dagmar7365 komentáře u knih

Dočteno a pocity mám spíš rozporuplné. Román je čtivý, Kateřina Tučková umí psát, to už ukázala ve svých předchozích knihách. Ale že by to byla nějaká pecka, to nemohu říct. Takový "instantní román z prášku": vezměte osudem zkoušenou ženu v krizi středních let, rodinné trauma a tajemství, pohnutou dějinnou událost, zapadlý kout ČR, zamíchejte a servírujte po vrstvách.
Moc ráda bych položila Kateřině Tučkové otázku, proč tu knihu napsala, jaký měla motiv. Všude v rozhovorech i na začátku a na konci knihy vysvětluje, proč si některé postavy zcela vymyslela, proč se kniha točí kolem nikdy neexistujícího řádu...jasně, chápu. Ale proč to tedy zasadila do existujícího kláštera? Proč si tedy nevymyslela celý nový místopis. Pokud může poutní místo Mariahilf stěhovat, jak potřebuje, proč se tedy neinspirovala realitou a nevymyslela zcela originální prostředí. Jak mohu jako čtenář poznat, čemu věřit a co je její spisovatelská invence? Osud řeholních sester je sám o sobě natolik silné téma, že není potřeba si něco víc vymýšlet.
Myšlenka, kdy se prolínají různě psané kapitoly je zajímavá. Střídání současnosti, zápisků z deníku, dopisů a jiných úředních listin je zajímavé, ALE. Opravdu by si někdo psal deník tak, jako sestra Tobia? Opravdu by se dochovaly tajné dopisy a válely by se jen tak v pracovně?
Autorka na románu pracovala 10 let, 3x jej přepisovala a možná té snahy bylo až moc. Ta potřeba, aby vše do sebe zapadlo, každý střípek v mozaice byl dokonale zaplněn a když to nešlo přirozeně, tak si vypomohla božím zázrakem, vytvořila postavu, která to vše uzavřela. To bylo na mě až moc.

32 21.05.2022

Nevím, jestli se hodí k této knize napsat nádherná, protože příběh, který vypravuje takový rozhodně není. Ale ona je. Velmi čtivá, po dlouhé době kniha, která mě pohltila a musela jsem číst a číst. Výborně vystavěný příběh, který ač byl vyprávěn ze vzpomínek, tak si do poslední chvíle uchoval překvapivá zjištění. Drobné každodenní lži a polopravdy mohou ovlivnit náš život víc, než si myslíme.

26 20.06.2017

Kdyby nebyl Šikmý kostel hitem posledního roku, tak by se zařadil mezi tu hrstku knih, které jsem odložila již během čtení. Dočítala jsem jej čistě ze zvědavosti, KDY to konečně přijde, kdy se to rozjede, kdy se dozvím něco o Šikmém kostelu...a ono to bohužel nepřišlo.
Nemohu říct, že by vyprávění nebylo zajímavé, jendotliví hrdinové měli život plný převratných událostí, ale to literární zpracování vše úplně zabilo. Věřím, že si Karin Lednická dala ohromnou práci s přípravou, že nasbírala velkou spoustu vzpomínek a podkladů pro vyprávění. Ale možná právě to je ten kámen úrazu. Možná se rozkročila až příliš zeširoka a tím se ztratila. Žádná z postav si u mě nezískala tolik pozornosti, abych se s ní nějak sžila, vcítila se do ní, nikdo nebyl ten hlavní. Jednotlivé události jen tak plynuly a hned se skočilo k další, ani jedna z nich nevyčnívala nad další.
Po jazykové stránce byla pro mě kniha také zklamáním, byl to takový průměrný vesnický román, plný klišé a opakujících se formulací.
Do dalších dílů se určitě nepustím.

22 02.05.2021

Mé hodnocení není ovlivněno mediálním humbukem, i když jsem knihu četla vlastně hlavně kvůli tomu. Původné jsem byla rozhodnutá, že AM už číst nebudu, po Slepé Mapě a Haně, které byly výborné, mě Tiché roky nijak nepřesvědčily a Listopád už jsem záměrně vynechala. A asi to tak už zůstane. Les v domě mě v tom jen utvrdily.
Kniha přináší silný příběh, který asi každého nějak zasáhne. Ale to je tak vše. Vlastně si říkám, co bylo hlavním posláním knihy, proč by ji měl čtenář číst, co nám chtěla AM sdělit? Že zlo plodí zlo? Že věci nemusí být tak, jak se zdají? Jasně, to je obecně známá věc. Bylo něco nečekané nebo překvapivé? Ne. Obohatil mě Les v domě nějak? Ne. Byl to literární skvost? Ne. Přinesl nové téma? Ne. Otevřel diskuzi? Ano, ale jinou než zamýšlel ;-)
Vlastně to na mě celé působí hodně prvoplánově a nebýt toho humbuku kolem, knihu bych nečetla nebo odložila. Dost mi vadil tučný font, velké okraje a velkorysé mezery mezi odstavci. Jakoby bylo potřeba text natáhnout tak, aby z něho ta průměrně silná kniha vznikla.

21 08.05.2023

Na tuto knihu jsem si brousila zuby už dlouho. Pochvalné komentáře mě jen utvrzovaly, že to bude čtenářská zážitek. A pak to přišlo, začala jsem číst a...nerozehrálo se to špatně, ale, že by to bylo až tak skvělé? Spousta postav, zajímavé osudy, myšlenky, pořád jsem čekala, kdy se to začne tedy nějak proplétat, vyjasňovat, někam směřovat. Místo toho přibyly další postavy. Někdy kolem poloviny knihy jsem začala mít velmi silné pochybnosti. Ano, čtení dobré, ale že by to bylo až tak skvělé? Ale vydržela jsem. A je to víc než skvělé! Posledních 30 stran dalo celé knize úplně jiný rozměr a udělalo z ní knihu, nad kterou budu ještě hodně dlouho přemýšlet.
"Jsi naživu, tak si nestěžuj, stát se ještě může cokoli."

18 15.11.2020

Kniha se ke mně dostala úplnou náhodou a bylo to to nejlepší dovolenkové čtení. Doposud jsem od Ladislava Zibury nic nečetla a jeho styl jsem si úplně zamilovala. Cestovatelské příběhy jsou plné humoru, laskavosti, pokory a tipů na zajímavá místa.

15 24.08.2022

To byla jízda! Jaroslav Rudiš opět nezklamal. Prostřednictvím pana Winterberga nás provezl historií, ale také Rakouskem-Uherskem, skrz všechny možné nádraží a nádražíčka, tunely a významná bojiště. Často jsem u čtení otvírala mapu a např. u Svíbského lesa mi spadla brada jak ohromné funerální místo to je.
Občas už se záchvat historie pana Winterberga zdál nekonečný a právě v ten okamžik "překolejil". Na pozadí této cesty se skládají střípky životů pana W. i pana Krause. Pro mě hlavní poselství knihy: ať se snažíme utéct kamkoli, před sebou samotným člověk stejně neuteče.

14 11.02.2022

Ano, starý dobrý Backman je zpět. Přiznám se, že prvních 140 stran jsem měla pochyby, nemohla jsem se začíst, množství postav, skákání v dějových linkách, výslechy svědků...taky mi přišlo, že Backman až moc tlačí na pilu. Ale nakonec absolutní spokojenost. Není to Medvědín, který považuji za jeho TOP knihu, je to opět spíš v duchu Muže jménem Ove nebo Tady byla Britt Marie. Nicméně i tak, spousta zajímavých myšlenek, úvah nad rodičovstvím, lidmi, vztahy, prostě tak jak on to umí. A závěr je pohlazením na duši.

14 30.05.2020

Vynikající! Mariuszi Szczygielovi se podařilo ze střípků poskládat mozaiku, která rozhodně není kompletní, a ani nemá tu ambici, ale i tak podává neskutečně zajímavý, mnohdy ironický, úsměvný ale i nepříjemně upřímný pohled na zemi českou během 20. a 21. století prostřednictvím osudů více či méně známých postav. Při procházení antikvariátů musel mít Mariusz bezpochyby šťastnou ruku, když narazil na tak zajímavé informační prameny jako je např. vánoční přání v Dikobrazu z roku 1968.

14 23.04.2018

Ani po více než padesáti letech neztratila kniha nic na svém půvabu. Silný příběh, nádherná práce s jazykem, to střídání různých poloh a stylů mluvy, které hlavní hrdinka Jana používala! Je to literární poklad 20. století, který (doufám) bude jednou zařazen do zlatého fondu.

13 13.10.2023

Naprosto dokonalé dílo. Kdyby šlo dát 10 hvězdiček, dám jich dvakrát tolik. Jan Štifter má neskutečný dar skvělé práce s českým jazykem, umí tak překrásně a barvitě vypravovat! Upředl román ze střípků vzpomínek své babičky, a i když se občas zdá, že jednotlivé příhody spolu nesouvisí, tak všechny jsou spojeny jemnými vlákny, která se postupně zaplétají. Navíc ta pointa s pavími hody! Výtečné!
Jan Štifter mě dostal a už teď se těším na další jeho dílo.
Musím ocenit i krásné grafické zpracování. Celá tato edice je vynikající počin od nakladatelství Vyšehrad.

13 06.10.2022

Hodiny z olova jsou těžká kniha, ať už svou formou nebo obsahem. Radka Denemarková napsala svůj román pěkně ze široka. Zahrnula do něj krizi rodiny, středního věku, společnosti, holokaust a samozřejmě Čínu. Ze začátku (no dobře, téměř do konce knihy) mi to přišlo zbytečně moc široké zaměření, měla jsem pocit, že se zbytečně tříští pozornost čtenáře, odvádí mě a přidává postavy, které nejsou až tak důležité. Ale ve finále se ukázalo, že své místo si v románu zaslouží. Během čtení jsem si založila spoustu stránek, protože si chci vypsat zajímavé myšlenky.
Někdo v níže uvedených komentářích psal, že při čtení knihy hodně záleží na osobním nastavení a politickém smýšlení čtenáře. To potvrzuji, ALE...tím, že jsem podobně naladěná jako autorka, tak mi po dočtení chybí ten obohacující pocit, který mívám u některých knih. Že mě obohatily, posunuly někam dál, otevřely oči atd. A druhá moje výtka směřuje k narážkám v textu na současné aktuální politiky a osoby veřejně činné. My známe kontext, pochopíme, o co jde, ale bude tomu tak i za 10 let?

13 14.04.2019

Tenká knížka poskládaná z pracovních zážitků Martina Selnera, který pracuji ve stacionáři s autistickými dětmi. Nemohl to napsat lépe. Nezastírá únavu, naštvání, potřebu úniku prostřednictvím vína, ale taky radost a pocit naplnění z této práce. A to se mi líbí, že je věcný, racionální a přitom do textu dokáže vložit i kus emocí a tím se stává kniha krásnou, upřímnou, živou.

13 06.11.2018

Mistrovské dílo. Do 124 stran dokázal Domenico Starnone extrahovat celou komplikovanost vztahů mezi manželi, rodiči a dětmi, sourozenci, touhu po lásce, věrnosti, žití. A jak už to u dobrých novel bývá, celé je to ozdobené krásnou pointou. Vynikající!!!

12 05.07.2020

Vůbec se nedivím, že byla kniha navržena na Man Bookerovu cenu. Příběh Billa Furlonga, obchodníka s uhlím, se mi okamžitě dostal pod kůži. Claire Keegan nám naservírovala útlou novelu, která má v sobě ale nesmírnou sílu. Silný příběh, silné téma a je jen na čtenáři, jak s tím naloží.
Přiznám se, že když jsem dočetla na konec, tak se mi Furlong a Sára nechtěli opouštět a s radostí bych si místo novely o nich přečetla pořádný román, ale možná, že pak by se ta síla rozmělnila do stránek a už by to tak nefungovalo. Doporučuji. A klidně i jako předvánoční čtení v čase adventu.

11 24.04.2023

Jana Wericha mám velmi ráda, jeho humor, osobnost, rozhled. Četla jsem o něm mnohé a toto krásně doplnilo další střípek do mozaiky JW.
Ženy slavných mužů bývají často opomíjeny a přitom jejich role je neméně důležitá a mnohdy mají nepopiratelný vliv na odkaz slavného manžela. Stejně tak tomu bylo i v případě Zdenky, která sehrála velmi významnou roli. Janin osud je spíše nešťastný. Být dcerou slavného otce, je velmi svazující.
Kniha je velmi pěkně napsaná, doplněná spoustou fotografií. Díky osobní vazbě Terezy Brdečkové na rodinu Werichovu je kniha velmi upřímná a přitom ani náznakem nesklouzává k nějaké bulvarizaci, jak by se mohlo stát, když se věnuje tak osobním tématům. Závěr života JW musel být hodně smutný a Fanča to neměla ani trochu lehké.

11 30.06.2022

Tak kultivovaně napsanou knihu z války jsem již dlouho nečetla. Deníkové zápisky, které pouze popisují, nehodnotí, neutápí se v emocích, ale o to větší mají sílu. To vše proloženo životem včel. Kniha byla ve všech směrech zážitkem.
Ať stojí člověk na kterékoli válečné straně, nikdy to není dobré.

11 09.03.2022

Jedním slovem vynikající. Joël Dicker ví, jak čtenáře vtáhnout do příběhu a tuto hru si náležitě vychutnává. Hned na začátku prozradí konec - stane se Drama, ale jaké, co ho způsobilo a co vše z něj vyplynulo, to dávkuje po troškách. Příběh byl rozehrán v několika dějových linkách a postupně se vyjasňoval, odtajňovala se rodinná tajemství, neshody a vůbec životní osudy jednotlivých hrdinů. To, co na začátku vypadalo jako jasná životní výhra dostalo trpkou příchuť a naopak, život ve stínu bez lesku a bohatství byl shledán nejlepším.

11 27.09.2019

Kdo čeká strhující příběh, napětí, životní dramata, vášnivou lásku...bude zklamán. Podivné počasí v Tokiu je pomalu plynoucí příběh Cukiko a Senseie, jejichž životní dráhy se na chvíli protnou a navzdory tomu, že je dělí velký věkový rozestup, tak mezi nimi vyklíčí křehký vztah plný japonského jídla, saké, vzdalování se a přibližování.
A kromě toho se čtenáři dostane také bohatý vhled do japonské kultury. Věděli jste, že plocha místnosti se měří na "tatami"?

11 17.09.2019

Jak se může do tak krátkého textu vejít tolik moudra, lásky a emocí? Fredriku Backmane, vy jste kouzelník se slovy (a překladatelka Helena Matocha bezpochyby též) :-)

11 16.10.2018