Simona Bártová

Simone Bártová · pseudonym

česká, 1989

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Nové komentáře u autorových knih

Dům bez dveří Dům bez dveří

„Nádherná kniha intimních melancholickych denikovych zaznamu a poezie. Doufám že bude ve psaní autorka pokračovat. Pro mne jeden z nejvecich objevu české poezie za poslední dobu. Rád se budu ke knížce vracet.“... celý text
— ozzak

Dům bez dveří Dům bez dveří

„Jedním slovem nádherné.“
— Eva2424

Dům bez dveří Dům bez dveří

„Hodnotiť túto knihu nemá zmysel. Úprimne verím, že ju Simone nenapísala preto, aby za ňu získavala hviezdičky. Odporúčam ju matkám. Keď bude autorka naďalej písať samú seba a postupne viac a viac vykračovať do sveta, som si istý, že tu môžeme mať súčasnú Anaïs Nin.“... celý text
— 1987

Dům bez dveří Dům bez dveří

„„Své verše klade sem, časem již pocuchané, své verše, život svůj, z nějž něha na zem kane ... hádanku klade sem, již nikdo neuhodne, bolavou hádanku, jež nemá vysvětlení ... (Jiří Orten) Možná, že první, co upoutá vaši pozornost, když vezmete tuto útlou knížku do rukou, bude také obrázek od Edwarda Muncha na přebalu, mě zaujal (taky proto jsem knížku zařadila do letošní čtenářské výzvy – knížka, která vás zaujala svou obálkou), to, co jsem totiž viděla byly emoce ... emoce v obraze. Doporučuji prohlédnout si ho, leccos totiž napoví o celé knížce a její autorce. Já na obrázku viděla duševní prožívání, a posléze ho objevila v knížce, našla jsem z deníkových záznamů a básní sestavenou emotivní výpověď. Je bolestná ... ve slovech o lásce, možná místy až příliš hořká, či rezignovaná; je pocitová ... ve slovech o životě, možná až příliš ztracená v pocitech zbytečnosti, bezcílnosti, nesmyslnosti a absurdity života; a je velmi upřímná ... ve slovech o samotě, možná až příliš tvrdá k té samotě uvnitř, v sobě, ale i venku, v davu mezi lidmi ... „Nikdo ti neřekne, jak máš žít Nikdo ti neřekne, kdo jsi musíš si všechno sám prožít ochutnat život ze všech stran objevit sebe bez zábran jen ty sám, všude a vždycky sám“ Trvalo to docela dlouho, ale pak jsem to tam našla, abych to vysvětlila, já sama (už jsem to v několika komentářích tak různě psala) jsem založení spíš optimistického, někdy možná i pragmatického a příležitostně i kreativního (to když z nějaké mizérie hledám cestu ven) ... a tak mi to nedalo a mezi slovy jsem hledala ... „ Svět není dobrý ani zlý. Posuzovat věci tím, že je pojmenováváme, znamená vytvářet teorie. A teorie není pravdou. Je to jen varianta pohledu. ... Být hledajícím.“ Simone své emoce poskládala do textu, který působí harmonicky, líbilo se mi, jak je docela precizně a do detailu doplněný krásnými fotografiemi, které přesně dolaďují, či podtrhují atmosféru veršů i myšlenek. Simone ale především, doufám (že jsem to našla správně), tak poskládala své myšlenky, zdající se neuchopitelné ve svém strachu z existence, z absence lásky ... a vytvořila z nich tak jen variantu pohledu na svět, aby pak mohla jít a být tou ... hledající ... novou radost ze života, novou lásku ... cokoliv, co si bude přát :-). „To už tak je, že básník musí někde strašně trpět, aby se to na druhé straně projevilo v kráse.“ (František Halas)“... celý text
— alef

Dům bez dveří Dům bez dveří

„„To, co mě pohání, je nejasná nespokojenost sama se sebou, trýznivý neklid duše, která neví, kde a v čem spočinout, a rozpolcenost mysli, která trpíc nerozhodností blíží se k šíleným břehům snů, mizejícím v mlze zoufalství, aby se mohly znova vynořit ve slunci imaginární lásky.“ Velmi smutné čtení. Plné touhy bez naděje na její naplnění. Pochybností o smyslu vlastní existence. Tápání. Hledání životního cíle. „Chtěla bych umět psát o životě. Co je však jediným tématem, kterým se hluboce zabývám? Směřování ke smrti, pomíjivost a láska, která toto uvědomění dělá snesitelnějším. “ Autorka svléká svou duši až na dřeň. Obdivuji její odvahu jít s kůží na trh a takhle veřejně se odhalit. Ale možná je to určitý způsob terapie a já chci věřit, že to, že dokázala pojmenovat věci pravými jmény a pravdivě vyjádřit své pocity a ze všeho se vypsat, jí pomohlo zůstat nohama na zemi a jít životem dál. Mnozí si v dobách rozjitřeného mládí prožili totéž a hledali to uzemnění, tu kotvu, která by dala jejich životu řád a hlavně smysl. Většina ji našla, když najednou zjistili, že jejich vlastní život není to nejdůležitější. Že mají pro koho žít. Že dokonce žít musejí, protože je někdo potřebuje. Z celého srdce bych autorce přála, aby tu svou kotvu našla... „Věci nedávají smysl, člověk ztrácí půdu pod nohama, ale přesto se vždycky najde něco nebo někdo, kdo přinese slunce do deštivých dnů.“ ...aby našla to, co hledá. Lásku. „Přála bych si potkat tě v noci kdekoliv nečekaně střetnout se a dotknout se tvé duše jako noční hvězdy““... celý text
— nefernefer

Přejít na knížky autora