bookemma komentáře u knih

Každodenní boj o přežité ve světě, který se vrátil do středověku. Do středověku se vrátil smýšlením lidí - zabij, nebo budeš zabit. Zabít puškou dá ale podstatně menší práci. Středověké buranství s moderními zbraněmi.
Malevil mě velmi příjemně překvapil, čtení ubíhalo rychle, podobně neurčitě jako čas ve světě, kde už nikdo nemohl zkontrolovat, kolik je hodin, když došla poslední baterka v hodinkách. Čas je zajímavým motivem celé knihy, je neurčitý a nedůležitý. Čas plyne, my s ním.
Téma náboženského a politického rozporu bylo v knize všudypřítomné, a někdy poněkud vyhnané do extrému - ale možná že v tak jiné době všichni potřebovali pevný kus půdy pod nohama - a ten pevný kus mohl být cokoli, politická ideologie nebo náboženský fanatismus.

22 01.10.2020

Jsem ráda za všechny naše lidské problémy, které přicházejí v každodenním životě. Vážím si toho, že se sama mohu rozhodnout, co budu dělat, jak a proč. Že mohu prožít Boží zázrak stvoření a narození dítěte, které je jedinečné. To jen my, i v dnešní době, máme stále tendence děti s někým porovnávat. Proč? Jsou to jedinečné bytosti, stejně jako my všichni ostatní.
Jistí vědci se snaží už teď děti \"predestinovat\" - aby jim rostly svaly, aby měly hudební nadání, rodiče by si snad i mohli vybrat pohlaví.... Moderní a nové výdobytky \"civilizace\". A o co jsme civilizovanější, než naši předci nebo kmeny? Copak to, že z lidských bytostí děláme programovatelné věci, povyšuje naši civilizaci na vyšší úroveň?
Je mi zle z toho, co všechno se kolem mě dennodenně děje, kolik lidí umírá v důsledku mocenských válek, kolik zvířat umírá v důsledky lidské činnosti, jak mizí křehká přírodní rovnováha. Je mi zle ze vztahů mezi lidmi, z nedůvěry, z vlivu sociálních sítí a z prostředí, do kterého jednou přivedu i já své děti.
A zároveň jsem neskutečně ráda za to, že žiji tady, a ne v Africe nebo v Asii, že mám svobodnou volbu, kde budu studovat, kde budu pracovat, kolik dětí budu mít...a snad ještě stále i částečnou svobodu toho, jak je vychovám.

22 02.02.2020

"Můžeme být zároveň lidi i zrůdy, máme v sobě obojí."

Milý Leonarde,
chtěla bych Ti říct hned několik věcí. První z nich je, že přestože se Ti asi nelíbí, že používám velká písmena, když Tě oslovuji, a bude Ti to připadat "überdementní" a "überkonzervativní", budu to dělat dál. A chceš vědět proč? Protože bych řekla, že tím se od mnoha mladých lidí dnešní doby odlišuji. Kdo by se ještě v době facebooku a esemesek obtěžoval s dopisem a natož s dopisem, ve kterém osobu oslovuje s projevenou úctou? Řekla bych, že přestože na mém oblečení je občas nějaká ta módní značka vidět, a ne na všechno mám pevný názor (ale snažím se dělat si ho!) , nejsem úplně "überdementní". Co si o tom myslíš Ty, Leo?
Také bych Ti chtěla říct, že s Tebou naprosto souhlasím v jedné věci - i v těch nejhorších věcech lze najít špetku dobra. Víš, milý Leo, dal jsi mi opravdu hodně. Ve chvíli, kdy jsem začala číst jsem si Tě oblíbila. Okamžitě. Bez zaváhání. Způsobil to asi nějaký mozkový zkrat nebo snad vnitřní přesvědčení, ale Tvé vyprávění je jedno z nejlepších, jaké jsem kdy četla. Vážně. Plné nechuti a opovrhování, a zároveň plné naděje na lepší život. Věříš, že budeš žít lépe, než ty stovky a tisíce lidí, kteří nenávidí svou práci? Věříš v to? Já ano. A doufám, že Ty taky, protože jestli ne, moc by jsi mě zklamal.
Leo, budu muset končit. Jít bojovat za lepší svět. Jít bojovat za sebe samu, a za svou budoucnost. Myslím, že by se Ti to líbilo. Taková malá a bezvýznamná holka, která jen ráda trošku provokuje tím, že je jen trochu jiná. Ani bys nevěřil, jak málo stačí...
" A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.." (a tohle sem píšu přesně proto, protože vím, jak moc to nesnášíš
S vážnou úctou ke světu, nikoli k lidem v něm, Emma

19 30.07.2015

Už se mi snad několik let nestalo, že bych se na konci knihy rozplakala, ale tahle kniha to dokazala...velmi krasny a poeticky pribeh, oslava prirody a spojeni s ni... Vsechny ty predsudky...rozdily v rase... tesim se na film, a doufam, ze nebudu zklamana :)

18 08.01.2023

Povinná literatura pro všechny zabedněné Pozemšťany. Ve Vesmíru fakt a opravdu nejsme sami. Dokonce už ani nejsme. Jak smutné.
Pokud si ale na cestu po galaxii zabalíš ručník, nemusíš se ničeho bát, více či méně ochotní šílenci, které střetneš cestou, ti půjčí vše podstatné. Nepropadej panice a užívej si let prostorem.
Na ničem stejně moc nezáleží.

Kniha šílená a geniální s jedním či více velkými poselstvími - život je přesně takový, jak přístupní se rozhodneme mu být.

18 16.09.2020

Naprostý opak Orwellova 1984 - příčinnou zla není politický systém, ani nadvláda a persekuce, ale naprostá svoboda a démoni v našem nitru, kteří přichází společně s ní. Protože každý nějaké máme a v místě, kde není nikdo, kdo by je reguloval, brzy vyvstanou ve své nejhrůznější podobě. Příběh o to zrůdnější, že hlavními hrdiny jsou děti. Naivní a nevinné děti, které dokážou uspořádat hon na lidskou oběť. Protože na pustém ostrově žádné britské ani jiné zákony civilizace neplatí. Každý je zvířetem, a platí zde jednoduché pravidlo přežití: Zabij, nebo budeš zabit. Zdrcující pravda, nám již dávno neznámá.

18 20.12.2018

Každý správný příslušník Strany nejen, že musí jednat v souladu s jejími zásadami, on musí v souladu s nimi i myslet, oblékat se, tvářit se, milovat se, jíst, spát. Vlastně musí ovládat i své sny, to prachničemné nevědomí, které nás čas od času zradí, aniž bychom chtěli. Jenže sny jsou přeci tak důležité! Třídí naše myšlenky, ty obyčejné, skryté, zakázané i dobré. Na druhou stranu, když nemáte myšlenky, nepotřebujete sny... Za předpokladu, že se vám nedostává slov k popisu svých vlastních myšlenek, ve chvíli kdy pojem "vlastní myšlenka" vlastně neexistuje, kdy myslíte kolektivně a v souladu se všemi svými druhy, pak jsou i sny jakousi nadbytečnou komoditou, něčím, co musí být vymazáno zcela a beze zbytku. Pak už skutečně nebude lidské bytosti. Až zmizí i ta poslední myšlenka, i ten poslední sen, pak si Strana může říct: "Ano, dokázali jsme to. Jsme jen my, a nic než my...".
Naštěstí pro nás takové technologie, postupy či ideologie neexistují. Lidé jsou pořád jen lidé, jakkoli zkažení, hloupí, zautomatizovaní, stále si zachovávají alespoň část sebe. A na to snad v naší době můžeme apelovat.
Při čtení jsem se dopustila hned několika různých zločinů výrazu tváře a jen doufám, že nebudu odsouzena za ideozločin proti Orwellově antiutopické společnosti. Líbila se mi, obdivuji jeho schopnost vytvořit takové dílo a ještě více jeho poutavé zpracování, ale odmítám uvěřit na naprosté ovládnutí všeho, co je v lidech. Uznávám podobnosti, zrůdnosti, hrůznosti. Neuznávám možnost bezezbytkové kontroly lidských vědomí. Ale možná jsem v menšině šílenců. Bůh ví, a Velký bratr mě sleduje.

18 10.07.2017

Petr a Lucie (pro mě jako Romeo a Julie) - naprosto odzbrojující svou upřímností, otevřeností a láskou, která odpouští vše, ve které je možné vše. Jedna jediná hodina čtení a silný pocit, který po přečtení jen tak nevyprchá - doporučuji i těm, kteří nemají rádi vojenskou tématiku - protože tenhle příběh se odehrává pouze na pozadí války a jde v něm o lásku.

18 10.07.2014

Po přečtení lituji chudáky parkové stromy, žasnu nad kořenovým systémem v tolika tisících čtverečních kilometrech, nad stářímněkterých stromů i nad celým tím úžasným světem tak blízko nás...
První si knihu vypůjčil přítel, a pokaždé, když jsme šli kolem stromu, nebo procházeli lesem, vytahoval nové a nové poznatky. Nutno dodat, že některými mi kazil iluze, třeba o chudácích červených javorech mi dosti změnil smýšlení... Potom jsem si knihu vypůjčila i já a stále jsem pak upozorňovala: "A pamatuješ, jak..?"
Krásná kniha, která spojuje. Člověka s lesem, les s planetou, planetu s člověkem, člověka s člověkem...

17 18.06.2021

K této knize se pojí jeden neskutečný příběh, pomalu podobně "nadpřirozený" jako ten v knize.
Když jsme v létě počítaly kilometry na rozpálené silnici z Prahy do Štrasburku, v autě bez klimatizace, s bývalým francouzským vojákem, kterého jsme ten den náhodou potkaly úplně poprvé, mluvili jsme hodně o literatuře... a padli Mravenci... Les Fourmis. A jen jedna věta - přečtěte si to.
Když jsme druhý den zabrousily do prvního antikvariátu po cestě, stal se zázrak. Mravenci přistáli navrchu kopky "zlevněno". A bylo rozhodnuto. V batohu přes polovinu Evropy, a pak zase na jih putovali mravenci společně se mnou, až se konečně i v české verzi dostali k dočtení. Wau.
Na další díly je ovšem třeba stejně magicky počkat. Putování do daleka tuhle knihu přibližuje. Ať putujete tisíce nebo i miliony hlav.
A co si z ní odnáším...asi ještě větší pokoru. Co když se někomu zamane hodit na zem sirku...? A neděje se to náhodou už teď? Austrálie... a tak dále.
A co když po sirce přijde sklenice vody? A...a...a...

17 07.02.2020

"Protože v každém dospělém dříme dítě a v každém dítěti zase dospělý, který se z něho jednou stane"

NE, tahle kniha NENÍ pro děti, jak si mnozí myslí. Tahle kniha je i pro všechny ostatní. A kdybych ji mohla poslat všem lidem, kteří zapomínají, udělala bych to. Tohle JE kniha pro vás - dokonale vám zamotá hlavu jen proto, aby vás vyvedla ze slepoty...

16 05.11.2014

Kniha smutná, těžká, tíživá, protkaná láskou, křivdou a neochotou odpustit. Motivy, které utkví v paměti, a to snad více, než temelínské věže.
Hrušky v sadu.
Dětský pokoj pro duchy.
Psací stroj.
Vaťák.

Odpouštějte. Než bude pozdě.

15 05.10.2020

Existuje kniha "Personnages secondaires dans Madame Bovary". Když jsem to viděla poprvé, podivila jsem se podobně, jako kdyby někdo k červené knihovně vytvořil slovníček pojmů. A pak jsem pochopila, že to jsou především vedlejší postavy, které to všechno způsobily... A tohle je moje soukromé Pokání.
Titul "Madame Bovary" sedne knize jako ulitý. O to tam celou dobu jde, že Emma je PANÍ Bovaryová. Často se setkávám s názory, že Emma je příšerná a že si neváží dobrého bydla. No, podívejme se na to i z druhé strany - já Emmu chápu. Co může jako žena ve své době dělat? Starat se o manžela a o dítě, krášlit dům, sloužit jako neužitečná ozdoba? Jasně, že chce něco víc.
Nad Emmou bych zaplakala. Slouží jako prostředek - prostředek k rodinnému životu, milenecké lásce bez závazku, rozptýlení, získání dalších a dalších peněz... A nemůže z toho uniknout i když by si to přála. Jaké to asi musí být, vracet se, rozpálená touhou, do šedé a ponuré domácnosti, kde na vás čeká manžel, který vám nerozumí, ani se o to příliš nesnaží?
Hodnotím 10/5. Za úžasné slovní hříčky především - Lhereux který způsobuje jen samé "malheur", čili Štěstí, které jen neštěstí ostatních plodí... Nebo "Oh, mais!" Homais...groteska sama. Bravo. Teď i v 19. století.

15 13.04.2020

A bylo pondělí a on přišel. A s ním přišla slova. Přinesl jí celou náruč slov, tolik, kolik jen zvládla vstřebat a ještě víc. Valila se ven z jeho očí, rtů, rukou... celé jeho tělo, jako by ní promlouvalo a dávalo jí jistotu, že on ji ani její matku nikdy neopustí. Že nebude jako ten před ním. Že tu pro ně bude vždy, když budou potřebovat, bude ji objímat, když bude plakat, a radovat se, když se bude smát. A že ji nikdy, ale skutečně nikdy neopustí, nezmizí. Slova jsou mocná. Ne nesmrtelná, ale znamenají předzvěst činů. A pokud to jsou slova upřímná, pak mají velkou váhu. A byla neděle, a na nebi letěl takový docela malý vzkaz..roztáhl křídla a pak přistál, vyslán z jedné mysli do druhé.. miluju tě, stálo tam.. taková dvě slovíčka, která někdy všechno změní...
Toť můj dojem z celého příběhu - slova mají velkou moc.

15 17.01.2016

Filmy jsem jako menší milovala, a i teď, když mám náladu na něco pěkného a nenáročného (ale jen v uvozovkách), pustím si HP. Po knize jsem sahla poprve s uplne stejnym umyslem - neco lehciho ke cteni. Precetla jsem to asi za 3 vecery, tak jsem zvedava, jak dlouho mi tech 7 dilu vydrzi :)).

14 11.10.2022

Mnoho situací by vůbec nebylo vtipných, kdyby je autor nepopsal tak suše, až vám vtipné přijdou...
"A kde je tedy tetička?" je nesmrtelná věta. Tetička možná zemřela ve zdymadle, utopila se, nebo se někde škrábe z rákosí. Věc vskutku tragická, stejně jako psí popálený čumák po lítém boji s čajovou konvicí anebo zmizelé hovězí. Vše ale popsáno tak lehce, až vám přijde, že je to všechno jen dobrý vtípek. Výborné, výborné!

14 30.07.2017

Dočetla jsem po strašně dlouhé době, kdy jsem knihu neustále prokládala jinými četbami, sahala po nových románech, čínských originálech jiných textů, francouzštině...i když mě velmi bavil příběh Rudého pobřeží a dějová linka během Kulturní revoluce, nemohla jsem se pořád nějak ztotožnit se současnou linií. Ale potom se kniha přehoupla do druhé poloviny, a tu jsem přečetla během tří dnů. Možná proto, že ty vjemy nepřicházejí jako aha efekt, ale vědomí a fyzika a etika si mě zatím tak postupně hledají. Věřte, nebo ne, začala jsem možná trochu víc chápat potom, co jsem si poslechla rozhovor s Janem Rakem, a potom další, a potom další...a k tomu pár debat o etických konceptech různých národů - kam míříme po smrti? Co formuje svět, ve kterém žijeme? Ovlivňujeme si sami realitu, ve které žijeme, a ovlivňuje ji jazyk, kterým mluvíme?
Fyzika mě sice vcelku úspěšně obcházela, zato čínské reálie jsou mi blízké, a protože teď žiju na Taiwanu, dokonce jsou i částečně žité, a to možná pomohlo. Trochu.
Nevím, jestli mám na další díly odvahu, jak čtenářskou, tak osobní, mám v sobě nějaký podivný pocit prázdnoty a marnosti, sci-fi, co se mi vrylo pod kůži, protože možná to zas až takové sci-fi není...

13 27.03.2022

"Jestli mít duši znamená být schopný milovat, schopný být věrný a vděčný, pak jsou na tom zvířata mnohem líp, než spousta lidí..."

Velice milé pohlazení po duši... A zajímavý vhled do veterinářské praxe ve 30. letech, to vše s notnou dávkou "anglickosti"... Asi bych tu krajinu někdy ráda navštívila.

13 10.09.2021

Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější!!

Co dodat? Nadčasová a zároveň jednoduchá alegorie, kterou zkrátka nelze nepochopit! Vše je v ní dohnáno do ještě větších extrémů a z každého řádku dýchá absurdita. Čtenářovi je vše naservírováno jednoduše a jasně, nelze nepochopit, děsivé chápat.

Všichni lidé jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější. Nebo ne??

13 17.04.2016

Ač už jsem nastudovala mnoho knih a mnoho kulturních odlišností, stále mě nepřestává překvapovat a mrzet, jak se to stalo, že nejmocnější říše světa skonala za tak bídných podmínek.
Sinocentrismus a pýcha Říše středu či Podnebesí byly tak velikými překážkami v jejím vývoji v 19. a 20. století, až nakonec nejmocnější říše podlehla, a zavinila si to z veliké části sama.
Kniha je naprosto okouzlující. Z intrik v paláci běhá mráz po zádech a znechucením jsem často chtěla přestat číst. Co jen to bylo za uzavřený svět, kde jsou popravy nepřátel na denním pořádku... Císařovna Cixi mi kupodivu nebyla nesympatická. Dělala, co musela a o čem si myslela, že je pro její Říši nejlepší. Jednala tak, jak jí velely její mandžuské kořeny. Její našeptávači ovšem jednali především ve svůj prospěch, tak jako mnoho lidí, hleděli si nahrabat, dokud jsou u koryta. Milost Císařovny se mohla během jediné chvíle obrátit v krutou nenávist.
Zvídané čtenáře by možná zajímalo, jak to dopadlo s Yuan Shi'kaiem, který měl vykonat rozkaz o popravě "Žung Lua" a který už v té době toužil stát se prezidentem nově vzniklé republiky. V roce 1912 se jím skutečně stal, když na křesle nahradil v jižních provinciích zvoleného Sunjatsena. Sám byl ovšem ctižádostivý, a tak se pokusil prohlásit se sám opět císařem Říše středu. Toto císařství nemělo dlouhého trvání. Rok poté zemřel a jeho vládu nahradila na dlouhých dvacet let vláda militaristů, kteří především, jak už je to v Číně zvykem, bojovali hlavně spolu a na vesele postupující Japonsko už jim poté nezbývalo sil.
A malý Pchu I? Na Deník císařovny moc pěkně navazuje film Poslední císař. Loutky v rukou všech, kteří šli kolem.

Osudy Číny byly v minulých dvou stoletích pohnuté, přesto dnes patří mezi světové giganty. S Čínou je třeba počítat.

12 13.01.2020