Ikkju komentáře u knih

U piva často řešíme důležitá témata, jako například na co používali staří Egypťané pí, či případně jak ho rovnou získat odvalem pivní sklenice po účtence. Článek ve sborníku je sice o matice v Mezopotámii, ale je vidět, že kromě praktických výpočtů jim sloužila i pro rozvoj samotného poznání, či čistě jen pro radost.

Sborníky jsem kupoval při svém studiu za sponzorské dary za referáty z přečtené literatury od kolegů, kteří četli naposledy Honzíkovu cestu.

Jednohubka sotva na špičku jazyka, krátký zážitek na rozdíl od kamarádovo zážitků z téhož, nicméně hledání okna do jiných dimenzí na kuchyňském linu je podobně intenzivní jako kamarádovo hledání pevného bodu vesmíru násadou smetáku v neodtékající sousedovo odpadové jímce (našel!) či objevení psychedelických fragmentů na tvářích trpaslíků v Pánovi prstenů (byly tam i předtím?)

Legrační interakce středověkého mnicha a moderního hipíka ostříleného kyselinovými testy, který snad dobře provází novice v tom podivném vesmíru, který nutí pustit se i nejpevnějších jistot (ostatky svatých, víra a hereze) aby našel co vlastně..

Kniha krásně voní!

(SPOILER) Nakonec celkem slušný ponor, ale pekelně dlouhý, nicméně kdo by něco takového zvládl rychleji nebo méně bolestněji. Pointa super, rozvláčnost mě ničila, i když bez ní by to (aspoň pro mě) nedávalo smysl..

Na čtení jsem byl připraven předchozím přečtením tantry od Evoly, teoretickým studiem omamných látek používaných při mysteriích (nikdo neví co to doopravdy bylo, ale každý má nějakou svojí originální teorii), šílenými gnostickými videi na yt shlédnutými po půlnoci o tom, co když se za předivem skutečnosti neskrývá lásky-plný bůh ale čirá kosmická hrůza (bg11). Za odměnu se mi dostal klasický stančíkovský náklep dan brownovského putování po Praze prokládaný praktickými ukázkami výše zmíněného, od tančení na špičce jehly, přes křest věšením, po alchymické stupně skryté v technologii výroby piva.

Stančíka mám celkem načteného, smekám klobouk před šíří jeho vědomostí, jen mám radši trochu vážnější strunu (Andělí Vejce), tohle mi místy přišlo až poťouchlé. Též jsem asi čekal větší díl postapa, ale to je můj problém. Nicméně děj odsýpá, některé scény mě ohromily, párkrát dokonce rozesmály. Třešničkou na dortu jsou různé problémy, které aktuálně řešíme dovedené do absurdna - větrníky, kryptoměny, globální oteplení či umělá inteligence. Vlastně docela uvěřitelný obraz šílené technologické singularity, ve které vedle sebe fungují knihovnice a kanibalové, mikrovlné pušky a klacky, high tech a lidová medicína.

Nad některými místy knihy možná i znovu zamyslím, sám či s kamarády nad sklenicí nápoje zasvěcenců - stančíkova kykeonu. Ostatně tipnul bych si, že ten mohl být i hnacím motorem při psaní knihy, manický stav spojený s opojením a nadhledem popisuje i Evola.

V mládí jsem hltal populárně naučnou literaturu o mechanismech, strojích a jejich vynálezcích, Newcomen, Papen či Watt byli moji dětští hrdinové, podpis téhle reality byl dobře patrný na mém pracovním stole, propálené kroužky od tlakových nádob jsou na něm patrné dodnes.

Před pár lety jsem začal zkoušet získávat energii z různých fyzikálních principů, od stirlingovo motorů, přes termoelektrické či palivové články po statickou elektřinu. Je to úžasný relax a též cesta k pochopení principů, které, ač se často zprvu jeví jako čistá magie jsou předvídatelné a dobře vysvětlitelné. Samostatný sport je přečíst si o jevu jenom základní informaci, a dostat se k cíli vlastním rozumem a úsilím, to je zážitek, který se dá srovnat jen s máločím.

Nedávno jsem potkal známého, který tenhle postoj vyznává též a jako dřeň líného vynálezce jsme si odsouhlasili použití fyzikálních jednotek (SI). S tímhle úhelným kamenem a jednoduchou matematikou je jedno, jestli člověk řeší průtok vody, skladování energie z generátorku či velikost tepelného zdroje do bydlíku za chladných zimních nocí, tok je veličina na plochu, vytápěný prostor či kapacita představuje objem.

Setkávám se však často s odsudky od outsiderů, třeba pokus s rozsvícením diody mezi madlem a kostrou vozíku sbírající statickou elektřinu z podlahy v tesku rozlítil kovaného elektrikáře do běla, připisuji to ale spíš povrchnosti a toxicitě sociálních sítí. Lidé, kteří znají účel mého koníčku chápou, a občas si spolu se mnou vychutnají překvapivé aplikace principů (třeba lampička, která se rozsvítí pokaždé, když otočím stránku nebo podrbu koucoura), které příroda nabízí. Jen ten posměšný pojem perpeťák se čas od času vrací.

Kniha je pro mě tedy něco, co bych sám rád napsal, pokud bych se tomu věnoval systematicky. Zmíněno v ní je spousta jevů, na které už jsem narazil, i takových, o kterých jsem neměl ani tuchy. Vysvětleny jsou i hlubší principy, nebo třeba vazby mezi jednotlivými hybnými silami, jejich spojnice je to, co drží i pohání vesmír, potažmo to lze zapřáhnout za otvírání dveří či svícení stolní lampičky.

Popisy jsou samozřejmě jen základních principů, například stirling je zmíněn v klasické konstrukci, u které je posun displaceru a pístu řešen mechanicky, přestože dnes jsou popsány stroje, kdy je totéž nahrazeno tlakovou či dokonce zvukovou "vlnou", s nadsázkou vyhodit motor a nechat jen "výfuk" laděný tak, že membrána na konci odvede stejnou práci. Známé fyzice se ale nevymyká ani jev, který způsobil zděšení známého, který vyvíjel parní stroje, že po naladění se jako vedlejší jev zvýšení výkonu změnou frekvence motoru začaly na konci odfuku páry tvořit ledové krystalky (termoakustické chlazení?).

Samotný diagram hybných sil by se snad i dobře vyjímal jako tetování, umím si představit, že bych se s tím chlubil v hospodě po 11. hodině s dovětkem, že jsem technomág 42. stupně. Jenže to by mojí pověsti perpeťáka asi moc nepomohlo..

Skvělá kniha se zajímavými ilustracemi, jen název bych volil raději jiný. Nebo možná ne, bez něj bych na ní nenarazil.

V rámci sebepřijetí už jsem řadu let zpátky začal aktivně vyhledávat rady pro líného muže, od práce, přes výchovu až k osvícení pro lenochy.
Nemohl jsem tedy minout ani líné zahradničení. S rodinným vzorem vyhořelých ocd zahradníků mi obsedantní pikýrování plevele přišlo směšné až sebedestruktivní. Ale pejřavka je bez pochyby neúprosný nepřítel, stačí pár dnů, a pokud nestačím zareagovat, další plevel už tahám i s cibulkami. A to jsem jednou v zimě přesil celý záhon a z kolečka pýru zkoušel dělal saláty, čaje a tinktury.
Naštěstí je tu ale permakultura, představa líného zahradníka, který chodí zasněně kolem divoce rostoucích záhonů a místo bezmyšlenkového pikýrování se snaží vymyslet, jak to oblafnout je osvobozující. Kniha mě ze začátku lehce ukolébala, kapitola o autorově probuzení ale vzbudila i mě, strašně zvláštní záležitost, i když vlastně ne nečekaná.
Samotné postupy mi asi k ničemu moc nebudou, ale mě vlastně stačí myšlenky a principy, abych se mohl pokusit najít vlastní schémata (což je zcela v souladu s autorovo přáním), vychytávky a očurávky, jak si ušetřit nudnou a někdy i zbytečnou práci. Proces objevování a testování je opojný, i když se ne vždy všechno zadaří.

Lobák dělá věci z lásky, což mu propůjčuje určitou nezávislost. Tentokrát se pustil do Boga, lokálního demiurga. Co si budeme povídat, deita, ač místní, má vazby na okolní vesmír (proroctví kterým je jeho zaprděné království svázané s Lobem), možná podobně jako když Kadáfí, Asad a podobní hrají nakonec vždy podle stejných pravidel, přestože by jistě nejradši jen podle těch svých.

Při čtení se můžeme zamýšlet třeba nad příběhy gnose a zasmrádlostí jí znázorňovaného boha stvořitele, či zameditovat nad úvahami J. Evoly, který se nám snaží namluvit, že Šakti je větším (všeobjímajícím) božstvem než ničící a nad vším stojící Šiva. Ale autor komiksu přitom jasně avizuje naprostou dominanci nad vesmírem pouze vše perforující, tedy čistě maskulinní lobákovou uzinou!

Ve výsledku tu dualismus dostává těžce na záď a posouvá celou tuhle traktaci těsně k vrcholným cílům východní advaity. Jenže přitom se nad tím vším vznáší symbol perforace, uzina, mechanický p_nis či přeneseně vadžra, ač v latentním, pojistkou zajištěném stavu.

Tedy zmatek nad zmatek. Ale je to docela pr_el.

Neskutečné čtení plné informací, které jsem vždycky potřeboval vědět, ale nikde jinde nenašel. Moje poznámka, že se černá mše (5m) zvnějšku příliš neliší od průměrného punkového večírku ale jistě není na místě...

Popis výroby vicitu (pudřenka princezny) důvěrně připomíná amatérské pokusy s a. (autor je přímo zmiňuje), kdy člověk ví, jak je látka nestabilní a přitom neskutečně silná (už i jen náprstek látky jde do detonace). Sušit jí doma přináší přesně ty horečnaté stavy, které autor popisuje. A to nemluvím o tom, pokud by se to člověk rozhodl dát do nesprávných rukou. Koupeno v dobročinném bazaru, čtení je jako návrat do míst, která důvěrně znám, i když čtu knihu poprvé..

Naprostá paráda, není potřeba ani komentovat. Snad jen můj skromný návod na "vikingskou" kánoj vyrobenou za půl hodiny: vezmi pádlo, levou nohou ho přišlápni téměř kolmo proti palubě a zafixuj o zadní příčník lodi, pod rukověť pádla uvaž násadu od koštěte a na oba konce zavěš oka celty, zafixuj je uzlíkem lana, které přišlápneš pravou nohou a úhel natočení plachty zafixuješ posunutím a přimáčknutím lana kolenem k obrubě kánoe. Pokud se něco podělá, zvedni špičku levé nohy a celé se to poroučí k zemi a téměř na místě zastaví. Funguje na zadní vítr, manévrovat jde pádlem ponořeným u zádi zhruba v rozsahu asi 40°, za svižného větru jsme předjeli všechny malé lodě a větší motorové čluny se nám vzdalovaly opravdu jenom zvolna. Ahoj!

K elektronice jsem se dostal bohužel v poměrně pozdním věku. Proč bohužel? Protože kromě toho, že tvoří podstatné zázemí našich životů, je opravdu zajímavá. Kdo ví nebo koho vůbec napadne, jak fungují běžné předměty denní potřeby jako je TV ovladač, telefon, hodinky s měřením tepu nebo elektronická nálepka v knize, která hlídá, zda jste ji náhodou neodnesli bez zaplacení? Ale když se nad tím člověk zamyslí, je málo okamžiků, kdy člověka tiše nedoprovází životem.

Dospělí mají většinou jiné starosti, ale děti by mohly vcházet do čím dál složitějšího světa alespoň se základní znalostí toho, jak věci fungují. Že je to nad lidské síly? Podle mého nikoliv, svět elektroniky je přísně logický, často stačí znát základní prvky a spoustu dalších si můžeme domyslet sami.

Že jsme dnes mnohem dál než v době, kdy šlo chybějící diodu do rádia elektronky nahradit kouskem pyritu? Většinu součástek ale pořád tvoří jen ty jednoduché diody a tranzistory, jen jsou menší a rychlejší. Signály se dnes používají ve vyšších frekvencích, ale princip je pořád stejný.

V Hamíkovi trojce je kromě obvyklých příspěvků zajímavý seriál japonského radioamatéra, který popisuje principy antén od prvních úspěšných přenosů až po dnes používané technologie, jako jsou nrf čipy, bezdrátové nálepky do knih či problematiku návrhu antén moderních telefonů. Pro mě jedna z prvních témat, kterým se nehodlám prakticky zabývat, ale pro osobní přehled považuji za důležité vědět, proč umí to co umí, a proč naopak neumí věci, se kterými si je lidi často mylně spojují.

Za zmínku stojí i dlouhý seriál Octopus Labu (10-34.díl), také díky kterým se mi kdysi podařilo po pár týdnech moření naprogramovat a spájet jednoduchou herní konzolku s čipem attiny85 a zapařit na ní Space Attack. Věc, kterou jsme si celé dětství jen tiše představovali je dnes vlastně docela jednoduchá, stačí se dobrat důležitých věcí a překonat představu, že je to nad moje schopnosti.

Mlaďas mi sice pod ruce kouká jenom občas, na víc nemá trpělivost, ale snad aspoň odkouká tu podstatnou věc, že v dnešní době je opravdu jednoduché vyrobit věci, které se na první pohled jeví složitě až nepochopitelně. A že je vlastně daleko větší zábava přijít na to jak, než je jenom pasivně konzumovat.

Ve vonnegutovkách hrdinové pronáší cynické úvahy do pošmourné reality bez perspektivy, tohle postapo by si dalo říct asi daleko víc lidí - velkoměsto, ve kterém je obživa tak málo náročná, že zbývá dost energie na umělecké nápady. Paráda!

Knihu jsem rozečetl na prahu mezi dvěma průsery, na konci pandemie a začátku ruské invaze. Tísnivé pocity z ještě většího bahna než toho, které zvolna odchází mi kniha zvládala alespoň trochu kompenzovat. Vždyť obrana, kterou obyvatelé města zvolili je tak krásně lidská - "mrtvola" byl voják, ke kterému se nepozorovaně připlížili a lípli mu na čelo lístek s nápisem "mrtvý".

Balzám na duši. I když náš svět se asi blíží spíš té vonnegutovské chandře...

Vyzvedl jsem si knihu v Šuplíku, popošel o pár stovek metrů dál do pivotéky, objednal si na zahrádku třetinku pěnivé dvanáctky a náhodně nalistoval první povídku - Les. Celkem rychle na mě dýchla hutná atmosféra, někde mezi povídkami od Gata a Stalkerem, paráda!

Knihy do kapsy sebou vozím od lesních kempů po dlouhé jízdy na babetě po kraji, čtu si v nich když se objeví volná chvíle, nebo naopak když věci se zamotají a je potřeba si uklidnit hlavu. Vím, že podle jedné povídky se nemá soudit, ale jsem si téměř jistý, že přesně tenhle pemikan v kapse mě nezklame!

Na twiteru jsem narazil na recenzi knihy od uživatele Wu Weje (mám ho na DK v přátelích?), a moje fantazie si knihu hned spojila se studií goril paní Fosseyové, nicméně autor se odkazuje spíš na studii šimpanzů a hyen skvrnitých, což ale na věci moc nemění.

Zajímavé na tom je, že o zvířeti, které se vyskytuje v hojném počtu přímo za našimi humny jsme donedávna věděli tak málo, nikdo včetně myslivců například neviděl narození mláďat. Zatímco se mi mlela recenze v hlavě, vyrazil jsem na noc do blízkého lesa, podobně jako to dělávám od svého mládí. A náhoda tomu chtěla, že ač spím běžně pár metrů od zvířecích stezek a neměl jsem zatím tu čest s ničím jiným než zvuky přesunu, tentokrát na mě zachrochtalo křoví přímo přede mnou, navíc cestou k ležení.

Zdá se to banální, ale pokud stojíte se slabou čelovkou přímo na zvířecí stezce uprostřed noci, všechny vaše smysly jsou v tu chvíli vzhůru, připravené zapnout i tělo, které začíná být vteřinu po vteřině nasáklé tím správným dopingem, který se hodí pro hoodně rychlou akci.

Jako čerstvý majitel placičky jsem střelhbitě vyjel po kmeni stromu, a jak se ji horečnatě hladit s dotazem "divočáci březost" na globální informační síť. Nejsem pecivál, v přírodě jsem jako doma, ale divočáci jsou opravdu plaší! Čest jsem měl jenom jednou, na ležení vzdáleném pár metrů od kaliště, ale vyšší terén mě zbavoval nutnosti na to reagovat kvůli čemukoliv jinému, než kvůli klidnému spánku.

Kniha začíná popisem sbližování se skupinou, a trpělivostí, pravidelností a ignorováním věcí které "nejdou" se autor postupně stává členem skupiny a odnáší si poznání chování, vztahů a všech záhad ze života prasat divokých. Nejsem schopen, nebo spíš ochoten věnovat stejnému tématu ani zlomek času jako autor, ale čtení ze života divočáků si opravdu užívám. A pokud při dalším "kontaktu" s tímhle zajímavým druhem budu reagovat alespoň trochu racionálněji, splnila pro mě svůj smysl vrchovatě. Krásná, poučná a zajímavá kniha!

(SPOILER) Robůtci vzájemným láskyplným otesáváním v minulém dílu vytvořili nerozlučnou dvojku a zvláštně vykolejený stav města po návratu je definitivně stmelil.

Na první čtení jsem vůbec nezabral šponu, teprve podruhé jsem se dokázal naladit na jemnou linku knihy. Na konec příběhu jsem zvědavý, na založení nové civilizace by trumberům chyběla výrobní linka, na odstřelení "zdroje" a tím i robotího fašismu odhodlanost. Nebo ne?

DODATEK: Na knihy navazuje interaktivní projekt, ve kterém vás robotí trumberové provedou základy umělé inteligence a práce s ní. Více na https://roboti.gg/

V předchozích dílech se děcka i dospělí mohli dočíst o spoustě zajímavostí z elektroniky, IV. díl zabere hlubokou šponu hned na začátku: vyprávění o tom, jak šikovný chlapec v 15 letech z vyhozených součástek vyrobil vysílač a spustil pirátskou rozhlasovou stanici, o jeho kolegovi s automatickým vysíláním napojeným na sloup veřejného osvětlení, anebo rovnou o realizovaném pirátském televizním kanálu :o A to vše v době, kdy to bylo tak trochu o pusu.

To, co je za klidných dob příjemná zábava může za dob neklidných získat jiný, každopádně velmi silný význam. Umět komunikovat na dálku nezávisle na nějaké síti nebo schopnost vysíláním oslovit větší množství lidí je strategická dovednost. Nehledě na to, že technická zdatnost jde často ruku v ruce se schopností vyrobit si ledascos.

Potom není divu, že když ve filmu Pošťák přijde konečně definitivně nahlodaný idealistický vůdce "opozice" za chlapíkem sedícím u vysílačky, tak se začnou věci opravdu hýbat. Jeho lakonické prohlášení "I know the staff" obsahuje všechno.

Ač jsem zatím v éteru nezanechal zajímavější stopu než zkušební vysílání z jednoduchého hacku raspberry na rádiový vysílač vytvořený podle návodu na instructables, je mi tenhle způsob myšlení blízký, a čtení Hamíka je pro mě pak směs poučení, zábavy i zdroje zajímavých projektů.

Tak nakonec jsem se ke knize dostal také a opravdu stojí za to. Autor zajímavě popisuje, co všechno musí různé stromy řešit, kdy je lepší spolupráce a kdy boj, různé osobní i společenské chování a jejich vztahy s houbami, okolními stromy i živočichy, paráda!

Do lesa chodím docela často, někdy tam strávím den či dva, po pár hodinách o samotě se většinou mozek uklidní a naladí trochu jinak než ve městě. A ať už je vlna euforie na které si jedu spuštěná prostou radostí z přírody a okamžité svobody, nebo mi pomůžou rostlinní rádcové (zajímavý je i zpětně klíč k tomu, jak se oni chovají k ostatním rostlinám, například divoký chmel se mi zdá jako klasický popínavý parazit), občas člověk objeví hodně zajímavé věci na které kouká s otevřenou pusou. Několik takových věcí mi kniha pomohla vysvětlit, u některých jsem se snad i strefil. Například monologem, který jsem si "vyslechl" od vysoké borovice o záměru, úspěchu a výšce (speciálně ke mě, mám skoro dva metry)

A u čtení si stíhám jet i svoje vlastní zájmy, teď třeba zkouším uzavřené lahve s různým prostředím - metanotvorné, nebo naopak obyčejné rostliny. Autor mechanismus čerpání vody stromem nedokázal vysvětlit, mě u toho ale napadlo, jak vyrobit jednoduché čerpadlo poháněné fotosyntézou. Pastva pro mozek prostě :)

Zajímavé čtení o hledání vysněného ráje. Autor se pohybuje dlouhodobě v místech, kterými poutníci procházeli, zná dokonale jejich prostředí, a na rozdíl od nich i věci, které lidem s hlavami v oblacích utíkají - například politiku.

Nestane se mu tak třeba to, aby se svítícíma očima vyprávěl vyjevenému indovi o tom, jaký jsou mírumilovný národ, když dva z jeho synů umřeli při posledních válečných konfliktech. Nebo aby se jednoho dne vzbudil ve světě do kterého utekl před konzumem, a ten se přitom za ním táhl jako smrad a vyklíčil přesně v místě, kde se usadil.

Živé popisy míst (většina příběhů odvyprávěná v kavárnách) a souvislostí viděných často hodně jinak, než jak o tom můžu číst v denním tisku - přitom události které jsou aktuální teď podobně jako tehdy, jako vlna, která se stále vrací a naráží na pobřeží.

Četl jsem na řeckých ostrovech, o dva večery později vyprávěl češce, která v hotelu také bydlela - ta zas na oplátku vyprávěla příběhy novodobých hipíků, kteří nesměřovali na východ, ale všude možně - Středozemní moře, Austrálie, Afrika.. Květinové hnutí, které v původní podobě už nejspíš skoro zmizelo se zvláštně a nesmazatelně nasáklo do kultury. Hodně zajímavé a barvité čtení.

Vůbec netuším, proč jsem se do téhle knihy začetl, je to pomalé, hlavní hrdinové jsou mi celkem vzdálení a je to vlastně celkem nuda. Na zadním obalu bylo přirovnání k Vonnegutovi, pěkná blbost. Ale když se mi to rozleželo v hlavě, napadá mě, že snad nějaká podobnost by tam být mohla - vonnegutovými romány hrdinové taky tak nějak nezúčastněně proplouvají, řeší svoje vnitřní dilemata a absurditu světa, hordy lidí umírajících v pozadí nejsou skoro vůbec slyšet. I když v téhle knize místo filosofických otázek řádí červená královna, sexuální orientace a dospívání. Je to zvláštně divné a nějak zvláštně uklidňující.

Několikrát mě napadlo jaká je škoda, že na Měsíc neletěl Cyrus Smith, dnes by na něm už jistě fungovala steampunková civilizace. Těch pár základních surovin z měsíčního projektilu by mu určitě stačilo, aby za pár let postavil její funkční základy, další generace .. moment, na to by mu přece jenom něco chybělo!

Moje první verneovka po víc jak čtvrt století, jsem rád, že jsem si doplnil starý rest. Vztah Verna k ženám asi řešit nebudu, ale na přetížení při startu či tlak Kolumbiády mrknu, až budu mít dlouhou chvíli.