Dům bez dveří

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

"Jsem v tomto světě cizincem," poznamenává Simone Bártová hned v úvodní prozodické úvaze a jakoby se od tohoto výroku odvíjela nit bezradnosti, osamění a nejistoty. V autorčině podání se v téměř každém výmluvně stylizovaném verši či větě hromadí nerozhodnost, jak naložit s vlastním životem, která pokračuje a ústí do civilizačního stresu, do pocitu, že "svět je pouhým přeludem", v němž nikdy nenajde domov, kde musí soustavně překonávat sama sebe a utíkat před smrtí. Jen občas v této pochmurné šňůře depresí a smutku zazáří jiskra radostného poznání a naděje, neboť i když "věci nedávají smysl, člověk ztrácí půdu pod nohama, ... přesto se vždycky najde něco nebo někdo, kdo přinese slunce do deštivých dnů". Dům bez dveří je existenciálně laděným souborem deníkových záznamů a básní, autorčinou intimní zpovědí, která zachycuje prožitky vnitřní osamělosti, pocity odcizení, touhu po lásce a hledání sebe sama ve 21. století, v moderním světě zahlceném informacemi a technologiemi ze všech stran, ale zbaveném kouzla romantismu....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/274792/dum-bez-dveri-6Qf-274792.jpg 4.527
Žánr
Literatura česká, Poezie, Biografie a memoáry
Vydáno, Martin Vaňourek
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (10)

Kniha Dům bez dveří

Přidat komentář
Eva2424
17.10.2020

Jedním slovem nádherné.

1987
01.04.2019

Hodnotiť túto knihu nemá zmysel. Úprimne verím, že ju Simone nenapísala preto, aby za ňu získavala hviezdičky. Odporúčam ju matkám. Keď bude autorka naďalej písať samú seba a postupne viac a viac vykračovať do sveta, som si istý, že tu môžeme mať súčasnú Anaïs Nin.


alef
15.02.2019

„Své verše klade sem, časem již pocuchané,
své verše, život svůj, z nějž něha na zem kane ...
hádanku klade sem, již nikdo neuhodne,
bolavou hádanku, jež nemá vysvětlení ...
(Jiří Orten)

Možná, že první, co upoutá vaši pozornost, když vezmete tuto útlou knížku do rukou, bude také obrázek od Edwarda Muncha na přebalu, mě zaujal (taky proto jsem knížku zařadila do letošní čtenářské výzvy – knížka, která vás zaujala svou obálkou), to, co jsem totiž viděla byly emoce ... emoce v obraze. Doporučuji prohlédnout si ho, leccos totiž napoví o celé knížce a její autorce. Já na obrázku viděla duševní prožívání, a posléze ho objevila v knížce, našla jsem z deníkových záznamů a básní sestavenou emotivní výpověď.

Je bolestná ... ve slovech o lásce, možná místy až příliš hořká, či rezignovaná; je pocitová ... ve slovech o životě, možná až příliš ztracená v pocitech zbytečnosti, bezcílnosti, nesmyslnosti a absurdity života; a je velmi upřímná ... ve slovech o samotě, možná až příliš tvrdá k té samotě uvnitř, v sobě, ale i venku, v davu mezi lidmi ...

„Nikdo ti neřekne, jak máš žít
Nikdo ti neřekne, kdo jsi
musíš si všechno sám prožít
ochutnat život ze všech stran
objevit sebe bez zábran
jen ty sám, všude a vždycky sám“

Trvalo to docela dlouho, ale pak jsem to tam našla, abych to vysvětlila, já sama (už jsem to v několika komentářích tak různě psala) jsem založení spíš optimistického, někdy možná i pragmatického a příležitostně i kreativního (to když z nějaké mizérie hledám cestu ven) ... a tak mi to nedalo a mezi slovy jsem hledala ...

„ Svět není dobrý ani zlý. Posuzovat věci tím, že je pojmenováváme, znamená vytvářet teorie. A teorie není pravdou.
Je to jen varianta pohledu.
... Být hledajícím.“

Simone své emoce poskládala do textu, který působí harmonicky, líbilo se mi, jak je docela precizně a do detailu doplněný krásnými fotografiemi, které přesně dolaďují, či podtrhují atmosféru veršů i myšlenek.
Simone ale především, doufám (že jsem to našla správně), tak poskládala své myšlenky, zdající se neuchopitelné ve svém strachu z existence, z absence lásky ... a vytvořila z nich tak jen variantu pohledu na svět, aby pak mohla jít a být tou ... hledající ... novou radost ze života, novou lásku ... cokoliv, co si bude přát :-).

„To už tak je, že básník musí někde strašně trpět, aby se to na druhé straně projevilo v kráse.“
(František Halas)

nefernefer
24.01.2019

„To, co mě pohání, je nejasná nespokojenost sama se sebou, trýznivý neklid duše, která neví, kde a v čem spočinout, a rozpolcenost mysli, která trpíc nerozhodností blíží se k šíleným břehům snů, mizejícím v mlze zoufalství, aby se mohly znova vynořit ve slunci imaginární lásky.“

Velmi smutné čtení. Plné touhy bez naděje na její naplnění. Pochybností o smyslu vlastní existence. Tápání. Hledání životního cíle.

„Chtěla bych umět psát o životě. Co je však jediným tématem, kterým se hluboce zabývám? Směřování ke smrti, pomíjivost a láska, která toto uvědomění dělá snesitelnějším. “

Autorka svléká svou duši až na dřeň. Obdivuji její odvahu jít s kůží na trh a takhle veřejně se odhalit. Ale možná je to určitý způsob terapie a já chci věřit, že to, že dokázala pojmenovat věci pravými jmény a pravdivě vyjádřit své pocity a ze všeho se vypsat, jí pomohlo zůstat nohama na zemi a jít životem dál. Mnozí si v dobách rozjitřeného mládí prožili totéž a hledali to uzemnění, tu kotvu, která by dala jejich životu řád a hlavně smysl. Většina ji našla, když najednou zjistili, že jejich vlastní život není to nejdůležitější. Že mají pro koho žít. Že dokonce žít musejí, protože je někdo potřebuje. Z celého srdce bych autorce přála, aby tu svou kotvu našla...

„Věci nedávají smysl, člověk ztrácí půdu pod nohama, ale přesto se vždycky najde něco nebo někdo, kdo přinese slunce do deštivých dnů.“

...aby našla to, co hledá. Lásku.

„Přála bych si
potkat tě
v noci
kdekoliv
nečekaně
střetnout se
a dotknout se
tvé duše
jako noční hvězdy“

intelektuálka
03.11.2018

Intimní zpověď soudobé mladé ženy ....
Dělí nás rozdíl generace a přesto jí rozumím ... chce to odvahu jít v sobě až na dřeň a ještě to sdělit...

Tolik sdělení, tolik pochyb o smyslu života, vlastním naplnění, o osamělosti a nepochopení...

"Když člověk nemiluje svůj život, nemiluje ani sám sebe.
A když nemiluje sebe, nemůže milovat druhé.
A když nemůže milovat, je mrtvý."

"Každý se zamyká sám do sebe a pak se dívá na svět klíčovou dírkou přes dveře své samoty.
Klíčem k těm dveřím je láska."

"Napadlo mě, že když člověk umře, stane se hvězdou. Proto se tak rádi díváme na hvězdy ?
Hledáme na nebi místo, odkud jsme přišli a kam se jednou vrátíme ?"

A závěrečné vyznání lásky :

i kdybys už nevstal a nemohl jít dál
já bych tě zvedla a vyvedla
ke slunci
protože jsi má láska, má víra, má naděje a probouzíš ve mně něhu
v temnotě světa, kterému nerozumím...

Křehké dílo a křehká duše - a pro takové ji doporučím.

Vida66
29.10.2018

Kniha se mi moc líbila, nejvíce jsem obdivovala ty krásné milostné texty. Z knihy na mě dýchal smutek, osamělost, ale i naděje a touha po lásce.

Bonda
01.10.2018

U podobných knih se mi příčí vztahovat na ně kritické soudy a vést jakékoliv chytré řeči. To je jako kritizovat manikůru tomu, kdo mi podává ruku. A existují také ruce vztažené nad hladinu. To se nezdá být příklad vypravěčky, ta se má vyprávěním pevně v hrsti. S pevnou vůlí zachytit zákonitosti své mysli, její základní schémata. Samota, pocit nenaplněnosti. Pocit, že ostatní prožívají totéž, ale předstírají opak. Opojení kulturou, která se naopak nebojí o těchto zkušenostech mluvit. Bezradnost mládí, nad kterou vždycky visí hrozba, že plynule přejde v krizi středního věku a pak v bezmoc stáří. Poznání spřízněné duše a objektu milostného zájmu. A nakonec snad naplnění ve věrnosti, přestože není vyžádaná a vztah navenek končí. Výpověď jímavá a působivá upřímností, jedinečností, autenticitou. Děkuju za sdílení.

LordSnape
17.06.2017

Smutná zpověď mladé ženy, co se ztratila v davu pseudolidí a robotů. Kniha má dvě části. V té první se mi líbila ta existencionální rovina. Líbilo se mi zamýšlení nad životem a údělem člověka. Je to začarovaný kruh. Naroď se, konzumuj, spotřebuj, udělej další otroky a pak v klidu umři sám. Přišlo mi to hodně intimní, ale ne každý je schopen se zamyslet nad tím, že nás pohání egoismus a jak jsme závislí na výdobytcích své doby. Jejich otroci. Každý, kdo se projeví jako citlivý, je prohlášen za slabého a tak nezbývá, než se stáhnout do sebe. Přijde mi, že by autorka textu chtěla někam patřit, ale anomálie nikam nezapadá… To je její účel.

V druhé části je hodně veliký apel na lásku a odmítnutí. Bylo z toho cítit zoufalství, ale trochu i strach. Jako když si člověk nemůže dovolit to, co ostatní a tak jen kouká a sní. Působilo to na mě trochu odtažitě a nespolečensky.

Co se týče básní a těch delších skladeb, tak jsem rozhodně za ty krátké. Některé jsou vážně skvělé. U těch delších jsem měl problém, že mi vždy hlavě jely melodie, kterými bych je zhudebnil. :-) Jinak za sebe musím říci, že u dvou pasáží jsem to musel odložit, protože mě to docela vnitřně rvalo. Není to depresivní, ale spíše jen hutně smutné. Ale aspoň jsem si to víc vychutnal a vstřebal. Je otázka, zdali by knize neprospělo malinko naděje a pozitivna. Trochu mi tam na konci chyběla malinká tečka světla, co svítí na konci cesty. A autorka by čtenáře postupně mohla tím houštím vyvést a dát jim minimálně platonický odraz, když už nic jiného. Aspoň placebo.

Den po dočtení se to ve mně ještě míchalo a přemýšlel jsem nad tím názvem, ale myslím si, že to je taková fajn metafora pro to, v jakém byla Simone stavu, když ty texty vznikaly. Zavřela se v domě, kde odstranila dveře, aby nikdo nemohl přijít a nadělat ještě větší paseku. Je to jako princeznovský komplex oběti ve věži. A pak mě napadlo, že je svým způsobem takový test. Ten dům je sice bez dveří, což ledaskoho zřejmě odradí, ale zapomněla na to, že má i okna, komín, díru ve zdi… Tam by lezl maximálně tak blázen, co touží po dobrodružství a něčem víc, což nejsou atributy typicky všedního člověka. A myslím si, že v tom je právě ten smysl. Přečteno u soundtracku V For Vendetta.

1