chamyl komentáře u knih

Je zcela nevhodné číst Čapkovy Hovory s TGM a současně tuto knihu. Zajímalo by mě, jak by Masaryk hodnotil prvních sto let svého díla…
Vtip a inteligence Miloše Zemana mi přestaly imponovat hned z kraje 90. let 20. století poté, kdy z nich vyprchala aura novosti nové doby. Čím dál tím více byly o povýšenosti, agresivní demagogii a lidovostí maskovaném hulvátství, které vedla především snaha o převálcovaní soupeře (obvykle) za každou cenu. Když jsem si pak po čase vedle sebe položil některá vyjádření našeho současného prezidenta z období okolo roku 1990 a porovnal je s obdobím okolo roku 1995 nebo pozdějšími, tak mě jeho nesčetný názorový veletoč definitivně od něj odstředil.
Nicméně moje zařazení této knihy v čtenářské výzvě do kategorie „Kniha, jejíž hlavní hrdina trpí psychickou poruchou“ není nějakou lacinou či poťouchlou snahou odplivnout si z pražské kavárny směrem k Pražskému hradu, ale realita, která se skrývá pod klinickými pojmy „narcismus“, „disociální chování“ a „alkoholismus“. A rozhodně nejsem nijak šťastný či shovívavě povýšený, že toto píši o současné hlavě naší republiky…
Celkový dojem z této knihy je pro mne smutný. Vysoké hodnocení by si Jaroslav Kmenta zasloužil již za chronologické seřazení výroků našeho hradního pána a jejich vývoj v čase. Nezpochybňuji Zemanův mandát, protože byl bezpochyby zvolen v demokratické volbě a o 150 tisíc voličů více si ho přálo na hradě mít. Každý máme právo na svůj názor, ale nezapomínejme: Ze špatného nikdy nic dobrého nevzejde.

22 01.03.2020

Kniha s tísnivou atmosférou, kde i dobré věci příliš nezahřejí u srdce, jakoby na nich vždy seděl všudypřítomný uhelný prach. Tvrdý život v českém i polském Slezsku s radostmi a tragédiemi propojenými důlními štolami.
Příběhy obyčejných havířských i nehavířských rodin z dob, kdy lidé dobře chápali, že v životě není nic zadarmo a že na prvním místě není zábava.

21 13.11.2020

Dlouho jsem okolo této knihy přešlapoval a nakonec jsem rád, že mě čtenářská výzva postrčila k jejímu přečtení.
Tragický příběh, který je pro mne více než o praktikách a osudech bohyní výpovědí o tom, jak funguje nesvobodná společnost, ve které jedni rozhodují o druhých, přičemž ti „druzí“ o tom často ani nevědí. Definování správného a nesprávného či žádoucího a nežádoucího pod vzletnou vlajkou vyšších zájmů obecného blaha je přitom často hnáno pouze vlastní nenávistí, zlobou či hloupostí. Nebo v neposlední řadě prachobyčejnou závistí a pomstou.
V tom jsou příběhy z dob fašismu či komunismu obvykle nejsilnější a zároveň nejosobnější. Žádné „statistické položky“ totalit na popravištích či v koncentrácích, ale obyčejní lidé se špatnými sousedy na špatném místě a ve špatné době. Smutné, moc smutné.

21 09.02.2020

Ne, toto skutečně není kniha o holocaustu.
Je to silný a skvěle napsaný příběh o lidech a jejich nejrůznějších vlastnostech i chováních. Vyprávění o obyčejných lidech s ambicí „obyčejných“ životů, kterým do cesty přišly neobyčejné události.
Události, které máme tendenci svádět na „ty ostatní“ či „kola dějin“, a přitom i zde zřetelně vidíme, že jejich podhoubí je přítomné v běžném dennodenním bytí každého člověka třebas v zcela bezvýznamné vesnici. Kniha přesvědčivě obnažuje fakt, že důsledky fašismu, komunismu, rasismu i dalších úchylek nepřichází na nevinné a bezbranné lidi odněkud z dálky, ale že se naopak derou z našich i sousedských niter a přechází v konkrétní činy. Lákavost jejich vybití je přitom zajištěna tím, že prosté uspokojování nejodpornějších pudů jako jsou závist a nenávist, hledání alibi za vlastní zbabělost, strach či selhání nebo kompenzaci svého nízkého sebevědomí i hlouposti, lze skrýt pod vzletný balast boje proti nepříteli, za národ či lepší zítřky.
Jak aktuální!
Ne, tato kniha není o holocaustu. Je o lidech, kteří žili, žijí a budou žít vždy.

18 11.06.2018

Alena Mornštajnová umí vyprávět silné příběhy.
Podobně jako v Haně nám na pozadí běhu kola dějin ukazuje civilní příběh lidí, které bychom v reálu jistě soudili a třeba i odsoudili, než bys' řekl švec. Téměř podostojevsku rozehrává téma zločinu a trestu, plné bolesti, utrpení a dobou či činy zmařených životů. A kdo je vlastně oběť a kdo viník?
Díky autorce tak opět vidíme, že velké dějiny má každá rodina.

17 26.08.2019

Ano, je to moje chyba, že chodím ke kováříčkovi, místo abych si zašel ke kováři. Ale prostě jsem podlehnul mediální masáži o tom, jak dobrou knihou je Dalajlámova kočka. No, alespoň teď můžu autenticky říct: Ne, není.
Každopádně se nepřestávám divit tomu, proč stále dokola musí novodobí vykladači filozofií, náboženství a dalších teorií za pomoci nejrůznějších „moderních“ berliček přežvýkávat tyto i bez dalšího robustní a inspirativní myšlenky. Proč chce tolik lidí dostat na podnose vyzobané a svévolně (někdy i účelově) poskládané výklady nejrůznějších úvah, místo toho aby si sami udělali názor a hledali (svůj) vnitřní smysl nejrůznějších střípků generací lidské moudrosti a uvažování. Proč se musíme poučovat na „proměně“ povrchního hejla z kavárny a vůbec veškeré duchovní či filozofické úvahy hned dávat do konkrétních praktických souvislostí? Pro zvýšení atraktivity to celé samozřejmě okořeňme občasnými zmínkami, jak se u dalajlámy střídají nejrůznější nejmenované významné celebrity ze světa showbyznysu, coby novodobí nositelé duchovna a osvícení mezi konzumem a leností zblbnuté masy myšlenkových příjemců. Jakoby bez těchto „velmi známých“ herců a hereček neměla osobnost dalajlámy dostatečnou váhu a hodnota jeho filozofie byla vlastně nezajímavě nízká.
Ne, ne a ne. Nezlobte se na mne, ale půjdu proti davu následující parafrází: Tento způsob vyprávění zdá se mi poněkud nešťastným. Dvě * tak dávám spíše budhistické karmě, než tomuto dílu.

17 16.08.2016

Už to tu bylo opakovaně řečeno: mnozí obdobnou problematiku popsali lépe a čtivěji.
Přesto hodnotím pozitivně a to především proto, že čtyřicet let, které uplynuly od prvního vydání knihy, přesvědčivě ověřily autorovu schopnost vidět do budoucnosti. A i když je samozřejmě mnoho věcí jinak (koneckonců jsme teprve ve 21. století), tak nejedna myšlenka či její směřování, resp. celá filozofie příběhu, umožňují bez uzardění vyseknout Tevisovově vizionářství poklonu.
A o to jde v těchto knihách především.

16 14.07.2023

Patřím mezi zklamané čtenáře a nemám z toho radost.
Nesympatická policistka s nijak zázračnými předchozími výsledky ignoruje veškeré detektivní i služební postupy a pravidla, jelikož je vedena svojí těžko pochopitelnou intuicí, která se přitom v minulosti minimálně jednou krutě nevyplatila. K tomu jí zřejmě za koblihu tleská prakticky celý kolektiv nových kolegů, kteří ji vlastně vůbec neznají, ale okamžitě k ní mají blízko, přičemž její chování by v reálném životě mělo spíše obrácený efekt.
Zbytečná manýra se zazděnou slovenskou linkou (škoda) a klišé boje poctivých proti zkorumpovaným.
Všechno už tu bylo a fungovalo lépe.

15 22.05.2021

Smutná a silná Steinbeckova klasika o síle přátelství obyčejných dvou chlapů, které je vystaveno té nejtěžší zkoušce. Kniha se čte krásně a to i přestože celou dobu tušíme, že takhle jízda nebude jen tak na pohodu.
John Steinbeck vložil do několika kapitol velké množství citu a emocí, které při čtení rychle uběhnou, ale o to déle zůstávají v srdci.

15 11.03.2021

Je smrt opravdu to nejhorší, co nás může potkat?
Tereza Jandová do nás jako Jakuba Katalpa pere emočně brutální příběh tří kamarádů, který je dalším v dlouhé řádce důkazů, že to největší zlo často netvoří dějiny, ale jejich malí a bezejmenní účastníci v běžném životě.
Už když berete tuto knihu do ruky, tak vzhledem k jejím aktérům i době nemůžete očekávat oddychovou selanku plnou bezstarostné romantiky a krásných vzpomínek. Přesto je tam autorka dostala a přitom dokázala čtenáře vymačkat jako citrón. Současně také ukázala, že lidé jsou většinou takoví, jací jsou, a ubíhající roky či těžké časy již pouze akcentují různé jejich části, která zde ovšem byly vždy a pouze čekaly na správný čas k projevení se.
"Dýchej, čtenáři, dýchej!" Snad to vydýcháš podobně snadno jako Zuzana.

15 16.01.2021

Hosseini píše krásně, ale přitom čtení jeho knih obvykle bolí. A ani zde nejde o výjimku.
Smutné vyprávění o osudech žen, které neměly šanci o sobě samostatně rozhodovat. Neštěstí, které plodí další neštěstí a zlo, které chrání před ještě větším zlem.
Přesvědčivě naplněný význam slov "nepřízeň osudu" a "těžký život".

15 23.09.2020

Smutný příběh jedné běžné rodiny s normální puberťačkou, která nezapadá do matčiných šablon pořádné holky. Čtenářovy emoce jsou jak na horské dráze - smutek, vztek, bezmocnost, pohoršení, radost, sympatie, podpora - ale každý celou dobu tak nějak cítí, že tahle jízda neskončí s příjemným brněním v těle v bezpečně zastaveném vozíčku...
Petra Dvořáková u mne po Chirurgovi opět povyrostla, byť její příběhy nejsou zrovna z nejpříjemnějších. Nicméně její schopnost vcítit se do zcela rozdílných postav a popsat jejich myšlenky i pocity je skvělá.

15 18.09.2020

Poslouchal jsem audioknihu a po jejím "originálním" skončení uprostřed rozhovoru jsem se musel v knihkupectví ujistit, že mi jí kus nechyběl. A opravdu ne, což ovšem není v příběhu, kde je nejnormálnější a nejrozumnější postavou dívka s Downovým syndromem, asi žádné překvapení.
Nechci spoilerovat a tak se v hodnocení pokusím být co nejobecnější (i když v tomto případě opravdu nerad):
Milovníci jasně nalinkovaných příběhů, kteří rádi hrají karty s obrázky nahoru, si bezpochyby přijdou na své. S výjimkou úplného začátku totiž okamžitě víte, jak se věci mají a tak postupem děje již (alespoň v mém případě) pouze žasnete, co vše dokáže autorka vymyslet. Sledujeme proměnu emancipované a samostatné ženy s prestižním zaměstnáním a schopností se od mládí starat o svoji postiženou sestru v totálně naivní blbku, která tváří tvář "supermanovi" ztrácí i poslední zbytky uvažování a okamžitě skáče jak on píská, jakkoliv jí jeho písnička zní falešně. Nedořešený závěr, kdy už autorka zřejmě chtěla především skončit, je nakonec pouze další kostičkou do nepovedené mozaiky.
Vnímám, že se kniha mnoha čtenářům líbila, ale já ji považuji za hodně nepovedenou a její zařazení jako "psychologický thriller" mi ve výše uvedeném kontextu přijde vcelku ironické.

15 12.03.2018

Smutná, moc smutná, kniha jejíž podstatu shrnula již většina komentujících. I přes její nepříjemnost ovšem určitě stojí za přečtení.
Státní otrokářská společnost mrzačící lidské životy, zdraví, rodiny i myšlenky. Absolutní bezcennost každého, kdo nemá dobrý songbun a i když se s ním člověk rodí, tak ani ten není automaticky na doživotí. Hlad, korupce, strach, absence přátelství i důvěry.
Lidé jako bezcenné součástky rezavého a nemazaného soukolí. Huxleyho Konec civilizace v reálné praxi, ovšem bez jakékoliv prosperity a radosti.
Ještě mnohem větší hrůza, než jsme doufali...

13 28.10.2021

Sci-fi horor nebo evolučně vyvinutá lidská vlastnost hodnotit (a odsuzovat) ostatní na základě povrchních vzhledových charakteristik? V tomto druhém významu kniha je a stále bude velmi aktuální.
Zajímavě uchopená práce s postupným vyprávěním tří vypravěčů odhalující smutný fakt, že i ty původně nejlepší úmysly mohou vyústit v nezamýšlené špatné konce, zvlášť pokud jsou podpořeny tolik dnešní neochotou přijmout za své činy skutečnou odpovědnost a postavit se jejich důsledkům čelem.

13 19.09.2020

Soudě podle zdejších hodnocení i udělené Pulitzerovy ceny docházím k názoru, že jsem četl jinou knihu. Panoptikum neuvěřitelně jednajících postav, tucty rádobymoudrých klišé a „překvapivé“ momenty prosté jakéhokoliv humoru. Zjednodušeně tedy eintopf, ve kterém si kdokoliv může najít cokoliv a i díky úmrtí autora to navíc jakkoliv interpretovat.
Nazdávám se, že podobně jako Na „Kerouackově“ cestě, se tato kniha nachází z mého pohledu ve zcela jiném časoprostoru. Jímá mě tedy podezření, že mi moje intelektuální omezenost nikdy nedovolí objevit krásu těchto mimořádných příběhů, vyšperkovaných o sebestředné, asociální a především líné trouby sobecky proplouvajícími mezi ostatními neuvěřitelnými figurkami.
1* za vynikající překlad a češtinu Jaroslava Kořána.
PS: Ti, kteří trpíte již na začátku a živíte se – pod dojmem některých zdejších komentářů – nadějí, že druhá polovina knihy je lepší, tak vzdejte svůj boj hned. Kromě (s ohledem na jinak celkovou rozvláčnost celé knihy) překvapivě zrychleného závěru, nepřijde totiž nic zaznamenáníhodného.

13 20.06.2019

Zajímavé čtení zdejších komentářů této knihy... Přitom je v ní tolik pravdy a nadčasových zkušeností. Nejde o to, jestli je Machiavelliův přístup správný či spravedlivý, jde o to, že je dodnes funkční (bohužel či bohudík - dosaď dle svých preferencí). V tom je právě jeho kniha geniální. A mimochodem: tyto názory rozhodně nejsou platné pouze pro politiky či řízení státních záležitostí. Machiavelli - přes všechny výhrady k tomuto jeho dílu (zejména silný nacionalismus a nadržování jedné skupině vládnoucích rodů) - byl velmi moudrý v uvědomění si toho, co činí panovníka opravdovým vladařem a v konečném důsledku (i přes dílčí nespravedlnosti a nesprávnosti) přináší prospěch celé jeho společnosti. Protože pouze úspěšný vladař může být vladařem dlouho.

13 22.02.2013

Je obtížné hodnotit tuto knihu, protože ať se na ni člověk podívá z jakéhokoliv směru, tak vždy půjde spíše o známkování Karla Kryla. Patřil jsem mezi obdivovatele "jeho legendy", kteří se s ním během prvních porevolučních let názorově rozešli. Jeho kritika mi přišla přehnaná, poznámky zbytečně jízlivé až zapšklé, názory zhrzené a malující čerty na zeď... Podlehl jsem dobové propagandě o jeho uraženém egu ze skutečnosti, že "ho nevzali mezi sebe", i o věčném kverulantovi, který nikdy nemá dost. Dnes - ačkoliv bychom stále mezi sebou našli názorové třecí plochy - mohu jen po přečtení této knihy napsat: pane Kryle, viděl jste mnohem víc a mnohem dál, než naprostá většina našeho euforií zaslepeného stáda.

13 29.01.2012

Krásné vyprávění o smutném člověku, který v životě rozdal nekonečné množství radosti a smíchu.
"Dvořák" Deburau je pro mne nesmrtelným symbolem klaunů s plačící duší.

12 30.05.2020

Ať už je pravda o vině i autenticitě popsaných zážitků Henriho Charrièra jakákoliv, tak z knihy je cítit neuvěřitelná touha po svobodě. Neochota smířit se v jakkoliv bezvýchodné situaci se svým postavením je neustálým hnacím motorem myšlenky na útěk. Vytrvalost, odvaha i nezlomnost po mnoha neúspěších zasluhují obdiv a zároveň jsou inspirující pro mnohé, kteří se občas cítí beznadějně.
Světlo na konci tunelu je vždy, jenom je potřeba se i po stopadesáté zvednout a jít dál, i když vidím jenom na krok.

12 13.02.2019