Ikkju komentáře u knih

Neskutečné čtení, příběh mi zůstane ležet v hlavě jistě hodně dlouho. Zajímavé mi přišlo provedení, drobné obrázky které se zdály sloužit jako podkres při bližším prohlížení odhalovaly věci z širšího hlediska, jakoby z výšky, zdánlivě klidné scény ve kterých je napětí cítit jenom v souvislostech, postupné pohlcování postavy investigativní novinářky monstrózním rozsahem akcí, které se dotýkaly i vlivných osob a obnášely činnosti daleko za hranicí zákona (toho našeho, světského).

Konspirační konec beru spíš jako pokus o nějakou pointu, ale myslím, že by jí příběh snad ani nepotřeboval.

Vtipné, ale žertovat o víře před sousedem katolíkem mám od manželky přísně zakázáno. Též upřímná obhajoba souseda před sousedkou, když na něj nadávala, mi byla odepřena, i když moje výpověď "po deseti pivech už mluví jenom o Ježíšovi a o tobě" snad není úplně negativní :o

Knih mi půjčila kolegyně z práce. Když nastal den 0, vzal jsem knihu do batohu jako jedinou věc, která neměla velkou hodnotu pro přežití. Prostě byla při ruce. Během následujících let se pár stránek z knihy použilo na něco jiného než čtení, pár dvojlistů se rozdalo lidem, kteří si i v těžkých dobách pár řádek početli. Nakonec se kniha zázračně dostala do rukou dcery majitelky, poslední z rodiny přeživší řádění gruzínské chřipky a následného chaosu, toho času ubytované na letišti Ruzyně. U čtení věnování od tatínka mamce na první straně jí ukápla slza. Fikce.

Kolegyně je řádně prdlá, jednou vyprávěla, jak s nějakou hippie partou vyrazila někam k Rumunsku na sledování zatmění slunce, na jehož konci měl nastat konec světa, se zákonitým rozdělením lidí na ty, co vystoupí někam, kde je to lepší a ty ostatní. Ještě dlouhou chvíli po konci zatmění všichni v ustupující extázi stáli a čekali, jestli to třeba nebude mít krátké zdržení. "Tak co?", "Hm, asi už nic nebude, no".. Manžel kolegyně je sportovec, spíš racionální typ, dárek snad byl díky tématu jeho pochopením či přijetím zvláštních postojů jeho ženy. Ta ale knihu nikdy nečetla, vždyť se dá dělat tolik jiných věcí...

Každopádně přežít nestačí!

Během delší doby slyšel a četl několik útržků z knihy na Oslu, pokaždé velmi zaujalo. Je vtipné, jak se například pohledem toxikologa promění příběh filosofova konce z postupného smířování s odchodem ze života v souboj mezi nevolností a průjmem.

Kniha tak mimoděk potvrzuje pohled, že všechno je jinak, a ani filosofům se často nedaří předat pravdu, protože odraz reality nejde propasírovat mediálním prostorem úspěšně jinak, než deformovaně - příběhem.

Ušetřeni nejsou ani sami toxikologové, chybu nemusí generovat jen vývoj oboru, ale třeba i ješitnost či jednostrannost výzkumníka. Výsledkem můžou být mýty, které se stávají součástí obecného povědomí, viz případ slavného vojevůdce.

Zaujal mě též případ pojídačů arsenu, už jako kluk jsem měl hloupý zvyk ochutnat všechny chemikálie se kterými jsem experimentoval. Je to jako s měřením elektřiny, na ochranu měřidla stačí dostatečný odpor, v případě chemie nahrazený ředěním. Podobné šílenosti dokládá autor například lidovými básničkami o česnekovém arsenu či smetanovovém fosforu.

Zajímavý je též autorovo názor, že často víc škody nadělají ve veřejném prostoru informace (histerie či naopak neinformovanost) než samotná chemická kontaminace.

PS: A stále aktuální! Nedávno jsem se setkal s pojídači šíleného medu, jejich nadšení či reklamní spot s roztomilým dědouškem s reporty či textem kapitoly knihy moc nekorespondují..

1 05.07.2018

Koupil na Jízdě veteránů do vrchu v Knovízi, i když mlaďas si knihu ještě pár let nevychutná, zatím je u zkoušení klik u babety, a z garáže běžně odchází kolorován motocyklovým šmírem.

Kniha moc pěkná, nic nezjednodušuje a drží se jednoho stroje. Trochu mě štvalo rýpaní montérů, než mi došlo, že k motokrám opravdu patří, jen si nejsem jistý, jestli se autorovi podařilo dobře zachytit.

Láska k těmhle zdánlivě složitým, ale svým způsobem krásným strojům v knize ale určitě je!

Cestování na protažených i zkrácených kolech mě k pochopení jevů na hranici rychlosti světla moc nepřiblížilo, někdy budu muset téma oprášit.

S bohrovým modelem atomu jsem při diskusi v hospodě doslova tvrdě narazil na idealisty, které například popis z chownovi knihy o přístroji, jehož nanohrot poskakující po jednotlivých částicích atomu donutil řvát smíchy.

Nejsem zlomyslný, ale stejně mi uniklo tajné přání, aby výtečníci po skončení seance cestou domů v praxi otestovali třeba nosem tu hmotu, kterou popisovali jako duchovou, spíš neexistují, než žulově tvrdou jako betonový práh výše zmiňované university.

2 28.06.2018

Už rozhovor s první postavou - přejetým pásovcem, předpovídal netradiční zábavu.

Knihu našel ještě s jednou (stará kniha se zlatým obalem, kterou nedokážu dohledat - Jed - Kietland) a s balíčkem vysušeného tabáku Taras Bulba, v zahradní chatce prarodičů v době, kdy rodina zvažovala, kdo se o zahradu po jejich odchodu postará.

Bezprizorní zahrada skýtala spoustu zajímavých atrakcí, jako patnáctiletý kluk jsem si znovu procházel místa, kde jsem trávíval dětství - ovocný sad, starý skleník či zatopený sklípek, a zbytek času trávil v křesle na terase chatky, kouřil z kukuřičné dýmky zbytky šílené tabákové směsi, a četl jediné dvě knihy, které v chatce byly schované společně s konzervami paštik (ty s autíčky kolem dokola) a spoustami ne/užitečných věcí pro případ, že by v ní někdo přespával.

Děj knihy si nepamatuji, ale obraz budhy z obálky dokresloval spolu s vůní tabáku, rozpálených prken, suché hlíny a pověšených kytic listopádek atmosféru světa, který pomalu, ale neúprosně mizel v nenávratnu.

Zpočátku hrál poctivě, s tužkou a papírem, vše pečlivě zapsané, než jsem usoudil, že jsem vyvolený, a zápas s nějakým potulným rytířem v rezavém brnění prostě prohrát nemůžu. Nicméně cesty osudu jsou spletité, a i s nadlidskou silou jsem musel uznat svůj omyl a začal se považovat jen za smítko ve rozvětvených zákrutech osudu.

Nabízí se zamyšlení, zda ten, kdo nakonec došel na správný konec příběhu je jen statistická nahodilost, nebo k němu mají zdánlivě indiferentní jevy jako je osud tvořený bůhvíčím nebo herní strom vymyšlený autorem, nějaký osobní vztah.

S otcem jsme se vždy nějak míjeli, jako bychom byli z jiných světů, nicméně pár průsečíků, snad s vypětím sil či náhodou, bylo. Jedním z nich je tahle kniha, kterou mi koupil v době, kdy jsem chodil do Červeného kříže.

Téma je navíc stále aktuální, vzpomenu si na ni snad vždy, když v médiích probleskne nějaká dobrá (úspěšné očkování) či špatná (e. na kraji velkoměsta) zpráva o téhle šílené nemoci. Velký obdiv lidem, kteří jsou schopní a ochotní s nemocí bojovat..

První informace k usměrňovací diodě je, že propouští jen v jednom směru. A teď děti diodu vezměte, otočte jí, a pusťte jí na bázi tranzistoru a voalá! máte jednoduché tepelné čidlo. V nepropustném směru totiž též propouští proud, i když jen zlomkové hodnoty, a je citlivá na teplotu.

Kniha je myslím vhodná pro čtenáře, kteří už o tématu něco vědí, a kterým vysvětlí základní jevy ve více souvislostech. Většina součástek si totiž s dvourozměrným grafem nevystačí, různé faktory (teplota, zbytkové napětí, atd) mu přidají další rozměry, které jsou snad v první fázi chápání na obtíž, po osvojení bývají ale nutné k správnému použití, v lepším případě jde těchto jevů přímo samostatně využít.

Potom může člověk začít frajeřit, a světelnou diodu použít jako požární čidlo, či důležitě poučit neznalého hackera začátečníka, proč na zahradní lampě chybí světelné čidlo (vychutná si ho tím spíš, že si dobře pamatuje, jak ho sám vyděšeně hledal, než mu došlo, že jako čidlo v obvodu funguje příkon ze samotného soláru)

Pokud se nemýlím (mýlím, komentář patří k té knize), kniha vyšla pod názvem Neviditelné paprsky v roce 1939 s úvodem Dr. Úlehly, ve kterém autor předmluvy vyslovuje přání, aby věda nezůstala v důsledku rychlého rozvoje přístupná jenom pár zasvěceným jedincům, opak by podle něj vedl k svého druhu záhubě. Vybízí k popularizaci vědy, ale ne na hranici, kdy se z pravdy stává jenom anekdota.

Upřímně doufám, že se čtením pobavím a poučím, už osoba autora je víc než zajímavá, a témata v knize jsou ještě ilustrovaná relativně jednoduchými pokusy, které mají nějaký výrazný projev ve fyzickém světě, na rozdíl dle mého novějších poznatků, které už nejspíš definitivně překročily hranici běžného chápání, a můžou tak stejně dobře sloužit jako princip špičkových přístrojů, či jako pohádka pro marketing vědomých či nevědomých podvodníků.

Úsměvná pro mě byla v knize oprava einsteinova vzorečku tužkou předchozího majitele knihy, netuším, jestli chybu vytvořil autor, vydavatel, Einstein, nebo byl majitel knihy opravdu geniální, či jenom příliš entusiastický.

Pro mě z knihy zůstanou experimentem ověřitelné jen některé jevy, například detekce infračerveného spektra, magnetického pole (měřit jde to zemské nebo třeba magnetické bouře ze slunce) nebo produktů ionizujícího záření (darlington s prvním tranzistorem pnp s bází na zem), štěpný materiál nehodlám shánět, i když už jsem na jedné elektroburze zahlédl zajímavý kontraband z dob, o kterých nám vyprávěla naše chemikářka, obdivovatelka M. Curie, kdy holky v továrně olizující štětce k natírání ciferníků nesvítily jen mládím a radostí ze života, ale byly jasně viditelné v právě té části spektra, o které mluví autor.

Protože jsem na grafu čas / vědomosti ještě nedosáhl prahu skromnosti, můžu si snad dovolit rozevlátý komentář:

Stejnosměrné napětí, jak nás je učili na základce, je vlastně nereálná věc, konstantní totiž nebývají vstupy ani výstupy.

Už přechod ze střídavého napětí se dělá postupným česáním sínusovky do rovné čáry, bateriové zdroje mají klesající napětí které se stabilizuje nějakou polovodičovou součástkou. Je to prostě práce, aby výsledkem byla pokud možno rovná čára. A když už rovnou čáru elektronik má, snaží se jí zas nějakým způsobem rozhýbat, ohout a ohranit pro číslicovou techniku, nebo jí dát ladné vlny analogového signálu, které zas zesiluje/ dělá strmými kvůli síle výstupu.

Jako vodák se stále snažím hledat analogie mezi elektřinou a vodou, občas se to i daří. Diodu snad jde přirovnat k propusti, od určitého napětí začne strmě pouštět proud, kondenzátor k přehradě, která chytá divočejší cykly horního povodí, a dolů je pouští v důstojnějších a oblejších tvarech, potenciometr snad představuje stavidlo s různými průřezy. Před samotnými výstupy potom zas zařízení (třeba operační zesilovač) dodávají elektřině rozevlátost, bez které by zůstala němá.

Ta předvídatelnost a poslušnost součástek je úžasná, hledání principů, vlastností a souvislostí je neskutečný relax. Přitom je to koníček, který si dokáže vydělat sám na sebe, snad vždy jsou jeden či dva spotřebiče v domácnosti nemocné či utahané. A tak se mi na stole střídá pwm převodník s dětským vláčkem, toustovač s rozpájeným h-můstkem.

Dnes akorát dozrál čas na to, abych se podíval pořádně na funkci diod. Už tuším, na co by se daly použít, a pokud se zadaří, vyhrabu ze staré krabičky tu správnou, která mi dokáže zavřít přívod z vymontovaných pidisolárů do napětí, které nebude přetěžovat baterky.

Takže stvořím z hliníkové krabičky od mentolek, dvou starých zahradních světýlek které mlaďas už používal jen na hod daleký, jedné součástky elektroodpadu (dioda, taková ta černá s proužkem, je snad na každém tišťáku) a jedné krabičky na baterky nabíječku, kterou mi bude krmit sluníčko. Voalá!

Katalog Tesla samozřejmě existuje i na netu, ale stejně si každou stránku vytisknu a pracuji s papírem, už kvůli tomu, že si k tomu můžu připsat poznámky či zvýraznit důležité věci. Je to úplně jiná práce než s monitorem.

Dohledávání podkladů ke starým součástkám je někdy docela dobrodružství, skoro jako objevování účelu starých artefaktů.

Vydání nových knih z Benu sleduji na inzertní straně v Amáru (Amatérské rádio, resp. Praktická elektronika), trafikant se na mě při jeho koupi vždy dívá zvláštním pohledem, kupující tohohle obskurního plátku považuje snad za členy zvláštní, pro něj nepochopitelné sekty.

Vždy se mu pokouším dávat jednoduché příklady, jak elektronika patří do běžného života, nicméně jeho zvláštní ostražitost se mi pořád nepodařilo odstranit.

A to už před ním raději vůbec nemluvím o tom, že dokážeme pomocí umělých čivů nahlížet do neviditelného světa, poslouchat řeč netopýrů, nahmatat prostory lidským smyslům skryté, či vidět po tmě.

Jak na to pak stačí dohledat ve starých foliantech a realizovat na plochých destičkách za vůně rozpáleného kovu, vodivých artefaktů a vůně kadidla, tedy pardon, kalafuny x) .

Našel ve starém kufru u cesty, knížku jsem si vysušil, a teď si jí čtu u zahradního stolečku, bavím se nad vtipnými postřehy, sním nad zajímavými nápady.

Články třeba o zážitcích reportéra z návštěvy zahrádek v usa v 70tých mají hodně zvláštní atmosféru, v závěru článku je cítit i jemné napětí, když autor narazil při zmínce o estetice sádrových trpaslíků u hrdých majitelů. Jiný článek vtipně tepe do estetiky obrub českých zahrádek z pivních lahví, nebo se člověk dozví, jaké žížaly může potkat na kompostu..

Svým způsobem kniha působí jako duševní kompost, jsem si celkem jist, že pár semínek se v mém mozku uchytí, a k danému článku se dřív nebo později vrátím. A takovou perlu jsem našel u pangejtu :o

Válečné knihy dávám spíš v míře omezené, ale občas si je dokážu vychutnat. Příběh Monitoru a Marimacku ale sleduji od doby, co vyšla v osmdesátých v ABC vystřihovánka Monitoru, kterému jsem mimochodem fandil ještě než jsem se stačil dozvědět, jak klání skončilo.

Pokud jde o trup, vyzkoušel jsem materiály od kartonu, přes lepenku až po dřevo, kulatá nadstavba byla problém nejmenší. Býval jsem dobrý ale ve výstroji, funkční předovky ráže mosazných trubiček (0,22 palce) z chlazení ledničky má dodnes několik spolužáků v zapadlých zákoutích garáží. Dotáhl jsem to až na zadovky s jednotným nábojem, bohužel se odpalovaly rozžhaveným špendlíkem, jehož zásoby se u mámina šicího stroje lety povážlivě tenčily, děla šla odpalovat jenom z ruky. Pro mě naprosto srdeční záležitost.

Souček navíc píše tím zvláštně rozevlátým způsobem, kdy jednu chvíli mluví o ocelové věži Monitoru, a o odstavec dál o druhé světové, díky čemuž se mi párkrát stalo, že jsem ještě v představách stál na pláži Omaha v Normandii, a on už zas tepal lodními šrouby pobřežní vody Ameriky.

Je radost to číst i po těch letech, jen úžas je někdy doplněný lehkým úsměvem. Začátek knihy navíc obsahuje vstupy dvojice Marx Engels, tahle vypečená sestava měla zjevně hodně dlouhé prsty, se ženou jsme strávili několik veselých večerů nad jejich rodinnými osudy u tématického vydání v časopise Téma.

Nicméně u tchána který miluje válečnou techniku, jsem s tématem amerických plujících obrněnců narazil, prý je to mimo naši sféru zájmů. Na mě to ale ten dojem nedělá, naopak, monitory zůstaly minimálně zajímavou kapitolou válečné techniky, a i to rozdělení na sever a jih, mám pocit, je snad alespoň přeneseně někde hluboko v každém z nás. Nikdy jsem nechápal zápal kamarádů pro jižanské symboly a hodnoty, za mě od dětství, neměně a vždy - Sever!

Je neuvěřitelné co si za socáše dokázali lidi všechno vyrobit, pokud byl člověk navíc políbený elektronikou, dosahoval možností smoljakovo inženýrů - od automatizovaného vypouštění sudů s dešťovou vodou, přes elektronické vstupy sflikovaných zahrádkářských chat po vlastní záznamník k pevnému telefonu.

Jak mi vyprávěl strýc kterému jsem knihu čmajznul, přebytek volného času v práci měl za následek, že si odborníci dokázali tištěné spoje vyrobit včetně designu lepených krabiček a soustružených či drážkovaných ovládacích tlačítek.
Taky bych si dokázal představit, jak by bylo krásné, kdyby mi sud automaticky zavlažující ptačí zob zablikal vždy, když bude potřebovat doplnit, nicméně dnes jde všechno koupit v modulech i hotové za relativně malý peníz, jen toho volného času je sotva na nějakou menší elektronickou hříčku...

Elektronika se mění neskutečně rychle, nicméně standard značení integráků zůstává stejný.

Je jasné, že zapojení na x vstupů starého zobrazovače už začíná být mírně nemoderní, když to vše dnes dokáže jeden vstup z mikropočítače na oled displej s jiným komunikačním standardem, ale pořád se najde dost nadšenců, co raději připojí X fousů k segmentovému displeji, nebo tráví večery nad starými dederáckými zobrazovači - s pomocí čínského analyzátoru dat to je docela zajímavá náplň do jejich autistického harddisku :o

Srandovní kapitola tématu jsou kostelní zobrazovače, bez šikovného elektronika by si těžko zazpívali stejnou kancionálu i v druhé půlce minulého století (jak to vůbec dělali před vynálezem polovodičů? :o)

Jednoduchý příběh psaný zvláštní poetickou zadumaností, místy jsem skoro netušil, co se vlastně děje. Co mi ale uhranulo byly ilustrace Kamila Lhotáka, který několika čarami dokáže zachytit snad i charakter a náladu postavy.

Z nějakého důvodu jsem si představoval, že se postavy v knize domlouvají rádiem, ale přebytek stanic se ve Svazu objevil asi až po válce (v Amáru to popisovali jako fenomén, pro obrovskou rozlohu země, tedy kvůli zanedbatelnému dosahu stanic takřka neexistovala cenzura, v rádiích jely dětské party i váleční veteráni)

Synestesie, slepá skvrna, rozpojení senzorů s mozkem, vliv mysli a vědomí na pravděpodobnost přežití druhu! Četl jsem při hlídání prcka, a napočítal, že jsem se do jedné věty pokoušel začíst až šestnáckrát. Nervy místy vibrovaly (btw na stole přede mnou právě leží 16kHz oscilátor, je to náhoda nebo nějaká chyba v topologii prostoru?) na hranici přetřžení, někde mezi ztrátou vědomí střídané flashbacky vhledu do topologie mysli, jen to vědomí mi občas přišlo skoro nadbytečné. Paráda! x)

Zajímavé mi přišly i některé odkazy, třeba nápad, který mi nedávno vytanul v mysli, co by mohlo udělat magnetické pole s mozkovou kůrou - a samozřejmě už to má někdo nejspíš spájené dohromady, s nezbytnou spouští na spodní části přístroje :o

A spousta dalších zajímavých myšlenek ke kterým se snad někdy vrátím, až samy časem vyplavou na hladinu myšlenkové polévky, aby prokázaly svojí životaschopnost.

Btw všiml si někdo že autor típnul na poslední stránce doslovu jointa?

4 25.03.2018