Ikkju komentáře u knih

Vážně hodně dobré počtení, některé kapitoly si dávám znovu, například teorii o šedých jako rase žijících v době dinosaurů a postupně se technologicky přemístivší se do jiné dimenze bych mohl pinknout nazpátek kamarádovi, který mě existencí potměšilé rasy vysávající v skrytu lidský rod děsil v lese u ohně v hodině, ve které i duchové a místa na krátkou chvíli otvírají svá skrytá, často temná tajemství.

Při jednom čtení jsem pojal podezření, že zdrojová literatura za kapitolami není vůbec, ale vůbec scifi. No naštěstí jsem nedohledal..

Přišlo mi zajímavé, jak se účastníci snažili vyřešit problém a zažehnat nebezpečí co nejrychleji, což způsobilo většinu chyb a opomenutí - na základě předpokladů volili nejkratší cestu k cíli, a tím ten skutečný minuli.

Stejně tak struktura krizového štábu byla vymyšlena tak, aby nedošlo k ohrožení směrem ven, ale protože POZOR SPOILER podmínky neodpovídaly předpokladům, fungoval by štáb jako obří inkubátor. Jediné řešení pak samozřejmě byl pohyb napříč strukturou.

Užil jsem si i zmínky o dobových počítačích, krásně archaické (programování děrovačkou snad někdy věnuju kus svého času), a autorův nástin nejmodernějších technologií - automatický diagnostický stroj, snímače všeho možného včetně plochy petriho misek, či rentgenové skenery infekce.

Konec románu dobrý, ale s mlhavým náznakem, že pokud by mimozemský "vir" byl skutečně tak agresivní, bylo by asi jediné rozumné rozhodnutí odpálit rovnou celý kraj (s dovětkem, že i autodestrukce v sebeobraně by mohla též rovnou spustit i jemné spouště připravené na obou stranách železné opony).

Uchvátil mě například způsob uvažování expedičního psychologa. Když mi můj šéf druhý den po přečtení přišel říct nějaké své rozhodnutí, okamžitě jsem po vzoru Normana namítl, že neuvedl pravý důvod, proč se tak rozhodl. Skoro stejně jako velitel výpravy na str.37 chvíli mlčel, pak úvahu potvrdil a uvedl důvod skutečný.

O pár chvil později prošla kolem mě kolegyně, a pronesla něco ve smyslu "zase ta koule", s úsměvem jsem kýval, ale netuším, co zrovna řešila. Dobrá synchronicita.

Autorovo romány mám rád, směs vědeckých poznatků, tajemství a houštin lidské psychiky, myšlenka komunikace za komunikací je výborná, téma které román řeší je pro mě srovnatalné se Solaris či s Piknikem u cesty.

Metaromán jsou internetové diskuse k lokalitě, zajímavý moment pro mě bylo svědectví lidí, kteří tam jezdí dělat běžné lidské činnosti, aniž by tušili o pohlcujím rozechvění z neuchopitelného tajemství místa, rozesmálo mě náhlé objevení tajemně ztracené S. (nikdy se neztratila).

Příjemné počtení, je tak lákavé se nechat pohltit, zajímavé až ikonické postavy, povedený konec.

V práci jsme měli diskusi o tom, kam obor posouvají nové technologie, trasování potrubí je ale stále skoro stejně složité jako před několika desetiletími: potrubí je uložené pod zemí, povrchové znaky jsou jen někde, umístění se proto upřesňuje nepřímo, třeba podle magnetického pole potrubí.

Představa, že by se do něj na nějakém vhodném místě pustil senzor, který by vysílačem posílal svojí aktuální polohu či dokonce stav potrubí je stále z říše fantasie.

Povzdechl jsem si, jak by bylo úžasné mít na takové věci právě ponorku ze stančíkova románu, kolegové na mě ale koukali nechápavě, z celého oddělení jsem obě knihy, které jsme dostali od podniku pod stromeček četl jenom já sám :o

Četl s vědomím, že jde o nadsázku, užíval si příběh i literární odkazy (Mipam, Třetí oko, Milarepa), od strany 144 (Třetí ucho) jako by i mě autor přeřízl uzdičku jazyka, směs sotva postřehnutelného humoru a parádní pojetí tématu, jízda. Tenhle "skok na vyšší level" jsem do konce knihy pocítil ještě několikrát, mléko kovové bohyně, šílený klášter, kutenův yetti fatale, a spoustu dalších momentů. Nádhera.

Knížku jsem si vzal sebou pod širák do lesíka za domem. Jednoduchý přístřešek z maskáčové plachty mě kryl před mrholením a průvanem z jedné strany, z druhé strany stála v mechu pětilitrová plechovka Svijan s děrovaným dnem naplněná hořícími větvemi, které se vahou samy přikládaly - improvizovaná kamna. Knížku jsem držel ve vojenských pletených rukavicích (levné a pevné), a přes klín mi ležel čerstvě vyrobený dubový prak uříznutý krátkou zlodějkou vloženou do batohu po vzoru zákrční mačety. Před prakem se třásly všechny pařezy v okruhu třiceti metrů, udržoval jsem je v pozoru ocelovými kuličkami ráže 8 mm. Štěknutí gum, zvuk lámaných větviček v cestě a duté ťuknutí ohlašovalo zásah!

O pár metrů dál v březovém křoví odpočívala věrná babeta. Když jsem jí cestou domů tlačil osamělou roklí, odolal jsem chuti připevnit jí na světlo na zemi se válející zvířecí lebku. S dostatečným kanistrem by mi mohla dělat věrného společníka v případném postapo světě, její masívní cívky by asi nerozhodilo ani silné EMP, malá spotřeba a velká prostupnost (s vahou kolem 50 kil se dá přenést i několik desítek metrů v ruce) z ní dělá ideální dopravní prostředek na krátké vzdálenosti, i když pravda, elegance dopravních prostředků z šíleného Maxe nedosahuje.

Knížka mi sedla do nálady, po delší době jsem chytl tempo čtení, navíc je nepříliš náročná, při čtení jsem zvládal dělat i různé hovadiny..

Mlaďásek přečetl, pochopil a pozor POINTA, myšce prázdnou plínku utrhl :o

Všiml jsem si toho až později, a zatímco jsem se nechal unášet několika úspěchy v tomto směru, a dal mu plnou zodpovědnost, pročež vyklopil svůj náklad místo do nočníčku na koleje, což je sice běžné na opravdové železnici, ale dřevu to dvakrát nesvědčí... Život je někdy složitější než jak se to popisuje v knížkách x)

Knížka má celkem chytlavé rýmy..

Nesnášel jsem čtení nahlas před celou třídou, ve čtení jsem byl spíš průměrný a nepozorný (na druhý pytel druhá záplata, fakt?). Delší statě tak ve mě zanechaly nepříliš jásavé vzpomínky, ale chytil jsem se u Fandy a jeho fazolek, to mě zajímalo. A dech jsem následně neztratil ani u Malin na pustém ostrově, a po ní se pustil rovnou do těžké váhy - Lovců mamutů...

Bez mírně znepokojivého mámina mletí masa a mílovo nesmyslného lepení bůhvíčeho bych se nikdy nedostal k úžasné říši fantazie a myšlenek, za což patří slabikáři dík...

Nejvíc mě jako kluka upoutala část o minerálech, a výsledkem čtení bylo, že jsme zblbli polovinu ulice včetně dospělých, že navezený písek za domem je zlatonosný. Opatřili jsme si ploché tácy (takové ty průhledné na jahody) a promýváním vody se nám podařilo narýžovat několik hromádek zlatavé hmoty. Nikdo z dospělých nebyl schopen oponovat tomu, že se nejedná o opravdické zlato (nikomu se to ale asi nechtělo ani moc věřit). Že jde o muskovit jsem našel až o pár let později v knize Hledání přírody.

Další dobrodružství jsme si zažili s pyritem (v uhlí jsme našli i hodně pěkné drůzy), tenhle kov, snad právě pro podobnost se zlatem, je též hodně zajímavý. Foukáním vzduchu fixírkou na rozžhavený uhlík se v nugetek zlata bohužel neproměnil, a vysvětlení mi v tohle směru nedala ani Holubí pošta, ve které sice řešili stejné dilema, jenže měli na rozdíl ode mě k dispozici všechny chemikálie na výrobu lučavky královské.

Zmatky knize ale ani náhodou nezazlívám, to objevování od nuly je samo o sobě parádní dobrodružství. A až za mnou za pár let přijde mlaďas, že máme na zahradě zlatou žílu, neměl bych být zaskočen stejně jako hlouček sousedů, který fascinovaně zíral na zlatavou špínu na kraji mojí improvizované zlatokopecké pánve x).

Někteří autoři mají velkou fantazii, někteří menší. Po přečtení tohohle komixu mi ale přišlo, jako by Gaiman neměl mezi běžným a snovým vědomím žádnou přepážku, tak jako mají ostatní lidé. Jeho světy jsou tak barevné a snové, až se zdají reálnější než tvrdá realita. Že by byl nakonec náš svět opravdu upleten ze snů? :o

7 04.01.2015

Čteno na lyžáku v patnácti letech. Bohužel byla kniha jediný materiál, kterým šlo rozdělávat oheň v litinových kamínkách, čehož kamarádi hojně využívali. Knihu jsem nedočetl, neboť mě ve čtení někde v polovině knihy s vytrháváním předběhli :o Barbaři!

Čtu stále dokola, velmi osvobozující (jednou má pravdu ten, jednou onen, kdo posoudí, který z těch dvou má tu správnou?) a vtipné čtení.

Knihu jsem si sebou vzal o zimní slunovrat na Fláje, a zatímco se na plynovém vařiči ohřívala voda na čaj pro mě a kamaráda, který někde nedaleko fotografoval, ležel jsem ve vaťáku na křišťálově průhledném ledě, batoh pod hlavou, a četl mistra Čuanga. Některé věci mě tak rozesmívaly, až se mi smích vracel prázdným údolím pod mrazivě jasnou oblohou. Nádhera!

7 29.12.2013

Je zvláštní, jak se s lidskou potřebou sdružovat vytratily i projevy agrese, ale zároveň i vůle k žití. Přitom duch tohohle lidského egoismu zůstává jako pilíř, o který opírají a rozbíjejí své snažení i druhy, které člověka přežily. Přestože je kontstrukce románu hodně křehká, a v podstatě je i trochu rozporuplná, kniha se mi velmi líbila, málokde se autor rozletí tak, že si umí představit nějaký jiný vývoj civilizací než směrem k technice či magii...

7 18.11.2013

Všichni jsme bohové ponoření do dojemné i radostné omáčky našich malých i velkých, čistých i špinavých her... Při čtení jsem si líznul přesně tohohle poznání, bez závratě lsd či holotropního dýchání...

7 03.05.2013

Pro mě zajímavá kniha s ještě zajímavější osobní historií - půjčila mi jí kolegyně mojí matky, s tajemným spoluspiklenectvím že už budu vědět.. Pár let poté jsem zjistil, že přestože měly s matkou docela vřelé vztahy, kolegyně (teď už bývalá) s mámou přestala komunikovat, a za dalších pár let už nešlo touhle cestou ověřit, jestli ještě vůbec bydlí ve stejné vesnici. Vysvětlení je možná prosté, třeba měla jen jiné starosti, stačilo by dojet do nedaleké vesnice a přesvědčit se, ale já si hýčkám tu šílenou myšlenku že ... x)

7 14.03.2013

Prokousával jsem se románem jak červotoč tvrdým dřevem, ale nakonec jsem to dal. Jenom nevím, jestli jsem si z knihy něco podstatného odnesl, uvidím časem jak si knihu budu pamatovat. Co jsem ale stačil pochytit: některé polopravdy / legendy jsou produktem lidí, kteří je vytvořili pro svoje vlastní účely... a pokud rezonují s názorem dalších, žijí si dál vlastním životem i po odhalení. A to v době rozmachu konspiračních teoriích může docela hodit...

7 10.04.2012

Vyrážením okýnek do šifrovací mřížky jsme zlikvidovali většinu plechu v kůlně našich prarodičů, tohle byl ten kousek tajemna který nás v knize tenkrát upoutal... Bylo by asi zajímavé si přečíst M. Sandorfa (nebo 20 tisíc mil pod mořem) teď, asi bych si z toho odnesl úplně jiné věci...

7 20.02.2012

Ou jé, tahle kniha málem stála lidský život: z fascinace nitroglycerýnem jsme tenkrát babičce sebrali a jali se kamenem roztloukat drobné prášky na srdce na chodníku :/ Naštěstí to její srdce vydrželo...

Zpětně mi kniha přijde hodně utopická, z pár kusů nářadí vybudovat vyspělou technickou "civilizaci". Ale tak jde to brát spíš jako autorův filosofický názor...

Nad hlavolamy typu "podle stínu tyču urči zeměpisnou polohu" si občas pro zábavu lámu hlavu dodnes...

7 15.09.2011

Selanka u blikajících obrazovek televizí a za okny krutý hon na nepohodlné. Asi bych byl paranoidní kdybych si myslel že to tak je, ale závan reality tohohle románu občas cítívám...

7 15.09.2011