Didi1973
komentáře u knih
Smrtící bílá
Robert Galbraith (p)
Musím říct, že série s Cormoranem Strikem a Robin Ellacottovou mě naprosto dostala. Hlavní, ale i vedlejší postavy jsou perfektně napsané a mě baví sledovat peripetie jejich životů, postoje, způsob práce. Kdo spáchal vraždu, pro mě nakonec není zas až tak důležité. Objevují se zde výtky, že už jde skoro spíš o červenou knihovnu než o detektivní román. Já mám ale pořád pocit, že na červenou knihovnu je to příliš dobře napsané. Označili bychom za červenou knihovnu třeba Dostojevského nebo Shakespeara? Jediné, co bych doporučila, je snad to, že by si Strike měl dát do pořádku tu svou nohu, aby se to tam nemuselo tak často řešit. Dobře napsané tu nejsou jen postavy, ale i prostředí. V kterém jiném románu se podíváme tak skutečným způsobem do současného Londýna a různých vrstev soudobé britské společnosti? Smrtící bílou jsem četla v angličtině a musím ji z profesního hlediska vyzdvihnout i jako cenný zdroj současného jazyka. Pro kritiky rozsahu románu mám špatnou zprávu. Zatímco tento díl má cca 650 stran, díl následující, Troubled Blood, jich má 930...
Zvuk slunečních hodin
Hana Andronikova
Nádherný milostný příběh, který nedává naději na to, že člověk všechno překoná, že se přes všechno přenese. Některé věci se v životě stanou prostě jenom jednou a víckrát ne. A proto je třeba je naplno prožít, když tu jsou.
Hodiny z olova
Radka Denemarková
Kniha je zevrubným literárně-politicko-filozofickým uchopením fenoménu zvaného současná Čína. Je psána z pohledu angažované české intelektuálky, na světlo světa vynáší skutečnosti, které běžný smrtelník tuší, ale nemá čas ani chuť se jimi hlouběji zabývat. Snad až na případy, kdy se nám Čína a její vliv nepříjemně zblízka připomenou i zde v našich zdánlivě odlehlých zeměpisných končinách. Pro mě je pozoruhodné, že u nás kniha neťala více do živého a nevyvolala negativní reakce, tak jako třeba Citlivý člověk Jáchyma Topola. Čím to? Možná její nižší čtenářskou přístupností. Znám nemálo lidí, kteří ji po prvních pár stránkách odložili a už se k ní nevrátili. A to je také jediný důvod, proč jsem přemýšlela dát-li či nedat pátou hvězdičku. Mám totiž dojem, že kdyby autorka poněkud posílila literární aspekt knihy, pronikla by k více čtenářům.
Snídaně u Tiffanyho
Truman Capote
Mistrně nahozená momentka z New Yorku takového, jaký bychom chtěli aby stále ještě byl.
Slepá mapa
Alena Mornštajnová
Dějově bohatá kniha, tady si na nedostatek invence rozhodně nemůžeme stěžovat. Jinak ale vyprávěno standardním způsobem.
Kronika ptáčka na klíček (I.–III.)
Haruki Murakami
Za to, že jsem sáhla po Ptáčkovi na klíček, může Patti Smith. Ve své knížce M Train píše, jak chodila Ptáčka číst do nedaleké kavárny, jak přemýšlela, jak zjistit, kde asi stojí ten dům s vyschlou studnou a kamennou sochou ptáka, a jestli vůbec existuje. A jak nakonec, když sama koupila schátralý domek na pobřeží, tu myšlenku opustila, protože najednou měla "svoje Alamo". Patti píše, že nerozklíčovala, co ten příběh znamená a že to vlastně ani nejde, shrnout ho do jedné, dvou vět. Důležité je, že nějak na člověka působí a s ním reaguje.
Mně to ale stejně nedá. Opět, jako v Kafkovi na pobřeží, tu hraje stěžejní roli osudovost. Něco, co si člověk nevybral, ale co si vybralo jeho. Zdá se, že tu jde o vyrovnání pohledávek propojených s událostmi, které se odehrály v prehistorii hlavního protagonisty, v době dávno před tím, než se narodil. Došlo k věcem, které nebyly v daném čase vyřízeny, a které tedy přešly do jiného času. Kolektivní vina? Jde o vyrovnání energií, kdy vina moje tak docela není, ale úkol ano.
Konec světa & Hard-boiled Wonderland
Haruki Murakami
Pokud řekl někdo něco podstatného k nebezpečím, která na nás číhají v současném světě, potom je to právě Haruki Murakami a jeho Konec světa. Hlavní hrdina a vypravěč se, jak víme, živí tím, že kóduje informace pro organizaci zvanou Systém. Aby se mohl této lukrativní činnosti věnovat, musí nejprve podstoupit speciální operaci mozku, protože data se kódují tak, že je kódman prožene přes své vlastní nitro. Podařené podobenství o člověku a společnosti, ve které by se měl uplatnit. Přísně vzato není ani třeba provádět nějakou operaci. Stereotypy, na které přistupujeme, abychom v systému uspěli, se mnohdy vypálí do mozku tak spolehlivě, že bez problémů splní funkci voperovaného čipu. Člověk se nevědomky samovolně přenastavuje a mění, jeho prostor a možnosti volby se nepozorovaně za chodu zužují. A stejně tak se i vypravěč příběhu vlivem procesů v Systému nakonec nuceně octne v posledním z možných světů, ve kterém se sice netrpí, ale ve kterém taky není duše. Jeho obraz dává čtenáři, ale nikoli už vypravěči, zpětně nahlédnout, kde všude se ve světě, který známe, vlastně tato "postradatelná" komodita nachází a jak tristně chladný a beze smyslu je i při nejlepší vůli svět, ve kterém chybí.
Sběratel sněhu
Jan Štifter
Pletenec lidských osudů, z nichž na každém jednotlivém, a to i na tom zdánlivě sebebezvýznamnějším, kdysi záleželo, či pořád záleží. A to až do té míry, že se o slovo hlásí bytosti z onoho světa, protože něco zůstalo nedořešeno. Příběh si mě přitáhl a nepustil, což je pro mě známkou kvality. Žádné nadbytečnosti, žádné nesrovnalosti. Nedávno jsem četla dva další české romány s podobnou tématikou - Trýznivé měto Daniely Hodrové a Zmizení Sáry Lindertové od Kateřiny Šardické. V prvním případě strašně čpěly záhrobní věci a ač jsem knihu dočetla celou, vůbec mi nedošel smysl toho všeho. V druhém případě byl příběh poutavý, zdálo se mi, že smysl nacházím, ale závěr mé hypotézy zcela setřel, a tak nakonec nevím. Zato Sběrateli sněhu nemám co vytknout. Všechno do sebe zapadlo a mně z těch osudů úplně přeběhl mráz po zádech.
Mona
Bianca Bellová
V nemocnici, kterou pomalu ale jistě pohlcuje okolní příroda, se protnou osudy zdravotní sestry Mony a mladičkého smrtelně zraněného vojáka Adama. Nevím proč, ale nějak se mi do toho teď promítlo Sto roků samoty a připadlo mi, že stejně tak jako v nich se život Mony v desítkáh předchozích inkarnací možná točil naprázdno, v kruhu, a až teprve v této konkrétní najednou ví, co má dělat. Zboří předsudky, které ji doposud svazovaly, poslechne hlásek v sobě a vykoná, co je třeba. Samozřejmě, že Adam brzy zemře a samozřejmě, že ona se vrátí zpátky ke své rodině a práci. Ale něco tu bude vykonáno, odžito a možná i splaceno a ona se sem už nikdy nebude muset vracet... Není to mytický příběh?
Komturova smrt
Haruki Murakami
(SPOILER) Tenhle příběh jako by byl nanášen štětcem na plátno. Tu se nám vyjeví tohle, tam se nám vyjeví zase něco jiného. Plyne pomalu a systematicky a já jsem si jeho četbu užívala. Za klíčovou scénu považuju průchod hlavního protagonisty plazivkou, jakousi porodní cestou. Při průchodu skrze ni si ujasnil, co musí dál v životě udělat. Ač to tak dlouho nevypadalo, ve skutečnosti vůbec nešlo ani o Marii (ta byla celou dobu relativně v pohodě) ani o vídeňská dobrodružství Tomohika Amady, ale o znovuzrození vypravěče. Zmizení Marie i obživlé ideje z obrazu Komturova smrt byly, jak se zdá, především katalyzátory, jež přiměly hlavního protagonistu podniknout něco, do čeho by se sám o sobě nikdy nepouštěl. Na závěr se musím ještě pousmát nad tím, jak vzornou poporodní péči poskytl vypravěči po pádu do jámy pan Menšiki.
Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
Román o síle osudu, míře předurčenosti a otázce lidské možnosti tuto předurčenost zvrátit. Kafka Tamura v den svých patnáctých narozenin utíká z domu ve snaze svému osudu uniknout. Jde o to, řečeno jeho vlastními slovy, zachovat si uvnitř sebe místo, kam se člověk může vrátit. Kde pořád ještě zůstává sám sebou, což by v případě spáchání jistých činů už možné nebylo. Je zajímavé sledovat mechanismy, pomocí nichž dochází k postupnému naplnění osudu.
Je taky zajímavé, do jak lehkého kabátku je tak těžkotonážní téma zahaleno. Linie pánů Nakaty a Hóšina se čte sama a obsahuje i nemálo humorných okamžiků (např. Hóšinova sexuální zkušenost se studentkou folozofie). Přesto právě v rámci této linie dojde k náhradnímu naplnění toho nejhrůznějšího činu.
Od začátku jsem Kafkovi držela palce a jsem ráda, že se po všech peripetiích mohl nakonec v závěru knihy probudit do úplně nového světa.
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
Olga Tokarczuk
Tak takový konec jsem teda opravdu nečekala. Bylo to překvápko a zároveň taky trochu silné kafe. Na mě fakt trochu silné. Připadá mi, že oběti bylo možné vytrestat i jinak. Ale v příběhu se to stalo takto, což rozhodně zavdává čtenáři mocný podnět k přemýšlení.
Hon na ovci
Haruki Murakami
(SPOILER) Šílenost. Jak tohle může někoho napadnout? Ovce v hlavě ... Překvapivým středobodem a hybatelem děje je mrtvý Myšák, který se navíc v celé knize objeví jen na pár stránkách. Ale zůstává tu také spousta volných nitek. Povedou někam v pokračování Tancuj, tancuj, tancuj?
Norské dřevo
Haruki Murakami
Norské dřevo patří k těm realističtějším a přehlednějším Murakamiho románům, i když už tady se objevuje okrajově např. motiv studny, který hraje důležitou roli v magickorealistické Kronice ptáčka na klíček. Životní cesta hlavního protagonisty je navíc výrazně ovlivněna psychickou poruchou dvou z jeho tří přítelkyň, což taky není moc z tohoto světa. Takže ano - je to Murakami.
Sputnik, má láska
Haruki Murakami
(SPOILER) Pro mě je to celé o Fialce, kterou narozdíl od Mjú ten blesk z čistého nebe nerozpoltil. Prošla bouří, v níž si dokázala udržet svou vnitřní integritu. Krásná bytost.
Bába Bedla
Markéta Pilátová
Bába Bedla je famózní postava a magický příběh bezchybně šlape. Za mě spokojenost, jedna z nejlepších knížek letošního léta. A ty ilustrace!
Rok Opice
Patti Smith
Na Nový rok 2017 vyplivne Patti taxík ve tři ráno před hotýlkem v Santa Cruz. Započíná se rok Opice. Rok během něhož přijde Patti postupně o dva dávné přátele, Sandyho Pearlmana a Sama Shepherda, rok jenž je završen rozčarováním nad zvolením nového prezidenta. Patti ten rok stráví cestováním prostorem i časem. Přítomné události se prolínají se vzpomínkami, sny, úvahami i fantazijními obrazy, jedno přechází plynule v druhé, tvoří novou přítomnou realitu. V závěrečné rovince přemítá: "Sam je mrtvý. Bratr je mrtvý. Otec je mrtvý. Manžel je mrtvý. Moje kočka je mrtvá. A můj pes, který umřel v roce 1957 je stále ještě mrtvý. Přesto mám pořád dojem, že se brzy stane něco báječného. Možná zítra. Možná zítra, které bude následovat po celé řadě zítřků." V úvahách kráčí po dřevěné přímořské promenádě: "... Nikdo neví, co se stane, opravdu ne. Co kdyby bylo možné spatřit budoucnost dalekohledem? Co kdyby byl někde tady na promenádě dalekohled, který by dokázal promítnout celou cestu rokem 2017 až do roku Psa? Co bychom spatřili?.." No, mám dojem, že ještě štěstí, že tam Patti žádný takový dalekohled nenašla a náhodou nemrkla do roku 2020 nebo 2021... Ten dojem, že se stane něco báječného, je ale každopádně léčivý a má sílu. Patti svým psaním předvádí, že jsme tvořeni nejen tím, co se nám děje teď a tady, ale i tím, co si s sebou neseme ve svých vzpomínkách, a k čemu směřujeme v myšlenkách a snech. To všechno je skutečné.
Probudím se na Šibuji
Anna Cima
Ano, je zajímavé, jak se jednotlivé komentáře liší. Mně při pokusu o jednoduché vystižení tohoto počinu jako první napadá slohové cvičení v magickém realismu. Forma tam je, dostává se nám příběhu, který má začátek a konec. Autorka pracuje s třemi časovými rovinami, příběh je napínavý. Jde ovšem o to, co v sobě vlastně nese, co se jeho prostřednictvím autorce podařilo sdělit (protože v případě magického realismu je laťka vysoko). A zde mi toho připadá být dost málo. Zaujetí japonskou literaturou a kulturou a snaha o znovunabytí vlastní celistvosti, jež je podmíněna nálezem materiálu pro disertační práci. Materiál nalezen, příběh končí. A přitom by například teprve zde mohl opravdu začít. Pokud má onen materiál takovou důležitost, mohl mu být dán prostor. Mohla mu být dána možnost poskytnout hlavní protagonistce energetický impuls nutný k započetí vývoje. Zde bychom se možná teprve dostali obsahově na vyšší level.
Volba
Jakub Trpiš
Volbu jsem si koupila kvůli reklamě na FB, zaujalo mě téma a byla jsem zvědavá, jak ho autor zpracoval. No, tedy, nic moc, upřímně řečeno. Příběh jakž takž, ale skvělý spisovatel, jak se píše v jedné z reklamních recenzí, to tedy J. Trpiš zatím není. Lépe napsané jsou pasáže ze snového světa, dosti slabá a nefungující je potom většina dialogů hlavního příběhu. Teď mě napadá, že daleko lépe mohou vyznít překlady, které se údajně chystají. V případě nepovedených dialogů nejde totiž ani tak o to, co se říká, jako o to, jak se to říká. A to se překladu mnohdy ztratí. Česká verze nicméně nefunguje dobře.
Půl žlutého slunce
Chimamanda Ngozi Adichie
Velmi skutečně vykreslené postavy a jejich vztahy a osudy ve válkou zmítané zemi. Nedočkáme se popisu, co přesně se kolem republiky Biafry dělo (žádný výtah z archivu), ale jak tu situaci lidé prožívali. A od toho je přece dobrá literatura.