Bonda komentáře u knih

Je nádhera, jak málo je tahle kniha předvídatelná, schematická nebo jinak jednoduchá. A přitom baví předškoláky. Pětiletá dcera vyslechla s pozornou, vážnou tváří všechny pasáže, kde jsou zesměšňovány nabubřelé postavy (velryba, moucha, čau čau). Smála se grotesce při lovu netopýra, zatímco já se bavila vtipem podání. Přemýšlím nad tím, jaký psychologický typ je vlastně kocour. Osamělé vzdorovité dítě? Naivní mrzout s čistým srdcem? Zlomyslný zábavný kamarád se skrytou bolestí? Všechno špatně. Ale i tou nezachytitelností je pro mě kouzelný.

19 14.03.2023

Je noc

spíš vedle mě
a dýcháš
Poslouchám a
představuji si další den
Nad tvým srdcem se
vznáší
lehoučké křehké dobro
někdy světélkuje
a
to mi stačí

17 04.11.2015

"Trpíte pihami!" stálo napsáno na krabičce s krémem.
"Ne!"
"Copak si přeješ?" zeptala se paní.
"Ne!" opakovala Pipi.
"Já ti nerozumím," řekla paní.
"Já pihami netrpím!" řekla Pipi,
Teprve teď paní prodavačce svitlo, co má Pipi na mysli. Když si ji trochu prohlédla, podivila se: "Ale dítě, vždyť jsi pihami celá posetá!"
"To vím taky," odtušila Pipi, "ale netrpím tím! Jsem naopak ráda, že je mám! Má úcta!"

15 06.12.2015

Skvělé, jednoduché, názorné. Viz příklad s bundou: dcera si ji nechce obléknout, zatímco otec myslí, že by měla jít v bundě. Dva možné scénáře: buď otec donutí dceru obléct si bundu (špatné) nebo jde dcera ven bez bundy (taky nic moc). Oba scénáře jsou pro jednoho (nebo možná i pro oba) prohrou. Existuje třetí možnost? Spousta (pra)rodičů jako by v tomto místě měla zatmění mysli a netušila, že třetí možnost existuje a je právě tato: otec zjistí, že dceři vadí tato konkrétní bunda, a domluví se s ní, že si vezme jiné teplé oblečení. Nechápu, že diskutování s dítětem v tomto smyslu pokládá tolik lidí za ústupek, ztrácení pozice, nedostatek respektu od dítěte. Copak rodinné vztahy jsou boj? Kde se má dítě naučit spolupráci, když ne v rodině? Copak všechny vztahy jsou bojem kdo s koho? Proč má v rodině někdo poroučet a druhý poslouchat, je snad rodina armáda?

14 01.03.2022

„Kluci si hráli na tu nejstrašnější a nejdospělejší ze všech her, na válku, a přitom na takovou, že se za účast na ní věšelo a posílalo do vyhnanství. Konce pláštěnek ale měli zezadu zavázané tak, že to prozrazovalo děti v nich a dávalo najevo, že ještě mají otce a matky. Lara na ně hleděla jako velká na malé. Na jejich nebezpečných zábavách ležel nádech nevinnosti. Týž nádech se přenášel na všechno ostatní. Na mrazivý večer, pokrytý tak huňatým jíním, že se pro tu hustotu nezdálo bílé, ale černé. Na modrý dvůr. Na dům naproti, kde se chlapci schovávali. A hlavně, hlavně - na výstřely z revolverů, které odtamtud celý čas štěkaly. Kluci střílejí, myslela si Lara. Myslela si to nejen o Nikovi a Patuljovi, ale o celém střílejícím městě. Správní, poctiví chlapci, myslela si. Jsou správní, proto střílejí.“

I z téhle ukázky je zřejmé, jak je text zaměřený na detail, na nejjemnější vnitřní záchvěvy a jiné pohyby v konkrétní malou chvíli. A těch několik fascinujících osudů představí právě takhle - vidíme postavy v několika výmluvných a běžných momentech jejich života. Nejpůsobivější je pro mě chvíle, kdy se Lara (ruská Lolita) a mladý Živago vidí poprvé, to je nezapomenutelný popis. Pointa Lařina příběhu má v sobě moudrost, kterou docení, kdo ví.

Pro mě kniha poctivá a zároveň sentimentální. Poctivě sentimentální. Dobře napsané, barvité scény mezilidské interakce. Krásné a krátké popisy přírody, které nenudí. Kromě přírody vnímám jako ústřední téma přátelství osamělých lidí. Jedno z nich je mezigenerační. Zaujalo mě téma potlačených pocitů (z nich v knize pramení nemoc) a kritika civilizace (ve městě je těžko, městské mravy mrzačí duši Heidi). Negativních postav je dost. Překvapilo mě, že nejsou potrestány, ale jejich chyby jsou jinými lidmi napraveny. Knize by se dala vytknout přeslazenost a idealizace, ale něco v ní zároveň budí respekt, čímž se vzpírá posměchu. Autorka věděla, co dělá. Šestiletá posluchačka byla s knihou spokojená, ačkoliv se musela hodně doptávat.

11 26.11.2023

Film natočený podle téhle knihy každého zaujme, protože v něm hraje Isabelle Adjani a její postava je chytrá, opravdu hodně divoká a má tajemné trauma. Knížka je lepší, protože všechno napětí a charisma Eliany drží ve slovech, především v jejích monolozích, které tvoří velkou část knihy. Eliana mluví sarkasticky, vztekle, s nemilosrdným postřehem a ironií, v jejím popisu událostí je rychlost a netrpělivost („čekala s odpovědí, dokud její přiblblá matka nevstala z mrtvých“) a perfektně zbystřené smysly i inteligence. A řeč má pár přidaných efektů: okouzlující nepředvídatelnost, úplnou otevřenost a drzost, přímočaré, jednoduché a přirozené popisy sexuálních scén (řekla bych, že autor znal hodně dobře nějakou upřímnou a smyslově založenou ženu) a k tomu to, co mě vždycky dostane: Eliana o sobě v některých situacích „patologicky“ mluví ve třetí osobě.
Na to, že jde v podstatě o detektivku (příběh vůbec nezastírá, že postupuje v linii záhada - pátrání - překvapivé rozuzlení), je Elianin svět komplikovaný a vhled do něj působí autenticky. Jednoduše je to dobře napsaná postava naštvané a zraněné holky, která je dost hezká na to, aby nemusela být milá, protože se vždycky najde dost lidí, kteří jí rádi ve všem vyhoví. A která je bohužel příliš hezká na to, aby ji nechali nejdřív alespoň trochu dospět a vyrovnat se se špatnou rodinnou minulostí.
Při dalším čtení mi dochází, že účinek téhle knihy stojí u mě na skvělém překladu (jasan kazan). V tiráži stojí jméno Vladimíra Binara.

11 14.09.2015

Trvalo to delší čas, ale knihu jsem si zamilovala. Je to jednoduché konstatování vážného problému, který bohužel pořád máme. Ve chvíli, kdy se ministr práce a sociálních věcí jako autorita vyjádří, že se nestydí za to, že své děti někdy uhodil, byť "mírně", není prostě nad čím váhat. Děti v naší společnosti očividně nemají tedy taková lidská práva jako muži nebo ženy. A to jsou fyzicky nejslabší. Když dospělý muž řekne, že se nestydí za to, že uhodil slabé dítě, které na něm navíc existenčně závisí (!), pak je něco hodně v nepořádku.
S autorkou souzním i v tom, že nejen fyzické tresty, ale vůbec trest jako takový (zákaz, kárání) do zdravého vztahu nepatří. Pokud rodič trestá dítě, pak by tedy také dítě mělo trestat rodiče. Ale jak by se oba cítili? Pokud chceme, aby si děti v budoucnu uměly konstruktivně a s respektem k druhým vyjednat svoje zájmy, pak jim to musíme ukázat v rodině, a to právě zdravou komunikací s nimi. Tečka. To je vỷchova: ukázat, jak řešit emocionální situaci bez násilí, manipulace, příkazů, ovládání a moci. Trestem děti naopak učíme, že právo na prosazení svých zájmů má silnější a mocnější jedinec.
V mé rodině je to v tomhle ohledu relativně ok (část prarodičů bohužel přemýšlí jinak, ale jejich vliv je omezený), ale bolestné jsou pro mě pasáže věnující se vzdělávacím institucím. Která školka skutečně představí pravidla dětem jako něco, co si mají společně s rovnocennými pedagogy vytvořit? Která školka dětem ukáže, že za pravidla má každé z nich odpovědnost, každé z nich je spolutvůrce pravidel? Zdá se mi, že školky naopak jedou v režimu: dítě, tu máš pravidla a pokud se chceš mít dobře, zachovej je. Pokud je porušíš, pak se ti dostane určitého diskomfortu: paní učitelka tě napomene, zamračí se, posadí tě stranou na time-out... A tak programujeme děti, aby byly pasivními vykonavateli toho, co po nás chce autorita. "Všechny děti mají v očích stejný bojácný a zahanbený pohled pokaždé, když se na ně dospělí zlobí. Všechny."
A poslední důležitý bod: vzdělání řízené dítětem kontra vzdělání řízené učitelem. To je asi nejprogresivnější a pro mě nejmíň jasné. Ano, děti mají motor a touhu samy se učit, to je zřejmé. Ale neplatí to jen do určitého věku? Ano, učit dítě něco, co mu v tu chvíli nedává smysl a není na to vývojově připravené, není tak efektivní, jako když se něco dítě najednou touží naučit a nasává pak učivo jako houba. Pak se ale ztratí veškerá ta ohromná práce didaktiků, kteří vytvořili vzdělávací plány tak, aby na sebe učivo od první třídy po maturitu navazovalo v kruzích.
Rozhodné ano bez "ale" říkám na druhou stranu tomu, že nahrazovat vnitřní motivaci (potěšení z učení) motivací známkami, pochvalami, strachem a touhou být přijat a oceněn je jasně negativní rys běžného školství.
A ano bez "ale" se mi chce říct i na myšlenku, že není pro vývoj dítěte správné silou lámat jeho vůli nebo ho přesvědčovat, že někdo jiný ví lépe, co je pro něj samotné nejlepší. Velmi důležité se mi zdá i upozornění na to, že děti, které jsme naučili z principu poslouchat dospělé, jsou velmi snadno zneužitelné.
A nakonec citát z pera Snowdena, který cituje i autorka: "Nechci být člověk, který se bojí jednat na základě svých morálních zásad. Lidé zůstávají pasivní a povolní kvůli strachu z možných následků svých činů, ale jakmile necháte odejít svou závislost na věcech, na kterých ve skutečnosti nezáleží – peníze, kariéra, fyzické bezpečí – můžete tenhle strach překonat."
Je to náročný cíl, ale za mě se počítají i malé posuny tímhle směrem. Posuny k vnitřní svobodě.

10 12.02.2023

Nevím, jak bych ji vnímala dnes, ale na druhém stupni základky jsem ji přečetla snad stokrát a myslím, že mi dost pomohla. Jednu takovou nápomocnou úvahu umím dodnes zpaměti: "Když se dívka nesetkává s láskou, setkává se s poezií. Protože nejedná, dívá se, cítí a vnímá. Místo aby se zajímala o to, jak bude umět věci zvládnout, přimyká se k jejich významu. Barva nebo úsměv v ní probouzejí hlubokou ozvěnu."

10 07.02.2015

Příběh je strhující a zajímavě prostý, čistý, bez odboček, zajímavostí a postranních zápletek, které mě ve fantasy literatuře ruší a odvádějí od středu sdělení. Tento příběh se spoléhá jen sám na sebe. Zároveň zanechává otázky po svém významu. V hlavě se mi stále častěji ozývalo slovo mýtus. Černo bílá polarizace (dobro a zlo), strohost a čistota vyprávění jako vysoustruhovaného z jednoho kusu, děj sahající mimo oblast života. A ústřední dvojice, kdy jeden chlapec je dokonalý jako Ježíš (a také se obětuje) a druhý je jeho kopie, pouze s přidaným lidským rysem: s nedokonalostí. Mimo to pokládám knihu za dobrý prostředek, jak ukázat dětem, co je to politická tyranie a policejní stát. Jsou zobrazeny velmi názorně: policie může kdykoliv vtrhnout do domácnosti a její násilí není ničím omezeno; vůdce pořádá velká shromáždění s povinnou účastí, na kterých zastrašuje posluchače, vyžaduje od nich projevy souhlasu a kritika je trestána na místě a bez soudu; rozhodnutí vůdce jsou vykonána bez diskuze; volby neexistují atd. Kdybych chtěla osmiletému dítěti ukázat, co je teror, zkusila bych na to jít přes tenhle čtenářský zážitek.

9 04.03.2024

Kniha, která u spousty lidí vzbudila odpor. Recenze kritizovaly pasáže týkající se tělesnosti, ale mně přišly zrovna ty nejlepší.

„Připomínal mi rozpraskaný kmen nějakého starého stromu, který je uvnitř místo dřeva vyplněn houževnatostí.“

„Už několikrát se mi zdálo o Mišových ramenou. Vypadala jako dvě lodi, dvě úzké pramice, s hlubokou jámou klíční kosti. Do smrti bych je mohla líbat, přejíždět špičkou jazyka posvátnou kůži. Bylo to jako čistit vitráž, pečlivě ji otírat jemným hadříkem, nečekané barvy, staré neohebné olovo.“

„Byla jsem: dvojnásobnou milenkou, sběračkou a lovkyní.“

9 07.02.2015

Hesse stvořil v Goldmundovi mnohem lichotivější portrét hedonika a estéta. Člověka, který neprožívá tak silně vztahy, ale vyhledává opojení, krásu, smyslovou radost. Goldmund přesto není k bližním necitelný nebo lhostejně krutý. To přece není nezbytný doprovod estétství a rozkošnictví. Wildova próza překvapivě vyznívá jako stereotypní moralita a varování, protože estét Grey je zároveň tak vyhroceně zlý k ostatním a skončí špatně (jako třeba don Giovanni). Přesto se mi líbí, že stylu Carpe diem se tu věnuje tolik inteligentní pozornosti a správně je akcentováno jeho slabé místo: závislost na pomíjivé fyzické kráse. Starým a neatraktivním jedincům je přístup ke svobodným smyslovým hrám uzavřen.

8 15.03.2025

Mnohé věty jsou obsahové i formulační perly. Velmi mě zaujala linka kritizující neuvědomělou občanskou konformitu většiny, která je jedním z hlavních faktorů umožňujících vznik a trvání války. Dva občansky pasivní mladí lidé se více než smrti bojí toho, aby se z nich nestali příslušníci této ničivé a slepé většiny. Myslím, že je to téma myšlenkově nedotažené, ale oceňuji už jen jeho otevření. Druhým slabým místem novely je pro mě neživotnost dialogů a tím pádem i malá plastičnost postav. Člověk je před sebou bohužel úplně nevidí jako živé charaktery.

Ukázka:
Petr řekl:„Ale co ti ostatní?“ „Kteří ostatní?“ „Ti ubožáci,“ odpověděl Petr. „Všichni ti, kteří nejsou námi?“ - „Ať dělají totéž, co my! Ať milují!“ „A nejsou milováni! To, Lucie, nemůže každý.“ „I může!“ „Nemůže, Lucie. Neznáš cenu daru, který mi dáváš.“ „Dávat své srdce lásce, své rty milenci, to je přece totéž jako dávat oči světlu; to není dávání, to je braní.“ „Ale mnozí lidé jsou slepci.“ „My je nevyléčíme, Petříčku. Dívejme se místo nich!“

8 09.03.2025

Perfektně napsaná kniha. Vrátila mě do dávných vzpomínek na práci s chlapci z dětského domova. Navenek působili bojovně, divoce, chytře, provokativně, nebezpečně, krutě a intenzivně. A za nějakou dobu vyšla najevo jejich prostota, pocit ohrožení a taky v některých případech čistota, solidarita, smysl pro čest, skromnost, odvaha. A schopnost se otevřít, i když je to riskantní. Moc se mi líbily i postavy pedagogů v knize: mezi víceméně vyhořelé učitele zastrašovače a učitele plačky přijdou dva nadšenci, kteří věří, že najdou srdečný vztah s chlapci a že v nich probudí zájem o učení. Obrovská naivita, se kterou žákům předkládají svou přípravu jako "děsnou zábavu", přičemž pro kluky je ta "děsná zábava" jen další školní otrava a nuda (ach, tu naivitu a následné zklamání znám). A znám i prozření, že ač toužím k dětem proniknout, vlastně neznám jejich vnitřní svět a o jejich znalostech a schopnostech mám zkreslenou představu. To byl i můj aha moment coby příležitostné pedagožky: nejdřív je potřeba poznat druhou stranu, její zájmy a možnosti. To sebelepší příprava nenahradí.

Bylo osvěžující číst o někom, pro koho spořádanost nic neznamená, zatímco charakter a obětavost ano. Žádná kariéra, žádné plánování, ale vnímavost k lidem se drží v kondici.

U podobných knih se mi příčí vztahovat na ně kritické soudy a vést jakékoliv chytré řeči. To je jako kritizovat manikůru tomu, kdo mi podává ruku. A existují také ruce vztažené nad hladinu. To se nezdá být příklad vypravěčky, ta se má vyprávěním pevně v hrsti. S pevnou vůlí zachytit zákonitosti své mysli, její základní schémata. Samota, pocit nenaplněnosti. Pocit, že ostatní prožívají totéž, ale předstírají opak. Opojení kulturou, která se naopak nebojí o těchto zkušenostech mluvit. Bezradnost mládí, nad kterou vždycky visí hrozba, že plynule přejde v krizi středního věku a pak v bezmoc stáří. Poznání spřízněné duše a objektu milostného zájmu. A nakonec snad naplnění ve věrnosti, přestože není vyžádaná a vztah navenek končí. Výpověď jímavá a působivá upřímností, jedinečností, autenticitou. Děkuju za sdílení.

Tragicky příběh o tom, jak do mrtě zkazíte život svůj i svých blízkých, pokud žijete na místě, kde ženy a nemajetní mají zhruba tak práva zvířat, a zároveň se rozhodnete nevzít si někoho, kdo si na vás činí nárok z důvodu silného vnitřního vzájemného pouta, tzv. lásky, a jeho pocit neštěstí a zhrzení se projeví jako vůle po pomstě. Dílo je zaslouženě slavné. Charaktery v něm nejsou banální, a přesto mají vnitřní uvěřitelnost. To se týká i ústředního vztahu. Kdo by vlastně nechtěl mít tak blízkou duši, že je s ní ta vaše úplně prostoupená, přičemž zároveň vám ta druhá bytost připadá přitažlivá? To je sen. A v tomhle případě noční můra, protože symbióza naplněná spoustou společných zážitků a souznění se kvůli sociální nerovnosti násilně roztrhla. Někdo by měl napsat verzi, v níž se Katka s Heathcliffem vezmou.

"Největší muka mého života byla muka,
kterými trpěl Heathcliff, znala jsem je a prožívala je s ním od malička. Podstatou života je mi on. Kdyby všechno ostatní propadlo zkáze a jen on tu zůstal, žila bych i já. Kdyby tu ale zůstalo všechno ostatní a jen jeho stihl zmar, svět by se mi proměnil v úplnou cizotu, neměla bych tu co dělat. Moje láska k Lintonovi je jako list v lese - čas jí zeslabí, to vím, tak jako zima ochudí stromy... Ale má láska k Heathcliffovi je jako ty věčné skály pod lesem ne oku pro radost, ale podklad života. Já jsem Heathcliff, Nelly! Stále, stále je v duchu se mnou. Ne proto, že by se mi tolik líbil, já se ani sama sobě často nelíbím, ale protože sama moje bytost je on."

7 01.03.2025

Je to skvělá próza, velmi působivá. Nevěřím ve znásilnění jako začátek lásky. V tomhle směru mi přijde próza jako typický kýč, ač bravurní a strhující. Líbí se mi velmi podoba jména Marketa s krátkou druhou slabikou a nechápu, proč se protahuje. Je to škoda. Vančura žádnou "Markétu Lazarovou" nenapsal.

Kniha je psána tak, aby ji pochopily i děti, které se ještě nesetkaly s tématem války a holokaustu. Je jednoduchá, krátká a čtivá a zdůrazňuje téma solidarity a odvahy.

7 17.11.2023

Doporučuju pro úplné nejmenší: dva, tři roky. Nápadité, vtipné a (dů)vtip přirozeně rozvíjející.