Ikkju komentáře u knih

Zajímavé čtení se kterým padla moje představa, že ztracení polárníci zapípali rádiem, letadlo, pokud uměli udat polohu, pro ně doletělo, nabralo je a bylo hotovo. Místo toho se kolem trosečníků rozjela mašinérie záchranných výprav, základna vysílala, ale neposlouchala, házela klacky pod nohy ostatním, letadla se otáčela zpět na dohled trosečníků, lodě si razily cestu ledem, který byl na hranici jejich možností, a trosečníci spolu se "záchrannou" výpravou (Malmgren) a troskami vzducholodi pluly po moři v podivném tanci driftu ledových polí.

Potěšil mě autor, který i v těžkých podmínkách nezapomněl na svůj výzkum a běhal po ledě s měřáky kosmického záření, aby o chvíli později výpravě vysvětlil, že to nejsou vůbec odtažité věci, ale že měří jevy, které jim třeba aktuálně neumožňují spojit se se základnou. Autor do knihy samozřejmě neopomněl vložit schema rádiového přístroje Giuseppe Biagiho.

Dokumentární styl knihy se mi zdál poněkud vleklý, ale na druhou stranu pokud někdy dojde na diskusi o tématu, měl bych být schopen přispět s hodně přesným přehledem celé akce. A až se mi podaří přechroupat jeho knihu o záření, dám si od něj určitě i nějakou akčnější knihu.

Moje láska k autorovi se zrodila v pozdních 80tých, svázané zadní strany Mlaďáku po mámě nás uváděly ve směs úžasu a nadšení, s občasným pozastavením se nad zvláštními náznaky erotiky, humoru, nadsázky a invence, která vtipně boří zaběhnuté konvence žánru.

Později jsem pokračoval Zlatým koněm, 3x, speleologickou linkou a nakonec se vrátil opět k Lips Tulianovi.

Nedávno jsem se pochlapil, a vyvedl ženu na výstavu v Tančícím domě, a přestože neznám autora komplet, dělal jsem jí myslím docela erudovaného průvodce. Trochu (ale ne moc) mě překvapilo, že něžné náznaky erotiky které jsem chytil v "dětské" části tvorby autor dotáhl se stejným zaujetím jako jeho bratr ve fotografii, zajímavě byla na výstavě zachycená i linka specifického humoru, a úplně mě dojala stránka Lipse Tuliana vytržená z Mladého světa, právě tak okousaná a zažloutlá jako moje svázané posvátné pergameny z dětství.

Parádní čtení, směs hororu, esoteriky a příběhů ze specifické společnosti. Netuším, jestli věci fungují tak, jak je autor popisuje, ale při čtení jsem si s tím vůbec nelámal hlavu, a jen si to užíval.

Potěšily mě zmínky o událostech, o kterých se zmiňují jiní autoři (Meyrink, Doyle, Randolph), korespondence s osobnostmi světové esoteriky i třeba na rovinu vyřčené výtky proti jiným proudům (spritismus, teosofie).

Když jsem se o knize dozvěděl, zjistil jsem si o čem bude a zařekl se, že do tohohle rozhodně nepůjdu. Potom jsem si přečetl předmluvu a úvod, a nechal to být.

Nedávno jsem při hledání informací o ukládání dat z jednočipu na externí eeprom narazil na články autora, a zjistil, že řeší věci, které aktuálně potřebuji. Aby ne, vždyť jsem vyrostl na jeho předchozí knize.

Takže zpátky ke knize. První mi padl do oka Omen Charlie, jeho srdce - Pro mini už mi leží na skříni, používám jako programátor vlastní herní konzolky s attiny85 (leptaný vlastnoručně navržený tišťák kreslený fixou). Naportovat do něj hry je hračka, dělat si vlastní už je trochu náročnější, ale jediný důvod k tomu by asi byl naučit se jazyk, zkušenost s děláním složitějších her už jinak mám.

Takže je vlastně hodně lákavé se vrátit o vrstvu níž, a zkusit raději pochopit, jak si mezi sebou ti švábi štěbetají, chytit základy jak je k tomu přinutit, a třeba si jejich povídání i prohlédnout datovým analyzátorem (na tohle by měl naštěstí stačit, koupi osciloskopu stále úspěšně odkládám).

Tolik moje rozpory ohledně knihy. Tady jsem asi už nechtěl být, ale nejspíš mi nezbývá nic jiného. A co bude dál? FPGA? V žádném případě!

Mlaďásek dostal na pokladně hradu plastový kombajn, já si koupil miniknížku pověstí. Zbytek dne byl od nás obou pokoj.

Příjemné je, že autor uvádí několik variant sledu událostí, někdy je skoro hmatatelné, jak na sebe přání lidí berou podobu příběhu. Často je to jediná cesta, jak dojít k naplnění spravedlnosti.

Koupil na základě rozhovoru s autorkou na ČRo, při koupi mě trochu vyděsilo, že jde o dvoujazyčné vydání. Zvláštní, temné, podivné a místy i vtipné povídky, bez problémů jsem si v knize našel svoje.

Zaujala mě povídka Uranová lampa, představa takové věci je úžasná a děsivá zároveň, světlo lampy z povídky vykreslilo stíny na bělostném sněhu místa děje, zviditelnilo vnitřnosti lidí i zvířat poblíž, a zanechalo nesmazatelnou vzpomínku v mojí hlavě.

Přišlo mi zajímavé, jak se účastníci snažili vyřešit problém a zažehnat nebezpečí co nejrychleji, což způsobilo většinu chyb a opomenutí - na základě předpokladů volili nejkratší cestu k cíli, a tím ten skutečný minuli.

Stejně tak struktura krizového štábu byla vymyšlena tak, aby nedošlo k ohrožení směrem ven, ale protože POZOR SPOILER podmínky neodpovídaly předpokladům, fungoval by štáb jako obří inkubátor. Jediné řešení pak samozřejmě byl pohyb napříč strukturou.

Užil jsem si i zmínky o dobových počítačích, krásně archaické (programování děrovačkou snad někdy věnuju kus svého času), a autorův nástin nejmodernějších technologií - automatický diagnostický stroj, snímače všeho možného včetně plochy petriho misek, či rentgenové skenery infekce.

Konec románu dobrý, ale s mlhavým náznakem, že pokud by mimozemský "vir" byl skutečně tak agresivní, bylo by asi jediné rozumné rozhodnutí odpálit rovnou celý kraj (s dovětkem, že i autodestrukce v sebeobraně by mohla též rovnou spustit i jemné spouště připravené na obou stranách železné opony).

Knihou prosvištěl jako akátovým lesíkem u své oblíbené vesnice. Svižné, zábavné a zajímavé čtení.

Kniha je psaná jako pocta panu Zimermanovi, znalci místních jeskyní. Četl jsem jí s pocitem, že rád poznávám další lidi, kteří šli po jeho stopách, jen na rozdíl ode mě vše pečlivě dokumentovali. Některá místa z knihy neznám, beru to jako typy na další výpravy, pár jeskyň v knize je naopak jen citovaných ze zdroje (tady následuje nevyřčené, ale přesto hlasité hurá! :D).

Při čtení mě též napadalo, jak je jeskyňaření v pískovcích naprosto specifické, lidé z vápenců by nad ním mohli i ohrnovat nos, jde přeci jenom spíš o výklenky, pukliny či krátké dutiny, na rozdíl od komplexních jeskynních systémů krasu. Ale něco na nich musí být, jinak by znovu a znovu nelákaly určitých druh lidí, pro které je tenhle fenomén bez nadsázky láskou na celý život.

Vietnamští vesničané dodnes věří, že pokud by bronz (tady se autor možná uklepl?) zůstal v zemi dostatečně dlouho, dozrál by ve zlato. Na totéž věří vesničané z české hospůdky v nejmenované vesnici ve 21.století, transmutace pro ně není záležitostí, která se odehrává jen za extrémních podmínek v atomových reaktorech a urychlovačích.. Pravěcí horníci věřili, že úspěch v hledání bohaté žíly ovlivňují jejich osobní výhry a porážky, pokud nejsou "čistí", žíla kovu zmizí, schová se. Kolegyně v práci mi prozradila, že stejně to vnímala ona (ve svých činnostech, rudu asi nikdy nerubala) jako malá holka, a upřímně, vnímá to tak dodnes.

Pravěcí technologové dokázali neskutečné věci, přemýšleli však jinak než (chtěl jsem napsat dnešní lidé, ale najednou si nejsem moc jist) technologické příručky, stávali se otci, porodníky či bohy procesů, procesy samy pak dětmi (proto naznačené či dokonané dětské oběti).

Kdysi jsem četl životopis Buddhy, jeho stavba světa mi přišla tak skvělá, vrstvy bytostí od bohů přes lidi po démony, například ásury. Jak moc v jiném světle se najednou jeví to, že právě a. byli nejspíše existujícím lidským národem se specializací v kovářství, který ostatním přinášel naději i strasti prvních technologií zpracování železa. A ta pachuť odporu pramenícho ze strachu z novot přinášených technologiemi je snad i dnes dokáže, ač nejspíš ne tak okatě a "primitivně" posunout ke stejným odsudkům jako tenkrát, jen zabalená v jiném hávu.

Filosofickou literaturu posledních pár let moc nemusím, ale tohle čtení dává hodně zajímavé souvislosti.

2 15.06.2019

Uchvátil mě například způsob uvažování expedičního psychologa. Když mi můj šéf druhý den po přečtení přišel říct nějaké své rozhodnutí, okamžitě jsem po vzoru Normana namítl, že neuvedl pravý důvod, proč se tak rozhodl. Skoro stejně jako velitel výpravy na str.37 chvíli mlčel, pak úvahu potvrdil a uvedl důvod skutečný.

O pár chvil později prošla kolem mě kolegyně, a pronesla něco ve smyslu "zase ta koule", s úsměvem jsem kýval, ale netuším, co zrovna řešila. Dobrá synchronicita.

Autorovo romány mám rád, směs vědeckých poznatků, tajemství a houštin lidské psychiky, myšlenka komunikace za komunikací je výborná, téma které román řeší je pro mě srovnatalné se Solaris či s Piknikem u cesty.

Děcka si v dobách, ze kterých je kniha, dokázala udělat neskutečné věci, od základních elektrických měřáků po jednokanálové auto na dálkové ovládání (na zvuk či magnetické pole).

To, čemu se dnes říká elektroodpad by pro ně byl jistě poklad. Dnešní možnosti jsou v tomhle směru neskutečné, po dvouletém "studiu" jsem si například sám zbastlil a nakódil osmibitový počítač.

Svým způsobem na tom ale byly lépe než my, postavit si vlastní bimetal, motorek nebo senzor tepla znamená pochopení základních principů, vždyť třeba gama záření jde detekovat hotovým modulem, poměrně složitým obvodem se světelným čidlem a zesilovačem, a nebo, pokud člověk VÍ, stačí odstřižek pláštěnky zavěšený na špejli ve sklenici od okurek.

Obdiv k tohohle světu ale naštěstí ještě někde zůstává, viděl jsem borce, kteří si vyráběli dusičnan čůráním do plachty za barákem nebo galenit do diod ve zkumavce nad plamenem. Celkově se ale tenhle obor pohybuje ve výšinách, které už běžný smrtelník považuje za magii, a i amatéři často jen skládají jenom lego kostičky bez nutné znalosti toho, co se v nich vlastně děje.

Kompilace návodů na elektronické obvody z Amára a dalších zdrojů, v určitých kruzích kultovní kniha (v dobrém i špatném).

Pro mě příjemná náplň do hardisku ze které se dá poučit (signál se musí zesílit, filtrovat a nějak indikovat), či s ní polemizovat (už úvod je úžasně optimistický, místy mám pocit, že jde o čistou poesii, např vysvětlení zdrojů pro záznamník hlasů ze spaní).

Na první rychlý náhled mě zaujala aplikace s filosofickými dopady - kirilianova fotografie, zajímavý detektor srdečního tepu, lehce haluzný snímač nálad ředkvičky, či přízemně praktický odpuzovač nechtěných návštěv.

Už se těším na to, až se mi podaří nějaký obvod zbastlit, naposledy jsem několik hodin pobíhal s magnetometrem po baráku, než mě žena odchytila a odeslala do garáže s nějakým neodkladným, leč přízemním úkolem.

Metaromán jsou internetové diskuse k lokalitě, zajímavý moment pro mě bylo svědectví lidí, kteří tam jezdí dělat běžné lidské činnosti, aniž by tušili o pohlcujím rozechvění z neuchopitelného tajemství místa, rozesmálo mě náhlé objevení tajemně ztracené S. (nikdy se neztratila).

Příjemné počtení, je tak lákavé se nechat pohltit, zajímavé až ikonické postavy, povedený konec.

Za mě naprostá paráda (hodnotím knihu i film jako celek), mám pocit, že se dalo dohromady všechno dobré ze Skály, Dvorského i Svěráků ve správném poměru - prťácká miniauta, svět mechu a něhy a příběh, který začíná jako pohádka a končí naprosto dospělým dějem.

Poslouchal jako audioknihu při programování osmibitu, který mi přes seriovou linku posílá do počítače všechno, co cítí, vidí a slyší, aktuálně magnetického pole Země.

40 pinů připnutých do mozku je už solidní rozhraní, vstupní milivolty by mě ale děsily, při mojí lenosti používat resistory bych zařízení určitě odpálil dřív než mikropočítač s cmos architektou :o

Je to zajímavé čtení, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že v tom je taková ta dávka romantiky a nadsázky, jakou jsem cítil už z romanet od Arbese nebo knihách o Karla Čapka. Nicméně varování zůstává od dřevních dob stále stejné, jen kontury rizik jsou stále zřetelnější s tím, jak se možnosti s postupujícími technologiemi rozšiřují...

Četl jako kluk spolu s dalšími knihami, které mi mamka nosila, když jsem byl nemocný.

Ve vzpomínce se mi děj knihy vybavuje jako "horečnatý", a i po těch letech si myslím, že to není jen projekce stavu, ve kterém jsem ji tenkrát četl...

Tuhle knihu jsem byl schopen přečíst v jednom jediném životní období, chystal jsem se na ní snad od 20 let (Devět bran jsem miloval), a nemyslím, že bych se k ní ještě někdy vrátil (ne proto že bych nechtěl).

V každé knize kterou čtu se snažím najít něco svého, je zvláštní, že jsem se chytil i u dějin a příběhů mesianistického hnutí s apokalyptickým očekáváním věcí příštích a jeho vnitřních sporů.

1 18.02.2019

Pravda, očekávání, které ve mě vyvolaly hodně příznivé ohlasy na knihu se úplně nenaplnilo, ale zklamaný jsem rozhodně nebyl.

Povídky povedené, líbila se mi nejistota u věcí, které by neměly existovat, ale přesto se dokázaly urputně vepsat do naší reality - například sen o mrtvé ženě, která si dělá nárok na syna mohl být náhodný projev alkoholového deliria, ale boj o čas z něj dělá naprosto reálnou záležitost. Hororové jevy, které autor popisuje, byly opravdu drsné, ale stejně mi z toho nakonec vycházelo, že největší peklo, které v sobě a kolem sebe dokáží vytvořit lidé je v podstatě nepřekonatelné ani věcmi a bytosmi "nadpřirozenými".

Souběžně poslouchám knihu od Kinga, tak chtě nechtě srovnávám, každý z obou má specifickou "příchuť". Kvalita Kinga je neoddiskutovatelná, Fracassimu bych ale asi také dokázal dát druhou šanci.

V práci jsme měli diskusi o tom, kam obor posouvají nové technologie, trasování potrubí je ale stále skoro stejně složité jako před několika desetiletími: potrubí je uložené pod zemí, povrchové znaky jsou jen někde, umístění se proto upřesňuje nepřímo, třeba podle magnetického pole potrubí.

Představa, že by se do něj na nějakém vhodném místě pustil senzor, který by vysílačem posílal svojí aktuální polohu či dokonce stav potrubí je stále z říše fantasie.

Povzdechl jsem si, jak by bylo úžasné mít na takové věci právě ponorku ze stančíkova románu, kolegové na mě ale koukali nechápavě, z celého oddělení jsem obě knihy, které jsme dostali od podniku pod stromeček četl jenom já sám :o