hetzerjoke komentáře u knih

Titulní povídka (resp. krátký román) je skutečný hororový skvost, inteligentní postapo, jednoduše příběh, který je kopírován a ždímán, nikdy však překonán. Sám se divím, proč se o Já, legenda v česku prakticky neví. Děj měl spád, byl velmi napínavý, dojemný a ke konci přinesl neotřelou myšlenku. Dokonalost.
Ani ostatní povídky nebyly nijak podřadné, dal se v nich najít vzor pro budoucí Kingovi thrillery, na rozdíl od nich si však Matheson vystačí s minimem krve a pouhým tajemnem. Až na povídku "Pohřeb", která nebyla nijak chytrá ani strašidelná, měl každý příbeh co nabídnout, od znepokojivě aktuálního "Tanyny", přes noční můru každého spisovatele "Nepříčetný dům" až po "Kdo je na drátě" s chladnokrevným uměním gradace dialogů. Ochotně odpouštím někdy zbytečně akční líčení útěku před příšerami (např. oběť) a dávám plný počet. Takto příjemné překvapení jsem při čtení dlouho nezažil.

3 08.09.2021

Hra Černá Káva zřejmě nejslabší, i přes účast skvělého Poirota se zde až příliš dlouho nic nedělo a mnoho stránek před zločinem bylo až příliš výplňových. Deset malých Černoušků jsem nečetl, jelikož jsem nedávno četl stejnojmenný román a razím heslo, že dobrou detektivku si člověk podruhé neužije. Skutečně mne nicméně nadchla hra "Poslední víkend", kterou jsem skutečně hltal a se zatajeným dechem čekal, kdo zmáčkl spoušť.

3 03.09.2021

Čistokrevný fan servis pro milovníky Duny, ve kterém se čtenář dozví mnoho zajímavých podrobností nejen že života Paula Atreida, ale také jeho přátel i nepřátel. Příběh se soustřeďuje na dvě období hrdinova života - první z dob tzv. Války Asasínů a druhé, ve kterém musí Paul jako nový imperátor čelit vzpouře jedenácti velmožů i atentátníkům z vlastního dvora. Zatímco první dějová linka je víceméně pouhá akce a politika, pokládaná vstupy starých známých postav z trilogie Předehry k Duně, ve druhé si autoři pokouší hrát na Franka Herberta a krom samozřejmé akce se pouští do duševního rozboru mladého císaře. Ne příliš úspěšně, nutno dodat. Herbert junior a Anderson prostě mají svůj vlastní styl, dokáží vymyslet znamenité zvraty a vykreslit různorodé charaktery, ale filozofii původního autora se jim dosud nepodařilo napodobit.

1 15.08.2021

Kniha, kterou s původní trilogií Duna spojuje pouze dvojice hlavních protagonistů a o první písmenko ochuzená planeta Arrakis, jež je ovšem ve všech ostatních dějových i stylizačních rovinách naprosto odlišná. Herbert buduje na pevných základech předchozích knih zcela nový svět, který je ovšem poněkud méně komplexní a spíše než k politice tíhne k náboženství. Herbert si v postavě božského tyrana s tělem červa plní své spisovatelské sny a žene jej od jednoho brilantního dialogu k druhému. Napětí je hmatatelnější než ve všech předchozích knihách a i když jsem si občas posteskl po nějaké té větší akci, nakonec jsem byl vděčný za to, že se celý příběh obešel bez klišovitého bitevního patosu a vystačil si s pár stránkami, na kterých ještě více vynikne hrozivost jeho veličenstva Leta. Červ není nikdy daleko a kdykoliv se začne objevovat, čtenář se spolu s nebohým Moneem začne potit strachem.
Necítím potřebu (alespoň prozatím) kazit si skvělý dojem že série a pouštět se do Kapituly, proto také s jistým "uvidíme" určuji za jediný problém této knihy Sionu Atreidovou, oslí můstek k pokračováním.

2 14.08.2021

Strávit tuto filozoficky - politicko - psychadelickou baladu se pro mně ukázalo být mnohem těžší, než jsem očekával, a, upřímně, jakmile jsem na začátku kapitoly zahlédl jméno Leto, trochu jsem si povzdechl. Herbert se při psaní zřejmě skutečně bavil, což jde poznat dle barvitého a hravého jazyka, ale opět trochu opomenul zamíchat do stránek to, co dělalo původní Dunu tak stěžejním majstrštikem. Nevím, co to bylo, snad politikaření Harkonnenů, snad ten pozvolný start, díky kterému se čtenáři do knihy dokázali začíst a orientovat se. Děti Duny ani jedno nemají, zato však přinášejí skutečný hardcore duševní a psychologický zážitek, na jehož pozadí (ale bohužel skutečně pouze a jen pozadí) se rozehrává tragický příběh zevnitř rozvráceného trůnu rodu Atreidů.
Ale že jsem fanoušek a těším se na film, nenechám se odradit a jedu dál na Božského imperátora.

3 31.07.2021

Bylo již napsáno mnoho recenzí, ve kterých je tato kniha nazývána "složitá", "nezáživná" a kde je opakovaně upozorňováno na to, že začíst se do ní je takřka nadlidský výkon. Beru to jako axiom a proto se hodlám spíše než na celkový dojem zaměřit na jednotlivé aspekty Spasitele Duny.
Úvodem, postavy, jejich charaktery a motivace jsou úžasně vykreslené, mnohem lépe, než v původní Duně. Herbert jako by se utrhl z příslovečného řetězu, vykašlal se na mainstreamové Sci-fi čtenáře a psal knihu pouze pro sebe, maximálně pro úzký kruh studentů filozofických fakult. A to je dobře, protože když se k takovému dílu dostane někdo jako já, začne se o filozofii také zajímat a najednou se přistihne, že se v posteli ptá na smysl své existence.
Dalším kladně vnímaným aspektem je pro mne práce s časoprostorem. Děj se prakticky celý odehrává na Arrakis během jednoho či dvou týdnů. Krása, minimální prostor pro čtenáře, aby ztratil přehled.
Autor si také příjemně pohrál s formou textu, využívá pro něj klasické myšlenkové vsuvky a stará se o to, abych coby čtenář vždy věděl, proč postava to a to říká a to a to dělá.
Suma Sumarum, proč má tato chytrá knížka mezi lidmi tak rozpačité postavení? Nevím. Skutečně nevím.

3 28.06.2021

Posledních několik měsíců jsem věnoval neméně slavné Sci-fi sérii Duna od Herberta, takže když se mi do rukou dostala tato kniha, lehce jsem se zalekl. Původní Nadaci a navazující díl jsem četl už před více jak čtyřmi lety, krom toho jsem si už zvykl na vážný a politický tón Duny. Obával jsem se, že předehra k Nadaci bude podobný fan servis jako Předehry k Duně, tzn. příběhy úzce spojené s dějem původní knihy a tedy zcela nesamostatné.
Naštěstí, Předehra k Nadaci je velmi milá a vlídná kniha, která čtenáře udržuje v poklidném a mírném rozpoložení, netlačí na jeho emoce a nenutí jej vzpomínat si, o co že v té původní Nadaci šlo. Velmi se mi líbila všechna dobrodružství Hariho Seldona, skutečně sympatického matematika s nešťastným osudem. Zprvu mi příliš neseděl odlehčený a jednoduchý styl, který Asimov používá, ale nakonec to byla právě jednoduchost, kterou jsem v závěru ocenil. Dokonale uzavřený a důmyslnou pointou obdařený děj měl příjemný filozofický přesah a donutil mně přemýšlet. Jediná výtka - když třikrát během knihy postavy absurdně zaměňují jméno Yak za zájmeno jak, vážně jsem uvažoval nad tím, co si autor vlastně myslí o inteligenci čtenáře,kdyz na jednu stranu plní stránky moudrou polemikou a na druhou stranu využívá podobných gagů.

18.06.2021

Od knihy s puncem světového bestselleru jsem pochopitelně čekal nadprůměrnou kvalitu, a trochu mě tedy zklamalo, když jsem v Šifře Mistra Leonarda nalezl čtivou, strhující a napínavou... oddechovku. Snad jsem si po shlédnutí filmu představoval něco velkolepějšího, méně lehkou autorovu ruku. Nicméně k napsání slova "zklamání" by mne nedonutilo ani Opus Dei a všichni jeho albíni. Kniha má spád, neustále se zamotává a rozmotává, s očekáváním čtenáře si hraje stejně jako si Sauniere hraje s luštiteli svých šifer. Patetické citové výlevy slečny Sophie a distancovanou linku biskupa Aringarosy jsem ochoten omluvit, protože konečný "aha" moment mne i přes znalost filmu ohromil.

9 05.06.2021

(SPOILER) Upřímně, knížku jsem ze začátku měl tendenci podceňovat. V druhé části trilogie se příběh tak nějak napůl uzavřel, a když jsem tak na začátku třetí knihy viděl, jak autoři do děje míchají úplně nové postavy, jen jsem nevěřícně kroutil hlavou. Závěr trilogie a polovina sestavy prakticky úplní nováčci? To přece nemůže fungovat.

Ale fungovalo to. Bože jak to fungovalo. Třetí díl má sice stejně jako předešlé dva své mouchy (gramatické chyby nepočítám), například zkratkovitost, občas patetické dialogy a nelogická místa, jako celek a (především) jako závěr série však funguje na 100%. Dějové linky mají spád, všechny svou troškou přispívají k celku a žádná není na obtíž.

Neúnavný válečný štváč Vorian (světe div se) už není neomylný, autory glorifikovaný Han Solo co má vše v malíku a s voláním „Deus ex machina“ uprostřed bitvy vymyslí absolutně neočekávanou a efektivní strategii. Nyní je spíše unavený, radikalizovaný sociopat, což je co do charakterového vývoje jedno z nejlepších překvapení knihy. Upřímně jsem nečekal, že se budu kdy na kapitoly s ním těšit.

Po Xavierovi nám zůstal odkaz v podobě jeho zetě a tří synů, rozhodně však nejde pouze o dějovou náhradu a berličku k návaznosti na další knihy. Charakterově zcela odlišní bratři mají každý co do prostoru vyrovnané šance, zejména Abulurdova linka příjemně uzraje a v závěru vyvrcholí velmi nečekaně, avšak uspokojivě. Autoři rozhodně se smrtí Xaviera na Harkonneny nezanevřeli.

Za chytrý krok považuji také rozhodnutí upozadit linku Normy Cenvy a žen z Rossaku. Díky tomu, že se prostor těchto neatraktivních postav snížil téměř na polovinu, dostaly politické variace a filozofie mnohem více místa k rozvíjení, a to je dobře.

Erasmus a jeho věrný mentat Gilbert tradičně to nejlepší, co může kniha nabídnout. Kapitoly s robotickým filozofem a vědcem od prvního dílu trilogie drželi vysokou laťku kvality, a není tedy s podivem, že i v posledním díle má Erasmus skvělé dialogy a především ve spojení se svým žákem ukazuje, že se od časů první knihy (kdy hodil dítě z balkónu) dokázal naučit lidskosti.

Linku Istiana Gosse, nástupce Joola Noreta jsem měl v úmyslu pohanět jako zbytečnou a účelovou akční vatu, ale neudělám to. Předposlední kapitola s mistrem meče byla natolik napínavá a citově silná, že musím být mírnější.

Nejlepší tradičně nakonec: za prvé fanatická (až šílená) dívenka Rayna Služebnice, na jejímž strhujícím příběhu nám autoři názorně demonstrují sílu náboženského fanatismu ve společnosti a nutí nás rozpačitě kroutit hlavou, když se prakticky celé lidstvo jako celek semknulo za jedinou postavu pouze proto, protože tato postava koná. Je zcela jedno, že jen mlátí tyčí do strojů a zcela absurdně tvrdí, že je nutné nenávidět a ničit zcela všechny stroje. Koná a to člověku, zdá se, stačí.
Co do kvality (nikoliv bohužel do hloubky) Rayne směle sekunduje dvojice Yorek Thurr a Omnius, dvojice řekněme hlavních antagonistů série. Záporáci jsou odjakživa zajímavějším materiálem, ale jak počítačová všemysl tak šedá eminence džipolu mají oproti např. Glossu Rabbanovi navrch díky tomu, že při konání nějaké té špatnosti také přemýšlí.

Na Arrakis se toho naštěstí zas tolik nedělo a to málo prostoru, co naíb Ismael a jeho nezdárný adoptovaný synek dostal, nestačilo mně ani nadchnout, ani znechutit. Průměr. Také Titáni už nebyli nijak zajímaví, se smrtí všech nějak charakterově výrazných částí skupiny nakonec jejich zánik neměl v mých očích žádný citový dojezd.

Čili, summa summarum, Bitva o Corrin mě chytře donutila k podcenění a umocnila překvapením svou kvalitu. Jsem rád, že jsem trilogii dočetl až do konce a z vděku za mnoho hodin zábavy dávám plný počet.

3 11.05.2021

(SPOILER) Bylo to o trochu lepší než jednička, ovšem to rozhodně neznamená žádnou velkou chválu. Oproti Služebnickému džihádu se dočkáme méně politiky, filozofie i ideologie, za to však spatříme mnoho akce, zrad a akce. A zase akce. Autoři jako by se najednou přeorientovali na béčkové holywoodské letní kino v naději, že tím osloví širší spektrum čtenářů. Funguje to tak nějak napůl, začátek se táhne, konec je strašně zkratkovitý. Nemůžu se zbavit touhy napsat "promarněný potenciál". No jde se na to.

Xavierova linka se oproti minulé části zajímavě metamorfovala z rize účelové válečné balady na pohnutý příběh psychicky vyčerpaného muže, jež ani neví, co by dělal, kdyby neválčil. Kapitoly s tímto sympatickým mrzoutem jsem si přeci jen užíval, i proto, že nakonec děj dovedly k výtečnému závěru.

Xavierův stálemladý kumpán Vorian oproti němu něco ze své čtenářské atraktivity ztrácí, když se již od začátku hlavnímu ději úspěšně vyhýbá a raději prohání sukně na Caladanu. Svěží, oddechové, ale zjevně směřované k tomu, aby si čtenář idealizoval Atreida do postavení toho vtipného, oblíbeného, upřímného týpka, co říká všechno narovinu a všechno mu vychází. Že by autorům chyběl Duncan Idaho?

Ačkoliv…na post otravně všeumějícího šermíře více sedí žoldnéř Jool Noret, jakýsi rambo ze světa Duny. Do děje nezasáhne ničím jiným než tím, že kde se objeví, tam létají matice a gelové obvody. Jakákoliv snaha prohloubit jeho charakter víceméně lichá.

Serena a její strašlivě emocionální a velkolepá cesta k mučednické smrti byla zajímavá, ale bylo dobře, že dívka dostala jen málo prostoru. Přeci jen, když zrovna nenadávala na Erasma, byla i v prvním díle k uzoufání nudná.
Moc zábavy jsem si neužil ani s inovativním týmem Venport + Cenva, který se neustále máchá v rádoby milnících základů vesmírné Gildy a Bene Gesseritu, mimochodem i v knize Duna dvěma nejméně přitažlivým tématům.

To špatné mám zdárně za sebou, takže nyní můžu už jen chválit. Iblis Ginjo, jeho diktatura, intrikaření a zrady. To je jedna z nejsilnějších stránek knihy. Už v prvním díle byl tento prospěchářský mizera velmi půvabným psychologickým materiálem, až s titulem patriarcha však získávají jeho kapitoly to pravé koření. Autoři mu nedávají nijak velký prostor, nicméně i tak jde o postavu s pochopitelnými emocemi a cíli. Ve spojení s šedou eminencí Yorekem Thurrem jednoznačně to nejlepší z knihy.

Za zmínku jistě stojí nedělní chvilky fylozofie s robotem Erasmem, vychovávajícím lidského chlapce Gilberta. Nemůžu než doufat, že skrze otcovské postavení tento sociopat konečně prolomí bariéru umělé inteligence a začne mít city…

Závěrem krátce o dění na Arrakis, které se oproti prvnímu dílu stalo více atraktivní především díky útěku otroků z Poritrinu a jejich následném exodu písky Duny. Charaktery i děj mají vše potřebné, nechybí pointa ani akce. Ani mi nevadilo, že děj je víceméně zcela distancován od zbytku knihy.

Křížová výprava strojů vzdor svému postavení vůbec netrpí nevýhodami prostředního dílu série, hodně příběhů i dějových linek se zde uzavře, a to několikrát s rozpačitou a nepříjemnou zkratkovitostí. Na další díl se nicméně těším i přes fakt, že všechny mé oblíbené postavy až na Erasma na konci této knihy zemřely.

4 21.04.2021

Přečteno jako e-kniha. Sehnat tuhle knížku v papírové verzi je prakticky nemožné. Předně musím napsat, že skutečně nechápu ten všeobecný hate na Herberta juniora a jeho prequelové knihy. Není to jako originální Duna, ale to ještě neznamená, že je to špatné. Někdy je to (!) dokonce lepší. Ubylo filozofie a snových sekvencí, zato se více uplatňuje Sci-fi potenciál zajímavého vesmíru a větší prostor dostává akce. Někdo by řekl hloupější než originál, a já říkám ano. Ale záleží na tom?

Příběhová linka Xaviera Harkonnena je od začátku, především během bitvy o Salusu Secundus velmi napínavá, nicméně pomalu vyzní do prázdna a náš bezchybný důstojník musí chtě nechtě ustoupit do pozadí a vyklidit pole ostatním charakterům, které na rozdíl od něj mají také nějaké záporné rysy.

Hodně stránek zabere především tragický příběh Xavierovy snoubenky Sereny Služebnice, která je na rozdíl od něj až nepříjemně vlezlá, akční a patetická ve svých činech. Kapitoly psané z jejího pohledu jsem dlouho spíše trpěl, naštěstí ale časem vyzrály, obzvláště poté, co se dívka dostala do zajetí strojů.

Zato s Vorianem Atreidem, lidským zrádcem a spojencem robotů se čtenář nějak nemá čas nudit, neboť téměř každou kapitolu to vypadá, že bude jeho poslední. Jeho charakter je vykreslen velmi sympaticky a živě, oproti těžkopádným politickým variacím okolních postav působí velmi svěže a akčně, jednoduše více jedná a míň myslí.

Opravdovým králem knihy nicméně není Vorian, ale Erasmus, robotická obdoba doktora Mengeleho s pozoruhodným pohledem na svět. Jeho myšlenkové pochody a snaha všelijakými experimenty zevrubně popsat veškeré aspekty lidské mysli jsem si skutečně užil a vůbec by mi nevadilo, kdyby dostal ještě více prostoru.

Dějové linky Zufy Cenvy, Agammemnona a Omnia bych shrnul poněkud kritickým verdiktem: nuda. Politiky mám dost v reálném životě, nemusím a nechci se s ní trápit ještě v knihách. Za spíše rušivou považuji také linku Normy Cenvy a Tio Holtzmanna, nicméně musím přiznat, že právě kapitoly s nimi tvoří Sci-fi jádro Historie Duny a bez nich by to nebylo ono.

Cenu za nejvíc nudnou (a navíc velmi zbytečnou) dějovou linku získává Selim jezdec, který se sice stal první fremenem, co kdy osedlal pouštního červa, nicméně však do klíčových událostí nezasáhne ani z dálky. Kapitoly s ním jsou v románu vysloveně nadbytečné, nic nepřinášejí a bez nich by bylo lépe.

3 29.03.2021

Poutavě napsaný fantastický příběh plný neuvěřitelných dobrodružství skupiny ruských vědců plujících proti proudu času. Příjemně staromódní neohrožení hlavní hrdinové, obdaření nezkrotnou badatelskou vášní, jíž se může rovnat snad jen jejich lovecké skóre, které je na konci knihy skutečně úctyhodné. Kladně hodnotím především krátké, dějove ucelené kapitoly a nesmírnou fantazii autora, body strhávám za charaktery hlavních hrdinů, které jsou naprosto identické a jednotlivé soudruh tak lze rozeznat pouze podle vědních oborů jejich zájmu.
A zmínit musím také nečekaně smutný konec, jež jsem přeci jen od tolik naivní knihy nečekal.
Jednu hvězdičku pochopitelně přidávám také za senzační ilustrace Zdeňka Buriana.

2 24.03.2021

Přečteno české vydání z roku 1932 a tedy plné archaického jazyka a slovosledu. Ušlechtilá a šroubovaná čeština naštěstí k tomuto dílu skvěle sedí a možná umocňuje jeho pohádkovost více, než úžasné ilustrace Zdeňka Buriana. Příběh je svěží a příjemně odlišný od klasických westernových mayovek. Hlavní postava, Otec Jaguár je i přes svůj věk typicky všemocný Mayův protagonista, schopný zkušený a neporazitelný. Naštěstí jeho hrdinské činy ladně ředí popisy eskapád doktora Morgensterna a jeho sluhy Fritze, kterým se naopak nedaří vůbec nic a skončí třikrát (!) v zajetí toho samého padoucha. Tajemný motiv prince Haukarapory a jeho odkazů posledního Inky staví knihu na stejnou rovinu jako legendární Poklad na Stříbrném jezeře, zde je však přeci jen méně realičnosti a více humoru (snad až na čestnou výjimku brutálního konce obou hlavních antagonistů, jež je v rámci mayovek nadprůměrný jak v originalitě, tak v popisu). Nenudil jsem se.

3 28.02.2021

Stará dobrá knížka, ve které jsou hrdinové stateční a padouši zlí. Příjemné, oddechové čtení s výborně napsanými dialogy mezi hlavními postavami, vtipem a typicky Mayovským dedukováním, kdy jediný zálesák dokáže z jediné stopy předpovědět celý plán banditů včetně času i místa provedení. Naivita je zde naštěstí pokládána realistickými momenty, např. Utahy, kteří Shatterhanda nesnáší, i když je hned třikrát odmítne zabít. Pochopitelně nejlepší část knihy nastane s příchodem Old Shatterhanda, ale i Firehand a Tetka Drollová dokázali při obraně Butlerovi farmy prokázat své hodnoty a těším se, že je v nějaké další Mayovce opět potkám.

5 07.02.2021

Po dlouhé době jsem se vrátil k tuzemské knize, a to z prostředí mému srdci nejbližší - z mého bydliště. Musím říct, že jsem od krátkého příběhu mnoho nečekal, takže jsem byl nakonec velmi mile překvapen - především svěžím a stručným dějem a celkem zajímavými zvraty. Dokonce i k postavám jsem dokázal najít vztah, především k opatu Jarlochovi a Gumprechtovi aka věčně nespokojenému řemeslníkovi. Škoda jen, že kniha byla tak krátká a polovina z ní je neúčelně vyplněna historickými fakty o křižáckých výpravách a Českých škatulatách na královském trůnu - nemělo to na děj téměř žádný vliv a jen to rušilo.
Možná je dobře, že má kniha jen něco málo přes 100 stránek. Pokud by autor psal dál, asi bych se začal nudit.

14.01.2021

Je příjemné po dlouhé době přečíst inteligentní Sci-fi, ve kterém se stále nestřílí lasery a děj se odehrává pouze na jedné (byť, pravda, ne na té naší) planetě. Velkou předností této knihy je právě ona střízlivost a racionalita, která nutí člověka přemýšlet a uvažovat. Prozkoumávání neznámé planety v daleké galaxii v režii anonymní šestice vědců je velmi poutavé, ale více než samotné získávání faktů v terénu mne bavily následně vedené úvahy. Skvěle prováděné asociace, logické argumenty a zároveň úžasná fantazie - Koordinátor a jeho parta vesmírných Robinsonů jsou skvělými postavami, s nimiž se čtenář nenudí. Přidejte někdy až hororovou atmosféru prvních setkání s neznámými bytostmi, a máte poutavou knihu, která rychle ubíhá a na konci odhalí velmi poučnou hlavní myšlenku.
Proč tedy přes tento výčet chvály strhávám jednu hvězdu. Trochu mi tam na Edenu scházela dramatičnost mezi lidmi. Ač dobře napsané, charaktery vědců byly trochu lehce ploché a až na Doktora a Koordinátora v podstatě nebyli nijak povahově rozlišeny.

2 07.01.2021

Cujo trpí vším, čím knihy Stephena Kinga trpívají - že začátku je strašně rozvleklý, obsahuje celou řadu nedůležitých vedlejších dějových linek a na každé stránce se nelze vyhnout otravné myšlenkové asociaci nějaké postavy, která na každé prohnutí mraků reaguje sáhodlouhou vzpomínkou na dětství a hromadou v půlce ukončených myšlenek. Celé je to takové patetické, špatně se to čte, pokud zrovna nemáte náladu.

Abych ale jen nekritizoval, musím vyzvednout příjemné a výborně popsané hlavní charaktery, a to v čele s maxipsem Cujem a jeho smutném boji proti vzteklině. Příběh sice příliš neplyne, ale je poměrně zajímavý a čtenáře nutí k strachování se. Aby se těm ubohým duším, které King na svých stránkách mučí nepřibylo ještě další trápení.
Kniha je to strhující, ale spíš než horor je to taková náhrada za večerní televizní krimi noviny. Pouze krev, sliz a zlomeniny, ty horor nedělají.

4 23.12.2020

Příjemné, úsporně a čtivě napsané, čistokrevné Sci fi. Kladně hodnotím charismatického hlavního hrdinu a šedou karmu všech postav, záporně občasnou zkratkovitost a dlouhé popisy prostředí, jež ubírají na dynamice.

1 11.12.2020

Upřímně, že začátku jsem se nad každou větou ušklíbal a v duchu kroutil očima nad tou předvídatelností a patetismem. Naštěstí jsem se nakonec dokázal silou vůle začíst, za což jsem si následně až do poslední stránky blahopřál. Ačkoliv tentokráte moje staronové shledání s Verneem dopadlo celkem zdárně, bojím se, že koronténa mne nakonec donutí sáhnout k staršímu obsahu mé osobní knihovničky. A to už by nemuselo být hezké.

1 29.11.2020

Nečetl jsem originál, a ani jej číst nehodlám, neboť bych si nerad zkazil dobrý pocit. Zemí Šelem jsem dlouhou dobu jakožto neznámou Verneovku ignoroval především proto, že se mi nelíbilo prostředí příběhu. Chybělo mi tu neznámo, prozkoumávání nových oblastí a také, ano, trochu toho boje o život. Když jsem pak nakonec před pár týdny vzal knihu konečně do rukou, příliš jsem toho neočekával.
Naštěstí, zatímco první polovina díla mé předsudky spíše potvrzovala, během druhé už jsem se začetl a přišel příběhu na chuť. Ich forma (kterou jsem u Verneovek dosud nepotkal) byla výborně napsaná a světe div se, i v prozkoumané a zalidněné Indii se pořád něco dělo. Cesta parního slona mě jednoduše příjemně překvapila. A to bych zvlášť u téměř 200 let staré knihy rozhodně nečekal. Jednu hvězdu strhávám snad jen proto, že se spisovatel neodvážil jít více do dramatu a cestovatelé tak víceméně vše přežijí bez jediného šrámu.

09.11.2020