Bonda
diskuze u autorů
https://www.mujrozhlas.cz/vizitka/ceho-se-bojite-vy-animatorka-lucie-sunkova-maluje-na-sklo-film-zuza-v-zahradach-dvanact
Pozoruhodná osobnost! Dost mě zaujala informace, že se během 20. a 30. let 20. století věnoval propagaci pacifistických myšlenek (sám byl pro svùj pacifismus za první války odsouzen k smrti) a byl za to opakovaně soudně trestán a jím řízené spolky byly sledovány. Jeden z nich (Hnutí pro křesťanský komunismus) byl údajně dokonce prvorepublikovými orgány rychle zakázán. Opravdu stíhala první republika pacisismus? Přitom Pitter byl protestant, tím musel pevorepublikovėmu duchu vyhovovat. Pitter šel za svým, což dokládá i statečnė zahrnutí německých dětí do poválečné pomoci. A mimochodom byl také vegetarián.
Cituji o Sulovi ze stránek muzea v Brandýsi nad Labem:
Ve vyšehořovické škole rozvíjel moderní metody výuky aktivitami, při kterých učitel i děti se učí vzájemně. Dbal na názory a postřehy samotných žáků, o kterých se v hodinách poté diskutovalo (zejména pokud šlo o četbu a sloh). Své žáky zapojoval do pozorování přírody. Organizoval jim výlety do okolí. Tak snad již nedlouho po svém příchodu byl v červnu 1907 přítomen výletu II. třídy na Lipany, 25. června 1908 vzal žáky na exkurzi do továrny p. Součka v Mochově, kde se seznámili s výrobou dětské moučky, konservováním zeleniny i výrobou likérů. O rok později 22. června 1909 děti navštívily starobylé památky Kutné Hory a kostnici v Sedlci. Takového velké výlety bývaly v tehdejší době na vesnické škole řídké. Děti nejprve musely být dovezeny na žebřiňácích do Poříčan, odkud již dále pokračovaly vlakem, což pro ně musel být jistě velký zážitek. Cestou zpět navštívily ještě Kolín. Náklad na cestu uhradil vyšehořovický farář Josef Kůrka a taktéž majitel toušeňských lázní pan Králík přispěl 10 korunami. J. Sulík dále konal přednášky v obci i jejím okolí (ve Vykáni O Slovensku či v Mochově O předchůdcích Husových,). Na vyzvání Josefa Úlehly a básníka Josefa Svatopluka Machara pak roku 1913 odchází na Komenského školu do Vídně. Po vypuknutí války byl v druhém roce bojů odveden do rakousko-uherské armády. V roce 1919 sice dostal místo v Úvalech, ale bezprostředně poté odešel vyučovat na Slovensko do obce Hlohovec, která byla jeho posledním vysloveně venkovským působištěm. Později učil a nakonec i řediteloval na různých pražských školách. Mezi jeho přátele lze počítat např. Eduarda Štorcha či Josefa Věromíra Plevu. S učitelem Vojtou Benešem, bratrem budoucího československého prezidenta Dr. E. Beneše, napsal ještě před 1. světovou válkou Českou čítanku určenou pro české školy v Americe." (https://brandys.muzeumbrandys.cz/cz/osobnosti-josef-sulik-pavel-sula-1882-1975)
"Poezie brilantního zoufalství," říká Wikipedie, já si říkám... "zpěvný Trakl"? Několik básní zarytých do mozku a vynořujících se během života jako kotvy.
Citlivá mysl. Osamělá rostlina otloukaná deštěm zrovna v zranitelném času květu. Krabička od sirek, v níž náhodným nedopatřením vesmíru probíhá extrémní meteorologická událost. Zkrátka dívka, jakých jsou mraky, která se hodně pozoruje a umí své vnitřní klima dramaticky a působivě vyjádřit. Krásné, jímavé.
S rychlostí, odvahou, přesností i etosem anglického stíhacího letounu proniká do cizích – i do svého – nevědomí.
Často se říká, že byl tezovitý básník, ale mě se zdá, že např. v Barevných střepech (už ten název!), ale i ve verších pracoval moderním způsobem – sugerováním složité atmosféry zkratkou (střepem), vyvoláním smyslového dojmu, vznícením, otevřením prostoru pro představu.
RÁNO
Má ráno půvab svůj,
jak nedotknutá miska alabastru,
když stojí před tebou
tak svěží, dýchá, voní,
že dvě jen holubice,
Ticho a Požehnání,
z ní pijí.
Jich neplaš, dál jdi, nejsi-li jich hoden;
jen čistá duše muže oceniti
ten čistý, svěží, nedotknutý, svatý
půvab rána.
Na sofa zeleném
Na sofa zeleném v zšeřelém kabinetu,
kde slunce žhavý žár spád rulet zaclání,
líbal jsem její tvář a tenké pruhy retů
a spánky průsvitné jsem tiskl do dlaní.
Na hlavě mojí se jí prsty třásly jemně
ve svitech zjemnělých na sofa zeleném ---
Ó dálky průhledné! Ó něžný smutku ve mně!
Ó zlaté paprsky na moři ztišeném!
(Po nás ať přijde potopa)
POLEDNE
Po silnici šel dobytkář. Jeho záplatami bylo vidět kolibříky na větvích blesku, jeho záplatami světélkoval česnek jako poustevník v dobách moru.
Šel pomalu jako veliká záplata jediná v těchto krajích, se svým světlem česneku uvnitř a s kolibříky, kteří usnuli a spí na jeho vyleštěné skříni, kteří se zrcadlí ve skle protější skříně.
(Neznámé cíle 1939, Život začíná ve čtyřiceti 1942)
Pro mě je básník rozkoše, která pramení z bezprostředních smyslových vjemů (nebo jejich sugestivně vyvolané představy), ale je radostí duševní. Smyslově-duševní rozkošník.
Sklenice vody na stole
Zahradou letí andělé
Toť námořnický límec Žanin
Stačí tři verše a vidím sklenici vody v prozářené, tiché, bezpečné domácí zahradě, těším se a dojímám v zázračně zpřítomněné atmosféře vody, vzduchu, volnosti, letního rána a zabezpečeného, i když vždycky kapku ohroženého dívčího dětství. Atmosféra, o které se dá donekonečna snít a která má v sobě dálku i napětí. Rozkošnická poetická slast.
Osmnáctiletý
Matčin pláč, tatínkova tvrdá slova –
potichu sedím, zcela nedotčeně.
Mé srdce, jindy snadno zkormoucené
něžnému jaru do dlaní se schová.
Výčitky dorážejí zas a znova,
lem šatů matčiných sleduji němě,
vždyť osud už brzy odvede mě,
rodičovskými vzdechy následován.
Já a můj osud dvojice jsme spjatá,
však je mi cizí. Odpor k němu mám.
Cítím se jinak, jinde upoután.
Hle, tento strom! Báň poledního zlata
září, a jak se k němu připletu
splýváme v přenádherném duetu.
***
V den mého chystaného úmrtí kdy dopisuji tento text
ještě než se zakuklím v jeden z těch drobnoznaků jimiž pak zaplním poslední zbývající místo na mapě
chtěl bych dokud se úplně nevytratí
zaslechnout třeba velmi slabě jako by to byl můj vlastní šepot
odtamtud kotel až se v rychlosti sesune
jako by to byla moje vlastní slova působící zkázu v bortícím se městečku
vlastní slova jako vlastní konec Jilemnice
šeptání a matné třpytící se plošky zbylé ze slov
šeptání a slova která se do něho pomalu vytrácejí
šeptání všeho co uniklo z mé sítě
úlovek šeptání a tichý řev vytrácejících se slov
šeptání vzrůstající v řev přehlušující uprostřed nejprudší bouře
šeptání noc úsvit a s ním nové šeptání
šeptání noc úsvit smrt prosba o zrození a s ní nové šeptání
šeptání když se propadám až na samé dno dnešní noci
šeptání na dně noci kdy se propadám do nového úsvitu
šeptání jako prosba
šeptání jako prosba až řev zrozený na dně dnešní noci válku rozpoutá
(fragment pásma Třikrát Jilemnice, vročení 1965-1966, in Dívej se do tmy, je tak barevná)
Autorovo představení vlastní knihy (Zůstaňte s námi) https://www.youtube.com/watch?v=Y7LAIpc2NMw
Konkusivní rychlobruslařky psychoeteru v hudebním rytmu stage
V objetí láskyplné drogy
Napůl tady Napůl ve Vesmíru
Scypujou interaktivním kinetickým prostorem intuitivní sebereflexe
v rules rytmu senzační hudby k jednoznačnému cíli:
do jinýho světa, který teoreticky vůbec neexistuje.Tam
kde je každýmu všechno hned jasný. Tam
kde si nikdo neláme hlavu, co teď s tím. Tam
kde to šlape a kde není Pruda a Vopruz
Pohyby přicházejí přesně po sobě
s definitivní přesností a s rafinovaností LSD-květiny
Žádný se neděje zbytečně a přiblble
A to je přesně to, o co šlo celý dějiny kultury a etiky pohybu:
na špičkách prstů se hromadí zbraně hromadných důvěrností
a pro holku, co má návštěvníka, začíná transplantace času
Začíná program, co se nás dotýká
Protože my jsme ti dárci vteřin v pramínku bajtů
a --- kdo to sem jede s tím tankem?
(úryvek z pásma PRAMÍNEK BAJTŮ - LYRICA TEKKNA)
Informace z Wikipedie (která mě rozesmála):
„Svůj první román – Svízel – zamýšlel jako překlad Descartových meditací do „novofrancouzštiny“, tedy do hovorového jazyka. Od tohoto záměru nakonec upustil.“
Umí zachytit jemný duševní pohyb.
NOC ÚNOROVÁ
To není jaro. Záclony jen cíp
je odsunut. Leč je to jako slib.
Ne ještě jaro; ale noci van
má vlažný přízvuk: srdce dokořán.
Čas klíčení; vše pohyb, život, hlasy.
Svou čapku snímáš a jdeš prostovlasý
té první jara předzvěsti bys vydal
sny neklidné, jež přes zimu jsi hlídal.
(Anebo, 1917)
*
Umí vystavět civilní morální drama.
VÝKŘIK
Nezasvítil měsíc, nebylo ni hvězd.
Bouře také tenkrát krajem přehnala se.
Vyhlížeje z okna na bezcestí cest,
uslyšel jsem výkřik v noci bezehlasé.
Pronikavý výkřik. Pomoc prosila
úpěnlivě k smrti uděšená úzkost.
Ruka, jež se podá, je též posila.
– – Na noc jsem si vzpomněl, ztrhaných cest kluzkost.
Den mne znavil k smrti, příliš pozdní čas.
Zavru svoje okno, z pokoje se nehnu.
Po letech ten výkřik slyším: noc je zas.
Chce se běžet, přispět. Běžím. Nedoběhnu.
(Anebo, 1917)
*
A umí se expresivně a pevně rouhat.
KREV slunce, které zhasíná,
po horizontu stříká.
Výčitek přišla hodina,
a není Slitovníka.
Bůh za tou krví daleký.
Svět se tak šíleně točí.
A děvče stojí u řeky
a má tak zarudlé oči.
Krev červánků je plamenná.
A děvče váhá ještě.
– – Jeť voda dnes tak zkalená
z prudkého jarního deště.
(Noci chiméry, 1917)