flanker.27 komentáře u knih

Troufám si tvrdit, že Kovaříkovy exkurzy do středověku jsou možná ještě zajímavější než vyprávění o Napoleonských válkách. Každopádně klasické atributy, tedy historická fakta předestřená čtivě jako román, jsou přítomny i zde měrou vrchovatou. Shakespearův Richard III. je sice krásný záporák, nicméně právě v tomto případě jde zřejmě o jednu z velkých historických křivd vůči skutečné osobě, podobně jako třeba u Macbetha. Nicméně ani pozdější vykladači Thomasem Morem počínaje nevzali Richardovi jeho statečnost. Mimochodem, zajímalo by mě, jestli někdy autor neplánuje novější vydání, které by zohlednilo nález Richardovy kostry v roce 2012 (v roce 2013 pak definitivně potvrzeno, že jde skutečně o Richarda).

9 03.05.2017

Na to, jaký vzbudila rozruch, mě kniha nijak moc nenadchla. Vlastně v ní chybí jakýkoli střet myšlenek a postojů. Ty asi má provokovat ve čtenáři, ale u mně se to nedostavilo, protože z hlediska toho co je v knize není moc co zastávat a proti čemu se stavět. Francie se podvolí (od toho název) politice spojených socialistů a muslimské strany velmi snadno, za přispění intelektuálů (vlastně intelektuálních prostitutů, což je možná to, co budilo rozruch ve Francii). Ti, aby mohli pokračovat v přednášení na školách, přijmou ochotně muslimskou víru. Ani z jiných kruhů se téměř nic neozve, sice se tam mluví o "identitárních hnutích", která jsou "za Evropu" (a proč by součástí té identity mělo být vždy křesťanství, já jsem proti tomu, co kniha popisuje, cítím se Čechem náležejícím do Evropy, mám rád její kulturu a jsem kovaný ateista), ale to je vše. Většinu času čtenář sleduje úvahy hlavního nehrdiny Francoise, pouhé pasivní bytosti, nesympatické až na půdu, neschopné citu k sobě, rodině, kolegům, neschopného vytvořit si vztah. Je citově i intelektuálně vyprázdněný, jeho jedinými zálibami jsou dekadentní spisovatel Huysmans a tvrdý sex. Dokonce i v hovorech, které vede, sám prakticky nic nepřináší, jen čeká, co řeknou ostatní. Snad jen pasáž, která rozebírala podvolení se Alláhovi v rámci učení muslimské víry něco opravdu sdělovala, jinak je to jen nastíněná varianta vývoje, která sama o sobě za teoretickou úvahu stojí, ale její zpracování v knize považuju za sotva nakousnuté. Proč je 1984 tak silné. Protože co strana, to myšlenka, to pocit. Winston Smith je osoba, která uvažuje o světě kolem sebe, snaží se přemýšlet, zda je chyba v systému kolem, nebo v něm samém, konfrontuje své vzpomínky na dobu před vítězství Angsocu s realitou, přemýšlí, zkouší analyzovat. Tady nic takového není. Možná by se to dalo brát tak, že citová vyprahlost Francoise je nějaký popis evropské (nebo aspoň francouzské, to jméno k tomu svádí) společnosti nebo stanovisko, že vlastně není co zachraňovat, že jsme všichni sobečtí, individualističtí, slabí, neschopní proti něčemu jít a za něco bojovat. Jenže jak to tak čtu, autor používá prakticky stejný typ hrdiny ať píše o čemkoli, takže ani v tom myšlenku nevidím. Přesto dám tři, za literární úroveň a za popis prostředí akademiků intelektuálů. A za to, že se to četlo dobře navzdory tomu, že děj byl velice řídký.

9 12.11.2016

Během čtení jsem měl několikrát s knihou problém, ale musím přiznat, že závěr to celé obrátil tak, že většinu mých výtek zcela pohřbil "za hranicemi světa, mezi zemřelými". Jednou z hlavních byla Víra, nebo spíše oddanost lidí, kteří se vlastně jinak jako věřící neprojevují. Tohle poslední kapitola převrátila naruby tak, že mi poklesla čelist.
Druhý problém, který ovšem trochu zůstal, je určitá odlidštěnost většiny hlavních hrdinů. Většinou až příliš potlačují svá osobní přání a touhy ve jménu povinností. Asi proto jsem si z celé skupiny nejvíc oblíbil Nortaha, který se nikdy nedokázal svých pocitů zbavit a také se jako jediný skutečně osvobodil. Díky tomu působil nejživotněji. Vélin naproti tomu to své sebeobětování někdy až přežene, ne že by neměl udělat to, co mu svědomí velí, ale v určitých případech by měl dát průchod svým pocitům. Ve skutečnosti právě proto, aby nezranil ty, které se svým mlčením v určitých situacích snaží chránit.
Trochu mi vadila i Šérin, zejména ze začátku, takové to klišé "jsem nadaná víc než jiní a proto se mnou nikdo nekamarádí a já si zase nechci nikoho pustit k tělu", navíc její postoj k nenásilí byl tak nepřirozený, že i Gándhí by vedle ní vypadal pomalu jako španělský conquistador.
Naopak styl vyprávění, propracovaný svět, posmutnělá atmosféra a již zmíněný závěr mi nedovolily knihu odložit.
Pokud bych Píseň krve srovnával s jinými knihami, tak často zmiňovanému Jménu větru se dle mého zas tak moc nepodobá, má s ním společné víceméně jen to, že se hrdina na začátku ocitne tzv. "ve výcviku", a že je jeho příběh pojat jako vyprávění historikovi. Vélin není zdaleka taková "Mary Sue" jako Kvothe, není ve všem nejdokonalejší a nejlepší (i když si to o něm někteří myslí). Mnohem víc než Kvotheho připomíná Jona Sněha.
Už to, že okamžitě začínám s druhým dílem svědčí o tom, že si mě Ryan získal.

9 24.08.2016

Po dočtení mám pořád stejně smíšené pocity jako jsem měl někde před 400 stranami. Trochu moc natahované. Hezký jazyk, ale možná až moc přeumělkovaný, takový odlidštěný. A stejné je to s postavami, někdy to působí moc neživě, jako kdyby autor nepopisoval lidi, ale jejich obrazy. Třeba Kvothe má dva přátele, ale o nich se za celou dobu skoro nic nedozvíme, jediné, jak se projevují v ději je, že s hlavním hrdinou chodí do hospody (a radí mu přestat myslet na Dennu). Já nevím, silné přátelství znamená se taky občas svěřit, sdílet, pomoct. Navíc přátelům se nelže a Kvothe to dělá často "jen aby si o něm nemysleli..." Trochu důvěry v lidi co si vybíráme by neškodilo. A pak vztahy se ženskými, tedy že je nesmělý mi nevadí, ale že všechny ženské od poslední děvečky po studentky na univerzitě co potkává, jsou krásné, inteligentní, oduševnělé a všechny ho vlastně okamžitě milují a že on to ani jednou nedokáže proměnit a pořád si zdůvodňuje proč ne tohle a tamto a proč Denna je úžasná, i když není schopná citu, to už si čtenář mlátí knížkou o hlavu. Co by leckterý dospívající kluk dal za ty šance, co Kvothemu neustále padají do klína, aniž by se o to zasloužil. No asi budu pokračovat dál, ale s pauzou.

9 09.08.2015

Spolu s 1984 a Králem krysou asi nejlepší kniha o člověku v extrémní situaci, ve které se odhazují návyky civilizace, vypěstovaná zdrženlivost, celý ten nábal společnosti, který člověku dovolí maskovat, co je doopravdy uvnitř. Pak jednou přijde chvíle, kdy tohle všechno ztratí použitelnost a zbude jen opravdovost, jen maso a krev, které nepředstírají a stanou se tím, čím doopravdy jsou. V některých případech se stane takový člověk lepším a vydá ze sebe to nejlepší co v něm je, tak jako hlavní hrdina Ralph. V řadě jiných případů je ta cesta přesně opačná, tak jako u Jacka a jeho následovníků.

9 04.06.2015

Až trochu moc ženského elementu, naštěstí jsou to děvčice vesměs fortelné, nikoli jejich moderní napodobeniny, které nedostatek vlastních schopností nahrazují kvótami a genderovými studiemi. To hlavní zůstalo, co se doma uvaří, to se má doma sníst, ne neustále fňukat, co tomu řeknou v říši/u papežské stolice/v Bruseli.

8 04.02.2018

Nebylo to úplně příjemné čtení. Ne že by se kniha četla špatně, ale obsah byl pro mne natolik nepříjemný, že že mi místy bylo až fyzicky nevolno. Čistě jen z toho, jak mi fantazie vytvářela obraz společnosti popsané v knize, nejvíc asi při vzpomínkách na internát. To člověk pochopí, proč je hlavní antihrdina (to anti bych podtrhl) taková citově deprivovaná kreatura. Popravdě se mi s ním za celou dobu nepovedlo sympatizovat, ani s jeho vysněnou Annelie. Ovšem právě psychologie postav dodává celému tomu nepřirozenému světu na uvěřitelnosti. I když bych tomu vyčetl zbytečný rozsah (některé úvahy se tam zbytečně opakují několikrát), oceňuji, jak je v knize vyjádřena naprostá prázdnota a zbytečnost věčného života, života bez vývoje, lásky, bez skutečné životní změny.

8 19.12.2015

Kde se vlastně vzal pojem Šangri-la? Schválně jsem se zeptal několika lidí, odpověď vždy zněla ve smyslu "to je nějaké místo v Tibetu". Pojem známější než samotná kniha, která ho zavedla. Kniha mě donutila přemýšlet o tom, jestli bych takový vynucený ráj chtěl nebo nikoli. Může být vůbec rájem něco, co je nevyhnutelné, místo, kde nemáte na výběr? Pokud nechci zapadnout do abstraktních úvah, zda je svoboda poznaná nutnost, tak zcela přímo řeknu, že nikoli. Pociťoval bych to jako stejné vězení jako jediný ze čtyřky unesených, pro kterého byla všechna ta "umírněná" zábava a "umírněná" uměřenost a tak dále ocelovou klecí, ve které se nemohl nadechnout.
Neměnnost a stagnace likvidují jakoukoli hodnotu, kterou může člověk ocenit. I radost je radostí proto, že člověk zná a pociťuje také smutek. I láska má hodnotu proto, že jde o křehkou věc a člověk se z ní může těšit snad právě díky tomu, že se o ni musí snažit, že nejde o samozřejmost. I života si lze vážit jen pro jeho vzácnost a konečnost. Ne, nejsem člověkem pro ráj, ani umírněný ani utržený ze řetězu.
Na závěr citát z Červeného trpaslíka: "Máš pravdu, Kryťáku. Trochu kaviáru. Šampus a džus. Musíme pryč z týhle pekelný díry."

8 05.01.2015

Jak sám autor píše, jde spíše celkově o historii každodenních záležitostí či "civilizačních úkonů", od hygieny přes oblékání a potřeby jako jsou třeba brýle až po onu intimitu. Celkový záběr je však širší a umožňuje laikovi udělat si bližší představu o běžném životě v různých epochách. Navíc lehce a svižně napsané s vtipnými poznámkami i citáty.

8 30.09.2014

Jedna z knih, které formovaly mé dětství, podobně jako třeba foglarovky. První knížka vůbec, co jsem přečetl, bylo Dobrodružství v zemi nikoho a pak hned tato. Patří mezi takové ty vážnější knížky pro děti, které je nepovažují za blbce a nutí je přemýšlet i o složitých životních situacích. Jak si ji pamatuju, myslím, že bych tam navíc teď našel i řadu narážek pro dospělé, které mi jako dítěti nedošly.

7 13.10.2016

Nerad se přidávám k těm, podle kterých je druhý díl velký kvalitativní sešup. Proč tak tvrdě?
No, za prvé. Navzdory tomu, že je teď příběh vyprávěn z pohledu hned čtyř postav, je děj vlastně velmi primitivní a mnohem prostší (ve všech významech slova) než díl první. U něj velice fungovalo hned několik překvapení, součástí zapadajících na své místo a především výborná atmosféra. Teď je v prvním plánu prosté jednorozměrné nebezpečí představované Volarem, přičemž Volaři zde vystupují vesměs jen jako tupá anonymní masa, proti které i skřeti z Mordoru přímo hýří rozličnými motivacemi. Vylepšuje to jen začátek se ženou, která poutá Frentise, ale to v polovině skončí a zbývá už jen naprosto jednorozměrné zlo Volaru.
Za druhé. I v případě prvního dílu, který jsem ohodnotil maximálním počtem bodů a vychválil ho jak to šlo, tak jestli bylo něco jeho slabinou, pak trochu šablonovité charaktery. Tentokrát je to horší o to, že i postavy, které byly v prvním díle životné a rozvinuté, nyní působí velmi ploše nebo nemají příležitost se jakkoli projevit (zejména případ Nortaha). Pokud už se někdo projeví více, okamžitě se přijde na to, že je obdařený, takže tím, co původně bylo skryté a jen pomalu se odkrývalo, autor v druhém díle doslova plýtvá a přichází s tím příliš často coby deus ex machina.
No a za třetí je to Reva. Její kapitoly byly pro mě doslova utrpení. Jestli jsem dosud za nejhorší literární fantasy hrdinku považoval Ciri, tak Reva je Ciri na druhou ještě říznutá Xenou, přičemž zde vás autor nenechá na pochybách, jak je to s její sexuální orientací. Jestliže v prvním díle činil výskyt nepřemožitelných bojovnic žádná celá nula nula nic, tady jako kdyby Ryanovi někdo nařídil, že musí dohnat správné gender kvóty i za minule. Takže se na scéně objeví hrdinka, o které se sice na začátku výslovně dočteme, že byla vytrénovaná pouze s nožem a nic jiného neumí, leč po pouhých dvou výletech s Vélinem (o kterém z prvního dílu víme, že není moc dobrým učitelem) najednou nejen že ovládá všechny myslitelné zbraně na mistrovské úrovni, ale též dokonale zvládá strategii obrany, plány překvapivých útoků a zásady vedení armád na úrovni mistra Suna. K tomu pokud něco potřebuje, okamžitě to "náhodou" na své cestě najde. Nesnesitelnější charakter abych pohledal.
Takže co to jakž takž zachraňuje? Lyrna a Frentis. Dávám tři, ale kdybych to měl hodnotit samostatně, možná půjdu i níž.

7 30.08.2016

Předchozí díl Den císařů mě poměrně zklamal, proto jsem rád, že v tomto díle je vše ve starých kolejích. Historie Rhadamista a Zenobie je docela zajímavá (a byla častým námětem renesančních malířů), proto jsem byl zvědav, jak bude pojata zde. Scarrow si ovšem dění poněkud přizpůsobil a nenalezneme tu ono legendární žádání o smrt, na druhou stranu by to klidně takhle mohlo být a oficiální příběh by byl jen umělou legendou za účelem neztratit tvář. Jen si nemůžu pomoci, je vidět, že se Scarrowem rozvod zamával, od té doby jsou všechny významné ženy v ději mrchy, intrikánky a zrádkyně :)

6 18.10.2020

"A nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Ti vám vlezou úplně všude." Památný výrok děda (ne)Vševěda se hodí i na svět Melynu, kde každá rasa má své klady i zápory, jen ti trpaslíci tak nějak byli černočerní lumpové.
No, co říci. Ze začátku jsem měl dojem rozporuplný, ale musím říct, že nakonec jsem se od vyprávění o utkání tří artefaktů a střetu realit nemohl odpoutat. Jistě. I přes vskutku úctyhodný rozsah knihy se toho Perumov snaží na stránky svého díla nacpat až moc a možná podstatně komornější příběh by působil silněji i bez toho střetu světů, hroucení realit, invaze kozlonohých i bez údolí. Vůbec nejvíc by mi sedělo, kdyby zcela ústředním bodem byl příběh císaře a Gagáty/Seamni, celou dobu jsem si přál, aby to dopadlo zhruba tak jak to dopadlo. Jejich postavy jsou nejpropracovanější, známe jejich dětství, jejich pohnutky, nejvíc jim vidíme do hlavy. V případě Kláry, Tavi či Fesse/Kerra to taková sláva není, známe prakticky jen jejich jednu polohu, kromě toho skoro pořád někde bojují a nedávají tak nějak čtenáři čas s nimi v klidu pobýt. Přes uvedené zápory nakonec dávám maximum, protože přiznávám, že mi tenhle ruský styl psaní a uvažování tak nějak sedí víc. Klady a zápory povah tu hodně pramení ze zkušeností, není to umělé "zkontroverznění", jakého jsou dnes stránky knih plné, tedy neuděláme rozporuplnou postavu tím, že na kladnou násilně naroubujeme nějaký nešvar nebo zápornou nenecháme obdivovat květinu či psát básničky.
Rovněž další pozitivum: není to oplzlé. Skoro osm set stran a pouze jedno milování, a to v případě dvou nakonec zamilovaných lidí, to se málokdy vidí. Žádné sexuální fantazie frustrovaných autorů, kteří popisem sexuálních praktik všech ras a pohlaví dohánějí "dospělost".
Jsem zvědav, jestli toho vyjde víc. Podle životopisu v knize to možná autor v dalších knihách s nafukováním univerza už moc přehnal, ale aspoň jednu šanci bych Perumovovi ještě dal.

6 08.03.2018

Konečně jsem dostal do rukou hlavní knižní předobraz filmu Petera Weira, který mne k O'Brianovi přivedl. A jak už bylo patrné z předchozích knih, dojem je výrazně jiný než u filmu, přitom jak film tak kniha mají své silné stránky (o slabých nevím). Je zajímavé, jak lze z jednoho základu vytvořit dva odlišné a přitom vynikající příběhy. Já obvykle nemám rád změny oproti předlohám, toto je však příklad, kde jsou změny naprosto oprávněné a smysluplné. Weir se zajímá hlavně o drama lidí uzavřených dlouhé měsíce v jednom plovoucím domě. Podle toho si z knihy vybírá to, co se mu do jeho vize hodí, případně si půjčuje z jiných dílů (Maturinova samooperace ze třetího dílu či oklamání pronásledovatele z prvního dílu). Výsledkem je náhled do života mužů zocelených službou, přičemž vždy chybí málo, aby i ten nejsilnější pod tíhou nebezpečí podlehl. O'Brian má tohle za sebou z prvních dílů, takže nyní mu zbývá mnoho času na spoustu detailů oživujících prostředí na palubě či na ostrovech, kam se vydává více než filmová adaptace. Díky tomu například víme, že ženy na palubě spotřebovávají přespříliš sladké vody na praní, na druhou stranu jsou oblíbené u kadetů, protože jim zašívají uniformy. Kniha také nemusí nezbytně vyvrcholit soubojem lodí, ale dramatem na ostrově, kde je posádka pronásledovaného a část posádky pronásledovatele. V tom se O'Brian odlišuje i od svého přiznaného předobrazu, tedy pronásledování fregaty USS Essex a jejího dobytí fregatou HMS Phoebe u Valparaísa. Celkově jde jako obvykle o náramné počtení, v tomto případě sevřenější než dříve, což byl také asi důvod, proč právě tato kniha byla vybrána za základ nejlepšího námořnického filmu vůbec.

6 28.12.2017

Naprostá špička (historické) fantastiky, skvělý příběh okořeněný tím, že autoři pečlivě nastudovali dobové reálie a historické pozadí příběhu. Atmosféra obyčejného neprostupného lesa a v něm roztroušených lidských sídel v době úpadku moci římské říše, kterou oslabují střety ariánů a nikajců, je perfektní. Díky autorskému duu jsou navíc dobře a realisticky popsané jak mužské tak ženské postavy. Snad někdy vznikne slibovaný druhý díl.

6 11.05.2015

Opět musím poznamenat, že mi vadí to bezčasí, do kterého autor umístil děj knih někdy od sedmého dílu. Zatímco mezi čtvrtým a pátým dílem nechal bez povšimnutí nějakých 7 let, náhle se díly sypou jeden za druhým a aby vůbec na jejich obsah zbyl čas, musel se O'Brian oprostit od reality. Což, jak jsem již byl poznamenal, hodně narušuje tu jinak realistickou atmosféru a perfektně zvládnuté dobové reálie. Ale ke knize samotné. Na moře se až tolik nepodíváme, jen v začátku, který je vlastně dokončením děje předchozí knihy. Předání zajatců, soud se zajatými vzbouřenci, návrat do Evropy i neúspěšné pronásledování kapera jsou vlastně jen předehrou k samotnému ústřednímu bodu vyprávění, kterým je střet Aubreyho s dobovým právním systémem, do nějž je vržen díky intrice nových lidí v námořní výzvědné službě s vazbami na nepřítele. Za nejsilnější moment knihy považuju scénu, kdy je Jack odsouzen na pranýř, ale námořníci mu po dobu trestu udělají ostrahu před najatými zločinci. Jsem každopádně zvědav, zda skutečně dojde na jeho propuštění z námořnictva a sám se stane kaperem (což je pro pravého námořníka osud horší nežli smrt :) ). Pokud jde o Stephena, tam je děj hodně useknut a rovněž jsem zvědav, k čemu povede jeho poslední scéna. Opět se tedy opakuje stejný model, děj této knihy bude dokončen až v následující.

5 23.04.2018

S klidem mohu Cušimu zařadit mezi Kovaříkovy nejlepší knihy. Rozbor situace, popis osobností důležitých aktérů, samotný průběh anabáze z Evropy až k nešťastné bitvě. Rožestvenskij to má v historii těžké, ulpěla na něm vina za katastrofální porážku, na níž měl však sám pramalou vinu. Ano, byl to složitý charakter, ale rozhodně nebyl neschopný, jak často byl a stále je líčen. Za dané situace by naopak málokdo dokázal II. tichooceánskou vůbec dovést aspoň tam co on. Jak sám napsal: "Možná jsem udělal chyby před bitvou a v jejím průběhu, ale ti, kdo u Cušimy položili život, nekradli."

5 01.12.2017

Nečetl jsem bohužel první díl, ale i tak mě tahle kniha na pomezí dětské a dospělé knihy (což mám hodně rád) moc oslovila. Hlavně se mi líbí Bulyčovův mimořádně lidský přístup k postavám. On je vystaví nebezpečné ba i nervy drásající situaci, ale ne proto, aby hrdiny týral nebo proto, aby si vypomohl lacinou atrakcí nebo akční scénou, ale aby dal vyniknout povahám, odvaze nebo naopak strachu (ta skvělá scéna, kdy kosmonautka z bezpečí lodi sleduje pronásledovaného chlapce a nedokáže mu pomoci, což pak málem způsobí střet mezi trosečníky a zachránci). Je to už drahně let, co jsem to četl, přesto ve mně dodnes dobrý pocit z ní nevymizel.

5 03.08.2017

Winston Graham zvládá dialogy a jemné nuance ve vyjadřování postav jako málokdo. Nejen že má zvládnuté prostředí (popis hornických technik, chování různých společenských tříd), ale navíc to doplňuje skvělou psychologií. Dokáže roztáhnout dialog na deset stran, aniž by to bylo nudné, aniž by se postavy opakovaly, aniž by to bylo mlácení prázdné slámy. Během dialogu postavy skutečně mění své postoje a názory, někdy jedna věta či slovo dokáže zhatit to, o čem druhý prvního celou dobu přesvědčuje a podobně. Tvrdím, že knihy jsou čím dál lepší, bohužel seriál naopak na konci druhé série (a nejspíš začátku třetí - tam to ještě nemohu porovnat s předlohou, ale tipuji, že si to tvůrci příliš upravují) začíná jet vlastní cestou (celé to usmíření Rosse s Demelzou je v knize zcela jiné a asi tak stokrát lepší) a obávám se, aby to neskončilo jako třeba Hra o trůny, u níž se tvůrci evidentně rozhodli předlohu zcela zničit.

5 07.07.2017

Velmi vtipné, i když ta realita nejen Kosova, ale i (a možná především) prostředí mezinárodních organizací, moc veselá není.

5 17.12.2016