(SPOILER) Lehké postapo, cyberpunk for dummies a sociálně-politické sci-fi v jednom. Zní to slibně. A místy to tak i vypadá. Pak se ale příběh někde uprostřed rozhodne zařadit neutrál a člověk začne mít pocit, že sleduje poměrně dlouhou jízdu výtahem bez tlačítek.
Záporáci jsou takoví bilionářští twin-Elonové, tedy přesně ten druh všemocných technologických miliardářů, kterým chybí už jen raketa na Mars a monolog o záchraně lidstva před lidstvem. Motivace přitom působí poněkud schematicky a hlavní dějový oblouk se záchranou těla matky mě osobně za knihu neutáhl.
Zajímavěji působí reminiscence, jenže jejich vztah k hlavnímu příběhu jsem občas hledal podobně usilovně jako smysl svého života po třetím opakování některých pasáží.
A pak je tu Čapek. A film ala Válka mloků. Proč? Co tím autor sledoval? Je to metafora, pocta, komentář, nebo jen literární ekvivalent toho, když si někdo řekne: „Hele, Čapek, to by se sem mohlo hodit“? Nevím. A kniha mi to bohužel nepomohla zjistit.
Kalfař rozhodně umí napsat zajímavý svět a má ambici dělat velké myšlenky. Jen tentokrát zůstaly podle mě trochu viset ve vzduchoprázdnu. Stručná historie věčného života tak pro mě zůstala hlavně stručnou historií toho, jak se z docela zajímavého sci-fi námětu může stát poměrně utahaná cesta k poněkud nejasnému cíli.
K předchozím komentářům není moc co dodat. Oddechová kniha. Obdivuji vitalitu a pozitivní postoj paní autorky. Dvakrát vstoupit do téže "řeky", to chce opravdu odvahu. Upřímně a od srdce podané.
Synovy vsuvky a samostatná závěrečná kapitola byly osvěžující.
(SPOILER) Audiokniha: Začátek celkem zajímavý a vtipný pohled do doby normalizace - sport, alkohol, život na maloměstě.
Spoiler:
Po té, co příběh začalo vyprávět čerstvě narozené přemoudřelé dítě ve stylu Kdopak to mluví?, jsem se rozhodl dále nepokračovat pro obavu z mentální degenerace. Mám rád jiný styl humoru.
(SPOILER) Odpočinkové čtení, pokud to člověk bere hodně s nadhledem. Zajímavé dějové zvraty. Paralely s dnešním světem showbyznysu. Povinný LGBTQIA+ prvek - kamarád gej.
Spoiler: Lehce hororový závěr / příprava na druhý díl?
Reakce na komentáře: To by teda byl slušný morální kotrmelec, kdyby Aleš měl intimní vztah s jednou nebo oběma svými (nebio)dcerami. Logiku by to mělo. Hlavně u těch dcer by to bylo spíše pro psychiatra.
Audiokniha od Audiotéky. Velice inspirativní a příjemné povídání. Doporučuji. Důležitost naslouchání, odporu ve správnou chvíli, odolávání manipulaci a nastavování hranic. Kurz vyjednávání od pana Dolníka bych velmi rád absolvoval.
Audiokniha - Ač se Luboš Ondráček snažil sebevíce, je to zdlouhavé, plytké a nezáživné. Pár částí zaujme. Vyplýtvaný potenciál. Ve své době zřejmě průlomové myšlenky.
Další díly? Ledaže budou lepší.
Společenské sci-fi i pro ty, co žánru neholdují. Doporučuji. Závěr velmi silný. Stále aktuální přesahy. Myslím, že mnoho z nás si také často připadá, že sem odněkud spadli...
O horších zvěrstvech jsem četl naposled už jenom v knize o řádění Rudých Khmerů v Kambodži.
Je to v lidech tahle ta zvířeckost. Prokázáno mnoha vědeckými pokusy.
Ti, kteří nám skutečně vládnou to dobře vědí.
Utrpení je absolutním měřítkem lidské existence.
(SPOILER) S hrdiny této expedice jsem nejvíce prožíval dobu od prvního úmrtí až do záchrany přeživších. Ta stísněnost posledních dní byla až hmatatelná. Neuvěřitelný příběh skvěle podaný. Doporučuji.
Kdo ví, kde budu zítra od Tomáše Etzlera se mi četla velmi dobře a v mnoha rovinách mě zasáhla víc, než jsem čekal. Jeho životní příběh self-made mana je bez zbytečné pózy inspirativní – ne jako návod „jak být úspěšný“, ale spíš jako upřímná zpráva o ceně, kterou se za takovou cestu platí.
Pasáže o USA jsem si vyloženě užíval. Devadesátá léta, Amerika „za Bushe“, ještě před plnou globalizací a dnešní polarizací – měl jsem možnost ty staré státy tehdy také zažít, a právě proto mi tahle část sedla. Bylo v ní něco důvěrně známého, atmosféra doby, která už se nevrátí.
Čína mě nijak nepřekvapila – názor si o ní nesu už dlouho. O to zajímavější bylo sledovat Etzlerův pohled, který není černobílý, ale zároveň si nehraje na naivitu. Přiznám se, že jsem si při čtení říkal, kdy zazní jméno Kellner. A když zaznělo, četl jsem se zatajeným dechem. To, co si autor dovolil napsat o byznysu tehdy oficiálně nejbohatšího Čecha, považuji za mimořádně silnou a odvážnou pasáž knihy.
Velmi trefně je v knize pojmenovaná i věc, která se často obchází: pokud chce člověk v jakémkoli oboru dosáhnout skutečné světové úrovně, znamená to obrovské oběti – a ty se většinou platí hlavně v osobním životě. Právě tady jsem si uvědomil, že já osobně asi nikdy na světovou úroveň mířit nebudu. A vlastně jsem s tím vnitřně smířený.
Kniha mi dobře zapadla i do kontextu titulů o Severní Koreji, které jsem četl nedávno. Společným jmenovatelem je pochopení moci, systému a ceny, kterou za ně platí jednotlivci. Rád si od Tomáše Etzlera přečtu ještě něco dalšího, ideálně znovu o Číně. Tenhle typ osobní, ale přitom analytické výpovědi mi dává smysl.
Čte se to překvapivě dobře, ale to, co se v knize děje, je čirá hrůza. Krutosti severokorejského tábora působí skoro jako z jiného světa - a přitom víš, že se to reálně dělo (a děje). Sinův útěk je tak neuvěřitelně šťastná série okolností, že má člověk pocit, že mu musel snad někdo krýt záda shora. A i když se dostal ven, je hrozně vidět, jak hluboce ho léta v lágru poznamenala. Ty následky si s sebou podle všeho nese dodnes.
Hodně na mě zapůsobila jeho odvaha pokračovat v šíření informací o táborech, i když by klidně mohl celý zbytek života jen mlčet a snažit se zapomenout.
Kniha mi zároveň dost otevřela oči v tom, proč tenhle režim vůbec pořád existuje. Člověk na to kouká prizmatem „jak tohle může svět tolerovat?“, ale když si uvědomíš, jak funguje globální mocenský boj a že informační toky mají v rukách ti nejmocnější… dochází ti, že spoustu věcí prostě vůbec nevíme - ani to, že je nevíme.
A úplně mě překvapila i lhostejnost části amerikanizovaných Jihokorejců k severokorejské otázce. Něco, co by člověk čekal, že budou řešit citlivěji, vnímají spíš jako vzdálený problém.
Doporučuju všem, koho zajímá Korea, lidská práva nebo obecně příběhy lidí, kteří přežili něco, co si většina z nás radši ani nepředstavuje.
Čekárna smrt - aneb když vám autor nacpe své myšlenky do hlavy i s botama
Na Databázi knih to má 12 %. Ano, dvanáct. Tolik má pivo, ne kniha. Ale když člověk vidí, kdo hodnotil, začne být jasné, že se míjela s publikem - převažují čtenářky, a tahle kniha fakt není stavěná na jemnější vkus. Čekárna smrt není pro ženy, mileniály ani pro lidi, kteří považují „názor“ za sprosté slovo.
Autor totiž názory má. Silné. A podává je stylem, který připomíná bagr sjíždějící ledovku po dešti. Komentuje všechno - děj, sebe, čtenáře. Kdyby mohl, komentoval by i to, že na ten komentář reagujete.
1. část: Švýcarské fiasko - absolutně nejlepší část
Tady jsem si říkal: „Tak proč to má sakra těch 12 %?“ Je to šťavnaté, svižné, ironické a má to švih. Satira, která kope, ale přitom baví. Mohl bych číst klidně dvojnásobek.
2. Čekárna – tohle je strop
Nejhutnější, nejzábavnější a nejlíp napsaná část. Atmosféra jako čekání na verdikt proktologa, humor lehce absurdní, ale perfektně usazený. Tady je autor přesně tam, kde chce být - cynický, přesný, vtipný. Vrchol knihy.
3. Postplyšová deziluze – tady to mnozí psychicky zabalili
Tahle část je těžká. Temná. Utahaná. A to naprosto záměrně. Jenže spousta čtenářů to vezme jako osobní útok na dobrou náladu. Jestli si někdo říkal, že si po tomhle koupí pastelky a omalovánky, aby se dostal zpátky do formy, tak se ani nedivím.
Ale jo - je to syrové, drsné, nepříjemné. A proto to funguje.
A pak je tu ta věc se sexem.
Erotické scény tu jsou vulgární jak pětihodinový večírek na internátu učňáku. Kdo čekal romantiku, bude si muset po přečtení omýt svědomí, ideálně savem. Je to schválně přepálené - prostě další způsob, jak říct: „Tahle kniha není pro všechny, a ani se o to nesnažím.“
Já jsem po ní sáhl právě kvůli názvu, obálce a tomu mysteriózně nízkému hodnocení.
A nelituju ani minutu.
Verdikt
Čekárna smrt je kniha, která budí emoce - a to je v době sterilních, uhlazených příběhů skoro revoluční. Je názorová, drsná, místy geniálně trefná, jindy úmyslně nepříjemná. Někdy až moc. Ale rozhodně není snadno zapomenutelná.
Český název Milá Joy zní na první pohled něžně, ale přesto v něm něco chybí. Originál Finding Joy totiž znamená nejen hledání radosti po ztrátě, ale i doslovné „nacházení Joy“ – manželky, která už tu není. V angličtině tahle dvojznačnost krásně propojuje smutek i naději, a v překladu se trochu rozplyne.
Gary Andrews má dar mluvit o bolesti tak, že se jí člověk nebojí. Jeho obrázky jsou nádherné, upřímné a často prostoupené jemným humorem, který v těžkosti rozsvítí světlo. Dokáže být sebekritický, lidský, a tím i neuvěřitelně blízký.
Obdivuji, jak dokáže žít dál, jak si kolem sebe udržel kruh přátel, kteří byli připraveni pomoci od prvního dne. Ta tichá síla lidské blízkosti, která se mezi řádky stále znovu objevuje, je možná tím největším poselstvím celé knihy.
Při čtení jsem měl pocit, že autor nejen sdílí svůj příběh, ale zároveň učí, jak se dívat na svět jinýma očima – s větší vděčností, laskavostí i schopností pustit to, co už nemůžeme změnit.
Závěrečné poznámky autora – a pravděpodobně i redaktora českého vydání – považuji za velmi citlivý a důležitý doplněk. Nabízejí odkazy a doporučení pro ty, kteří procházejí podobnou ztrátou. Je to drobný, ale hluboce lidský dotek, který celé knize dodává ještě větší smysl.
Mám rád a Sherlocka Holmese a komiksy rád čtu od dětství. Styl této adaptace od Petra Kopla mi neseděl. Stále jsem mu dával šanci, ale za mě ztracený čas.
Jako by se strašně snažil udělat Sherlocka akčního a zábavného. Vynucené. Atmosféra tím velice trpí.
Přednes a dikce Libora Terše sedí jak kotleta na pánev.
Velmi nedoporučuji lidem prudérním nebo s předsudky vůči sexuálním pracovnicím atp.
Citát: "Proč to musí být vždycky Baphomet!?"
Člověk by si řekl, že život v 19. století měl svoje kouzlo – kočáry, cylindry, pára, první železnice… Jenže realita pro většinu obyvatel byla spíš survival hra na těžkou obtížnost. Pokud jste nebyli aristokrat s vlastními „dobročinnými“ spolky na uklidnění svědomí, tak jste se většinou jen potili v dílně, hladověli doma a čekali, až vás sežere nemoc nebo válka. A války? Kapitola sama pro sebe. Umírat za královnu zní možná hrdinsky, ale ve skutečnosti šlo o logistický bordel, kde víc lidí padlo díky špíně a chorobám než díky kulkám.
Námořní pasáže knihy ukazují, jak fascinující byl Londýn coby „vnitrozemský“ přístav – celé to šílenství s Temží, loděmi a zástupy dělníků, kteří to všechno táhli na zádech. Lidský život měl tehdy hodnotu asi jako dneska plastová lžička z fastfoodu – jednorázovka, spotřebuj a zahodit. Elita byla od reality totálně odtržená a tvářila se, že dobročinností tu propast nějak přemostí. Aha, jasně. Dneska to není jiné, jen akumulace bohatství je ještě o několik levelů dál.
K tomu všemu bigotní postoj k sexu – protože přirozenost se přece musí zavřít do klece. Výsledek? Frustrace, potlačování a samozřejmě všelijaké formy zneužívání. Ale hlavně že se tvářili „ctnostně“.
A samotná kniha? Čte se překvapivě lehce. I když se sem tam objeví nudnější pasáže, člověk je bez problémů překlene – protože celek stojí za to. Autor umí spojit dějiny, společenskou kritiku a lidské osudy tak, že vás to nenechá chladným. A navíc vám připomene, že i když se od 19. století hodně změnilo, spousta věcí zůstala až děsivě stejná.
Zajímavá a originální myšlenka, která místy působí jako scénář k velkému filmovému hitu. Příběh nabízí množství vedlejších postav a dějových linií, jež rozšiřují pohled na hlavní událost. Silně je cítit inspirace světem Star Treku. Autor do díla zakomponoval i různé konspirační teorie a alternativní interpretace historie.
Závěr si přímo říká o pokračování – ať už formou další knihy, nebo celé série.
Dějová stránka ustupuje do pozadí, více prostoru dostává filosofie. Autor však jasně prokazuje široký rozhled a hluboké znalosti v mnoha oblastech.
Také jsem zkonzumoval jako audioknihu ve skvělém profesionálním provedení. K předchozím komentářům není mnoho co dodat. Doporučuji. V této knize je mnoho moudrosti.
