Bonda komentáře u knih

Je noc

spíš vedle mě
a dýcháš
Poslouchám a
představuji si další den
Nad tvým srdcem se
vznáší
lehoučké křehké dobro
někdy světélkuje
a
to mi stačí

17 04.11.2015

"Trpíte pihami!" stálo napsáno na krabičce s krémem.
"Ne!"
"Copak si přeješ?" zeptala se paní.
"Ne!" opakovala Pipi.
"Já ti nerozumím," řekla paní.
"Já pihami netrpím!" řekla Pipi,
Teprve teď paní prodavačce svitlo, co má Pipi na mysli. Když si ji trochu prohlédla, podivila se: "Ale dítě, vždyť jsi pihami celá posetá!"
"To vím taky," odtušila Pipi, "ale netrpím tím! Jsem naopak ráda, že je mám! Má úcta!"

15 06.12.2015

Je nádhera, jak málo je tahle kniha předvídatelná, schematická nebo jinak jednoduchá. A přitom baví předškoláky. Pětiletá dcera vyslechla s pozornou, vážnou tváří všechny pasáže, kde jsou zesměšňovány nabubřelé postavy (velryba, moucha, čau čau). Smála se grotesce při lovu netopýra, zatímco já se bavila vtipem podání. Přemýšlím nad tím, jaký psychologický typ je vlastně kocour. Osamělé vzdorovité dítě? Naivní mrzout s čistým srdcem? Zlomyslný zábavný kamarád se skrytou bolestí? Všechno špatně. Ale i tou nezachytitelností je pro mě kouzelný.

14 14.03.2023

„Kluci si hráli na tu nejstrašnější a nejdospělejší ze všech her, na válku, a přitom na takovou, že se za účast na ní věšelo a posílalo do vyhnanství. Konce pláštěnek ale měli zezadu zavázané tak, že to prozrazovalo děti v nich a dávalo najevo, že ještě mají otce a matky. Lara na ně hleděla jako velká na malé. Na jejich nebezpečných zábavách ležel nádech nevinnosti. Týž nádech se přenášel na všechno ostatní. Na mrazivý večer, pokrytý tak huňatým jíním, že se pro tu hustotu nezdálo bílé, ale černé. Na modrý dvůr. Na dům naproti, kde se chlapci schovávali. A hlavně, hlavně - na výstřely z revolverů, které odtamtud celý čas štěkaly. Kluci střílejí, myslela si Lara. Myslela si to nejen o Nikovi a Patuljovi, ale o celém střílejícím městě. Správní, poctiví chlapci, myslela si. Jsou správní, proto střílejí.“

I z téhle ukázky je zřejmé, jak je text zaměřený na detail, na nejjemnější vnitřní záchvěvy a jiné pohyby v konkrétní malou chvíli. A těch několik fascinujících osudů představí právě takhle - vidíme postavy v několika výmluvných a běžných momentech jejich života. Nejpůsobivější je pro mě chvíle, kdy se Lara (ruská Lolita) a mladý Živago vidí poprvé, to je nezapomenutelný popis. Pointa Lařina příběhu má v sobě moudrost, kterou docení, kdo ví.

Skvělé, jednoduché, názorné. Viz příklad s bundou: dcera si ji nechce obléknout, zatímco otec myslí, že by měla jít v bundě. Dva možné scénáře: buď otec donutí dceru obléct si bundu (špatné) nebo jde dcera ven bez bundy (taky nic moc). Oba scénáře jsou pro jednoho (nebo možná i pro oba) prohrou. Existuje třetí možnost? Spousta (pra)rodičů jako by v tomto místě měla zatmění mysli a netušila, že třetí možnost existuje a je právě tato: otec zjistí, že dceři vadí tato konkrétní bunda, a domluví se s ní, že si vezme jiné teplé oblečení. Nechápu, že diskutování s dítětem v tomto smyslu pokládá tolik lidí za ústupek, ztrácení pozice, nedostatek respektu od dítěte. Copak rodinné vztahy jsou boj? Kde se má dítě naučit spolupráci, když ne v rodině? Copak všechny vztahy jsou bojem kdo s koho? Proč má v rodině někdo poroučet a druhý poslouchat, je snad rodina armáda?

13 01.03.2022

Film natočený podle téhle knihy každého zaujme, protože v něm hraje Isabelle Adjani a její postava je chytrá, opravdu hodně divoká a má tajemné trauma. Knížka je lepší, protože všechno napětí a charisma Eliany drží ve slovech, především v jejích monolozích, které tvoří velkou část knihy. Eliana mluví sarkasticky, vztekle, s nemilosrdným postřehem a ironií, v jejím popisu událostí je rychlost a netrpělivost („čekala s odpovědí, dokud její přiblblá matka nevstala z mrtvých“) a perfektně zbystřené smysly i inteligence. A řeč má pár přidaných efektů: okouzlující nepředvídatelnost, úplnou otevřenost a drzost, přímočaré, jednoduché a přirozené popisy sexuálních scén (řekla bych, že autor znal hodně dobře nějakou upřímnou a smyslově založenou ženu) a k tomu to, co mě vždycky dostane: Eliana o sobě v některých situacích „patologicky“ mluví ve třetí osobě.
Na to, že jde v podstatě o detektivku (příběh vůbec nezastírá, že postupuje v linii záhada - pátrání - překvapivé rozuzlení), je Elianin svět komplikovaný a vhled do něj působí autenticky. Jednoduše je to dobře napsaná postava naštvané a zraněné holky, která je dost hezká na to, aby nemusela být milá, protože se vždycky najde dost lidí, kteří jí rádi ve všem vyhoví. A která je bohužel příliš hezká na to, aby ji nechali nejdřív alespoň trochu dospět a vyrovnat se se špatnou rodinnou minulostí.
Při dalším čtení mi dochází, že účinek téhle knihy stojí u mě na skvělém překladu (jasan kazan). V tiráži stojí jméno Vladimíra Binara.

11 14.09.2015

Trvalo to delší čas, ale knihu jsem si zamilovala. Je to jednoduché konstatování vážného problému, který bohužel pořád máme. Ve chvíli, kdy se ministr práce a sociálních věcí jako autorita vyjádří, že se nestydí za to, že své děti někdy uhodil, byť "mírně", není prostě nad čím váhat. Děti v naší společnosti očividně nemají tedy taková lidská práva jako muži nebo ženy. A to jsou fyzicky nejslabší. Když dospělý muž řekne, že se nestydí za to, že uhodil slabé dítě, které na něm navíc existenčně závisí (!), pak je něco hodně v nepořádku.
S autorkou souzním i v tom, že nejen fyzické tresty, ale vůbec trest jako takový (zákaz, kárání) do zdravého vztahu nepatří. Pokud rodič trestá dítě, pak by tedy také dítě mělo trestat rodiče. Ale jak by se oba cítili? Pokud chceme, aby si děti v budoucnu uměly konstruktivně a s respektem k druhým vyjednat svoje zájmy, pak jim to musíme ukázat v rodině, a to právě zdravou komunikací s nimi. Tečka. To je vỷchova: ukázat, jak řešit emocionální situaci bez násilí, manipulace, příkazů, ovládání a moci. Trestem děti naopak učíme, že právo na prosazení svých zájmů má silnější a mocnější jedinec.
V mé rodině je to v tomhle ohledu relativně ok (část prarodičů bohužel přemýšlí jinak, ale jejich vliv je omezený), ale bolestné jsou pro mě pasáže věnující se vzdělávacím institucím. Která školka skutečně představí pravidla dětem jako něco, co si mají společně s rovnocennými pedagogy vytvořit? Která školka dětem ukáže, že za pravidla má každé z nich odpovědnost, každé z nich je spolutvůrce pravidel? Zdá se mi, že školky naopak jedou v režimu: dítě, tu máš pravidla a pokud se chceš mít dobře, zachovej je. Pokud je porušíš, pak se ti dostane určitého diskomfortu: paní učitelka tě napomene, zamračí se, posadí tě stranou na time-out... A tak programujeme děti, aby byly pasivními vykonavateli toho, co po nás chce autorita. "Všechny děti mají v očích stejný bojácný a zahanbený pohled pokaždé, když se na ně dospělí zlobí. Všechny."
A poslední důležitý bod: vzdělání řízené dítětem kontra vzdělání řízené učitelem. To je asi nejprogresivnější a pro mě nejmíň jasné. Ano, děti mají motor a touhu samy se učit, to je zřejmé. Ale neplatí to jen do určitého věku? Ano, učit dítě něco, co mu v tu chvíli nedává smysl a není na to vývojově připravené, není tak efektivní, jako když se něco dítě najednou touží naučit a nasává pak učivo jako houba. Pak se ale ztratí veškerá ta ohromná práce didaktiků, kteří vytvořili vzdělávací plány tak, aby na sebe učivo od první třídy po maturitu navazovalo v kruzích.
Rozhodné ano bez "ale" říkám na druhou stranu tomu, že nahrazovat vnitřní motivaci (potěšení z učení) motivací známkami, pochvalami, strachem a touhou být přijat a oceněn je jasně negativní rys běžného školství.
A ano bez "ale" se mi chce říct i na myšlenku, že není pro vývoj dítěte správné silou lámat jeho vůli nebo ho přesvědčovat, že někdo jiný ví lépe, co je pro něj samotné nejlepší. Velmi důležité se mi zdá i upozornění na to, že děti, které jsme naučili z principu poslouchat dospělé, jsou velmi snadno zneužitelné.
A nakonec citát z pera Snowdena, který cituje i autorka: "Nechci být člověk, který se bojí jednat na základě svých morálních zásad. Lidé zůstávají pasivní a povolní kvůli strachu z možných následků svých činů, ale jakmile necháte odejít svou závislost na věcech, na kterých ve skutečnosti nezáleží – peníze, kariéra, fyzické bezpečí – můžete tenhle strach překonat."
Je to náročný cíl, ale za mě se počítají i malé posuny tímhle směrem. Posuny k vnitřní svobodě.

10 12.02.2023

Příběh je strhující a zajímavě prostý, čistý, bez odboček, zajímavostí a postranních zápletek, které mě ve fantasy literatuře ruší a odvádějí od středu sdělení. Tento příběh se spoléhá jen sám na sebe. Zároveň zanechává otázky po svém významu. V hlavě se mi stále častěji ozývalo slovo mýtus. Černo bílá polarizace (dobro a zlo), strohost a čistota vyprávění jako vysoustruhovaného z jednoho kusu, děj sahající mimo oblast života. A ústřední dvojice, kdy jeden chlapec je dokonalý jako Ježíš (a také se obětuje) a druhý je jeho kopie, pouze s přidaným lidským rysem: s nedokonalostí. Mimo to pokládám knihu za dobrý prostředek, jak ukázat dětem, co je to politická tyranie a policejní stát. Jsou zobrazeny velmi názorně.

9 04.03.2024

Pro mě kniha poctivá a zároveň sentimentální. Poctivě sentimentální. Dobře napsané, barvité scény mezilidské interakce. Krásné a krátké popisy přírody, které nenudí. Kromě přírody vnímám jako ústřední téma přátelství osamělých lidí. Jedno z nich je mezigenerační. Zaujalo mě téma potlačených pocitů (z nich v knize pramení nemoc) a kritika civilizace (ve městě je těžko, městské mravy mrzačí duši Heidi). Negativních postav je dost. Překvapilo mě, že nejsou potrestány, ale jejich chyby jsou jinými lidmi napraveny. Knize by se dala vytknout přeslazenost a idealizace, ale něco v ní zároveň budí respekt, čímž se vzpírá posměchu. Autorka věděla, co dělá. Šestiletá posluchačka byla s knihou spokojená, ačkoliv se musela hodně doptávat.

9 26.11.2023

Nevím, jak bych ji vnímala dnes, ale na druhém stupni základky jsem ji přečetla snad stokrát a myslím, že mi dost pomohla. Jednu takovou nápomocnou úvahu umím dodnes zpaměti: "Když se dívka nesetkává s láskou, setkává se s poezií. Protože nejedná, dívá se, cítí a vnímá. Místo aby se zajímala o to, jak bude umět věci zvládnout, přimyká se k jejich významu. Barva nebo úsměv v ní probouzejí hlubokou ozvěnu."

9 07.02.2015

Kniha, která u spousty lidí vzbudila odpor. Recenze kritizovaly pasáže týkající se tělesnosti, ale mně přišly zrovna ty nejlepší.

„Připomínal mi rozpraskaný kmen nějakého starého stromu, který je uvnitř místo dřeva vyplněn houževnatostí.“

„Už několikrát se mi zdálo o Mišových ramenou. Vypadala jako dvě lodi, dvě úzké pramice, s hlubokou jámou klíční kosti. Do smrti bych je mohla líbat, přejíždět špičkou jazyka posvátnou kůži. Bylo to jako čistit vitráž, pečlivě ji otírat jemným hadříkem, nečekané barvy, staré neohebné olovo.“

„Byla jsem: dvojnásobnou milenkou, sběračkou a lovkyní.“

9 07.02.2015

Perfektně napsaná kniha. Vrátila mě do dávných vzpomínek na práci s chlapci z dětského domova. Navenek působili bojovně, divoce, chytře, provokativně, nebezpečně, krutě a intenzivně. A za nějakou dobu vyšla najevo jejich prostota, pocit ohrožení a taky v některých případech čistota, solidarita, smysl pro čest, skromnost, odvaha. A schopnost se otevřít, i když je to riskantní. Moc se mi líbily i postavy pedagogů v knize: mezi víceméně vyhořelé učitele zastrašovače a učitele plačky přijdou dva nadšenci, kteří věří, že najdou srdečný vztah s chlapci a že v nich probudí zájem o učení. Obrovská naivita, se kterou žákům předkládají svou přípravu jako "děsnou zábavu", přičemž pro kluky je ta "děsná zábava" jen další školní otrava a nuda (ach, tu naivitu a následné zklamání znám). A znám i prozření, že ač toužím k dětem proniknout, vlastně neznám jejich vnitřní svět a o jejich znalostech a schopnostech mám zkreslenou představu. To byl i můj aha moment coby příležitostné pedagožky: nejdřív je potřeba poznat druhou stranu, její zájmy a možnosti. To sebelepší příprava nenahradí.

U podobných knih se mi příčí vztahovat na ně kritické soudy a vést jakékoliv chytré řeči. To je jako kritizovat manikůru tomu, kdo mi podává ruku. A existují také ruce vztažené nad hladinu. To se nezdá být příklad vypravěčky, ta se má vyprávěním pevně v hrsti. S pevnou vůlí zachytit zákonitosti své mysli, její základní schémata. Samota, pocit nenaplněnosti. Pocit, že ostatní prožívají totéž, ale předstírají opak. Opojení kulturou, která se naopak nebojí o těchto zkušenostech mluvit. Bezradnost mládí, nad kterou vždycky visí hrozba, že plynule přejde v krizi středního věku a pak v bezmoc stáří. Poznání spřízněné duše a objektu milostného zájmu. A nakonec snad naplnění ve věrnosti, přestože není vyžádaná a vztah navenek končí. Výpověď jímavá a působivá upřímností, jedinečností, autenticitou. Děkuju za sdílení.

Kniha je psána tak, aby ji pochopily i děti, které se ještě nesetkaly s tématem války a holokaustu. Je jednoduchá, krátká a čtivá a zdůrazňuje téma solidarity a odvahy.

7 17.11.2023

Že zrovna v polské třídě panuje bordel, chaos a anarchie, to bych nečekala. Dobrý!

Bylo osvěžující číst o někom, pro koho spořádanost nic neznamená, zatímco charakter a obětavost ano. Žádná kariéra, žádné plánování, ale vnímavost k lidem se drží v kondici.

Díky téhle knížce dcera (rok a půl) vyžaduje mytí rukou. Přitom hlásí, že na nich má bacily. Dokonce si někdy nechá vyčistit zuby a prožívá se zaujetím, jak se bacily z použitého kartáčku spláchnou do výlevky.

7 05.03.2019

Kniha, která vám pravděpodobně zvedne náladu. Za prvé proto, že k vám její autor mluví docela upřímně, což je vždycky příjemné jako důkaz něčí důvěry. Za druhé proto, že jako vypravěč předvádí čistě pozitivní přístup k lidem, k sobě a k událostem, které ho potkávají. Lehce stravitelná inspirace – nejen na cestování, ale hlavně pro život.

„Před branou mě uvítala nepřirozeně široká a hranatá socha Atatürka ověšeného pásy s náboji. Vypadal jako král krabicových lidí, který se rozhodl ztrestat Českou poštu za nešetrné zacházení s jeho poddanými.“

„Zatímco jeden Čech žije v mírumilovné zemi s nejnižší mírou chudoby na světě, jiný žije v zemi plné kriminality a bídy. Náš život přitom neovlivňuje to, jaký svět skutečně je, ale jen to, jak k němu přistupujeme.“

7 11.02.2017

„Ach – a to mluvím na základě svých pozdějších zkušeností – bůh mě chraň před většinou těch průměrných mužů, kteří mají chladná srdce a chladné hlavy, kteří nekouří, nepijí, ani neklejí a nedopouštějí se ničeho, co je smělé, hazardní a vyzývavé, protože do jejich chabé tkáně se nikdy nezabodly ostny a trny života, které nutí člověka, aby překročil své meze a byl odvážný jako ďábel. S takovými se nesetkáváme ve výčepech, ti se neposmívají ztraceným nadějím, ani nevzplanou touhou po dobrodružství, ani nemilují šílenou láskou nebeských dětí. Mají příliš mnoho starostí, aby si uchovali nohy v teple i klidný tepot svých srdcí a honili se za pochybnou kariérou, jež odpovídá průměrnosti jejich ducha.
A proto žaluji na svého Démona. Právě ty dobré chlapíky, kteří za něco stojí, chlapíky, jejichž slabostí je přemíra síly, přemíra ducha a žáru, ohně a nezkrotnosti, nenechává na pokoji a ničí je. Jistě, ničí též slabochy, avšak o těchto nejhorších příslušnících lidského plemene tu nemluvím. Mě zajímá, že Démon alkohol ničí právě ty nejlepší z nás.“

Na můj vkus London trochu moc upřednostňuje temperamentní a smělé typy, které „shoří, nevyhasnou“. Jemu samému se ale v odvaze a elánu překračovat své meze opravdu málokdo může rovnat. Do dvaceti let prožil tolik dobrodružství, o kolik většina z nás ani snem nezavadí. Jack London – inspirace pro pecivály a ustrašené duše.

Intelektuálka, která touží po umělecké kariéře, se dobrovolně stane ženou v domácnosti po boku milovaného muže. Po deseti letech zjišťuje, že manžel i dcery se k ní chovají s despektem, v rodině hraje submisivní úlohu a „skáče, kdykoli muž řekne SKÁKEJ“. Ani svou láskou už si není tak jistá. Z manžela se stal snob a nutí Tinu sloužit jako reprezentativní ozdoba na večírcích, za které rodina utrácí spoustu peněz. Tina se nerada podvoluje. Kniha obsahuje realistické, „typické“ pochody v mysli vdaných třicátnic, a stejně realistické dialogy, zřejmě nadčasovou „manželskou klasiku“. Vypravěčka (kterou je sama Tina v ich-formě) má zároveň vtip a disponuje sympatickým nadhledem, ironií a sebeironií. V nezáviděníhodné rodinné situaci pro sebe hledá nové místo a seberealizaci, postavení, v kterém by se cítila sama sebou a silná. Při hledání důstojné, smysluplné a naplňující pozice projde také vášnivou nevěrou…

Ukázka:

„Kde jsi vůbec byla?“ zeptala se mě Sylvie, zatímco si Goodmanovic děvčata zapínala s matčinou pomocí knoflíky a zipy.
V tu chvíli se mi vyjevilo mystérium vraždění neviňátek.
„Ve městě na vánočních nákupech.“
Sylvie zaregistrovala mé prázdné ruce. „Mělas upozornit Lotty. Málem padla do mdlob, když jsme my čtyři vešly do bytu. A pani Goodmanová už tady na tebe čeká hodinu.“
„Ne hodinu, Sylvie,“ řekla paní Goodmanová vlídně, napřímila se a postřehla výraz v mé tváři. Znenadání se zazubila a v jejích třpytivě modrých očích blýskl výsměšný, sebeironizující výraz. „Já vím, je to téměř k neuvěření, ale i u nás doma budeme žít civilizovaně. Příští týden k nám konečně nastoupí švédská služka a to konečně změní celý můj život. Co kdyby k nám Sylvie a Liz přišly o vánočních prázdninách, a až si je přijdete vyzvednout, zamkneme všechny holky i s tou Švédkou nahoře a konečně se spolu napijeme.“
Zasmála jsem se. Nebyla, jak jsem ji duchaplně pojmenovala, žádná má semblable nebo ma soeur – na to byla příliš zdravá a příliš milá.