Slepozrakost

Na knihu jsem byl hodně natěšený a o to větší bylo moje zklamání. Přitom začátek vypadal tak nadějně. Autor vrhá čtenáře rovnou na Zemi konce 21. století, bez jakýchkoli úvodů a vysvětlivek. Vypadá to na pořádnou jízdu, ale s postupujícím dějem nabývá jednání postav na nelogičnosti a kniha je doslova vycpána rozhovory, které myšlenky hrdinů nikam neposunují a působí spíše jako intelektuální masturbace autora. Bylo utrpení to číst a několikrát jsem uvažoval o tom, že knihu odložím (což dělám opravdu výjimečně). Nakonec jsem se přece jen probojoval k závěru, který se vyvine víceméně očekávaným způsobem. Dávám dvě hvězdy za promyšlenost světa, který si autor vymyslel.

Kanadský spisovatel vytvořil netuctový mnohovrstevný román nejen o prvním kontaktu s velmi podivným a naprosto cizím druhem mimozemšťanů. Dílo má totiž také výrazný hlubší filozofický podtext týkající se problematiky vědomí, poznání, inteligence jako takové a rovněž emocí. Knížka patří k tomu nejlepšímu z oblasti hard sci-fi a přináší čtenáři spoustu námětů k zamyšlení.

Slepozrakosť je asi to najintenzívnejšie, čo som kedy čítal. Táto kniha mi vyleptala dieru do neokotextu a vyše mesiaca som sa nevedel zbaviť pocitov, ktoré vo mne vyvolala. Ťažko sa číta, je veľmi nahustená a znepokojujúca. Ale súčasne tak hlboká a logická. Slepozrakosť má mnoho vrstiev a nápadov, na začiatku je stretnutie s dosť unikátnym druhom mimozemšťanov, v ďalšej vrstve je štúdia ľudskosti, emócií, inteligencie, psychózy, neurobiológiu a evolúcie vedomia. Pod tým rôzne koncepty (autor predpovedal ChatGPT o 10 rokov skôr ako vzniklo, čínska izba, Fermiho paradox, rôzne dôsledky transhumanizmu) a do seba zabalené metafory. A po dočítaní sa vám všetky súvislosti začnú vynárať v mysli.
Netreba sa báť „vesmírnych upírov“, sú naozaj dobre spracovaní a nie sú z vesmíru.
Táto kniha by mala byť povinná pre tých, ktorým sa páčili myšlienky Temného lesa od Liou Cch'-sin.
Odporúčam aj rozhovory z autorom, je to zaujímavý človek.

Zas jedna z knih, kterou jsem dlouho opomíjel. A byla to škoda. Skvělá kniha o setkání s jiným druhem. Mnoho zajímavých nápadů, ano některé by se daly více využít, ale i takhle to za to stálo. Lepší a zajímavější než Kontakt od Sagana.
Kniha není pro každého a je potřeba mít bujnou fantazii.
4,5* a mohu jen doporučit.

Zajímavé úvahy o vědomí, emocích, lidském mozku a spoustě dalších témat.

Slabý příběh a postavy. Emocionální odstup je vzhledem k tematice pochopitelný, ale příběhy bez emocí zkrátka moc dobře nefungují. Hrdinova rodinná a romantická historie plná klišé celkovému dojmu taky nepomohla.

Varování

...zrak sežehne neviděnou nádherou...
...duši spálí jasem chladu...
...závrať ztiší...
...svržením do výšin...

Na konci knihy najdete poznámky...nic se nestyďte si je s pomocí sítí (slušné laso hází třeba tahle fanpage https://rifters.com/blindsight/BS_main.htm) dopředu projít. Jako asi se tím připravíte o postupné rozkrývání tajů svérázného světa, já byl ale upřímně řečeno vděčný za každé stéblo. Že ale stejně něčemu rozumět nebudete (za mě např. telematerický pohonný systém, Ikarův proud...) je takřka jisté. Stejně jako to, že jde, troufnu si říct, o autorský záměr. Watts už měl, hádám, po krk scifi, které je domácí, blízké. Aby scifi opravdu jako scifi působilo, tak musí být de facto magií (domnívám se, že právě tohle naznačuje už úvodní exkurze napříč Theseem; kdyby chtěl opravdu vysvětlovat, tak není poblém příslušný jev vždy doplnit několika objasňujícími větami, místo toho ale nechává věci nakousnuté; hlavně začátek je fakt drsný a informací je v něm, objektivně vzato, k sestavení kompletního obrazu málo...ikdyž postupně se datové uzly spojují; chce to pamatováka, neuchylovat se k ukvapeným závěrům a netlačit na pilu) Toho docílil něčím, co jsem si pracovně nazval technologickým pointilismem, kdy lokálně sporým dávkováním povědomé terminologie (tak aby navodil dojem, že se už už něčeho chytáte) dává jen tušit tvar pod ní. V okamžiku kdy jsem na tuhle hru přistoupil, mě ono tušené začlo bavit (neboť se přede mnou, s takto nabytým odstupem, otevřela možnost prožitku skutečné budoucnosti, budoucnosti obtížně uchopitelné a tedy zákonitě stresující; vždyť jak by současnost vnímal třeba takový Čapek...nebo Jaroslav Bašta? nejpíš by šlo o střet tísnivý, duševně zmáhající a dosti nepříjemný...se změnou přístupu se mi pak paradoxně začal obraz skládat tak říkajíc „sám od sebe“) a současně jsem pod zbrojí techno-žargonu objevil, že spíš než o hard, jde o spekulativně-filozofické, jmenovitě fenomenologické scifi; jejím masem není skutečnost jako taková, tedy skutečnost „bez nás“, ale skutečnost, jak se „v nás“ zjevuje...(INTERPRETAČNÍ SPOILER)...hmm, „v nás“, ušklíbá se slepozrakost; existuje však vůbec něco jako „my“, respektive „já“, nebo jde jen o jakýsi vedlejší produkt senzoricko-procedurální (ad absurdum manipulovatelné) syntézy, kteréhožto procesu si nejsme vědomi a právě díky slepotě vůči němu můžeme jeho výstupní iluzi interpretovat jakožto „já“? (naťuknutí Wattsem nejvýše řazené inspirace, totiž Metzingerova „Being no one“, najdete na https://www.youtube.com/watch?v=ZFjY1fAcESs, abstrakt knihy pak na https://www.researchgate.net/publication/228661607_Precis_Being_No_One, dále velmi doporučuji odlehčeně-podnětný odkaz uživatele „Bystroushaak“) A k čemu je „já“, potažmo vědomí, vůbec dobré, když myšlení, řeči a komplexním kalkulacím, zdá se, spíš překáží? Vědomí jako žrout výpočetní kapacity, špatně přehozená výhybka na trati za odemčením skutečného potenciálu? K čemu je ho vůbec třeba? Co kdyby se...odstínilo? První věta druhé kapitoly zní „Představ si, že jsi Siri Keeton“...a vskutku, představ si, že jím jsi, dokud tak učinit můžeš; dokud „jáství“ nebude znamenat nic. A mě mrazí.
Obtížně přístupný, v šedých číslech neprávem zapadlý mind*uck (s nímž sice v konci spíš nesouhlasím, což ale neznamená, že by jeho provokace byly neplodné, naopak! přesto na evolučním užitku vědomí trvám a pro ilustraci si vypůjčím hned jeden z autorem uváděných kontra-příkladů; jistě, termosenzory, v součinnosti s mozkovým kmenem, vám rukou z plamene ucuknou dřív, než se informace o teplotě vůbec k vědomí prodere...na druhou stranu vám vědomí umožní skrz plameny proběhnout a zachránit sebe, jako z nich i vynést jiná já...empatie) u něhož jsem sakra rád, že jsem mu dal druhou šanci. (KONEC INTERPRETAČNÍHO SPOILERU)

Na kolenou, s dlaněmi i čelem na zemi, 5 sluncí nade mnou *****

Slepozrakost je nedocenený zjav na poli hard sci-fi. U nás túto knihu moc ľudí neocení, preto je veľká škoda, že druhý diel v preklade zatiaľ nevyšiel (a asi ani nevyjde). Slepozrakost vyniká skvelými myšlienkami o vedomí a či ho ako ľudská rasa naozaj potrebujeme. Mimozemská rasa, ktorá sa zjaví, je jedna z najoriginálnejších, ktoré som kedy videl - ako (ne)fungujú, z čoho žijú... A autor všetko v dodatkoch dovysvetlí, z čoho čerpal a napíše viac o anatómii mimozemšťanov. Slepozrakost sa síce ťažšie číta a musíte sa na ňu plne sústrediť, no nemá prakticky žiadne hluché miesta a dej ide vo výbornom tempe dopredu. Z postáv je najzaujímavejšia postava Siri, ktorého očami je dej prerozprávaný.

Miluju příběhy o setkání s neznámem. Ať už je to neznámo jakéhokoliv druhu. A ta vize, kterou nám předkládá Peter Watts je dechberoucí a množství nápadů omračující. Tohle není jen kniha o prvním kontaktu s bytostí/bytostmi naprosto cizími a nepochopitelnými v tom nejlepším odkazu Clarka a Lema, tohle je kniha zkoumající také (a možná mnohem více) lidstvo na hranici singularity (tak jak o ní před mnoha lety začal psát Vernor Vinge). A nebo už možná lidstvo za hranicí singularity, ve světě, který je vlhkým snem nejradikálnějších transhumanistů a noční můrou těch ostatních.
S většinou postav, které se vydávají zkoumat mimozemský artefakt až někam na nejvzdálenější hranice Sluneční soustavy, a s jejich myšlenkami bychom nedokázali držet krok. Tak moc jsou nám vzdálené. A právě proto potřebujeme našeho vypravěče Siriho, který sice nerozumí, stejně tak jako bychom nerozuměli my, ale díky svému nadání dokáže tlumočit. Nejlépe, jak umí. Přebrat si to musíme sami. A to je asi největší úskalí "Slepozrakosti". Chápu, že tohle je autorský záměr, ale ta kniha je těžká, není jen "eganovsky" těžká, je ještě mnohem těžší. Jestli tohle vzdáte, nikdo se na Vás zlobit nemůže, ale byla by to sakra škoda. Fakt že jo, takových knih se ve světě objeví pár do roka. A kolik z nich si najde cestu na náš trh ani raději nemluvit. Škoda, že volné pokračování "Echopraxia" u nás asi nikdy nevyjde a tohle teda nevím, jestli v originále dám...

P.S. Jen dodám, že po přečtení knihy a poznámek a odkazů, na můj seznam, "to si musím přečíst, ale nevím, jestli to pochopím" :) přibylo hned několik položek.

Temné a mrazivé jsou hlubiny vesmíru, a mnohem temnější jsou lidské mysli pod lhostejnými hvězdami. Všeho se mi dostalo dosytosti v této naprosto skvělé knize. Hned poputuje na poličku k mým oblíbencům.
Něco z Clarkova setkání s Rámou, tajemné zkoumání cizího artefaktu. Děsivá a mrazivá atmosféra sestupů do nitra Rorschachu, jako vystřižená z obrazů H. R. Gigera. Nelidští a naprosto cizí mimozemšťané, musel jsem myslet na Stanislava Lema a jeho Solaris.
A hrdinové celého příběhu, lidé, na kterých toho už moc lidského není. Alespoň na první pohled. Tady zase musím myslet na Gibsonova Neuromancera.
A čím dále jsem četl, tím více bylo jasné , že za ohromujícím gejzírem nápadů a děje, který se dotýká všeho od biologie až po kvantovou fyziku, se pořád skrývá člověk, jeho nitro a ta neodbytná otázka - kdo jsme? Jsou lidé ti co se uzavřou do virtuální reality, do nějakého "Nebe", nebo ti co se vzdají všeho aby mohli jít dál?
Je tady toho k přemýšlení opravdu hodně, a vím že se ke knize budu často vracet. Slepozrakost mně prostě dostala, a jsem moc rád že se to stalo.

S přehledem nejlepší sci-fi, co jsem četl za posledních několik let. Tolik myšlenek a nápadů, teorie her aplikovaná na kontakt s cizí inteligencí, hlavní postava, která sama není tak úplně člověk. A mimozemšťani. Mimozemšťani! Po dlouhé době skutečně originální a děsiví mimozemšťani úplně jiným způsobem, než všude jinde, co jsem kdy četl. Kvůli nim se vyplatí knihu číst, když už kvůli ničemu jinému.

Bohužel taky musím říct, že je to autorovo nejlepší sci-fi (přečetl jsem od něj ~všechno v angličtině). Něco jako Neuromancer od Gibsona, něco co napsal v nějakém zvláštním stavu mysli a v dalších knihách to už nezopakoval.

Doporučuji spolu s touto přednáškou: https://www.youtube.com/watch?v=v4uwaw_5Q3I

Mordovala jsem se s touhle knihou ostudně dlouho, jelikož vyžaduje od čtenáře plnou pozornost, pekelné soustředění a žhavení mozkových závitů. Potřebně odpočinuté piliny, připravené jakž-takž vstřebávat teorie Petera Wattse, jsem měla prakticky jen po ránu. Večer se mi příliš často stávalo, že jsem musela nějaký odstavec číst několikrát a stejně jsem furt čuměla jak Maruška na 13 měsíčků.
"Slepozrakost" je náročný román, jehož hlavním obsahem je člověk a jeho mysl, jeho vědomí, vnímání, poruchy, pocity, vztahy... příběhová linie o setkání s mimozemšťany je vlastně podružná, pouhé exotické koření. Nahlédneme pod pokličku psychologie, filozofie, sociologie, biologie, biochemie i dalších vědních oborů, budeme doslova zahlceni postřehy a informacemi. Na konci knihy jsou dodatky a vysvětlivky, ovšem polovina z nich mohla být klidně napsána čínskými znaky a rozuměla bych jim zhruba stejně.
Vědět, co mě čeká za intelektuální smršť, zvolila bych k četbě klidnější období - až se za nějakých 20 let dcera (možná) odstěhuje a já (možná) půjdu do důchodu. Třeba tou dobou mírně nabifluju potřebné obory a ke knize se vrátím. Nebo taky ne.
Vypotím sem 70%, ať nejsem za trubku;-), na víc má inteligence nestačí.

Tohle je Sci-fi jaké mám rád. Rozhodně to tedy není žádná odpočinková akčňárna, ale přesto mě čtení velmi bavilo, dokázal jsem se do děje a do prostředí vžít, budilo to ve mě emoce a ještě navíc to má myšlenku, nad kterou jsem docela rád trávil dost chvil po dočtení knížky.

Tak, abych trochu rozvířila ty veskrze pozitivní vody...
Já přečtu všechno. Pokud mě kniha nebaví, dám jí ještě šanci a čtu dál, i když přitom usínám. Po pár stránkách se to skoro vždy zlomí.
Tady ne.
Kniha je zbytečně složitá. Míchá se současnost s minulostí a dokonce i pohled někoho úplně jiného. Přečetla jsem celkem 180 stran. Přibližně. Dál to nešlo. Pokud se v knize nic moc neděje, trvám na tom, že musí mít alespoň zajímavé či vtipné rozhovory. Našla jsem jednu část, která by se horko těžko dala prohlásit za vtip a zajímavé to taky nebylo. Ke čtení aby si člověk vzal i naučný slovník, protože neměl páru, o čem je tam řeč. Názorná ukázka:
..."Potom, když Burns- Caulfieldova kometa vybuchne... Vyjde najevo, že ten hrot přece jen pochází od podtrpaslíka, pokud jsou siločáry magnetického pole dostatečně zhroucené..."
Co to jako je? Fyzika mi celkem šla, ale i tak nemám páru, co se tam řeší. A takovéhle výplody jsou skoro všude.
Vydržela jsem skoro dvě stě stran. Za tu dobu jsem se dozvěděla, že jsou ve vesmíru a podnikají výpravy do mimozemského čehosi.To je na polovinu knihy celkem málo. A když umřela jediná postava, která mi přišla alespoň trochu zajímavá, odpískala jsem to úplně.

Synestesie, slepá skvrna, rozpojení senzorů s mozkem, vliv mysli a vědomí na pravděpodobnost přežití druhu! Četl jsem při hlídání prcka, a napočítal, že jsem se do jedné věty pokoušel začíst až šestnáckrát. Nervy místy vibrovaly (btw na stole přede mnou právě leží 16kHz oscilátor, je to náhoda nebo nějaká chyba v topologii prostoru?) na hranici přetřžení, někde mezi ztrátou vědomí střídané flashbacky vhledu do topologie mysli, jen to vědomí mi občas přišlo skoro nadbytečné. Paráda! x)

Zajímavé mi přišly i některé odkazy, třeba nápad, který mi nedávno vytanul v mysli, co by mohlo udělat magnetické pole s mozkovou kůrou - a samozřejmě už to má někdo nejspíš spájené dohromady, s nezbytnou spouští na spodní části přístroje :o

A spousta dalších zajímavých myšlenek ke kterým se snad někdy vrátím, až samy časem vyplavou na hladinu myšlenkové polévky, aby prokázaly svojí životaschopnost.

Btw všiml si někdo že autor típnul na poslední stránce doslovu jointa?

Klenot mezi moderní sci-fi. Jakožto zapálený čtenář sci-fi z minulých let je pro mě neuvěřitelně obtížné objevit nějaké nové, neotřelé a přitom kvalitní dílo - a, tohle je ono.
Nepřečetl jsem to jedním dechem. To je dáno prostě tím, že autor hýří tolika nápady, že jsem si musel dát místy pauzu a všechny pěkně srovnat, ale rozhodně času stráveného u této knihy v nejmenším nelituji. Naopak ji vřele doporučuji pro fantastické nápady s ještě fantastičtějšími - a přesto zcela logickými - závěry. Tahle kniha má hloubku.
EDIT: Jak je zde zmíněno, základní kostra příběhu se točí okolo setkání s mimozemšťany typu Setkání s Rámou. Hloubka téhle knihy však v mých očích nespočívá v samotném průzkumu a la Ráma, ale v otázkách a myšlenkách, které z tohoto průzkumu pramení.

Po pravdě jsem ke knížce přistupoval pouze spíš pocitově a nějak jsem neřešil hlubší vyhledávání pojmů, kterých tam je požehnaně. Ale i tak mě pohltila a čtení jsem si užíval. Dobrý nápad a filosoficko existenciální pojetí mě zaujalo. Každopádně to chce ještě jedno hlubší přečtení, aby člověku alespoň došla 1/10 toho co autor celým dílem chtěl říct :D

Bible moderní sci-fi

Neberte ohledy na zdejší rozporuplné hodnocení. Pokud jste hard sci-fi (to jediné správné sci-fi) pozitivní, čeká na vás lahůdka. Autor nepodceňuje inteligenci čtenáře, to už je v dnešní době vzácné.

Jestliže se aspoň trošku zajímáte o vědu, nebudete mít problém. Většinu teorií prezentovaných v knize jsem už znal, ale autor je dokázal umně spojit do dech beroucího příběhu.

Vedle Clarkova Setkání s Rámou a Lemova Nesmiřitelného nejlepší popis setkání s cizí inteligencí.

Z téhle knížky mám rozporuplné pocity, čekal jsem akční hard scifi, skutečnost je trošku složitější.
Především hlavním hrdinou který celý příběh v ich formě vypráví, je člověk, kterému kvůli epilepsii odoperovali polovinu mozku a on teď v podstatě není schopen jakékoliv empatie. Příliš ho nezajímá jeho okolí, a to je u vypravěče trošku problém :-)
Jinak příběh o kontaktu s mimozemskou sondou či vesmírnou lodí je zajímavý a docela i uvěřitelný. Často se řeší neschopnost vzájemného porozumění, odlišnost lidské a vesmířanské strany je taková, že ke komunikaci snad ani dojít nemůže. Velmi zajímavá je úvaha o vztahu inteligence a sebeuvědomění, respektive nezávislost jednoho na druhém.
Ale je to hodně těžké čtení, místy to spíš připomíná odbornou příručku. O dalších postavách v knize se moc nedozvíte (protože hlavního hrdinu moc nezajímají). Překvapivě je jedna z nich upír, jehož existence je vědecky zdůvodněna jako slepá vývojová větev lidstva v minulosti vyhynulá a nyní vzkříšená díky genetice.
Styl mi také moc neseděl, ti upíři tam podle mého neměli co dělat, čili suma sumárum dám tři hvězdy a to jsem trošku přidal.

Je skutečně otázkou, pro jakých horních deset tisíc vlastně autor Slepozrakost psal. Pro mě tedy ne. Zbaběle jsem se vzdal na šedesáté straně. A je mi to líto, i na tom malém kousku totiž nebylo o nápady nouze. Jenomže se utápěly v bublající polévce nesrozumitelnosti a člověk aby pořád tápal, jestli ten kousek co se na chvíli vynořil nad hladinu byla mrkev, nebo maso. Příběh navíc začal jevit obdobné znaky i po stránce dějové (jak jako přišli na to, že kometa byla návnadou, je mi záhadou), což byla poslední kapka. Možná, že Watts je sám nějaká zbloudilá UI a na interpretaci jeho výstupů by bylo třeba překladatele.Tak, jako v jeho knize. Slepozrakost ještě úplně nezatracuji, potenciál jí rozhodně nechybí. Možná v budoucnu, vybaven nějakým neuroencyklopedickým implantátem, obrněn znalostí do čeho jdu a posunutým frustračním prahem, jí ještě šanci dám.