evismaior komentáře u knih

20% - nesnažit si jakkoli ukrátit čas v porodnici, kde jsem tenhle kus nalezla v místní knihovničce, asi bych se k přečtení těžko donutila. Jakási fantasy červená knihovna, kde hlavní hrdina neodolatelný Kenrick hledá součásti jakési dračí číše, aby nepadla do rukou jakémusi zloduchovi. Nebylo mi celou dobu jasné, k čemuže má ta číše být a co by s ní udělal ten zlořád. Ale to asi bylo fuk, protože celý děj směřoval k tomu, jak dostat Kenrickovi do postele lepou krásku Haven, které poškozená paměť brání, aby si pamatovala, že by vlastně vzhledem k tomu, k jaké straně sama náleží, do té postele lézt neměla. Ale erotické to tedy bylo fajně:-)

06.04.2020

55% - tenhle literární kus jsem našla v chudičké knihovničce místní porodnice, kde jsem zůstala upíchnutá dost dlouho na to, abych knihu dočetla, k čemuž bych jinak asi nenalezla dost trpělivosti a sil. Hlavní hrdinka Tiffany blížící se čtyřicítce a prahnoucí po nalezení toho pravého sice zdaleka není tak marná jako Bridget Jonesová, ostatně je úspěšnou a vcelku pohlednou tvůrkyní známých reklamních sloganů, ale sledovat na 400 stranách všemožné způsoby, jak najít muže, od seznamek, inzerátů až po dovolenou pro nezadané a procházet si s ní desítkami zklamání při schůzkách s nejrůznějšími typy, bylo zkrátka dost úmorné zvlášť, když se dalo doufat, že vyvoleným nakonec bude přece jen hlavní idol.

15.03.2020

70% - román psaný formou deníku mladé zdravotnice, která si v práci v nemocnici u rentgenu nevede vůbec zle a její soukromý život odehrávající se v Domě v neslušné čtvrti zabydleném spoustou svérázných postav je plný nejbarvitějších příhod. Trochu mi přišel v nesouladu její až dětinský styl vyjadřování v deníku, když přitom obzvlášť ve vztahu se starším ženatým lékařem se dokázala chovat na svůj věk a nezkušenost až podivuhodně dospěle. Ovšem centrem děje je prazvláštní majitelka domu a její ještě zvláštnější němá dcerka Flo, kterou si hlavní hrdinka okamžitě zamiluje, jako by k ní byla přitahována podivnou silou, jejíž vysvětlení i mě samotnou v závěru knihy překvapilo. Podobný příběh jsem ještě nečetla, za to autorce chvála, na druhou stranu měla kniha až moc nepříliš poutavých střípků vyprávění, bez nichž by se děj snadno obešel.

03.03.2020

65% - Nějak už je to v těchhle knížkách pořád to samé. Zase tu máme situaci, kdy nás autor vodí za ručičku kolem jakéhosi hodně podivného týpka (no a tenhle Rusák byl tedy obzvlášť odpudivou kombinací vychytralosti a primitivnosti), přičemž my celou dobu víme, že takhle to prostě asi nebude (navíc motiv pomsty za diamanty znásilněné jejich výbrusem je dost přitažený za vlasy) a že je v ději už jen jediná další více prezentovaná postava, takže není těžké si domyslet, že právě tato postava stojí za vším. I když ne vlastně, za vším opět stojí jeden Rhymův a Améliin dávný známý... Na díl o diamantech jsem se hodně těšila, protože mi bylo jasné, že si autor látku opět pečlivě nastuduje, jak je jeho zvykem, a hodně se toho tudíž dozvím. Nakonec asi nejzajímavější postavou byl ale mladý Ind Vimal Lahori, nadaný brusič, který musí utíkat jak před vrahem svého zaměstnavatele, tak i před téměř despotickými názory svého vlastního otce.

1 02.03.2020

55% - Na téhle knize oceňuji skutečnost, že si autorka zjevně dala práci se studiem historických faktů o době a poměrech, v nichž Jane Austenová žila a tvořila, a předkládá nám je jak v ději, tak i v četných poznámkách v závěru knihy. Jinak mi ale příběh s pašeráky moc záživný nepřišel a představa Austenové, jak se plíží nocí tajnými chodbami vedoucími z jeskyní na pláži do skladů pašovaného zboží, mi přišla dost neuvěřitelná, stejně jako její celkové chování a vyjadřování. Asi si prostě Jane Austenovou představuji trochu jinak, spíš jako dámu s rozečtenou knihou v ruce, která v salonech pozorně sleduje a bystře glosuje lidské povahy.

26.02.2020

30% - Musím říct, že ještě několik dní po dočtení mi z tohoto počinu jinak obstojné autorky jde hlava kolem a neustále dumám nad tím, proč u všech všudy měla potřebu pouštět se takovým způsobem do volného pokračování Pýchy a předsudku, se kterým by ji fanoušci na každé fanfiction stránce asi dost vypískali. To snad ani nemohla myslet vážně, stěží by to obstálo jako detektivní kostýmní román šmrncnutý červenou knihovnou, ovšem mám vlezlý dojem, že co se Austenové týče, četla jsme asi každá jinou předlohu, neboť s původním austenovským světem i stylem vyprávění to má společná vskutku jen jména postav, které jsou ovšem tak naprosto "out of character", že kdyby se tak nejmenovaly, nikoho by nenapadlo, kdo že to má být. Z nezáludného Bingleyho se nám tak stává záletník, kterému jen cesty do Západní Indie, kde si vesele otrokaří, zabraňují, aby povadlé Jane dělal další a další děti. Darcy zarputile nechápe, proč chce jeho syn studovat, místo aby se dal na vojenskou kariéru, sám Darcy přitom kontroluje celou Bennetovic rodinu, aby mu nedělala ostudu při jeho snahách o premiérský post, přičemž neváhá zavírat oči před tou nejšpinavější prací, kterou pro něj dělá jeho věrný poskok, a kdysi milovanou Elizabeth častuje poznámkami na téma lituji, že jsem si tě kdy bral. Elizabeth je po většinu knihy nemastná neslaná, a když se vzchopí k odporu, učiní tak proslovem a způsobem nikoli austenovsky sžíravým, který si člověk s chutí a trnutím prstů u nohou přečte ještě několikrát, nýbrž vysloveně vulgárním, který jsem raději vytěsnila. Hlavní postavou je ovšem zázračně zkrásnělá a zmoudřelá Mary, se kterou by jistě byla mnohem větší zábava, kdyby ji autorka neodložila záhy stranou v rámci poměrně nezáživné dějové zápletky jak vystřižené z šestákového románu. Inu dočetla jsem už čistě ze zájmu, co tam ještě autorka vymyslí, ale za mě - tohle se tedy příliš nepovedlo...

2 16.02.2020

75% - Na to, že je to červená knihovna, mi to přišlo docela dost slušně napsané, byť tedy dějová linka ze současnosti mě bavila podstatně víc než ta ze sedmdesátých let. Jako hlavní klad bych vyzdvihla lidsky normální postavy - tedy žádní super kladní a geniální hrdinové ani typičtí padouši. Ať už to byla hlavní hrdinka Anna, která z průmyslové velkovýrobny čokolády přijela bez dvou prstů na noze do Paříže pracovat v rodinné čokoládovně, Laurent v celku typickém sporu syna, který chce stejnou věc dělat úplně jinak než úspěšný otec nebo třeba i zdánlivě nepříjemná manželka čokoládového mága Thierryho Alice, všichni měli své silné ale i pochopitelné slabé stránky. Moc mi tam akorát neseděla ta zápletka se smrtelně nemocnou francouzštinářkou Claire vzpomínající na svou někdejší lásku k Thierrymu, která mohla ztroskotat na něčem ve 20. století tak banálním, jako že někdo někomu nepředal nějaké dopisy (jako really? Ono bylo v 70. letech opravdu tak nemožné dojet z Británie do Francie a s dotyčným se osobně setkat a vyříkat si to?), ovšem Anna z anglického maloměsta, která objevuje ducha Paříže (a přesto díkybohu není tak nechutně geniální, aby vyšvihla v případě nouze dokonalou čokoládu), se mi líbila docela dost. Na tenhle typ literatury to pro mě tedy celkově bylo příjemné překvapení.

2 10.02.2020

65% - To, co začalo jako příběh, který mě uchvátil svojí nápaditostí, sklouzlo postupně do průměru. Nějak se to vyvinulo v očekávané rozuzlení, kde hlavní hrdina Jacob ve stylu Harryho "zachráním náš svět" Pottera v sobě musí objevit a posílit své jedinečné schopnosti spočívající v tom, že vidí to, co ostatní nevidí, osedlat si hrůzostrašného netvora a ve (skvěle, to všechna čest) popsané chudinské londýnské čtvrti Ďáblově akru z viktoriánské éry svést konečnou bitvu se stvůrami a netvory a zachránit tak svět podivných lidí. V čemž se mu s vcelku chabými ohníčky v rukách snaží sekundovat milovaná Emma, zatímco ostatní děti a ymbryny jsou zavřené ve věži stvůr. A ono ani po jejich osvobození se žádná velká akce nekoná, protože děj nutně naráží na to, že osobnosti těchto podivných vznikly na základě dobových fotografií sesbíraných autorem, takže Claire s ústy vzadu, Hugh, kterému v minulém dílu zhynuly včely, nebo Enoch se svými oživlými figurkami toho zas tak moc nezmůžou, to ještě tak létající Oliva, kterou lze alespoň využít jako pátrací balón. Využití fotografií, které mě v prvním dílu tak okouzlilo, bohužel definitivně narazilo na svoje limity - zatímco v prvním dílu se díky nim mohly prezentovat hlavní postavy, nyní je jejich použití v ději vysloveně umělé - jen fotka a pak sdělení, že to či ono hlavní hrdinové cestou viděli, povětšinou bez jakékoli důležitější spojitosti s dějem. Původní nápad byl vážně jedinečný, něco, co tu ještě nebylo. Ale podle mého soudu už to autor s těmi pokračováními zas tak moc nezvládl.

3 28.01.2020

55% - Po dvou přečtených knihách jsem chtěla dát tomuto spisovateli další šanci, ale Volba opravdu nebyla dobrou volbou. Autor zjevně pojal krátkou a jednoduchou myšlenku - jak se zachovat, pokud manžel, kterému jste kdysi bez hlubšího uvažování slíbili, že ho v případě nutnosti necháte odpojit od přístrojů a zemřít, se náhle skutečně dostane do dlouhodobého kómatu. A tuto myšlenku se rozhodl zpracovat do celého románu. A jak už sama myšlenka napovídá, ke zpracování toho není mnoho, protože odpověď zní vždy jen ano nebo ne, ať už se na to nabalí jakákoli omáčka. Takže nutně muselo dojít na vyprávění, jak se ti dva kdysi dali dohromady, přičemž příběh to byl tak obyčejný, že na něj nejspíš do pár dnů zapomenu (byť se autor všemožně snažil tvořit dramatické linky tam, kde žádné nebyly - šmarjá, ona si myslela, že její fenku obskočil jeho pes a ten byl přitom vykastrovaný, no tak to je tedy třeba rozvést nejméně na 50 stranách a ještě deptat hrdinku pocitem, že by měla napříště chodit kanálama), a závěr knihy pak celkem suše podal, proč se hrdina rozhodl tak, jak se rozhodl (a ano, díkybohu se alespoň rozhodl tak, jak by se za daných okolností asi rozhodla většina lidí, za to alespoň hodnotím knihu lehkým nadprůměrem, protože po předchozích zkušenostech s tímto autorem bych čekala spíš rozhodnutí opačné, hlavně aby to bylo co nejvíc srdcebolné) a pak velmi ve zkratce, jak to nakonec (pak už předvídatelně) dopadlo. Námět by to byl spíš na dobrou povídku, která by dokázala na malém prostoru zhutnit všechna dilemata hlavního hrdiny, než na román, kde se to rozplizlo do neurčita.

3 06.01.2020

80% - Tedy je to dobré, ale po prvním dílu, ze kterého jsem byla doslova unesená, je tohle trochu nemastnější neslanější. Kniha samozřejmě trpí tím, čím většina pokračování, pryč je ten moment překvapení a určitý "wow efekt", příběh prostě jen pokračuje v naznačených kolejích. Navíc je prakticky vyloučen normální svět, což je škoda, když právě ta konfrontace normálního a podivného dávala mimo jiné prvnímu dílu šmrnc. Již dobře známé postavy (kam ale např. zmizela dvojčata?) opouštějí smyčku i ostrov a ve snaze zachránit slečnu Peregrinovou, která se nedokáže proměnit zpět z ptačí podoby, utíkají před pronásledováním stvůrami a netvory, jakož i hrůzami roku 1940 (a že to v bombardovaném Londýně nebyla žádná legrace), navštíví pár dalších časových smyček, potkají pár dalších podivných a objeví v sobě netušené bojovnické schopnosti. Místy to připomíná X-meny, místy sedmý díl Harryho Pottera (včetně toho, že děti při putování jako průvodce používají knihu podivných pohádek). Konec ale docela potěšil a navnadil na třetí díl. Co mě mrzí možná nejvíc, je to, že se vytratilo i ono magické propojení příběhu se starými fotografiemi. Jistě, fotek je tu požehnaně, ale zatímco v prvním dílu byly nedílnou součástí příběhu (Jacob je našel nebo mu je někdo ukázal a hodně důležitého se z nich dozvěděl), tady jsou vlastně připojeny jen jako doplňující ilustrace a v příběhu se o nich vůbec nemluví, natož aby byly jeho podstatnou součástí, takže kdyby tam nebyly, taky by se nic nestalo.

1 03.01.2020

95% - Tento příběh mě nadchl už jako film Tima Burtona a jsem ráda, že jsem se dostala i ke knížce. Zejména prolínání příběhu se starými fotografiemi je takřka démonické, stejně jako prolínání současnosti mladého chlapce Jakea a minulosti jeho dědečka, který jako dítě po útěku z Polska skončil v sirotčinci slečny Peregrinové na odlehlém ostrově kdesi u britských břehů. Neboť on byl pro společnost nepřijatelný nejen tím, že byl Žid, ale i tím, že byl podivný, stejně jako všechny tam žijící děti, s nimiž má Jake pátrající po dědečkově osudu brzy šanci se poznat. Je až přízračné, když se dokonce zamiluje do dívky, kterou kdysi miloval i jeho dědeček a která díky pobytu v časové smyčce neustále se opakujícího jednoho dne nikdy nezestárla. Na filmu oceňuji navíc ještě pokus o celkem povedené dramatické finále s nestvůrami pasoucími po těchto podivných dětech, které pak v knížce při srovnání poněkud chybí. Ale i tak se těším na další dva díly.

2 30.12.2019

55% - Tenhle příspěvek Nicholase Sparkse do žánru červené knihovny mě příliš neoslovil. Ono je těžké najít si cestu k postavám, které se kdysi (a je tomu tak dosud) hrozně milovaly, pak svou lásku pod tlakem okolí hodily za hlavu, z Dawsona se stal samotář z ropné plošiny, který se snaží odčinit nehodu, při níž připravil o život otce od rodiny, a z Amandy se stala nespokojená manželka a matka trpící ztrátou jednoho z dětí a manželovým alkoholismem, která beztak s tou svou vysokou školou ničeho nedosáhla, takže asi bylo celkem zbytečné nechat se za mlada vydírat rodiči, aby se rozešla s Dawsonem z rodiny kriminálníků. Čtenář tak nějak nevyhnutelně celou dobu cítí, že i přes aranžmá jejich zesnulého společného přítele tihle dva nemají naději na společnou budoucnost, ale že to zas skončí až takhle melodramaticky, tomu jsem odmítala věřit i já, byť to na posledních desítkách stránek z knihy doslova křičelo. Že by až takhle? Ale ano. Až takhle.

2 30.12.2019

75% - V rámci žánru červené knihovny jsem dostala víceméně to, co jsem očekávala. Hlavní hrdinka Isla s láskou ke své domovské čtvrti Notting Hill, pro který by si šla lehnout i před bagr, byla vcelku sympatická, stejně jako její sestra na vozíčku a ostatní místní figurky. No a hlavní hrdina Chase se celkem roztomile přetvořil z racionálního obchodníka a zaměstnaného otce dvou dospívajících dcer v citlivého člověka, který nachází porozumění jak ve čtvrti, kterou chtěl původně zbourat, tak i v srdci těch, na kterých mu záleží. Od filmu Notting Hill mám sama pro tohle místo slabost, takže bylo fajn se tam díky téhle knížce na chvíli vrátit.

2 30.12.2019

65% - Asi jsme se zase minuli věkem, ale pro sedmiletého syna už byla knížka s personifikovanými auty a jednoduchými příběhy zkrátka nepříliš zábavná.

30.12.2019

80% - Syn si tuhle knihu vybral v knihovně a ze začátku ho i dost bavila, ale když došlo na elektrony a jejich uspořádání v atomu, bylo znát, že na to je ještě moc malý, aby to vnímal. Možná pro větší nebo hloubavější dítě. No, pro mě byla tak akorát a sama jsem ji dočetla celkem se zájmem :-)

30.12.2019

60% - Vím, že jsem to jako dítě četla, ale hlubší vzpomínky ve mně knížka nezanechala. Nicméně je to klasika, takže jsem ji nyní doporučila svému školou povinnému dítku. A musím konstatovat, že pro něj byla kniha velmi nezáživná, zřejmě už je na ni zkrátka starý a navíc sám zná jak město, tak i samotu u lesa poblíž statku v rámci prázdnin, takže příběh mu neměl moc co nabídnout. A popravdě ono se tam taky toho moc neděje. Předškolák Honzík dorazí vlakem (sám, to je na tom asi nejzajímavější) k prarodičům, okoukne prase a kozu, pouští s dětmi draka, Ferda mu sebere kuličku, pak honí kocoura po lese a na konci tohoto prodlouženého víkendu (počítali jsme to a příběh trvá skutečně od čtvrtka do neděle) přijede maminka a odveze si ho. Nejvíc se nám asi líbily krásné a typické ilustrace od Heleny Zmatlíkové.

3 30.12.2019

60% - Po takřka nepřetržité šňůře povedených detektivek je pro mě tohle lincolnovsko-améliovské pokračování jednoznačně tím nejslabším z celé ságy. Začátek se zločincem fascinovaným zvuky a vytvářejícím hudební kompozice se zapracovaným chroptěním dušené oběti je sice velmi působivý, jenže ten tam byl zjevně pouze proto, aby byl důvod Amélii a Lincolna následně přesunout do italské Neapole, kde se dalšími oběťmi únosce stávají uprchlíci z tamního tábora a z románu se stává spíš špionážní thriller. Pevně doufám, že autor doopravdy nepovažuje všechny teroristické útoky v Evropě za poslední roky pouze za činy navedených či vydíraných nebožáků podporované v duchu konspiračních teorií místními ultrapravicovými antiimigračními hnutími. Ke konci už mě ani příliš nezajímalo, jak to dopadne, jen jsem čekala, kdy autor konečně přizná barvu ve věci svého průhledného mlžení ohledně toho, která že to kolegyně ve skutečnosti zaujala onoho mladého lesního policistu - a když tak konečně učinil a všichni ti jindy tak prozíraví detektivové s až jasnovideckými sklony se tomu tak upřímně divili, nezbylo už než jen se smát. Pevně doufám, že se v příštím románu autor vrátí k vysoké kvalitě, na jakou jsem u něj zvyklá.

2 18.12.2019

75% - Současné české autory prakticky nečtu a po téhle knížce jsem vlastně sáhla jen proto, že mě autorka pozitivně zaujala v soutěži Stardance:-) Přestože nejsem fanoušek vyprávění v přítomném čase, neboť mi připadá, jako by děj pádil dopředu podivně hysterickým způsobem, musím uznat, že příběh byl napsán inteligentně, autorka měla vše promyšlené a postřehy týkající se postav a vztahů mezi nimi byly nadmíru trefné, byť občas mi při popisu myšlenkových pochodů těchto postav připadalo, jako by všechny přemýšlely stejným značně cynickým způsobem, a to ať už šlo o dospělé, děti nebo toho chudáka zapuzeného kocoura (ten stejný způsob uvažování např. úsměvně vynikal i v takových drobnostech, že bez výjimky všechny ženské postavy v knize označovaly své pohlavní orgány jako "tam dole":-)).
Všechny postavy mi byly podobným způsobem protivné, nebyl tu nikdo, s kým bych se jako čtenář mohla ztotožnit, naopak by člověk skoro propadl chmurám, neboť mezi takovými lidmi bych si tedy kamarády hledat nemohla. Pravda, nejsem příznivcem současného společenského románu, protože proč doma trávit hodiny čtením si o lidech, vztazích a situacích, které člověk zhusta vidí každý den kolem sebe.
Nakonec mi bylo i jedno to, co mělo být zřejmě nejnapínavější, a sice kdo vlastně měl na svědomí ten pokus o vraždu mladé dívky Míši - ona totiž doslova každá z těch postav by k tomu mohla mít motiv a uvěřila bych autorce vysvětlení, ať už by v závěru ukázala na kohokoli - na jejího postaršího zámožného milence Maxe, na jeho ženu Julii (a rovněž Míšinu milenku), Míšina bývalého přítele Honzu, jeho těhotnou manželku (a Míšinu někdejší nejlepší kamarádku) Alici, klidně bych uvěřila i tomu, že to mohla z rasových důvodů a důvodů vlastní frustrace udělat Honzova matka nebo i že se Míša demonstrativně postřelila sama, protože psychických problémů, na které jí zadělala už její matka, když ji po narození odložila, a dívka pak netoužila po ničem jiném, než se infiltrovat do nějaké rodiny, měla tedy dostatek.
Takže výsledný dojem "nenadchne-neurazí", ale skoro bych řekla, že s šikovným scénářem a dobře vybranými herci by z toho mohlo být velmi slušné filmové napínavé psychologické drama, na které bych se ráda podívala.

5 18.12.2019

70% - Kdysi jsem viděla film s Georgem Clooneym v hlavní roli a kupodivu tohle je ten případ, kdy mě asi kniha zaujala víc, přestože jsem se k ní dostala až dodatečně. Už ta situace - po dlouhých letech zkoumání chování zřejmě inteligentního oceánu hmoty na planetě Solaris, který dokonce dokáže ovlivňovat složitý pohyb této planety kolem dvojhvězdy, ale s nímž se lidstvu nikdy nepodařilo navázat kontakt, dorazí na již víceméně opuštěnou výzkumnou stanici vědec Kris Kelvin a nalezne dva další přítomné vědce ve stavu počínajícího šílenství. Brzy i on dostane "návštěvu" - věrnou kopii své zemřelé družky Harey, jejíž smrt si dává za vinu a kterou mu zřejmě oceán z nějakého důvodu poslal do cesty tak, že je prakticky nemožné se jí zbavit. Tato poutavá dějová linka, která nutí čtenáře k zamyšlení, kdo a proč by se nejspíš zjevil jemu a jak by něco takového dokázal psychicky přijmout a zpracovat, je bohužel dost často prokládaná sezením hlavní postavy v knihovně a vyprávěním obsahů rozličných knižních děl věnujících se Solaris, což sice jen potvrdilo nezměrnost autorovy fantazie, ale příliš čtivé to nebylo.

10 06.12.2019

70% - Kdysi jsem viděla dojímavý film s Kevinem Costnerem natočený podle této knihy, tak mě zajímalo, jaká bude knižní předloha. Inu, neříkám, že jsem si nepoplakala (ale já se dojmu snadno). Některé věci, které mi ale ve filmu nějak nevadily, mi v příběhu nesedly. Například jak rychle a snadno se muž, který léta psal překrásné dopisy svojí zemřelé manželce a házel je v láhvi do moře, nechal přesvědčit, aby si začal vztah s ženou, která se jednoho dne objevila na přístavním molu u jeho lodi. A když se pak jejich vztah začal rozvíjet, tak všechny ty popisy, jak se jezdili vzájemně navštěvovat a jaké s tou láskou na dálku byly patálie. V tomto ohledu by mě celkem zajímalo, jak by se jejich společný život vyvíjel dál, kdyby si autor nepomohl tím vcelku předvídatelným koncem.

2 06.12.2019