DriftBooks komentáře u knih

Po prvním odstavci jsem si řekl a jéje…, další nečitelný český Odysseus… a knihu chtěl odložit. Jenomže mi to nedalo. Naštěstí. Už na třetí stránce jsem vplul do tak trochu „zappovského“ rytmu, přizpůsobil se trhané – či snad potrhlé – větné stavbě, a už mě Kahuda měl na lopatě. Propadl jsem se do jeho světa rychlostí pražské tramvaje. Ponořil se do jeho podivínského světa střípků a odlesků. Hověl si na hřbitově mezi uvadlými slovy a sledoval, jak Kahuda kope stále větší a větší jámu do realit. Toulal se muzeem jeho vzpomínek... více viz recenze...

15.04.2016

Jako kluk jsem miloval „májovky“ – knihy Karla Maye. Vinnetou, Old Shatterhand, Kara-ben Nemsí – to byli mí klukovští superhrdinové. Ne, Peter May nebude miláčkem dětských čtenářů, takže ta paralela trochu kulhá, ale nedalo mi to, abych to nezkusil… :-)

Novodobé „májovky“ jsou sice temné a studené, ale trochu toho chlapeckého dobrodružství přesto přinášejí. Právě prolínání minulosti a přítomnosti – správně načasované a vystavěné – je pro Petera Maye typické. Příběh se pomalu skládá z mozaiky vzpomínek a právě probíhajícího děje, aby se na konci knihy vše potkalo a dramaticky střetlo. A ony vhledy do minulosti dávají jeho knihám potřebný náboj, sílu a napětí. Zároveň se mi líbí, jak nenásilně mi je předkládána historie místních ostrovů, a jak se jakoby mimochodem dozvídám to, co bych si jinak musel hledat v nějakých národopisných a sociologických pramenech a to bych – ruku na srdce – stejně nikdy nedělal.

A to tak nějak bylo stejné i v knihách Karla Maye – vždyť dodnes si pamatuji co je to baštonáda a jak to chodilo na divokém Západě a… co říkáte? Že si to Karl všechno vycucal z prstu? A že vše bylo jinak? No ju… tak já toho srovnávání raději nechám… Ale nabízí se otázka: je všechno, co Peter May o ostrovech a jejich obyvatelích píše skutečně autentické? Nejsou to prostě a jen novodobé „májovky“ pro dospělé? Ne… on skutečně ostrovy několik let navštěvoval a řekl bych, že jeho příprava je svědomitá a téměř puntičkářská. Inu – nakonec je to ale jedno, pokud se kniha dobře čte a pokud vás děj baví, pak pan spisovatel odvedl dobrou práci a kniha dostála svého účelu. A to bych řekl, že v tomto případě platí.

10 15.04.2016

Mno… Poměrně depresivní kniha. Žádný kladný hrdina, žádná naděje, jen zmar, násilí a bezbřehý svět lží a intrik. Prostě jen další z těch „béčkových filmů" či spíše seriálů, neboť se má údajně jednat o trilogii. Však se také autor živí jako scénarista… jenomže televizní, a to tak nějak hovoří za vše. Pokud chcete juknout na standardní akčnák, a nechce se vám moc přemýšlet, klidně to zkuste – řemeslně to vcelku maká, ovšem vskutku jen v mantinelech televizní zábavy.

15.04.2016

No a takto vypadají knihy od dobrého vypravěče. Jsou čtivé a baví...

Snad jen – setkal jsem se s tím již v několika nedávno vyšlých knihách – fascinace pitvou a detailní forenzní diagnostikou. Pitvá se na několika stránkách a autoři se vyžívají v těch nejmorbidnějších detailech. Mám pocit, že za to můžou seriály typu Kriminálka Maimi apod., které jsou právě na těchto detailech postavené. V knize mě to nudí, ba irituje. Ovšem co čekat, když hlavní hrdinka je patoložka, že ano…

A ještě mi trochu vadil poměrně smířlivý pohled na současnou čínskou politiku... což je ovšem v poslední době poměrně běžné nejen v literatuře... :-)

1 15.04.2016

"A co víc – uvědomíme si, že dávné dění má právě dnes, za současné uprchlické krize, nečekaně aktuální, nadčasový rozměr..." - Poslední věta anotace zcela vystihuje můj pocit z knihy. Nejvíce mě zaujala kapitola o jedné švýcarské konferenci, která řešila židovskou uprchlickou krizi. Člověk si uvědomí, že věci se opakují, a že při řešení těchto velkých dějinných událostí jsme nepoučitelní.

Moderní historie mě nikdy příliš nebavila – ostatně ani ta nemoderní. Ale člověk jak stárne, touží poznat věci více v kontextu. Celý život žiji v Sudetech – jak na severu, tak na jihu – a záblesky příběhů, o kterých se Motl zmiňuje, stále pronikají do přítomnosti. Emoce jsou ještě obnažené a citlivé. A pro jejich pochopení a uchopení je třeba načerpat informace. Pokud možno objektivní a nejlépe z obou stran. A z oněch emocí je potřeba si vysoustružit racionální pohled. Jenom ale – jestli je to vlastně vůbec možné…

2 15.04.2016

Divná kniha… Mám rád dobrou gastronomii a cestování. Tato kniha slibovala obé v zajímavé kombinaci. Ale nabízí jen jakousi směs temného monologu o bolesti a nemoci, prokládanou jídlem. Tu a tam je to zajímavé. Ovšem velmi spoře. Spíše vás přejde na jídlo chuť. V anotaci se píše „jakási polemika s Jonathanem Safranem Foerem…“– no tak to rozhodně ne. Foer píše lehce a je plný humorného nadhledu a světla. Z Food Junkie vám bude zima a moc se nezasmějete. Ani jsem to nedočetl.

15.04.2016

Že já se vždycky nechám nachytat… Poslední dobou často cestuji vlakem – dlouhé cesty. A to je dobrý čas na odpočinek a zábavu v podobě nenáročné knihy. A tak jsem opět sáhl do nitra své čtečky a vykutal Deavera… Mno…

Jeden můj kamarád se živí jako bavič. Entertainer… má napsáno na vizitce. Tu a tam se objeví v televizi, jeden čas měl dokonce svůj pořad. Ale základem jeho obživy je – bavení. Objíždí republiku s jedním kufrem plným převleků a jedním CD diskem s hudebním podkladem. Během večera imituje zpěváky a je při tom vtipný – bez ironie. Dělá to od dětství – vyrůstali jsme v jednom paneláku, tak vím, o čem mluvím. Nedávno zavítal do naší vesničky střediskové a tak jsem se samozřejmě na něj zaběhl podívat. Skvělý, bezchybný hlas. Humor není bez nápadu. Prostě – entertainer, profesionál. Zasmějete se, ale za hodinu nevíte, kdo to byl a co dělal. Nedávno vydal CD se svojí tvorbou. Bez humoru. Bez imitace. Jenomže člověk od něj tak nějak podvědomě čeká, kdy začne blekotat jako Sobota, nebo kdy předvede Elvise. Sám o sobě nefunguje…

A přesně takovým entertainerem je Deaver. Profesionál v béčkové sféře. Jeho knihy jakoby imitují skvělé thrillery. Nesmíte u nich ale moc přemýšlet. Tu a tam přeskočíte nudnou část – protože autor se rád kochá dlouhými zbytečnými dialogy. Věci se dějí na hraně logiky. A především – všichni jsou geniální. Ať kladní či záporní hrdinové. Kdysi běžel v televizi seriál MacGyver. Chlápek, co všude byl, všechno znal a všechno uměl. Ferda Mravenec křížený broukem Pytlíkem. Náramně jsem se tím seriálem bavil… Masochisticky… Asi jako Ignácius Reilly, když navštěvoval kino. Pokud nevíte o čem je řeč, doporučuji Pulitzerovou cenou oceněný, dnes již kultovní, román Spolčení hlupců od Johna Kennedy Toola... :-)

1 15.04.2016

Líný a volný – jak libě to člověku zní. Je také úžasné zjistit, že to, o čem si celý život myslíte, že je to váš osobní hendikep, může být naopak výhrou. Že existuje velké společenství lidí, kteří jsou na tom stejně, nebo minimálně podobně. Lenosti se dnes říká učeně prokrastinace a společnost ji odsuzuje. Makej, nezevluj, vydělávej, hoň kariéru, vydělávej, poslouchej šéfa, nekuř, nepij, vydělávej, je to dobré pro tebe, rodinu a pro celou společnost. Nasrat! Tedy pardon… řeknu to jemněji – mě se ale moc nechce. A pokud to cítíte také tak, a pokud večer bijete hlavou o futra a zpytujete svědomí, cože jste zase neudělali, nestihli, odložili na zítra atd., zkuste si přečíst tuto knihy. Ne, není to univerzální návod a ne, nevyřeší to jakýkoliv váš životní problém. Není to kniha z řady těch „motivačních“. Ale je to milý pohled na věc a může vás to inspirovat, jak se pomalu a lenivě odpojit od „systému“.

6 15.04.2016

Víte – já tyhle divný brouky mám celkem rád. V české literatuře je to třeba také Jan Křesadlo. Kahudova kniha má ale dvě vady… Za prvé – autor trpí slovní samohanou a jaksi se nechce vzdát žádného svého výronu. Kdyby byl o generaci či dvě mladší doporučil bych mu blog. Myslím, že by byl nadmíru úspěšný. Ony ty kousky nesourodých textů jsou častokrát vskutku čtivé, ale když jich je v knize tolik, člověk se té houštině slov ztrácí. A za druhé – Kahuda se rozhodl, že si to prostřednictvím této knihy vyřídí s celým světem, nebo alespoň s kdekým v české kotlině. Trochu z toho čpí hořká křivda a odér zneuznaného jedince, který sice nechce být oslavován, ale zároveň touží po poklepání po rameni. Čert aby se v té "houštině" vyznal… Ale odmyslíte-li si tyto věci, jedná se opět o excelentní text.

1 15.04.2016

Je to po všech komplikovaných Deaverech a seveřanech balzám na duši – dá-li se to tak o docela kruté detektivce říci. Takový pitaval... Ale Dán dokáže příběh zlehčit příjemným humorem. Partička policajtů vám bude – a to je vlastně také balzám na duši – sympatická a Krauzovi budete fandit. Zasvěcený vhled do (slovenské) zločinecké galérky, nebojácný pohled pod pokličku (jedno z jaké země) politiky je bonusem.

Doporučuji Dána čísti v originále - tedy ve slovenštině... Překlad tomu pár procent ubere...

11 15.04.2016

Takže jak je to s tou „knihou roku“? No Flynnová to opravdu není (viz anotace nakladatele). Dobrý nápad, vcelku dobře to šlape, ale bystrý čtenář bude zhruba ve dvou třetinách víceméně tušit pointu a nezbude mu, než to s autorkou doklepat až do konce a ujistit se o tom.

Protože často cestuji vlakem, ocenil jsem dobře napsané „železniční“ pasáže. Velmi rád poslouchám ve vlaku hudbu a okno používám jako videoklip. A i když jednou tratí jezdím často, má krajina s novou písničkou také novou podobu, novou náladu, nový příběh. A obézní nezaměstnaná alkoholička Ráchel si ten svůj příběh také našla…

4 15.04.2016

Čekal jsem (na základě předchozí knihy), že budu zklamán a… a víceméně jsem byl. Možná jsou to pro dnešní generaci takové novodobé povídky Šimka a Grossmana. Také jsme je ve své době hltali a chlámali se tomu a dodnes používáme jejich nejlepší hlášky. Dle mého ale Jonasson tlačí na pilu moc, nebo alespoň ve špatném úhlu. Je tam samozřejmě pár velmi dobrých fórků, ale musíte je pečlivě hledat v labyrintu dalších méně povedených. Velkou část knihy jsem jenom prolistoval…

2 15.04.2016

Pár "kingovských" příběhů z dětství potěšilo. Psaní o psaní ale spíše „pobavilo“. Můj dobrý přítel je renomovaný spisovatel, dramatik, textař, novinář atd. – prostě multipsavec, jak už to u této profese bývá. Je držitel státní ceny za literaturu, na náměty jeho knih byly natočeny již dva večerníčkové seriály, nominován na další všeliké ceny, jeho hry můžete slyšet v rádiu, téměř každý rok mu vyjde nová kniha v renomovaném knižním domě. A při tom všem ovšem musí chodit do práce. Spisovatelství v Česku neuživí takřka nikoho. Dokážu si proto živě představit, co by panu Kingovi na jeho rady řekl…

A cože to svým kolegům Steaphen King radí? No zhruba toto:

- ráno po opulentní snídani se zavřete do své pracovny, která je umístěna v klidné části domu. Nebojte se za sebou zavřít dveře, zatáhnout závěsy a pustit nahlas muziku
- pište do oběda, případně do brzkého odpoledne
- podvečer věnujte rodině, dětem, sportu – no prostě svým zálibám…
- dopřejte si dobrou večeři, koukněte na dobrý film, přečtěte si dobrou knihu
- to dělejte každý den – snad krom neděle

Asi tak milý Pavle… (viz heslo Pavel Brycz)

Jinak samozřejmě jako fanoušek jsem spokojen, že můj oblíbený autor má čas psát... Jen mě mrzí, že je to o tolik pomaleji, nežli já umím číst...:-)

9 15.04.2016

‚Vůbec nechápu, proč nám říkají „vlčí děti“. Spala jsem dlouho v lese pod větvemi statné jedle a vedle vlčí nory… trvalo chvíli, než jsme si na sebe zvykli. Pak se objevila vlčata. Vlčice se o ně starala, hrála si s nimi, krmila, hladila, olizovala… Já to nikdy nezažila. Takovou lásku a starostlivost. Matka umřela hlady. Otec byl neznámo kde. Sourozenci mě vyhnali z domu, když mi bylo asi sedm let kvůli tomu, že jsem jim snědla kousek chleba. Toulala jsem se a žebrala. V létě, v zimě. Měla jsem neustále hlad. Asi v deseti mě poprvé znásilnil sedlák, když mi předtím dovolil spát ve stodole… Kradla jsem a bila se. Bila jsem se o svůj život… Že prý člověk člověku vlkem… Ne, vlci žijí ve smečce, starají se o své mladé, chrání je, společně loví… Ale lidé? Ne… Člověk člověku člověkem řekla bych…‘

Tak bych možná parafrázoval monolog malé Liesabeth. To není příběh ze středověku. To je příběh nedávného minulého století. Příběh děsivý a fascinující. Děsivý v tom, jak dokážou být někteří lidé krutí. Fascinující v tom, jak dokážou být někteří lidé silní. Zbabělí ale i stateční. Ale také nevšímaví. Je to příběh, který vás nutí zpytovat sám sebe – a to má málokdo rád. Jak bych se zachoval já? Co bych dělal? Pomohl bych? Nebo ublížil? Neustálý boj mezi svědomím a vlastní zbabělostí a pohodlností. Už jenom to, že takové věci v tomto režimu a v této době – alespoň v nějaké velké míře – nemusíme řešit je obrovitánský blahobyt. Jenomže ono to už dlouho nebude trvat. Nikdy to dlouho netrvalo. Blahobyt, mír pokoj, nadbytek… Už se zase vytváří hradby, a ze stínů vylézají strach a zlo. Kdo je s námi. Kdo proti nám… A tak je důležité poslouchat takovéto příběhy. Protože se stále dějí. Ne kdysi a ne kdesi. Bohužel tady a teď…

6 15.04.2016

Dobrých rad není nikdy dost… Pokud se chystáte do Skotska, určitě si přečtěte. Ale doporučuji i těm, kdo cestovat nikam nechce. Je to milá kniha. Je z ní cítit láska ke krajině, která se MIllarovi stala novým domovem. Je z ní cítit taková pokojná moudrost staršího zkušeného muže. Ostatně je to i kniha o radostech staršího zkušeného muže. Dobré jídlo, skotská whisky, golf, historie, cestování… A psaní neturistického průvodce Skotskem…

3 15.04.2016

Tohle je jedna z knih, u které kdybych se řídil obalem, tak se jí snad ani nedotknu. To ostatně platí pro celou sérii knih Martiny Cole v české verzi, která trpí nedostatkem vkusu nakladatele. Je to samozřejmě čistě subjektivní pohled - netuším, jaké mají knihy prodeje…

Někdy před lety jsem koupil ve zlevněném balíčku i jeden titul právě od Martiny Cole aniž bych tušil o co jde. Byl to tuším Maniak. Co vím však jistě, že mě její styl zaujal. Líbil se mi její sžíravý a až na hranu jdoucí popis zásadních postav. Dodnes si vybavuji nechutnou manželku onoho maniaka a v hlavě mi uvízly některé situace, které dokázala Cole skvěle ztvárnit. A protože má paměť se chová dosti svévolně (a svéhlavě), dám na to, když si něco zapamatuje. Pořídil jsem si tedy několik dalších knih - bez ohledu na jejich brakovou, nebo možná lépe řečeno hloupě kýčovitou, podobu. A protože jsem dočetl Beštii od Dominika Dána přišlo mi příhodné pokračovat Bestií další…

A mé očekávání se víceméně potvrdilo. Cole tu opět sahá svým postavám až na dřeň, samozřejmě především té hlavní - Bestii. Není to žádná velká literatura. Ale to přeci čtenář v této kategorii nečeká. Přesto se skláním před tou neúprosnou silou, s kterou autorka pitvá hrdinky a hrdiny knihy. Libí se mi jak dokáže vyhmátnout jednotlivé nuance charakterů. Jak je umí nemilosrdně použít, proplést, zamotat. Člověk má tendenci si říkat - no tohle v realném životě nepotkám, jenomže v koutku duše víte, že to může být (a leckdy skutečně bývá) ještě horší. Není to ani žádná mimořádná detektivka či snad thriller. Je to poměrně svébytný útvar - asi se tomu říká psychologické drama, ale to mi nějako nejde z pusy… Ale na škatulce houby záleží…

Odvážil bych se říci, že to má takový kingovský nádech… tedy bez té vší magičnosti a bez jakéholiv náznaku nadpřirozena. A to je možná ještě děsivější…

1 15.04.2016

Mí blízcí přátelé mají jako koníčka moderní historii. Sypou data a příběhy. Orientují se v dějích a postavách. Mě to nikdy moc nebralo, ovšem ten deficit vědomostí tu a tam zacítím. A tak jsem se nechal nalákat na tuto knihu jednak anotací, a jednak proto, abych načerpal nějaké informace.

Snad si řeknete, že beletrie není tím pravým pramenem informací. Možná. Ale vědecká pojednání a knihy plné dat číst nebudu. Mám rád příběhy. Mám rád, když se příběhy vypravují. A příběh Josefa Vinicha jsem si poslechl s chutí…

Věcem označeným “podle pravdivé události” jsem se docela vyhýbal. Asi to ve mně vypěstoval minulý režim svým “nastavováním zrcadel”. Dnes naopak skutečné příběhy vyhledávám. On sám život je opravdu nevyzpytatelnější a pestřejší než cokoliv vymyšleného. Ale takový příběh potřebuje dobrého vypravěče. A tím Andrew Krivak je. Dokáže to poměrně úsporným způsobem. A přesto se dozvíte vše podstatné. Nakouknete do doby před první světovou válkou, do slovenských hor, do života chudých horalů. Doputujete na jižní frontu Velké války. Do italského zajetí. Po válce se vydáte na dlouhou pouť zpět domů a následně za oceán. Prožijete zdánlivě obyčejný život chlapce a muže ze začátku minulého století. Ale… Ale nakonec zjistíte, že i ten nejobyčejněší život je nabytý fascinujícími drobnostmi. Že i ten nejobyčejněší člověk prožije velké věci - radosti i tragédie, lásku i nenávist, bázeň i odvahu. A jestli jsem také načerpal nějaké informace, které budu moci přihodit v debatě s přáteli? Inu - myslím že pár se jich najde. Ale už to nepovažuji za důležité. Raději jim převyprávím příběh jednoho chlapce ze slovenských hor…

4 15.04.2016

Od této autorky - americké novinářky - jsem v češtině našel ještě další dva tituly: neautorizovaný životopis Dana Browna a Psi ve válce (odvaha, láska a loajalita vojenských služebních psů). Kniha o Kingovi je také neautorizovaná - jak “skromně” autorka přiznává v úvodu - ale okamžitě dodává, že o ní King ví, a že proti ní nic neměl… Hmmm…

Modus operandi této dámy je tedy jasný: vyber si někoho (nebo něco) co má zatraceně hodně fanoušků. Sedni k PC a vygoogluj co jde. Poslepuj to a vydej… vono se pár tisíc lidí chytí… Buďme upřímní - funguje to bezchybně dokonce i v té naší malé české kotlince.

- (...) Spisovatelka a novinářka, napsala za pětadvacet let své kariéry několik desítek knih na nejrůznější témata (cestování, jídlo, víno, hřbitovy…!). V poslední době se věnuje převážně biografiím, k nejúspěšnějším patří právě životopis Dana Browna nebo kniha o Barracku Obamovi... - (zdroj Wiki)

Nečekejte tedy, že se dozvíte něco, co už nevíte. Všechno už je někde napsáno, všechno je nějak povědomé. Co mě děsí je to, že takovýchto knih je spousty - knihy o Kingovi, o Kingovo díle, pojednání co chtěl autor svými díly říci atd, atd… Bývají to docela i bichle. A co mě děsí ještě více je to, že si tyto knihy skutečně najdou obrovské množství čtenářů - ostatně - i já si to nakonec přečetl, i když tak trochu s despektem a zvědavým masochismem.… Tím pádem docela rozumím, proč se King tímto fenoménem - fanoušci versus jejich idol - ve svých románech dosti často zabývá. On to totiž může skutečně někdy být horor… :-)

4 15.04.2016

Žádné iluze o světě nemám… Zejména o světě mocných a bohatých. Informace, které Glenny v knize shrnul člověk povšechně zná, ale takto napěchované na jednom místě a pěkně srovnané v kontextu to samozřejmě zapůsobí na emoce daleko více. Také mi je jasné, že novinář pouze klouže po povrchu, a že další vrstvy informací k obyčejným lidem neproniknou. A nakonec je třeba si říci, že (dle mého) to, co známe z filmů a knih se skutečnosti přibližuje pouze letmo - skutečnost je totiž neúměrně horší, drsnější a krutější… Možná ji ani znát nechceme. Lépe je se šmrdolit ve svém obyčejném bezvýznamném životě a o těchto věcech nepřemýšlet. Kupovat si levný hadry a elektroniku nebo cokoliv a žít v blažené nevědomosti o tom, že existuje dětská práce, drancování přírody kvůli surovinám, novodobé otroctví či války. Možná bude úplně nejlepší si něco šlehnout… a podpořit tak standardní fungování světa. Protože až se konečně přestane lhát, krást a vraždit kvůli moci a penězům, tak se zeměkoule zastaví a propadne se kamsi do černý díry… A Vogoni budou moci konečně natáhnout tu svou mezigalaktickou dálnici… Takže - NEPROPADEJTE PANICE…

4 15.04.2016

Přestože někteří recenzenti vyčítají Janu Němcovi přílišnou jazykovou ekvilibristiku, která zatlačuje samotného Drtikola do pozadí, já říkám pravý opak. Právě ony pasáže mě tahaly do čtenářského nebe. Dojímaly mě a jitřily mé podrážděné emoce. Přinášely mi uspokojení a pocity osvícení.

Ta kniha mi přišla do ruky právě v době, kdy jsem dokázal procítit veškeré nuance nešťastných lásek, kdy jsem se dokázal vcítit do mladého fotografa, ale i do Františka Drtikola vyzrálého, uchylujícího se k okultismu, mystice a východnímu náboženství. Světlo všech těch slov se mi vypalovalo na temnou stranu mé duše. Všechno to světlo ve mně rezonovalo díky alikvotním tónům chrámového gongu, na který dokázal František Drtikol hrát hodiny a hodiny. Prostě – správná kniha ve správný čas. Přeji vám podobně „světelný“ čtenářský zážitek…

7 18.09.2015