Ikkju komentáře u knih

Příběhy nejsou psané texty, dokonce snad ani obrázky, spíš tichem mezi vyřčeným. Krásné.

Na první čtení se mi nejvíc líbil příběh starého pána, který se jeví jako paličatý a vlastně už nesvéprávný, přitom je to možná spíš projev svéhlavosti a pokusu o to, zachovat si aspoň trochu svobody.

Příběhy by měly být asi depresívní, na mě ale působily zvláštně osvobozujícím dojmem. Paráda!

Koupil za korunu v rozsypu, čtu na přeskáčku. Hned jako první mě zaujala 300 m vysoká tsunami, než jsem si stačil místo dohledat, přišla zpráva, že se jev může brzy díky odtávání ledovců v bočním údolí opakovat. Na první čtení jsem se zasekl na představě tak vysoké vlny, jenže ono by to bez správně tvarované protistráně takhle nefungovalo. Slova.
Potopa, ona voda nemusí sahat nad vrcholky hor, stačí pár centimetrů, jako obyvatel údolí a pamětník dvou velkých povodní bych mohl vyprávět. I když české povodně nesmetly celá města, na pár lokalitách se podepsaly hodně výrazně.
Druhé slovo sousloví je "světa", dokážu si představit, že v dřívější době měl svět značně rozdílný význam. Smetení pár měst ve správném údolí mohlo znamenat přesně tohle.
Altantidu, Lemurii a další legendární potopená místa neřeším, v téhle otázce si neumím představit, že bych se dozvěděl něco zajímavého. Ale o pár desetiletí po napsání knihy je samozřejmostí třeba existence Doggerlandu.

Hutné čtení. Přečetl jsem pár prvních kapitol a po pár měsících koukám, jak moc se do mě otiskly - jsem líný člověk, a tak radši investuju nějaký čas a nervy co nejdřív, aby se mlaďásek dokázal obsloužit sám, ladím jenom detaily, občas nedovřený mrazák, vražedná křídla vrat, klíče na jiných háčcích, hladové kočky když je mlaďas u babičky. Aplikovat to jde i na "vaření", z kakaa s cukrem se po pár opakováních stává cukr s kakaem (byla i verze plný hrnek mokrého kakaa), průběžně to chce sledovat, jestli algoritmus nemá sklon k extrémům :). Líného rodiče přes svoje první sympatie nechám stranou a raději asi dočtu zbytek téhle knihy, pragmatické a praktické..

Mlaďásek obvykle odpadává někde za Kubulou, jen jednou jsem se dostal až na konec. Některé příběhy jsou spíš jenom v nástinu, což mi vyhovuje, občas vyprávím po paměti, některé věci jednoduše, jiné rozvedu, třeba díly autíčka. Při noční lampičce je to balzám pro oči, stačí je zavřít, povídat a v pravou chvíli otočit stránku. Jedna z neoblíbenějších knížek.

Krtka máme čím dál radši, a POZOR SPOILER, vrána dostala co si zasloužila!

Do čtení se mi moc nechtělo, jednak to není moje parketa, jednak znám autora z trochu jiných témat. I když vlastně ne, jeho romány i povídky jsou přeci mytologií prošpikované. Nakonec jsem knihu víc než užil, a ještě dnes přemýšlím o tom, co by dělali severští bohové beze zbraní ukovaných trpaslíky. A je vlastně jedno, jestli je od nich bohové získali v převlečení za rockového faráře nebo v hrubém ovčím kožichu. Švagrová se s dárkem strefila!

Překvapivě dobře hodnocené básně. Na první přečtení před x lety na mě takový dojem neudělaly. Asi knihu opráším, abych zjistil, jestli mi něco neuteklo. Navíc se budu moct blýsknout přes svým oblíbeným pouličním kuchařem, než pohází rýžovými nudlemi ve woku, zbývá prostor na dvě tři zaznamenání hodné konverzační věty. Jsem zvědavý, jestli bude znát, nejspíš dopadnu stejně jako v Provánci, kde jsem se těšil, že si s místními pokecám o Pagnolovi.

Silná myšlenka táhla první část knihy, prostředek knihy se vlekl jako horké odpoledne na mexické hranici, akční závěr. Nejvíc se mi asi líbil nápad a uvažování hlavního hrdiny, davy příznivců a fanatiků, které jeho kniha přitáhla, jsou příznačné. Kdysi se mi povedl náznak něčeho podobného jen na studentskou recesi a byl jsem překvapen, kolik lidí čeká, aby se něčeho chytlo s vervou a někdy bezhlavostí, nad kterou zůstává rozum stát.

Pochyby ohledně mechanizmu plnění přání mě samozřejmě zajímají, je to přeci to nejlidštější co může být, přičemž pojmout jde uvažováním, pochybami, nebo vírou. Hrdina románu se nechtěně otřel o tu poslední, ale nedotčen žádnou filosofií vypreparoval jenom samotný mechanismus. A nebo také ne.

Chtě nechtě jsem se mi při čtení několikrát vybavil Carlos Castaněda, už kvůli prostředí či zvláštnímu zemitému nádechu. Ten ale místo pochyb dospěl asi k nejobsáhlejší sbírce vědění/věření. Aktuálně mi jsou ale výrazně bližší úvahy a pochybnosti téhle knihy.

1 ví 0.. Mňau!

Knihu vzal ke čtení do březového hájku za letního parna, rozdělal oheň křesadlem a otevřel studenou šestnáctku. Příběh se rozletěl takovou rychlostí a elegancí, že za sebou rychle nechal první nedůvěru a následně i euforii ze silného piva, které jsem stále držel v ruce, naprosto stržen příběhem; chlad oroseného skla se slil v pocit studené zdi hrazeného města Uruku, které jsem okouzlen pustil až ve chvíli, kdy se hrdinové vypravili mezi statné cedry, zbytek knihy už jsem si jenom užíval, ovíván vlahým větříkem, který rozhýbával dlouhá stébla suché trávy rostoucí mezi stepilými břízami.

Hodně příjemný zážitek, že to bylo překvapení si psát nedovolím, za to snad může zvláštní strnulost učitelek češtiny, které mě s existencí knihy seznámily, tahle kniha si podle mě ke čtení zasloužila právě spíš příchuť záškoláctví Sebastiena z Nekonečného příběhu.

K Hellboyovi mám celkem intenzívní vztah, od dob, kdy moje sousedka, stará příjemná paní, nedopatřením dostala do schránky můj letáček vydavatelství Crew, na kterém H. šlapal holínkou do hlavy nějakého démonického fašisty :o, přes předpremiéru prvního filmu na konu v Brandýse, nezklamaly mě ani filmy, přestože "řadám" z jednoho univerza se jinak vyhýbám obloukem.

Hrdina se drží při zemi, eventuálně kousek pod ní, euforie do moiry oblečených superhrdinů je mu cizí, a přesto je dokáže bez mrknutí oka strčit do kapsy a je tak svůj, jak jen je to možné.

Hodně zajímavé čtení s trochou nadsázky a velkou porcí autentickým příběhů, prostředí a míst.

Nicméně do podzemní Prahy se nechystám, ono je to zbytečné, když i naše město (stejně jako každé starší město/místo) má svoje podzemí a s ním spojené příběhy. Když se nad tím zamyslím, je zvláštní, jak se linka podzemí proplétá i mým životem, od dětství, kdy jsme kolektory a starými odlehčovacími stokami dokázali dojít doslova kilometry pod městem, po dnešek, kdy volný víkend dokážu strávit v útulné jeskyni špicované při obléhání švéďáky, nebo železničním tunelem z první republiky s protékajícím potůčkem, ve kterém jde pohodlně strávit horký letní den v závěsné síti s knihou a pivem položeným na dosah v jedovatě ledové vodě.

Nicméně na autora jsem byl pyšný, příběh by se myslím mohl směle postavit po boku jiných příběhů z podzemí, trocha patosu a romantiky mu neubližuje.

Ten pocit: letní parné poledne na široké řece, kánoe sviští korytem kolem zarostlých břehů, které přerušují jen občas k zastavení zvoucí osamocené vrbičky, skrývající pod sebou plácek a z kořenů spletený břeh, kamarád, který ve své lodi usnul. Zvláštní, jak se do téhle idyly ten divný pocit vkrade, ale je skutečně tam. Autor ho jenom šikovně využil a rozvedl. Povedené! Příště si přistání na takovém místě několikrát rozmyslím!

A noční fantazie jsou kapitola sama o sobě. Obvykle uzavírám, pokud spím v lese sám, s nočními bytostmi pakt, divoké duby pak můžou provádět všechny šílenosti či orgie s o kus dál rostoucími břízami, já jejich počínání sleduji jen zpovzdálí, a jejich paže natažené k činům, které si lidská mysl jen těžko představuje, používám jen jako bar, o který si opřu ruku držící studené svijany.

U některých témat si připadám jako ufon, třeba když začnu vyprávět ve společnosti o tom, jak v několika lokalitách, kam chodím a jezdím na babetě, v devadesátých zarostly původní úvozové cesty, které používali můj otec i děda, každý ke svým účelům, do neprůchodnosti, a na začátku 21. století se u nich začaly znovu vytvářet souběžné cesty, jen o pár metrů dál. Pro mě je to zajímavé socilogické téma s širokými vývody (vztah lidí k přírodě, různé krátkodobé i dlouhodobé trendy, aktuálně po nových "úvozech" vídávám běhat holky ve výrazně svítivých trikotech x), pro větší část mých posluchačů důkaz, že se mnou je něco hodně v nepořádku.

Knihu beru spíš jako klíč ke konktréním místům, těším se na okolí Kralup, Turska, nebo Kostelní cestu u Mšena (leží mimochodem pár set metrů od do hloubky tesané cesty, která z nějakých důvodů stála za námahu švéďákům při obléhání českých zemí). Osobně jsem ze zářezů v půdě, skalních reliéfů a různých náznaků vyčetl svoje vlastní teorie a příběhy, jsem zvědavý, jak moc se budou od těch v knize lišit.

Cílka bych si z vlastního popudu od určité doby spíše nekoupil, ale nakonec jsem velmi rád, že mi ho ježíšek (máma) díky komentáři medvedice3 přidal pod stromeček.

Po knize jsem sáhl po shlédnutí filmu Quills, samotné čtení mi přišlo vtipné, kdybych chtěl zkusit nějakou nadsázku na obsah, snad bych to s lehkým úsměvem přirovnal k postoji k činnosti, buď jí děláte s láskou, nebo vás to štve, ale stejně to dělat musíte..

No dobře, uznávám že o filosofické vývody u téhle knížečky asi fakt nejde :)

Urbana povětšinou můžu, Hastrman se mi dostal ke čtení až po natočení filmu, přestože jsem nad zelenou knížkou přemýšlel už kdysi dávno (to bílé vydání je o dost nudnější forma), poslední popud byla místa, na kterých se film podle románu točil, mlýn na Kokořínsku, Vlhošť, Holanské rybníky (kde jsem při první návštěvě zabloudil a dojet favoritem náhonem až pod klenbový most proti vodopádu), padla zmínka i o našem oblíbeném Ronově.

Téma svobody, vzdělání, divokosti a pohanství mi též sedlo.

Bývaly časy, kdy nám dril učení se básniček dost znepříjemňoval život. Pár desítel let na to ale zjišťuji, že mi spousta veršů v hlavě zůstala, a není vlastně až zas tak velká nadsázka, že knihu umím nazpaměť úplně celou. Dojít někdy na realitu 451 st fahrenheita, z vrozené lenosti bych si možná vybral právě tuhle knihu :o

Vážně hodně dobré počtení, některé kapitoly si dávám znovu, například teorii o šedých jako rase žijících v době dinosaurů a postupně se technologicky přemístivší se do jiné dimenze bych mohl pinknout nazpátek kamarádovi, který mě existencí potměšilé rasy vysávající v skrytu lidský rod děsil v lese u ohně v hodině, ve které i duchové a místa na krátkou chvíli otvírají svá skrytá, často temná tajemství.

Při jednom čtení jsem pojal podezření, že zdrojová literatura za kapitolami není vůbec, ale vůbec scifi. No naštěstí jsem nedohledal..

Pro mě objev roku. Vždycky jsem měl pocit, že mi kyberpunk musí být blízký, ale dobrovolně přiznávám, že mi Gibson ani Sterling nijak výrazně neuhranuli. Naproti tomu povídky českého autora mě uvádí doslova ve vytržení, neskutečně nápadité, vtipné a proti jmenovaným, kéž mi křemíkový bůh odpustí, nějak bližší, osobnější a osobitější. Dopájím si dnes ještě multivibrátor, který díky vetchým spojením v nepájivé desce detekuje světlo, zvuk, infra, rádio a možná i nějaké další dimenze, a jdu si dát jednu šlehu z knihy. Vůně spálených integráků bych ale z knihy cítil, ikdyby se v mém pokoji nevznášela doopravdy..

4 06.11.2019

Jedna povídka z mnoha ve scifi sborníku, ale pořád znova se mi vynořuje v paměti. Tak civilní a přitom silné! Když jsem narazil na krátký film na youtube kanálu Dust, bylo jasné, odkud vítr fouká - Medvědi objevují oheň.