířátko" rozhodně není pro každého čtenáře. Knížka nemá žádný výrazný děj a na většinu lidí bude až příliš odporná. Doporučuji ji především lidem, kteří vyhledávají knihy se silnou atmosférou, emocemi, psychologickou hloubkou a hlavně originálním stylem. Já sám budu čtenářský zážitek ještě dlouho vstřebávat.

Hodnocení 4/5

4 27.02.2024

Noel O'Regan - Přitažlivost pádu

Micheál žije již několik let opuštěným životem a jeho jediným společníkem je pes Sammy. Oba společně bydlí v domě, který stojí poblíž prudkého útesu. Okolí Mikáelova domu je nádherné, na pohled  idylické prostředí východního Irska, které  láká k romantické procházce. Útes však neláká pouze turisty. Láká také lidi, kteří chtějí pádem z útesu uk,nč.t vlastní ž,vot. Micheálovím posláním je záchrana takových ztracených lidí. Mnohdy totiž stačí pouze empaticky naslouchat a poskytnout bezpečné prostředí. Takový úkol má však velké důsledky i na Micheálovo duševní zdraví. Micheála navíc svazuje nedořešená minulost.

Autor ve své prvotině otevírá především téma zodpovědnosti vůči bližním. V jakém okamžiku musíme upřednostnit vlastní blaho před blahem druhých? Můžeme pomáhat druhým, když nedokážeme pomoci sami sobě? A je touha pomáhat ostatním vždy pouze altruistická, nebo může skrývat i jiné pohnutky? Výrazná jsou také témata nedořešené minulosti a nutnost komunikace. Téma dobrovolného k.nce ži,ota je oproti výše zmíněnému  rozvedené méně. Od knihy s takovým námětem jsem očekával hlubší ponoření. Je to poměrně škoda, protože vyprávění na mnoha místech vyloženě pobízí k hlubším prozkoumání i tohoto tématu.

Autor píše přehledným stylem a celá kniha je i přes těžká témata dobře čitelná a má několik silných momentů. Jako celek je ale autorův styl na můj vkus málo výrazný a zaměnitelný. Pokud bych knihu porovnával se Sarou Baume, která píše o podobných tématech, tak "Přitažlivost pádu" jasně prohrává. Podobně to je i s emocemi. Kniha má několik silných míst a rozhodně nemůžu říct, že bych čtení nijak neprožíval. Zároveň bych ale u knihy s takovou tématikou očekával o dost větší emoční dopad. Nejvíce mi chyběla hlubší psychologie postav, která by knihu mohla proměnit ve výjimečný čtenářský zážitek. Bohužel i zde se pohybuje spíše na povrchu.

Kniha je trochu nevyužitý potenciál. Nejvýraznější je na ní její námět. Vše ostatní dělá pouze dobře a ničím nevyčnívá. Se svým názorem jsem ale v menšině, kniha má na internetu dobré ohlasy, takže pokud vás zaujal námět, tak i přes mé výtky za zkoušku určitě stojí.

Hodnocení 3/5

3 13.01.2024

Frank McCourt - Andělin popel

Andělin popel je obecně velice oblíbená knížka, kterou mnoho lidí považuje za jednu ze svých nejoblíbenějších. Já bohužel podobné nadšení vůbec nesdílím a ve svém příspěvku chci vysvětlit proč. Budu rád, když mi do komentáře/chatu napíšete vaše názory na knihu.

Andělin popel je autobiografií Franka McCourta, který v knize popisuje své dospívání v extrémně chudé rodině otce alkohol.,ka a životem zničené matky. Kniha začíná Frankieho prvními roky života ve čtyřicátých letech 20. století a většina vyprávění se odehrává v prostředí nejchudších obyvatel Irska, v období hospodářské krize.

Frank McCourt nešetří s popisy různých neštěstí, které se děly jemu a jeho sourozencům. Já osobně nemám problém s emočně náročnými knihami. Naopak, většina mnou přečtených knih se zabývá těžkými tématy a silnými, mnohdy negativními emocemi. Vždy ale požaduji, aby zobrazené neštěstí mělo i nějaký vyšší smysl, aby nebylo samoúčelné, s jediným cílem šokování čtenáře (například Nabarvené ptáče...). Toto se bohužel z mého pohledu týká i "Andělina popelu". Autor neustále střídá různá neštěstí, až na mě celá kniha začala působit hodně tendenčně. Autor se snaží až moc očividně a občas trochu lacině tlačit na čtenářovi emoce, čímž ve mně jakoukoliv emoci naopak potlačil. Během čtení jsem knihu musel srovnávat s nedávno čteným "Klubem lhářů", který stojí na podobných základech. Zde se ovšem autorce dařilo být kreativní a dařilo se jí předat i hlubší myšlenky.

Kniha je vyprávěna z pozice dospívajícího dítěte a autor se dle toho snaží stylizovat způsob vyprávění. Začátek vyprávění je poměrně naivní, jazyk je hodně strohý a jednoduchý. Jak ale Frankie dospívá, tak se mění i jazyk knihy. Je to rozhodně zajímavý způsob, jak stylem psaní vystihnout dospívání hlavní postavy a vnímám to jako největší pozitivum knihy.

Andělin popel je z mého pohledu poměrně povrchní kniha, která je jen jakýmsi výčetem neštěstí z autorova života. Nijak nezpochybňuji, že byl autorův život extrémně náročný a ani to, jakými těžkostmi musel projít. Od knih ale očekávám trochu více, než jen výčet životních těžkostí a proto hodnotím průměrnou známkou

Hodnocení 2,5/5.

13.01.2024

Květa Legátová - Želary

Želary jsou malou, zapadlou vesnicí, kdesi v pohraničí za doby protektorátu. Lidé zde stále žijí poměrně tradičním způsobem, a výdobytky moderní doby jsou pro ně zatím jen mlhavými představami něčeho, co je vzdálené běžnému životu. V tomto prostředí se odehrává cyklus osmi propojených povídek. První stránky mohou ve čtenáři vyvolat frustraci z množství postav a zdánlivě nesouvisejících příběhů. Kniha na začátku působí jako hromada rozházených, nesourodých střepů. S každou další částí se ale střepy začínají spojovat a na konci do sebe všechny těsně zapadnou. Celý výsledný obraz je takovou mozaikou různých mikropříběhů, bez jedné hlavní linie.

Květa Legátová ukazuje život v těžkých podmínkách malé a poměrně chudé vesnice. Zobrazuje lidské osudy v krajních situacích a odhaluje lidskou povahu až na úplnou dřeň, bez jakýchkoli příkras. Autorka na takto obnažených lidských příbězích zobrazuje to, na čem v životě nejvíce záleží. Její hluboké lidské příběhy jsou plné citů, něhy, ale také krutosti a nespravedlnosti. Může to znít trochu jako klišé, ale kniha je plná autentické lidové moudrosti. Vše působí tak upřímně, že je zjevné, že autorka čerpala z vlastních životních zkušeností a celou knihu si sama prožila.

Autorčin nádherný a velmi poetický styl mě okamžitě uhranul. Každá stránka je plná citlivých a krásných popisů přírody a lidských pocitů. Kniha dokáže být krásně jemná, doslova až zasněná. Zároveň ale umí být i poměrně krutá a celé knize dominuje spíše pochmurná atmosféra. Před očima jsem měl během čtení především obraz vesnice v listopadovém, zataženém a sychravém počasí.

Želary ale dle mého názoru nejsou pro každého čtenáře. Pro mnoho lidí může být překážkou zmíněná roztříštěnost příběhů a absence hlavní dějové linie. Autorka také pracuje s nedořečeností, mnoho důležitých informací pouze naznačuje a je na samotném čtenáři, aby se dopátral pravdy. Také se často střídají časové linie a to i v rámci jednoho příběhu. Želary tedy vyžadují velkou pozornost. Proto je doporučuji hlavně náročnějším čtenářům, kterým nevadí experimentování s formou a mají oblibu v poeticky laděné próze.

Hodnocení 4/5

7 13.01.2024

Snaha o šťastný život a hledání svého osobního ráje. Snad nejuniverzálnější téma, které spojuje všechny lidi. Kdo z nás nechce žít šťastný život? Kdo z nás ale může upřímně říct, že našel to, co hledal a dosáhl tak pravého štěstí? Tato témata otevírá nová kniha autorky velmi oblíbeného "Malého života".

Kniha je rozdělena na tři části, které na první pohled působí jako tři různé, nesouvisející knihy. Každá se navíc odehrává o 100 let později, než ta předchozí ( konkrétně v letech 1893, 1993 a 2093), s jinými postavami a ve zdánlivě jiných situacích. Pozorný čtenář si ale velmi rychle uvědomí, že všechny části spojují stejná témata. Každá z postav hledá svůj vlastní ráj, své místo, kde bude moci žít vysněný, svobodný život. Často za cenu svého předchozího, pohodlného, ale nenaplňujícího života. Části na sebe tématicky úzce navazují, vzájemně se doplňují a rozvíjejí. Všechny tři části fungují i sami o sobě a bylo by možné je vydat jako samostatné knihy. V jednom celku ale dostávají úplně jiný rozměr. Autorka díky vzájemnému tématickému propojení zobrazuje všechny motivy v širokých, velmi rozmanitých a komplexních souvislostech.

Všechny části také spojuje výrazná LGBT tématika, otázka lidské svobody, rasová problematika a především touha, lidská vášeň a láska, které jsou vykresleny jako to nejzásadnější, pro co se vyplatí žít. Jako to, v čem se dá najít ten nejopravdovější ráj.

Autorka dává obrovský důraz na niterné myšlenky a emoce všech postav. Kniha mě na mnoha místech opravdu hluboce zasáhla a často jsem si připadal, jako kdybych pocity samoty, smutku, ale i naděje a lásky sdílel s někým blízkým a ne s literární postavou. Autorka má úžasný cit pro popis emocí a jde v něm do obrovské, mnohdy bolestivé hloubky. S tím se pojí i krásný, velmi citlivý a dobře plynoucí styl.

Mnoho lidí píše, že je kniha diametrálně odlišná od "Malého života". Já si to nemyslím. Obě knihy spojují stejná témata a stejný styl. Jediný zásadní rozdíl je v jejich kompozici. "Do ráje" vnímám jako tu lepší knihu, které se vyhnulo hlavní negativum "Malého života". Tím je nerealistické a často až absurdní trápení postav.

Hodnocení 4,5/5

07.11.2023

Dorian Gray je velice krásný mladík, kterému změní život jedno  jednoduché poznání. Tím je uvědomění, že je jeho krása konečná a pomíjivá. Stejně jako nádherná květina, která brzy uvadne. Pro Doriana, který vnímá vzhled jako největší hodnotu, je toto uvědomění skličující. V tomto ho utvrzuje i jeho přítel Harry, který má na Doriana zničující vliv. Dorian si přeje, aby místo něj stárla jeho podobizna a on tak získal věcné mládí. Toto přání se Dorianovi nečekaně vyplní, přestává stárnout a jeho podobizna se stává odrazem jeho vlastního svědomí. Dorian začíná žít neřízeným, vášnivým a bezohledným životem. Každý jeho špatný skutek se ovšem otiskuje do portrétu, který se stává stále ohyzdnějším.

Obraz Doriana Graye je mnohovrstevnatý román, který mě naprosto uchvátil množstvím významů, myšlenek a pocitů. Oscar Wilde postupně rozvíjí úvahy nad krásou, nad jejím významem ve společnosti, nad samotnou její podstatou a zároveň nad její, na první pohled úchvatnou skořápkou, která ale může obalovat odporný, zkažený vnitřek. Dalšími výraznými tématy jsou síla vlivu na druhé lidí, lidské svědomí, vášně a intenzivní smyslové prožitky. Celá kniha je svým způsobem rozborem povrchnosti, marnivosti, bezohlednosti a sobectví. Každá stránka v sobě ukrývá myšlenky a skryté významy. Obraz Doriana Graye je jedna z knih, které podněcují k dlouhému přemýšlení.

Na stylu knihy je znát, že byl Oscar Wilde především básník. Celé vyprávění je na mnoha místech silně poetické a obsahuje mnoho velice krásných, popisných pasáží, které byla radost číst i opakovaně. V knize je také velké množství symbolů a metafor. Nejvýraznější je samotná podobizna, která představuje rozkladádající se Dorianovo svědomí. Obraz Doriana Graye určitě není jednoduché čtení a vyžaduje velkou dávku soustředění. Hlavně kvůli velkému množství myšlenek, skrytých významů a propracovanému stylu. Občas je fajn knížku odložit a jenom vstřebávat. "Pomalému" čtenáři se určitě odmění.

Obraz Doriana Graye je opravdu úžasná knížka, kterou řadím mezi ty nejlepší klasiky, které jsem kdy četl. Jedna z těch knížek, které opravdu zasáhnou a zůstanou v hlavě dlouho po dočtení.

Hodnocení 5/5

13 19.10.2023

Jakub Stanjura - Srpny

Gaslighting je velice zákeřnou formou manipulace, při které jsou zpochybňovány vzpomínky, schopnosti a celkové vnímání reality. Oběť přestává důvěřovat vlastním schopnostem a stává se závislá na manipulátorovi. S tímto se musí potýkat i dospívající Daniela, jejíž matka je bezcitná manipulátorka, které je podřízená celá rodina. Během vysoké školy Daniela konečně uniká z toxického prostředí domova. Nachází si partnera Štěpána a doufá, že se dokáže vypořádat se svojí minulostí. Je ovšem Štěpán ten pravý člověk, se kterým dokáže žít šťastný život?

Jakub Stanjura, prostřednictvím příběhu Daniely poodkrývá děsivou problematiku gaslightingu. Ukazuje postupný a plíživý rozklad vlastní sebehodnoty, správnosti úsudku a zpochybnění zažívané reality. Nejhorší je zmíněna plíživost a nenápadnost, ze kterých plyne nepochopení okolí, pro které se něco tak zdánlivě nevýrazného a těžko pojmenovatelného stává malicherností. Domácí nási.í ale není pouze o modřinách.

Stanjura do knihy zpracovává i další témata týkající se mezilidských vztahů. Zdůrazňuje především zásadní důležitost komunikace a potřebu sdílení a pochopení ze strany blízkých. Celé vyprávění je velmi citlivé, intimní a dává prostor především Danieliným pocitům a myšlenkám. Je jen škoda, že autor témata jen popisuje a nesnaží se přicházet s vlastními otázkami a myšlenkami.

Srpny jsou velmi emotivní a rozhodně se nejedná o příjemné  čtení. Stanjura napsal realisticky působící příběh, nepřekračující hranici sentimentality. Díky tomu v sobě tato tenká kniha ukrývá silné a autenticky působící emoce. Celým vyprávění se navíc táhne tíživá a nepříjemná atmosféra, symbolizovaná horkým, dusným srpnem.

Předností knihy je i její obrazotvorný a místy až poetický styl. Autor používá krátké a úderné věty. Do jedné krátké věty dokáže vměstat velké množství významů a z mého pohledu nemá vyprávění žádné hluché místo. Svojí obrazotvorností skvěle dokresluje atmosféru probíhajích scén a Danieliných pocitů.

Téma disfunkčních mezilidských vztahů je v české literatuře velice časté. Srpny dle mého názoru patří díky své formě mezi to nejlepší, co bylo na podobné téma v české literatuře napsáno.

Hodnocení 4/5

2 19.10.2023

Myeczisław Wojnicz přijíždí v roce 1913 do obce Görbersdorf, kde se nachází vyhlášené sanatorium pro pacienty s tuberkulózou. Tou trpí i Wojnicz. Po svém příjezdu se ubytovává ve výlučně pánském penzionu a je svědkem tragické události. Tou je úmrtí manželky majitele penzionu, kterému obyvatelé věnují až pozoruhodně malou pozornost. Wojnicz se postupně seznamuje s dalšími muži v penzionu, kteří společně diskutují nad různými tématy.

Empusion začíná jako jednoduchý příběh o životě několika pacientů, v jednom horském sanatoriu. S každou novou stránkou se ovšem začínají nabalovat další a další vrstvy. Kniha se pozvolna rozšiřuje a houstne. Zprvu jednoduchá témata nabývají postupně na komplexitě a přibývá velké množství symboliky. Témata se v závěru propojují a dávají vzniknout komplexní a netradiční četbě.

Témat je v knize velké množství. Nejzásadnějším je způsob, jakým lidé vnímají svět kolem sebe. Nakolik je lidské vnímání subjektivní? Existují jiné reality, které člověk není schopný vnímat? A proč lidé vnímají svět hlavně černo-bíle?

Obyvatelé penzionu mezi sebou sdílejí extrémně misogynní názory. Všechny tyto názory pocházejí z knih uznávaných, klasických autorů, jejichž výčet je uveden na konci knihy. Olga Tokarczuktak poukazuje na absurdnost názorů, které se v méně extrémních formách vyskytují i dnes a daří se jí napsat feministickou knihu, s výlučně mužskými postavami.

Autorčin styl je naprosto precizní a nemám mu co vytknout. V knize se nachází několik popisných pasáží, které patří mezi spisovatelkou špičku. Skvěle evokují atmosféru hor a lesů, během začínajícího podzimu. Lidé si často stěžují, že kniha není horor, jak je uvedeno na obalu, s čímž souhlasím. Celým vyprávěním se sice táhne pocit tajemna, ke strachu má ale daleko. Autorka ovšem nepíše žánrovovou literaturu

I přes nesporně vysoké kvality jsem ale přeci jenom od knihy Olgy Tokarczuk čekal trochu více. Po emoční stránce na mě neměla žádný dopad. Také mi místy připadala poměrně rozvláčná a některá témata malinko nedotažená. V součtu se ale rozhodně jedná o velice dobrou knihu s výbornou stylistikou, myšlenkami, jazykem a za přečtení určitě stojí.

Hodnocení 3,5/5

1 19.10.2023

Mary Karr - Klub lhářů

Americká básnířka Mary Karr nás ve svých memoárech přenáší do jejího raného dětství, které se ovšem rozhodně nedá nazvat příjemným. Marry vyrůstala s o pár let starší sestrou Lecii, v rodině psychicky nestabilní matky alkoh.ličky a s otcem, který tráví většinu času prací v rafinerii a nebo v pánském klubu nad lahví alkoholu. Oba mají své dcery sice rádi a záměrné jim neubližují, zároveň ale mají k ideálním rodičům hodně daleko a především matčiny záchvaty šílenství vytváří extrémně krizové situace. Marry a Lecia se tak o sebe musí starat především sami. Z obou sester postupně vyrůstají samostatné a zároveň velice svérázné děti.

Většina knihy se odehrává v poměrně krátkém časovém odbdobí, od roku 1961, do roku 1963 a sleduje Marry od jejích šesti, do osmi let. Život obou sester byl ovšem natolik bouřlivý, že i na ploše takového krátkého období má autorka stále co vyprávět.

Celá kniha je takovou kombinací smíchu a pláče. Autorka své zážitky vypráví s obrovskou dávkou sarkasmus a černého humoru. Humor je ovšem poměrně ostrý a rozhodně není pro každého. Kniha často přechází i do své druhé polohy, ve která dokáže být velice pochmurná a smutná. Při vyprávění těžkých zážitků je autorka vážná a svojí upřímnou výpovědí, bez jakékoli sentimentality, dokáže silně zasáhnout a upřímně dojmout. Mary Karr střídá tyto dvě polohy naprosto přirozeně, obě polohy se vzájemně doplňují a celý takto vzniklý kontrast skvěle funguje.

Kniha je velice dobře čitelná, dobře srozumitelná a má velice rychlý spád. Autorka šetří s popisnými pasážemi, když už je ale použije, tak krásně dokreslují atmosféru. Kniha ale přeci jenom není po jazykové stránce úplná špička a například podobně laděná kniha "Pod skleněným zvonem" od Sylvie Plath je dle mého názoru v tomto ohledu lepší.

V knize jsem postrádal nějakou nosnou myšlenku a mě osobně po této stránce nepřinesla nic nového. Pak jsou tu ale lidé, kteří se dokáží s vyprávěním Mary Karr ztotožnit a kniha k nim promluví i na hlubší, osobní úrovni. Je pro mě naprosto pochopitelné, že se pro takové čtenáře může jednat o jednu z nejlepších knih v jeho životě, s velkým terapeutickým rozměrem.

Mé hodnocení 4/5

2 28.09.2023

Sedmnáctiletá Sally se cítí svázaná svým okolím. Má pocit, že ji nikdo nechápe a že nemůže být sama sebou, ale že musí především uspokojit očekávání blízkých. U Sally se postupně rozvinou psychické poruchy a rodiče jí proto umístí do léčebny. To je ale přesný opak svobody, po které touží a z léčebny brzy utíká. Liss je přes čtyřicet let. Žije sama na velkém statku, který se pro ní stává spíše vězením. Má za sebou těžkou minulost, která se na ní hluboce podepsala a její život postupně upadá do letargie. Z té ji ale vytrhne Sally, se kterou se náhodně setká na své vinici. Souběhem různých náhod se nakonec Sally ocitne u Liss na statku, kde začne trávit začátek podzimu.

Babí léto, sběr brambor, jablek, pomalu padající listí, vůně rozorané půdy. Zapadlý statek plný tajemných zákoutí, kde z člověka opadnou starosti vnějšího věta. To vše na čtenáře dýchne od první stránky. V prostředí začínajícího podzimu, na jedné malé vesnici, se postupně otevírá komorní a intimní vyprávění o osamělosti a o dvou životem ztracených ženách. Obě si celý život připadají jako stromy, které vyrůstají v nevyhovující půdě, avšak přesně podle přísně stanovených norem, kterých musejí za každou cenu dosáhnout. Postupem času tak v sobě vzájemně nacházejí spřízněnou duši. Vše ale není jen idelické. Začíná se objevovat také dávno pohřbená minulost.

Staré odrůdy jsou srozumitelně a čtivě napsanou knížkou. Autor používá jednoduché věty, kterými funkčně buduje atmosféru podzimní vesnice a knížka tak jako celek krásně plyne. Autor se ale nebojí ani vyhrocených okamžiků, které také dobře fungují. Největší přednost spatřuji v tom, s jakou citlivostí dokázal popsat intimitu přátelského vztahu obou hlavních postav.

Trochu mi naopak vadila místy pokulhávající realističnost a lehká naivita některých částí příběhu. Starým odrůdám se také nevyhnula některá klišé. Sám mám rád košatější věty a na můj vkus byla kniha místy až moc podřízená čtivosti. Nejsou to ale výtky, které by citelně kazily zážitek z knížky.  Se Starými odrůdami jsem si užil dva příjemné večery a doporučuji je všem, co hledají srozumitelnou, čtivou knížku o sbližování dvou osamělých duší.

Hodnocení 3,5/5