Bonda komentáře u knih

Krásná knížka, v hlavní hrdince jsem se viděla. Děj je dobře vystavěný, takže vývoj dokáže překvapit i dospělého čtenáře. S napětím čekáte, jak to dopadne a jak postavy obstojí před svými výzvami.

Doporučila bych spíš od dvanácti let. Krátký příběh zahrne dost témat: domov a jeho vynucená změna, Sudety a jejich dějiny, Německo a němčina, škola, rodiče, vztahy s vrstevníky. Líbí se mi, že ústřední téma domova se zrcadlí ve více vrstvách příběhu (stěhování, odsun, emigrace).

Oba díly jsem si užila. Hodně nových informací i estetický zážitek. Líbilo se mi, že jsou zahrnuty i současné mladé dívky, a to ne nutně největší celebrity. A také to, že jde o ženy všech kontinentů. Čtivé, pěkné.

Teenagerka se vydává se do světa s úkolem "nezapomenout, kdo je". Ale kdo o sobě ví, kdo je? Líbila se mi rozhodnost, se kterou se někdy pustila do protivníka. Vzpomínky působí živě a autenticky, jsou plné pozoruhodných detailů. Strach, samota, hlad, zklamání v lásce, traumata (mezi nimi mi se mi zdálo zvlášť těžké rozloučení s milovaným strýčkem před jeho popravou), vzdor, zoufalství, drogy, bezdomovectví, hledání identity v cizí kultuře... vše podané skrze plynoucí každodenní detaily, malé události. Ukázka: "Čím větší integrační kroky jsem dělala, tím více se mi zdálo, že se vzdaluju své kultuře i původu, že se nechávám zaplést do cizí hry."

Soubor kulturních šoků, částečně komických (absence konceptu osobního vlastnictví vede k podivuhodným koncům), částečně smutných (chování k ženám a zvířatům), částečně prostě jen zavrtíte hlavou a pokrčíte rameny, protože nemáte dost informací, abyste mohli věc posoudit v kontextu. Jde o útržky, vzpomínky z dětství, kdy dítě bylo nechápavým a často udiveným pozorovatelem. Ta střípkovitost je ale i atraktivní, udržuje pocit autenticity a svěžest. Očekávám, že v dalších dílech se obraz ucelí a vyjasní.

Oproti jiným knihám pro mládež o Kafkovi je tato klasická, vážná, "knižní" a statická. A to už od prvních vět: "Staroslavná Praha, hlavní město České republiky, toho má návštěvníkům věru co nabídnout. Nádherné chrámy, dechberoucí moderní stavby, nečekaně krásnou přírodu na dosah ruky a také něco přes milion více či méně spokojených Pražanů." Slovní zásoba není jednoduchá, styl je výkladový. Díky propracovaným chmurných černobílým ilustracím má přesto kniha atmosféru a je výrazná.

Čtivá kniha. Skvělý byl nápad zapojit postavy fiktivního našeptávače (pragmatik, demoralizátor přicházející vždy s "dobrými radami"), cenzora (díky jeho promluvám pochopíme, co režimu na textech Havla vadilo) a agenta, který prozradí reálie ze života. Funkční jsou i fiktivní poznámky Havla pod čarou, kterými texty relativizuje nebo nasvítí z jiného úhlu, což mi k celkovému způsobu Havlova uvažování sedí jako jeden z výrazných rysů. Kniha je svěží, krátká a představí bez přílišného zjednodušení autora někomu, kdo jej dosud nezná. Vtipný mi přišel začátek a závěr, v němž totožně našeptávač napomíná Havla, aby nemluvil tak zdvořile, knižně, rozpačitě, pokorně a přemoudřele, protože tím "jenom lidi štve" – ať už jako disident nebo prezident.

Černá existenciální sebeironie. Úchvatné.

Originální smíchanina dobrodružného braku (senzační scény, v nichž jsou prostitutky vražděny monstry, kutálení uřezaných hlav), románu pro služky (Božena Němcová je místy až parodickou postavou zoufale zamilované femme fatale), literaturou pro děti (parta tří sympatických dětí zasahuje), pravdivých fakt ze života celebrit 19. století a podivných představ (nepovedená scéna pokusu o znásilnění ústícího nečekaně ve vyznání lásky). Autorka se vysměje našemu naivnímu očekávání, že detektivní zápletku nějak inteligentně dovrší. Dočetla jsem s pocitem, že paní spisovatelka má prostě celé své psaní, intelektuální vrcholy 19. století a vlastně snad i veškerý lidský citový a intelektuální život na háku a vesele se baví.

Většina básní dává zprávu o pocitu. Mluví o rozmanitých pocitech lidí, kteří něco ztratili, nebo pocitech personifikovaných věci, které se někomu ztratily. Vypráví se všednodenní situace a mluví se lehkým tónem o běžných citových reakcích: stesk, strach, lítost, osamělost, dobrodružství, touha, soucit, pocit nového domova, přátelství, láska. Docela široký vějíř emocí navázaných na ztráty všeho druhu.

Rostliny jsou tu jemné, křehké, mlčenlivé, osamělé, snad i plaché. A komplikované, matoucí, možná i vnitřně zmatené. Dávají nejasné signály. Anebo kdo vlastně v básních mluví? Kdo se vyznává z toho, že podvádí a "je to, co být nechce"? Že ztrácí sám sebe, když je s někým? Může to být velice všelijak, básně otevírají rozsáhlý prostor. I vzhledem k tomu, že se vícero básní nechává nést jazykovou hrou, využila bych sbírku jako seznámení s možnostmi moderní poezie u studentů středních škol. Ideální materiál pro interpretaci, ale i napodobení.

Nejlepší básně se mi zdají dynamické, strhující, lehké, letící, velice živé a přidaný snový prvek jim dává krásný záhadný, kontrastní (zpomalující) rozměr. Celkový dojem: gejzír barev a nápadů. Odvažuju se vidět tam inspiraci Charmsem.

Líbí se mi tam básně, které vyslovují pocit obecnější než jen zmatky dospívání. U básní Jonáše Hájka, They Sedmidubské, Terezy Bínové nebo Lubomíra Tichého mám pocit opravdově prožívané autentické emoce, ve které se můžou najít dospívající, ale nejen oni. Sáhly na mě. Nejsilněji je zastoupené téma hledání identity a převažuje přímé pojmenování. S lyrickým zjemněním vnímání a zastavením času přijde Borkovec a Murrer (i Jan Škrob), černou linku lynchovského podvědomí nechá do knihy vtéct Řehák a králem vcítění do dítěte v nepohodě je tu pro mě Robin Král s básní Poslouchat rodiče, jak se hádaj. Přesvědčivá je třeba i bilancující dívka Marty Jirousové a další. Líbí se mi, jak velkou roli hraje ve sbírce příroda. Jako by se dospívající v očích básníků ještě trochu rozhodovali, zda nechtějí patřit do světa stromů či divokých vlků více než do světa dospělých.

Překvapilo mě, že to je hlavně knížka pro děti. Když jsem si ji četla v duchu, tak dobré, ale teprve když jsem ji začala číst nahlas dceři (8), smály jsme se a skvěle bavily. Ovšem verše nehladí děti úplně po srsti, pár drastičtějších míst tam je (někdo někoho sežere apod.) a texty prostě nejsou ani trochu sladké. Zvukovou báseň Mistr tónů Abradón si dcera nechávala číst opakovaně a myslím, že by ji při správném hravém přednesu ocenila i batolata. Básně můžou působit neuhlazeně, ale jsou živé, nápadité, často tím oslňující a vlastně i nějak skrytě vybroušené. Líbí se mi, jak umí pár slovy, rytmem a zvukem navodit dynamickou situaci, která čtenáře vtáhne. Doporučila bych k přednesu.

Je v tom něco legračního, když básník sžíravé existenciální ironie vybírá ze své tvorby verše pro děti. Jeho jízlivá zasmušilost do lyriky pro nejmenší pronikla, ale nezničila ji. Báseň o vaně (na zahradě) je učiněné pozorování dětskýma očima, jako je známe od Hrubína, Lukešové, Mrázkové nebo Borkovce. No, asi jen u Wernische v té vaně mimo jiné potichoučku tone moucha. Wernischův vypravěč jásá nás krásou husy, ale ne proto, aby se s ní pomazlil nebo ji vzdal hold - těší se, až ji bude mít na talíři. Wernisch vaše děti prostě trochu pokouše. Vpašuje do básniček drastické momenty a neradostný pocit "bože, to je divnej svět". Dítě vám možná po četbě zůstane lehce znepokojené. Kde jinde se dočte, že les je škodolibý? Na druhou stranu jsou tu místa svobody, spočinutí (podzim!) i uhrančivosti, která mi přijde nejcennější. Co asi znamená mé jméno v řeči ptáků? No? Nad tím chcete, aby se vaše dítě zamyslelo a pocítilo přitom závrať. O druhé části knihy ("dospělejší české mládeži") není třeba vést diskuze. Pubertální psychika Wernischův intelektuální vzdor, výsměch etc. docení.

Borkovec jako by se rád ujímal věcí či zvířat odložených a zapomenutých, ztracených. Tenhle jeho ochranitelský zájem jde až k výrům a vlkům z vět "výři létali" a "vlci byli". Nejsou snad ta zvířata hozená do diktátu, naházená tam ledabyle na sebe jako na nějakou skládku? Shluk nesouvisejících věci je vždycky básnicky dráždivý (deštník na operačním stole). Když k tomu přidáte zkušenosti a emoce z dětského světa (opět spíše ty emoce, které moc nechceme, odsouváme a odmítáme: plachost, smutek, vnitřní zápas...), velkou kapku originálního humoru a naprostou jazykovou soustředěnost (ta je naprosto fascinující – viz třeba vazba mezi steskem a stiskem a lisem mandlí, Borkovec je mistr detailu), pak dostanete Diktáty. Snědly jsme je s osmiletou dcerou na posezení. Vybrala si pak nejzáhadnější báseň k recitaci a vyhrála s ní dětské hlasování. Spolužákům se nejvíc líbila. A to se nad ní v metru pozastavovali dospěláci, co se to dnes píše pro děti (za nesmysly). Nesmysly, kterým děti porozumí. A my se musíme holt trochu snažit.

Místy na mě příliš exaltované a jaksi nevhodně erotické, ale na jiných místech krásné. Rozhodně výrazná próza, extrémní, originální.

S úspěchem otestováno na osmileté posluchačce. Pohádky jsou kratičké, srozumitelné, poetické, psané pěknou češtinou a předávají hodnoty, za které se nemusíte stydět. Zlo není přemoženo násilím, ale samo nahlédne svou chybu a přemění se v dobro. Není žádná ostuda pochopit svůj omyl, svou chybu a změnit se. Laskavost, sounáležitost, solidarita a příroda - to jsou nejsilnější hybatelé děje těchto pohádek.

První pohádka předává radikální názor autora o tom, že peníze hrají ve společnosti negativní roli. Pohádka opěvuje všeobecnou chudobu a nezištnost, které by vedly k všeobecnému štěstí. Druhá pohádka je výrazně poetická, pojednává o silné lásce (mezi studánkou a jelínkem), láska vrcholí v sebeobětování. Pohádka připomíná Rusalku nebo texty O. Wilda a vyzdvihuje hodnotu krásy. Zaujal mě v ní velkolepý fantastický motiv obrovské ženy – Matky Vod. Třetí pohádka je trochu anekdotická a varuje před chamtivostí. Autor se umí kreativně vyjádřit, a tak zatímco proměnu jedné postavy v žábu nazývá "požabením", opačnou změnou se jiná postava "odžabí".

To je gejzír uvolněnosti, legrace a kreativity. Bavila jsem se! Rozesmál mě výkřik naštvaného lovce otravné mouchy, rozpřaženého megaplácačkou: "Čau! Každý tam muší!" Potěšilo mě bláznivé stromové knihkupectví i láskyplné vyznění knihy, které do všeobecného smíru zahrnulo kromě zmíněné otravné mouchy i zástupy blátivých blivajzíků. Blivajzíci by možná vyhráli soutěž o nejnepravděpodobnější typ postavy, s jakým jsem se v knize setkala. A je povzbuzující vidět, že společnou řeč lze najít s každým.