DriftBooks komentáře u knih

Manželka mi neustále říká, že jsem pesimista. Já jí odporuji tím, že jsem realista. Teď jsem pochopil, že jsem vlastně empirik. Empirik neustále pochybující a nepodléhající platónskému mámení. Nezasažený zavedenými modely. Nebo tak nějak… Asi…

Prostě a jednoduše řečeno - víme, že nic nevíme. Nevíme, co víme… A nechceme si přiznat, že dějinné události si tak nějak jedou po svém, přestože si budujeme kult člověka rozumného coby hybatele dějin. Vesmír funguje na „černé labutě“. Vhodíš nepředvídatelnou událost a vypadne nepředvídatelný výsledek. Jenomže lid si žádá pořádek a disciplínu. A ti, kteří se tváří, že všemu rozumí a proto mají právo svůj lid vést vstříc zářné budoucnosti – vědci, politici, ekonomové a další podobní – rádi a sebejistě poskytnou naději, pořádek a jasně danou představu. A že se tu a tam (tedy asi jen v 99%) něco podělá? A že je to jinak? A jak to, kurňa, ti chudáci měli vědět? Za to oni nemůžou – to ten, onen, to, ono, Bůh, Marťani, spécie, subspécie, rody, nadrody… a tak dále. Ale hned vzápětí jsou připraveni říci vám, jak to skutečně bude… Teda pokud se to zase neposere…

Kniha je vcelku zábavná, ač tu a tam trochu sebestředná (ve smyslu já to vím, že vy nic nevíte a já i když nevím, tak jsem si tím alespoň jistý…), ale myslím, že je vlastně pravdivá. Nebo lépe řečeno – odpovídající mému naturelu. Takže pokud vás zajímá svět tak trochu entropický, pochybujete-li o sobě a o všem kolem sebe a nebojíte-li se bořit zavedené modely myšlení – vzhůru do čtení…

2 18.09.2015

Na Šumavě bydlím přes deset let a pocházím ze severočeského Mostu. Své dětství jsem trávil u babičky v Loučné na úpatí Krušných Hor. Sudety jak vyšité. Odmalička jsem rád poslouchal babiččino vyprávění. A tak nějak se do mě (bohužel) vryla i její nechuť ke všemu německému, její strachy a její smutek. Vyhnali jí z domova, zabili jí tátu – prostě klasický válečný příběh z pohraničí té doby. Samozřejmě měla despekt i k ruským vojákům, ale o tom se moc nevyprávělo – byla doba tvrdé normalizace a takovéto věci se dětem neříkaly. Ale když se babička rozpovídala, moc štráchů si nebrala. Nebrala si servítky ani před svou sousedkou – Němkou, která se odsunu vyhnula. Česky uměla tak napůl a častokrát seděla s námi v kuchyni, a s potutelným úsměvem poslouchala babiččino láteření na nacisty. Ohledně odsunu – dnes se říká vyhnání – jsem měl tedy jasno. Bylo to správné. Němci dostali, co si zasloužili. A v následných letech toto téma z mého života zcela zmizelo a vrátilo se znovu až tady, na Šumavě. Vrátilo se vlastně do celé společnosti se snahou toto období našich dějin znovu uchopit a pochopit, se snahou omlouvat se a najít rozhřešení. Ale ono to (dle mého) nejde. Vše se dělo v jistém kontextu a potřeba to stavět do kontextu jiného je lichá. Ale to je asi debata na delší dobu a jistě značně rozporuplná
.
Příběh Promlčení je postaven právě na tomto tématu a mám mírnou tendenci říci, že trochu vykalkulovaně. Ale na druhou stranu – je-li to téma ve společnosti žhavé a citlivé, proč se ho nepokusit zpracovat po svém. Je pouze a jen můj problém, že mi debata okolo toho již trochu leze krkem…

Jinak jsem přesvědčen, že Jiří Březina má ve svém žánru velký potenciál. Zatím to ještě tu a tam skřípe, postavy jsou trochu nevěrohodné a nevyvážené, zejména pokud srovnávám s nedávno přečtenou knihou Dominika Dána (Moucha - shodou okolností také z „devadesátých let“), kde je znalost policejního prostředí zjevná a posouvá vše o „level“ výše. Ale Promlčení se čte bez zádrhelů a celkový dojem je opravdu dobrý.

Bohužel jsem neměl v ruce knihu tištěnou. Koupil jsem elektronickou verzi, a když mi Kindl řekl, že mám za sebou 75% příběhu, měl jsem pocit drobného zklamání – vždyť se to sotva začalo… Možná, že by fyzická kniha tento pocit eliminovala – nevím… Ale nakonec se do knihy vešlo vše, co bylo potřeba, a veškeré čtenářovi potřeby byly ukojeny. Knihou se line „promo linka“ na další příběh tak si na něj počkám, a budu sledovat, kam se tento nový talent české detektivky posune…

6 18.09.2015

Knihy Karin Fossumové mám vcelku rád a většinou nezklamou. Tento příběh je ukázkou toho, že dobrý „thriller“ lze napsat i bez bestiálních a tajuplných vražd a že děsivé věci dokáže do našeho života přinést i zdánlivě triviální čin. Pohled na to, jak se životy lidí drolí díky krutému žertu labilního mladíka, je fascinující a bohužel zcela představitelný...

1 18.09.2015

Mno... Tana French byla přednedávnem příjemným zjevením v severské vlně. Zhltnul jsem její knihy V lesích, Podoba a Na Věrnosti s chutí a těšil se na další pokračování. Pak jsem na ní v záplavě dalších knih pozapomněl a narazil na ni náhodou ve své čtečce… Ano – je mimochodem docela zábava brouzdat vlastní čtečkou a zjišťovat, jaké knihy jsem si to vlastně pořídil s tím, že hned, hned jak bude čas, si je přečtu, a ony se zatím v hierarchii noří stále hlouběji a hlouběji kamsi do sklepů harddisku, kam se člověk podívá tak jednou ročně když se nudí cestou vlakem a hledá něco extra, co by ho nakoplo…

Takže jsem z datového undergroundu vytáhl do světla displeje právě knihu Ztracený přístav a tetelil se, protože shodou okolností jsem zaznamenal, že vychází další titul od Tani French – Místo pro tajnosti - a já tak budu plynule pokračovat ve čtení…

Jenže – jako bych četl knihu od někoho jiného. Nebo spíše – jakoby po úspěchu tří knih nakladatel tlačil na autorku a ona sáhla do šuplíku a vytáhla cosi, co psala, když jí bylo čtrnáct, trochu to upravila a šup s tím na trh dokud jméno Tana French prodává. Nevím. Dokonce jsem začal číst jinou knihu s tím, že se ke Ztracenému přístavu už nevrátím. Nakonec mi tedy zvědavost nedala a dočetl jsem to, ale pachuť nespokojenosti tam prostě zůstala – kdyby to byl debut, tak bych možná dokázal být shovívavý, ale takto nevím, nevím...

Ale dám Taně French ještě šanci a pustím se do nedávno vyšlých Míst pro tajnosti... :-)

18.09.2015

Záliba v postavách policistů, či soukromých detektivů, kteří jsou nepříjemní a mají problémy s alkoholem a s lidmi, je v tomto typu literatury docela běžná věc. Tady máme také jednoho. A pak jednoho vesnického poldu, ze kterého se nakonec vyklube pěkné kvítko. Jinak je to docela „mile“ napsaná kniha. Tu a tam mě dokonce rozesmála díky zajímavým slovním obratům a přirovnáním. A navíc - protože žiji už také pár let na vsi - mě bavil ten značně nemilosrdný pohled na venkov z pohledu zmíněného nerudného detektiva Marvela. Inu – bukolická krajina, samá bílá ovce, ovšem ve stádu se vždy najde i nějaká ta černá... :-)

1 18.09.2015

Začátek mě malinko bolel – a to doslova. V knize je hrozně malý font a já už asi potřebuji brýle. Takže jsem po ránu nezvládal svých pár obvyklých „toaletních“ stránek. Zrak se mi zostřuje tak po desáté… V tomto případě zlaté e-knihy, kde si písmo zvětším a stránku podsvítím... :-)

Jinak vcelku dobrá standardní detektivka, Nasypete nějaké hrůzné úmrtí, trocha sociální nerovnosti, špetku osobních problémů, dosladíte smutkem, nostalgií a rodinnými tragédiemi a nakonec zahustíte týpkem, co ho nikdo nemá rád a který vopruzuje všude a všechny a který to nakonec samozřejmě vyřeší. Inu – proč ne...

2 18.09.2015

Přistupoval jsem ke knize trochu se skepsí. Přeci jen „Kniha Zlín“ umí udělat z komára velblouda – tedy jinak řečeno umí skvěle marketing a své knihy tlačí do světa na všech frontách a s velkou pompou, ač se kolikráte jedná o tituly, které by díru do světa zrovna neudělaly. Ale Skála si nakonec našla cestu do mého Kindla a já se jal jí ztéci…

A nelituji. Opravdu skvělé. Máte pocit, že tohle musel spisovatel zcela jednoznačně prožít na vlastní kůži. Tohle si přeci nevycucal z prstu… Ten pocit autentičnosti dodává knize sílu. Ovšem v závěrečném poděkování se dozvíte, že Peter May na ostrov „jen pět let“ dojížděl. Obdivuhodné. Navíc o lovu mladých terejů jsem viděl kdysi (nelichotivý) dokument a to onen pocit reálného ještě posílilo.

Detektivní motiv je víceméně nedůležitý a pouze rozehrává celkové drama (kritika si pro tento žánr vytvořila škatulku tzv. literary crime, tedy krimi s přesahem do „krásné“ literatury). Více nemá cenu prozrazovat. Přečtěte si to – a to rychle - než to zase „zprzní „ filmaři :-)

7 18.09.2015

Kniha je opravdu jen pro hloubavce, kteří se pohybují na hraně gastronomie. Neobsahuje žádné extra nové a převratné informace, jen jsou hezky poskládané a proložené vtipnou omáčkou. A přestože v úvodu autor upozorňuje, že ji nepsal pro vegetariány, jste-li standardní „masožrout“, který si nehodlá svou flákotu zkazit přemýšlením nad tím, odkud pochází, knihu ani neotevírejte. Ale není-li vám lhostejné co jíte, rozhodně doporučuji k přečtení.

7 18.09.2015

Při čtení této knihy jsem pochopil, co mi bylo sympatické na Dominikovi Dánovi. Vrah byl obyčejný ušmudlaný číšník, policisté - s trochou nadsázky – tak, jak je známe ze života, a případ nakonec v podstatě vyřeší „vožralej“ myslivec (viz kniha Moucha). Bylo to nekomplikované a domácké a přitom to nenudilo. Zato kniha Ďáblova slza je přehlídka složitých veletočů, má desítky konců a pachatel několikrát zemře, aby ještě vícekrát obživl.

Chápu, že v záplavě knižních detektivů je těžké zaujmout. Deaver na to ale jde zvláštním způsobem – vymyslel detektiva, který se nemůže hýbat: „Zamýšlel jsem vytvořit holmesovskou postavu, která používá spíš mozek než tělo," říká autor o detektivovi. „Řeší zločiny tím, že o nich raději přemýšlí, než aby jako jiní střílel, běhal a po barech úskoky tahal z lidí svědectví." Já si nemohu pomoci, ale Lyncoln Rhyme mi evokuje představu mluvící hlavy mladého Hrušínského v úspěšné české komedii Dívka na koštěti… Ale bať. V Ďáblově slze hraje pouze drobnou nevýznamnou roli, ale ono „holmesovské“ v knize přerostlo v parodii sebe sama.

Hlavní zloduch je (jak jinak) geniální, šílený, nesmiřitelný, krutý a já nevím ještě jaký. Dopředu dovede odhadnout do detailu veškeré postupy policejního týmu a nastražit pasti přesně tam, kam policisté přijdou. Tým vyšetřovatelů vede neméně geniální (šílený atd.) písmoznalec, který podle napsané tečky za větou dokáže vykouzlit přesný pachatelův popis, dokáže odhadnout všechny jeho myšlenky na deset let dopředu (samozřejmě i dozadu) a navíc je tak kladný, jak jenom kladný může být otec samoživitel, starající se o dvě malé děti. Do tohoto guláše si přidejte špetku politiky, závisti, odvahy, zbabělosti, překomplikovaných motivů a různě traumatizovaných lidí – protřepat (nemíchat) a voilá – máte na světě „ultrakrutosuperpřísněšílený“ hollywoodský spektákl.

Konec jsem jen prolistoval, už mě to vážně nebavilo. Vzpomněl jsem si při něm na závažné divadelní drama Járy Cimrmana „Hodina pravdy“, jen ten „Vichr z hor“ chyběl… :-)

1 18.09.2015

Tohle jsem musel udělat... Po Divočině (viz Divočina - Cheryl Strayedová) si dát podruhé Appalačskou stezku. Cheryl se o ní zmiňuje a já si vzpomněl právě na cestopopisky Billa Brysona, které mám velmi rád. Ale pozor – je to diametrálně jiný příběh. Jeho podtitul je „poněkud neuctivá kniha o toulkách americkou divočinou“ a to sedí…

Dva postarší dobrodruzi putují spíše od hospůdky k hospůdce, neřeší peníze, a když už to nejde, tak s tím prostě seknou. Pak je tu pár krátkých vhledů na zajímavé části trasy. Je to spíše takový netradiční turistický průvodce, než kniha plná emocí jako je Divočina. Jenže... jenže Bill Bryson má prostě proříznutou hubu, břitký ironický humor a vkusný nadhled. Takže se královsky pobavíte.

Shodou okolností měl letos v lednu premiéru film „A Walk in the Woods“ na motivy této knihy. V hlavních rolích Robert Redford a Nick Nolte. Ohlasy kritiků jsou spíše průměrné, film v září zamíří do americké distribuce. Ale radím vám – dejte raději knihu.

1 18.09.2015

Tuto knihu jsem začal číst ve vlaku cestou na slavnosti piva. Venku tropy a vlak plný skupinek dovolenkářů. Povětšinou partičky mužů s batohy. Rozevlátí, rozesmátí, v rukou plechovky piva, nad sebou obrovské batohy. Palubou se nesly veselé hovory, z otevřených oken sálalo léto a nálada byla plná radosti a svobody. Sám jsem byl naladěn značně optimisticky s vidinou dobře prožitého dne. Kdy jindy si začít číst podobnou knihu, jako Divočina? A to i přesto, že příběh začíná velmi smutně a celkově vlastně smutný je…

Je vlastně docela legrační, že pěší turistika tak, jak ji známe, v Americe de facto neexistuje. Zatímco u nás je vlak plný baťůžkářů běžná věc, ve Státech jste za exota. S tímto pohledem jsem se už setkal v knize Billa Brysona (viz Appalčská stezka). Další věc, která mě zarazila, byl pohled na současnou americkou „chudobu“. Ne že bych si naivně představoval, že neexistuje, ale máme tak vžité představy o americkém snu, že setkání s tímto fenoménem v takovéto ryzí podobě je – řekněme – překvapující…

Příběh Cheryl „Zbloudilé“ (rozhodně se mi knižní překlad líbí více než filmové „Zaběhnutá“) je fascinující, je skvěle napsán a z té dlouhé řady letošních knih znatelně čouhá vysoko nad průměr. Jednoznačně prozatím můj kandidát na „knihu roku“ 2015…

Dlouho jsem přemýšlel, zda se kouknout i na zmíněný film, ale nakonec jsem neodolal. Samozřejmě – je to jen velmi slabý odvar knihy, ale vcelku dobře natočený. Pokud ho ale dáte, aniž byste si knihu přečetli, přijdete o 90 procent zážitku.

Nemá cenu více psát – snad jen – tohle si rozhodně přečtěte :-)

12 18.09.2015

Mno… Sádrový trpaslík na obálce coby atribut češství… Pokud si pamatuji, tak tyhle trpajzlíky prodávali vietnamští obchodníci především německým zákazníkům, byť v českém pohraničí. A tak nějak je to s celou knihou. Je plná stokrát omletých klišé. Dozvíte se, že jsou Češi nadržení nevkusní Švejkové, co neumí ani pořádně nadávat (bo ty lepší národy vystrkují na všechny svá přirození – fuck – kdežto my jen vystrkujeme výsměšně prdel – do prdele), neumí vařit, jsou permanentně naštvaní, vše jenom zlehčují (především sami sebe) a k tomu všemu navíc ještě prdí (což jiné národy zřejmě ne).

Asi po dvaceti stránkách jsem chtěl knížku odložit, ale nakonec jsem ji přeci jenom přelouskal. Přes neohrabanost a těžkopádné oslí můstky se tu a tam člověk pobaví, tu a tam zamyslí a tu a tam lze autorovi i dát za pravdu. Ale že by to byl nějaký významný text, který změní můj pohled na svět, na Česko, na národ či na sebe sama? Hmm… spíše asi „prdlajs“…

2 07.06.2015

Je to první „bondovka“, kterou jsem četl. Filmy mám velmi rád. Jsou to luxusní pohádky pro dospělé. Ale číst to – nevím, dlouho jsem se obával, že budu zklamán. A tak elektronická verze 007 dřímala v mé čtečce asi tři roky.

Jeffery Deaver je dělník detektivní literatury. Pár kousků jsem od něj přečetl a jedná se určitě o lepší průměr. A tak se nechám zlákat do kosmopolitního Londýna a pak přes střední východ do Jihoafrické republiky.

Bond. James Bond. Je mi jasné, že Deaver zřejmě musí zachovat jisté atributy, které k agentovi s povolením zabíjet patří. Ale možná právě to je tak trochu na škodu.

Jinak je příběh o úchylném obchodníkovi s odpady docela zajímavý. Nahlédnutí do tohoto „smrdutého“ byznysu z poněkud bizarního úhlu pohledu přinutí člověka zapřemýšlet co všechno by mohlo být (nebo už dávno je) možné.

A jak už to v těchto pohádkách bývá, hlavní kladný hrdina všechny pobije, pomiluje ženy, usrkne Martini, upraví si kravatu, a na světě je zase o jednoho slizkého zloducha méně…

07.06.2015

Není to tak dávno, co jsem s kolegou vedl debatu o tom, zda je nutno historii vykládat stroze, pouze s pomocí daných faktů a dobových záznamů, anebo zda je relevantní (a potřebné) používat i vzpomínky jednotlivců, jakousi osobnostní historii a vytvářet tak pestrou mozaiku té které doby. Shodli jsme se na tom, že výklad musí vycházet z kontextu toho, pro koho je materiál připravován (což v překladu znamená, že jsme se pohádali jako koně a nikdo nevyhrál :-)

Kniha Doba z druhé ruky je úžasnou ukázkou toho, jak historické události vnímá každý člověk úplně jinak, jak prožité hrůzy dokáže jednotlivec přetavit do neuvěřitelných konstrukcí, ze kterých tyran vyjde jako hrdina a naopak, jak osobní radosti i tragédie formují „osobnostní“ historii, která se zcela rozchází s holými fakty. Je důležité tyto hlasy slyšet. Je poučné nahlédnout do hlavy tomu či onomu a odkrýt jemné nuance života. A je rozhodně nezbytné tuto „paměť lidstva“ zaznamenat a šířit ať už pomocí knih, dokumentů, filmů či jen vyprávěním v hospodě. Kniha je to prostě úžasná, šokující, dojemná a tu a tam dokonce s nádechem grotesky. Holá historická fakta a události tu ožívají v desítkách podob. Prostě - theatrum mundi minoris...

26 27.05.2015

Byla to těžká doba. Smrt, bída, ztráta snad všeho co člověk ztratit může. Vlastně všeho ne. Ta kniha je o naději a o lidské nezdolnosti. Víra, že zas bude dobře a záleží jen na tom, jak se postavíme osudu čelem. Tím se to liší od dneška. Čekáme, že nám pomůže stát, úřad, sociálka. Chceme tohle a nebo tohle a pokud možno hned. Lidi tenkrát stáli nohama na zemi a věděli, že co si neudělají, nebudou mít...

14.04.2015

Známá místa, známí lidé, známé události a spousta fikce. To vše v jednom kastrolu řádně promíchané a upečené téměř do zlatova. No přečetl jsem to... Konec konců i já jsem se na Šumavu přestěhoval jen a jen proto, že jsem si přečetl šumavský román, ve kterém bylo spoustu reálií a ještě více fikce... více v recenzi zde: http://driftbooks.eu/sumavska-citarna-prilis-ticha-sumava/

Vzhledem k tomu, že tři „Pestří a zelení“ jsou mí kamarádi, a vzhledem k tomu, že se možná po letech chystá další díl této sociologické studie, nakoukl jsem do knihy a nakonec ji také přečetl.

Je úžasné, jak nejednoznačně vše vyznívá, jak na každý argument má Hana Librová i protiargument, pobavilo mě to, inspirovalo a v některých věcech potvrdilo mé dilema. Je v tom cítit velká poctivost a pokora před tématem.

Pokud vás tu a tam napadne otázka jaký má vlastně váš život a život vašich blízkých vliv na prostředí, ve kterém žijete, či se vaše myšlenky dokonce rozlétnou i trochu globálněji – doporučuji k přečtení.

2 14.04.2015

Ivu Pekárkovou mám rád. Tedy – mám rád její knihy. Ivu osobně neznám. Ale mám pocit jako bych znal. Trochu se jí bojím, jako ženský, která se nebojí mluvit o věcech, o kterých ženy většinou nemluví. Jó to chlapi o nich kafrají o sto šest. Většinou hrdinsky, chvástavě. Celý epopeje. Ale pak vám nějaká takováhle Iva řekne, jak to vidí ta druhá strana. Ženská. Někdy se člověk zasměje, někdy zastydí, někdy nevěřícně kroutí hlavou a úplně nejvíc si říká „ty vole, to né, ta kecá, ta určitě kecá, nějáká spisovatelka, blogerka, tahá se s kdekým, ty vago, smažka s věčně mokrou ...... , ty vole to je prostě pecka...“

Takže – trochu se jí bojím, ale… díky za ten úhel pohledu.

1 14.04.2015

Ach ju – zase na severu. Mráz jako prase, vítr, sníh a deprese. A jak jinak - brutální vražda, pohanské rituály a kriminální inspektorka se sklonem k alkoholismu. Švédsko – malé město, sociální frustrace, nechtěné kastování společnosti, zmrzlý oběšenec, beznaděj… Lůza, střední třída na pokraji bídy, separovaní bohatí, šikana ve škole i vně, strach, odevzdání a jen tu a tam záblesky světla a tepla. Chladné mezilidské vztahy… Kurňa, ta zima prostě leze seveřanům na mozek…
Ze začátku jsem se do knihy nějako nemohl začíst. Mons Kallentoft střídá polohy, osoby, příběh poskakuje, pak zpomalí, pak bliká, najednou zhasne a znovu se vynoří v námraze na oknech. Skáče se v čase i v dimenzích. Ale nakonec si na to zvyknete. Podáte se tomu chladivě tesknému rytmu a vyjde z toho dobrá detektivka. Chtělo by se říci „na dlouhé zimní večery“, ale já vám doporučuji číst raději v létě, jinak budete celou dobu drkotat zubama…

2 26.02.2015

Tato kniha je takovou tou „perličkou na dně“... Minulý rok mě podobným způsobem uchvátil „Útěk do Egypta přes království České“ Otfrieda Preusslera. Kniha plná humoru, který vás dojímá. Smějete se na plné pecky, ale slzy, které vám tečou po tváři, nejsou slzami radosti. „Zábavná kniha o lynčování…“ říká se v doslovu. Inu – asi tak…

26.02.2015