Gweny komentáře u knih

Není to tak dlouho, možná rok, dva, kdy jsem se poprvé setkala s Alchymistou, tehdy v audio podobě. Už tehdy mě nesmírně zaujal.
Včera jsem na knihu narazila při čekání na zpožděný vlak na pražském nádraží a okamžitě jsem věděla, že se mnou pojede domů.

Dnes v podvečer jsem ji otevřela a během pár hodin ji i přečetla. V jednu chvíli, kdy jsem ji zavřela, abych dala klidu očím, se mi samy od sebe začaly koulet slzy jak hrachy po tvářích. A jak samy přišly, tak i odešly. Byl to ale příjemný pocit očištění.
Já vím, že je kniha svým způsobem zvláštní, ale já v ní vidím tu hloubku myšlenek mezi řádky. Vždyť co je důležité, vidíme jen srdcem, říkal Malý Princ.
Já si dnes z knihy odnáším znovu nabyté přesvědčení, že vše, co mne v životě potká, na svůj smysl. I hluboká bolest, která zapříčiní vděčnost za budoucí pocit štěstí.

Věřím, že pokud si něco opravdu přeji, celý vesmír se spojí, abych to mohla uskutečnit. Jenže nesmím sedět a čekat, ale jít svému štěstí naproti.

Více postav, více úhlů pohledu a mnoho stránek plných sexu a orgasmů. Co víc napsat k takové knize?!
Ne každému musí nutně sednout. Je tam plno vulgarismů, místy detailních popisů i sex pod nátlakem. Člověk to musí číst bez vedlejších myšlenek, jinak by se hned jal tu knihu zakázat.

28 29.12.2021

"Nikdy ti není dáno přání, aniž by ti zároveň nebyla dána síla jej splnit." (s. 20)

Pro mě v jistém smyslu další rozporuplná kniha, kterou nemohu, nebo spíš nechci hodnotit hvězdičkami. Většinu času při čtení jsem si říkala, zda knihu nezavřít a už se k ní nevracet. Byla jsem často zklamána, poněvadž po dlouhé době jsem od knihy "NĚCO" očekávala. Ale to "NĚCO" nepřišlo. Nedostala jsem nic... a nebo vlastně všechno. Ono totiž "NIC" je někdy taky moc dobrý dar.
Jediný způsob, jak si na ni udělat svůj názor, je přečíst si ji. Nebudete třeba se vším souhlasit, nebudete z příběhu skákat radostí, ale prosím, když už začnete číst, vydržte až do poslední strany.

"Chyby neexistují. Události, které přitahujeme, ať už příjemné či nepříjemné, jsou nutné k tomu, abychom se naučili, co se potřebujeme naučit; každý krok, který uděláme, je nezbytný k tomu, abychom dospěli do místa, do něhož jsme se rozhodli jít." (s. 63)

"Vesmír je ves míru žijící ve smíru." (s. 82)

To je jedna z myšlenek, které se mě teď vybavují kdykoliv si vzpomenu na tuhle knihu.

Některá témata pro mě byla nová, některá příliš náročná, některé informace mi způsobily husí kůži, jiné úsměv na rtech.

Tahle kniha si mě našla sama. Dva roky jsem ji měla v seznamu těch, které si chci koupit.
V týdnu jsem byla v Luxoru, šla jsem si tam pro jinou knihu, ale tu neměli na skladě a tak jsem nechala na intuici, která kniha si mě přitáhne (protože přeci nebudu odcházet s prázdnou).

Nemyslím si, že jsem Tvarytmy četla naposledy. Je tam příliš mnoho myšlenek, které si budu chtít připomínat.

26 12.12.2021

Musím uznat, že druhý díl je mnohem poutavější, než ten první.
Obsahuje možná méně sexuálních scén, kde zase paní překladatelka nebyla vůbec kreativní, co se týká používání různorodých slov, kterými lze popsat sexuální akt.
Nicméně druhý díl je mnohem temnější a zvrácenější, než ten první. Psychologický profil Talona se mění, jeho jednání mnohdy překvapí, stejně jako jednání ostatních postav.
No a co mě dostalo, byl ten závěr, který byl pro mě trošku předvídatelný, ale marně jsem doufala, že přijde ještě pár stránek.
Teď zjišťuji, že poslední díl ještě nevyšel a já bych se tak moc ráda dozvěděla, jak bude příběh pokračovat.
Ano, vím, že nám autorka už v prvním díle dala naději, že Talonův příběh skončí šťastně, což je jistě povznášející, ale rozhodně mě to neuspokojí.
Teď mi tedy nezbývá nic jiného, než čekat.

28 30.11.2021

Tak jo, další probdělá část noci jen proto, abych zjistila, jak to dopadlo?
A zjistila?!
Při přečtení posledního odstavce jsem měla husí kůži!

Mísí se ve mně protichůdné pocity z téhle knihy. Rozhodně si chci přečíst další díl, ale pokud se tam stále budou používat slova "čí*a" a "šu*at", asi je začnu opravdu nenávidět. Už teď jsem měla tendenci sexuální kapitoly přeskakovat.
Nicméně psychologie prostředního z bratří Steelových je rozpracovaná opravdu bravurně.
Není to úplně oddychovka, ale i přesto jsem ji zvládla přečíst že jeden večer. Zvědavost byla silnější než únava a nutkání jít spát, protože budík ráno bude nekompromisní.

29 22.11.2021

Podobný scénář jako předešlý díl, ale zase trochu jiný příběh, jiný záporák, štiplavý humor a nijak extra záživné sexuální scény.
Je to oddychovka na jeden večer, ale tím, že mnohé scény byly jako přes kopírák od prvního dílu je mé hodnocení o stupínek nižší. Nicméně pokud bych knihu četla sólově, nikoli jako pokračování "Jeho banánu", asi bych hodnotila jinak.

30 21.11.2021

Milý románek s prvky erotiky. Moc ráda přistupuji ke knihám bez očekávání, většinou se mi to totiž vyplácí.
Tenhle příběh si jen tak plyne, je ideální na chvíle odpočinku, kdy člověk nechce nad ničím složitým přemýšlet, ale jen se bavit. Několikrát jsem se při čtení zasmála, párkrát jsem zatajila dech.
Není to bůhvíjaká kvalitní literatura, ale myslím, že se jí ani nesnaží být. Je to oddychovka a já ji podle toho vnímám a jsem vcelku zvědavá na další díl. :)

38 20.11.2021

Kniha, která dokáže člověku dát mnohé, pokud je otevřený jejím tématům a způsobu řešení životních problémů. Ke mně přišla zase v pravý čas a nestačila jsem se divit, kolik paralel se svým aktuálním stylem života jsem v knize našla. Je pravda, že mi trvalo víc než měsíc, než jsem se skrze ní prokousala ke konci, ale všechno mělo své načasování, každá kapitola sedla v daný den úplně perfektně.
Nicméně už teď vím, že jsem ji v ruce nedržela naposledy. Afirmace v ní obsažené jsou nesmírně silné a je mým cílem s nimi začít pracovat.

38 09.11.2021

"Představivost lidská je volná jako pták. Bezbřehá jako oceán. Kdo by se odvážil ji zastavit?" (s. 161)

Murakamiho představivost opravdu odpovídá citaci, která se mi vryla do paměti. Konec světa & Hard-boiled Wonderland pro mě byla prozatím asi nejobtížněji uchopitelná kniha, jakou jsem od Murakamiho měla v rukách.
Dvě dějové linky, každá z jiného světa. Světa, který je tak odlišný od všech světů, které znám. Jeden až příliš dokonalý ve své nedokonalosti a druhý děsivý, i když možná o chlup reálnější.
Dlouhou dobu mi trvalo zjistit, kdo je kdo, stejně jako pochopit časovou posloupnost a propojit si oba příběhy do jednoho. Náznaky přicházely teprve ve druhé polovině knihy.
Co ale na Murakamiho knihách zbožňuji, jsou jeho detailní popisy prostředí, kde se odehrává děj, popisy zdánlivě jednoduchých a všedních činností a také hluboký ponor do myšlenkového světa hlavní postavy (napsat jen stránku o tom, kdy muž přemýšlí, kdy byl naposledy močit, to dokáže tímto způsobem jen Murakami - ano uvědomuji si, že stylem skládání minulosti a stavění si jednotlivých dílků jako do skládanky často přemýšlíme všichni, o to víc pro mne ale bylo zajímavé vidět ten myšlenkový proces v psané podobě).
Myslím, že každý z nás má ve svém podvědomí nějaký druhý svět, do kterého utíká ve chvílích, kdy mu ve světě, ve kterém žije jeho tělo, není příjemně. A i když o světě s jednorožci neměl Murakamiho hrdina ani ponětí, i přesto ho stvořil a pak...
Ale to už bych prozrazovala mnohé těm, kteří se na knihu teprve chystají.

"... naprostá většina problémů je zaviněná tím, že se někde někdo nevyjádří přesně. A věřím tomu, že na světě mluví tolik lidí vyhýbavě a nejasně proto, že si někde v hloubi duše koledují o problém." (s. 61)

43 30.10.2021

Ve chvíli, kdy jsem začínala číst tuhle knihu, jsem se těšila na vzrušující příběh plný peprných scén.
Ovšem kniha v jistém ohledu překonala má očekávání. Peprné scény v ní byly, nebylo jich málo, ale spíše mě zaujal psychologický profil Any a Christiana. Každý tak jiný a přesto v mnoha ohledech jeden druhému podobní. Nechápu, že jsem za posledních cca 150 stran několikrát upustila slzu.
Film jsem neviděla a ani o to nestojím, ale musím uznat, že 50 odstínů je víc, než jen erotický román.

32 23.10.2021

"Piaf nebyla obyčejný smrtelník, byla moster-sacré, která žila, zpívala a milovala jako žádný smrtelník před ní. Byla jedinečná." (s. 203, Charles Aznavour)

O Edith Piaf jsem nevěděla vůbec nic, krom toho, že byla Francouzka. Jediná píseň, kterou jsem znala, byla Non je ne regrette rien. Byla jsem tedy nesmírně překvapená, jaký život Edith žila. To, jak se dostala na vrchol i to, jak se jako lvice prala za to, co milovala. Její život skončil předčasně, ale zanechala tu po sobě ikonické písně a svůj odkaz, který nevěřím, že někdo dokáže předčít.

Samotná kniha se mi ale nečetla příliš dobře. Obsahuje nespočet jmen, které nebylo možné si zapamatovat. Život Edith je sice vyprávěn více méně chronologicky, ale bohužel mnohdy krátké kapitoly a časté střídání jmen mi čtení nesmírně ztěžovaly.
Avšak jsem ráda za tuto knihu, díky které se můj obdiv k životu i práci Edith Piaf prohloubil.

Pozn.: Hvězdičkami hodnotím samotnou knihu, nikoli realitu Edithina života.

34 18.09.2021

"Některé dny jsou příjemné jako zařízlá guma od spoďárů. Hned po probuzení se cítíte, jako byste šlápli na hrábě a jejich střet s čelem způsobil trvalé poškození některých spojení." (s. 27)

Tak tohle byl další geniální počin Zuzany Hubeňákové. Nebo respektive pro mě další, protože jsem od ní četla knihu, která vyšla letos a teprve teď jsem v obchodě narazila na její prvotinu.
Nemůžu mluvit o zklamání. Bavila jsem se. Někdy i nahlas, jakože jsem se smála nahlas. :-D
Ono totiž při čtení Zuzaniných odstavců nejde zůstat ledově chladná. Za sebe mohu jedině doporučit jako jednoduché a nenáročné letní čtení. Já si ho užila a těším se na další knížky autorky. :-)

"Když umřeš, všichni kolem jsou nešťastní, jen tobě je to jedno. A úplně stejné to je, když jsi debil." (s. 29)

38 31.08.2021

Překrásná knížka, u které jsem už v průběhu čtení dostala chuť projít se po Rue des Martyrs, nakouknout do obchůdků, přivonět si k horé čokoládě, na jazyku pocítit chuť sýra a zapít ho douškem vína. Vydat se do Michouova kabaretu, poznat taje restaurátorské práce a uzřít na vlastní oči a pocítit celým svým tělem i duší život v ulici, která je sama pro sebe celým světem. Člověk tu najde vše, na co si vzpomene, a i když se časy mění, staré obchody zanikají, aby místo nich vznikly nové, Rue des Martyrs si stále nejen díky svým obyvatelům drží svého ducha.

Kniha je hodně popisná, především ze začátku. Zapamatovat si vše, o čem Elaine píše, je nemožné. Pokud má ale čtenář bujnou fantazii, není pro něho těžké přenést se skrz písmenka přímo na Rue des Martyrs a procházet se tam spolu s autorkou, jejíž láska k Paříži a především k této ulici je doslova hmatatelná.

36 29.08.2021

Už ani nevím, kdy naposledy jsem dokázala přečíst knihu na jeden zátah. Ráno začít a navečer skončit. Mezitím semtam přidat něco do žaludku, zahnat žízeň ale jinak vše kolem okázale ignorovat.
Tohle je reálný příběh, který se stal a stává snad denně. Čtenáře přenese do míst, kde se jakoby zastavil čas. Propast mezi těmi nahoře a těmi dole je nekonečná. Jeden život se zdá být zlým snem v jednu chvíli, aby se ze sna mohla stát skutečnost hned v zápětí. Člověka až mrazí, když se vžije do vzpomínek a vyprávění jednoho kluka, jehož dětství se velmi rychle změnilo v každodenní hru o přežití.
Jedná se o velmi emotivní čtení, kterému vládne čistý naturalismus.
Jsem ale nicméně šťastná, že alespoň tento chlapec je jedním z těch, kteří mohli promluvit.

31 16.08.2021

"Často se mylně domníváme, že nám na některé věci zbývá spousta času, abychom se s pozdní lítostí přesvědčili o opaku." (s. 25-6)

Příběh, který jsem přečetla za dva dny a přitom nemohu říci, že bych z něho byla kdo ví jak nadšená. Prvních pár desítek stran slibovalo zajímavé dobrodružství italského mladíka Lorenza, který se vydává na přání svého příbuzného do českého království ke dvoru Rudolfa II.
Název je tak trochu zavádějící a dej knihy rozhodně není ucelený. Že začátku je příběh vyprávěn z pohledů Lorenzova života, ale později se přidávají i myšlenkové světy ostatních postav. Mnoho krátkých kapitol mi zde přišlo zbytečných. Je škoda, že si autorka nedala více práce se zápletkami v ději a celou dobu jen tak klouzala po povrchu téhle krásné historické éry.

22 14.08.2021

Každá žena je jiná a přitom existuje něco, co je všechny spojuje. Je to touha žít. I přes to, co zažily, prožily, jak žily ony, jejich blízcí, jak a kde vyrůstaly... To všechno je dovedlo tam, kde jsou nyní. Jejich cesta je plná hlubokých propastí, které dokázaly přejít a stanout silnější na nejvyšší hoře, aby se pak zase propadly ještě hlouběji, než by se kdy dříve zdálo vůbec možné.
Aleš Palán sám sebe postavil před nelehký úkol. Číst o životních osudech těchto žen nebylo jednoduché a slzy jsem měla párkrát na krajíčku, ovšem nedovedu si představit, jak psychicky náročné muselo být trávit s každou ženou čas při jejich vzájemném povídání a pak to vše slyšet znovu z diktafonu, přepisovat, znovu číst, upravovat atd. Pro člověka s minimální mírou empatie hračka, pro mne naprosto nemyslitelné.
Děkuji za možnost přečíst si o tak silných bytostech. Beru si z knihy to, o čem Aleš mluvil při rozhovoru s Apolenou, totiž, že díky téhle knize někteří poznají, že i když jejich životní situace není vůbec jednoduchá, mohou přijít ještě horší a těžší chvíle...

32 11.08.2021

Po dlouhé době nehodlám knihu hodnotit hvězdičkami... přijde mi to nepatřičné.
Tohle byl naprosto šílený příběh jednoho zničeného dětství. Polu muselo stát hodně úsilí, aby se a tím dokázala vyrovnat natolik, že z jejího hororového příběhu vznikla kniha. Dlouho jsem přemýšlela, zda chci ještě číst dál. Ale co jsou mé pocity z četby oproti tomu, jaký měla Pola život prvních 20 let na tomhle světě...

"Moje maminka říkala, že když se dělá citronáda, musí se dát nejdřív cukr a pak teprve citron. 'Když se to dá opačně, tak to nedosladíš.' A tak je to i s životem, je to dobrá metafora, protože okusíte-li sladkou chuť dřív než hořkost, tak vám vydrží." (s. 42)

Dechberoucí příběh ženy, o které jsem do nedávna neměla ani tušení. Příběh, který mrazí v kostech každého, kdo vládne alespoň minimální představivostí. Příběh o tom, kam až může člověk klesnout a zároveň vystoupat. Zuzana Růžičková byla osobou, k níž se sluší vzhlížet pro její neskonalou sílu, odvahu čelit nástrahám nepřátelských režimů a ještě tu být v mnoha mezních životních situacích pro druhé.
Děkuji za možnost přečíst si její příběh. Autorka se s jeho odvyprávěním popasovala skvěle. Nemůžu říci, že by mi nějak extra vadily skoky v čase, spíše naopak vždy po skončení kapitoly z koncentračního tábora přišla jakási, i když jen zdánlivá úleva. Často jsem ale mívala v očích slzy - slzy smutku a semtam i štěstí.
Dovolím si říci, že knih o přeživších lidech z druhé světové války jsem už pár přečetla a tuhle řadím na pomyslnou první příčku. Nehodnotím ale osudy lidí, nýbrž zpracování knihy jako takové.
Vždy, když takovouhle knihu přečtu, jsem o to více vděčná za to, v jaké době žiju. To, co si musela prožít Zuzana a statisíce dalších, si nedokážu představit ani v nejhorším snu.

34 01.08.2021

"Laskavost změní všechno", řekla Grace. "Nemůžeme si dělat starosti s celým zbytkem světa, a už vůbec ne se zbytkem vesmíru. Jediné, co můžeme udělat, je podívat se doleva, potom doprava, a být laskavá ke komukoliv, koho tam uvidíte. Když jsem konečně přestala myslet sama na sebe a začala si všímat lidí okolo, kteří neměli nikoho, kdo by je ujistil, že mu na nich záleží, teprve tehdy začal můj život skutečně něco znamenat." (s. 216)

Překrásně napsaná knížka, která když Vás jednou uchvátí, už se od ní nedokážete odtrhnout. Několik příběhů se nám tu lineárně rozvíjí jen proto, aby se časem spojily a pak zase rozešly. Ty ostatní jsou sice krátké, ale o to emotivnější.
Ze začátku jsem měla trošku problém se zorientovat v ději, ale netrvalo mi to dlouho.
Všechny příběhy, i když jsou srdcervoucí, jsou vyprávěny něžně a tak nějak lehce a když najednou člověku tečou slzy z očí, ani se jim nediví, protože je to tak nějak ta nejpřirozenější reakce, co se mohla stát.
Ale pláč není jediná emoce, se kterou jsem se během čtení potýkala... byl to vztek, lítost a hlavně soucit ale zároveň údiv a radost. Druhou polovinu jsem zvládla na jeden zátah během čekání ve frontě u lékaře. Ve chvíli, kdy jsem knihu zavřela, se otevřely dveře a zaznělo mé jméno. Vesmír mi to zase krásně načasoval. Jen už teda nevím, kdy naposledy jsem měla v očích slzy u lékaře... :-)

29 14.07.2021