Děti jsou taky lidi
Zdeňka Šíp Staňková
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/501575/bmid_deti-jsou-taky-lidi-zHP-501575.JPG
4
152
41
Autentické příběhy, které vám budou povědomé: jak výchova a dětství formují naši dospělost. Kniha Děti jsou taky lidi autorky Zdeňky Šíp Staňkové. Délka knihy je 304 stran a doprovázejí ji ilustrace Petry Svobodové. Předmluvu ke knize s autentickými příběhy traumatu napsaly psycholožky Jana Nováčková a Jana Kubíčková.
Přidat komentář
Ohledně knihy mám velmi smíšené pocity. Na jednu stranu je kniha milá a otevřená a vlastne i soucitně napsaná coby dílo matky které není jedno jak vychovává děti a jaký máme přístup k dětem. Na druhé straně máme ale čistě náhodné neodborné názory které až s příliš velkou lehkostí káží že takhle lze vychovávat. Ano takhle lze vychovávat ale není to vždy snadné a opravdu mnoho věcí zmíněné autorkou se lépe řeknou než dělají. Kniha je také protkaná mnoha příběhy kde mi chybí zpětná vazba a celkový kontext.
Kniha je vizuálně velmi přehledná ale názor na obsah velmi smíšený nicméně každý milujici rodič si v knize může najít své.
Po delším čase kniha, kterou nejsem schopná ohodnotit počtem hvězdiček, protože prostě nevím jak. Respektive nevím, co jsem to vlastně četla za druh literatury. Autorku znám ze sociálních sítí a chápu to tak, že chtěla vydat knihu, po jejímž přečtení širokými masami se pohnou ledy ve stojatých vodách českého výchovného/vzdělávacího systému, všichni si zázračně uvědomí, jak je manipulativní jednání s dětmi škodlivé, rodiče přestanou rozdávat „jednu výchovnou, která ještě nikomu neublížila“, politici se hluboce zamyslí a odsouhlasí zákon, který striktně zakáže tělesné (případně jiné) trestání dětí.
Tento způsob se mi ale nakonec zdá nešťastný. Kniha na první pohled při zběžném prolistování vypadá docela lákavě, zdá se být rozdělená do přehledných kapitol, kde jsou ještě graficky odlišeny pasáže osobního svědectví a pasáže komentující, sem tam vidíme i jakousi poznámku pod čarou. Takže by se mohlo zdát, že si jdeme přečíst jakousi naučnou literaturu, kde se něco dozvíme. Leč není tomu tak.
V každé kapitole si nejdřív přečteme různorodé šokující zážitky z dětství osob, které zažily týrání, trápení, trestání, zesměšňování od lidí, kteří je měli chránit. Následuje rádoby vědecký komentář autorky, ale ve skutečnosti jsou to jen jakési úvahy podložené načtenou literaturou. O poznámkách pod čarou, které jsou zapsané formou „youtube.com“, „denikn.cz“ atp., už tu psali jiní. Je to vyložený trapas. Když si v textu přečtete větu „Jak říká Peter Levine v knize Trauma očima dítěte...“ a pak si v poznámce pod čarou najdete jen a pouze „Peter Levine – Trauma očima dítěte“, tak to opravdu nijak jinak než TRAPAS nazvat nelze. Bez takové poznámky se já osobně obejdu.
Aby nedošlo k omylu, nemám vůbec nic proti úvahám. Ale ať se to proboha netváří jako věda, průlom, pojednání odborníka na téma trauma. Sama tělesné tresty neprovozuju, s dětmi diskutuju jako s partnery a neustále řeším nějaké neshody s naší staromódní základkou, která se snaží všechny děcka skopat do hodné kuličky, takže jsem se na knihu dost těšila. Ale přišlo celkem velké zklamání, protože jsem se nic nového nedozvěděla. Nebo vlastně dozvěděla: Tudy ne, přátelé. Nebo vy potřebujete číst zážitky jak vystřižené z Blesku a za nimi rozhořčené úvahy člověka, který sám své trauma zjevně zpracované nemá? Já ne, já si radši dál budu číst jen toho Levina, Matého, Gordona a tak.
Když mě jako sympatizanta tato kniha spíš znechutila, tak si vážně neumím představit, že by převrátila na svou víru někoho z odpůrců.
Knížka je na první pohled hezky graficky zpracovaná a přímo vybízí k přečtení, ale obsahově mě zklamala. Nechci hodnotit názory autorky, na to ať si udělá každý názor sám, ale po formální stránce to byla katastrofa. Obsahuje nekonzistentní a nesprávné citace (is.muni.cz, youtube.com, zdravezpravy.cz a mnoho dalších - ani jedno z toho mě nezavede ke konkrétnímu zdroji) a podobně tomu bylo i u citátů, které někdy měly zdroj, jindy úplně chyběl. Když došlo na celostránkové definice z Wikipedie, musela jsem se už jenom smát. Vtipná byla taky rada použít vyhledávač Google k získání dalších informací. Mnoho frází a doporučení se opakovalo ve vícero kapitolách, u kterých mi navíc chybělo nějaké propojení. V žádné kapitole ale autorka neopomněla pro jistotu hned několikrát zmínit její oblíbenou knihu Trauma očima dítěte. Ke konci se mi zdálo, že autorce už došel dech a celá jedna kapitola je pouhým převyprávěním knihy jiného autora.
Brečela jsem už u předmluvy.
Tak moc mě kniha zasáhla.
Uvědomila jsem si vlastní traumata a taky to, jak nevědomky ubližuji svým dětem.
Zpočátku jsem byla celým projektem nadšená. Ale čím víc jsem knihu četla, tím intenzivněji moje nadšení mizelo. Souhlasím se spoustou věcí, které autorka uvádí, dokonce možná i s většinou. Hodně mi ale vadí její přístup - já to dělám správně, já mám pravdu a cokoliv jiného je špatně. Taková radikalita není dobrá.
Ačkoli se neshoduji s autorkou ve všech jejích názorech, tato kniha jistojistě stojí za pozornost. Měli by si jí přečíst snad všichni, obzvlášť ti, kteří přijdou do styku s dětmi - rodiče, nastávající rodiče, rodinní příslušníci, učitelé, vychovatelé, lékaři (obzvlášť pediatři), sociální pracovníci, trenéři aj. Kniha je silná především svou autenticitou - čtete skutečné příběhy skutečných lidí (a mnohdy je to opravdu smutné čtení, až z toho bolí u srdce). Při čtení se může u čtenářů odkrýt i jejich vzpomínka na prožité trauma (nejednou mi tekly při čtení slzy a leccos jsem si díky této knize uvědomila o sobě a o svém dětství). Nemusíte mít autorku v lásce a plně s ní souhlasit, ale tuto knihu byste si přečíst měli, jako odstrašující případ, jak s dětmi nejednat, co nedělat. V knize postrádám konkrétnější návody, tipy, rady, ale to nebylo účelem této publikace. Super je seznam doporučené literatury v závěru - už mám půjčené dvě knihy ze seznamu. Takže všeho všudy - děkuji autorce za tuto knihu.
Autorku znám z FB a sleduji ji již delší dobu. Její radikální názory mě spise inspiruji než pohorsuji a jsem za to velmi vděčná..
Líbil se mi koncept knihy, příběhy opravdu hutné a potřebné, autorka sama nazastira, že následně komentáře jsou její vlastní a v závěru odkazuje na mnohé "povolanejsi" autority.To mi připadá fér a stejně tak mi dává smysl to, co chce autorka sdělit.
Jako matce 3,5 letého dítěte mi kniha naprosto sedla, ale rozumím tomu, že pro mnohé je trnem v oku.
Graficke a vizuální zpracování je krásný bonus.
Autorku sleduji i na sociálních sítích a ačkoliv se s ní ne vždy shodnu, velmi často si díky ní uvědomuji, že některé věci ve výchově dělat nechci. Pamatuji si totiž, jaké to bylo, když to někdo dělal mě a nechci v tom pokračovat dál.
Kniha je za mě skvělým nástrojem pro "uvědomění si". Věřím tomu, že každý máme svá traumata z dětství, ať už výchova našich rodičů byla sebelepší. Důležité je však o nich vědět a snažit se, abychom v naší výchově nadělali co nejmenší škody. A právě k tomu uvědomění si, bych všem doporučila tuto knihu. Právě při čtení příběhů si člověk může vybavit určité situace, které si v dětství prožil a na které si ale už třeba ani nepamatuje, ale je možné, že ho stále ovlivňují. Je to taková zajímavá forma terapie.
Knihu tedy hodnotím 5*, a to i přes to, že s autorčiným "radikálnějším" přístupem výchovy nesouhlasím. I tak si ale z knihy odnáším spoustu zajímavých poznatků a hlavně to "uvědomění si". A právě za to autorce děkuji.
Za sebe bych dala 3,5 hvězdy. Kniha má obrovskou přidanou hodnotu v reálných prožitcích lidí, také tu jsou fajn postřehy, které nutí k přemýšlení a mně v mnohém pomohly. ALE! Je tu hodně ryze osobních názorů, které autorka předkládá jako jedinou pravdu, mnohdy je až příliš radikální, což je špatně, chybí nezaujatý pohled. Ono neustále opakovat, jak nesoudí jiné lidi a vzápětí to celé pošlapat není úplně košér.
Já to hodnocení tady opravdu nechápu. Kniha není výplodem žádného odborníka, ODBORNÍCI NAPSALI POUZE PŘEDMLUVU! A to opravdu není dostačující, vzhledem k tomu, že se jedná o výchovu dětí. Paní Staňková už nadělala víc škody než užitku se svými radikálními názory. Člověk, který by sám potřeboval psychologa, protože jeho duševní zdraví očividně není úplně v pořádku, radí ostatním lidem, jak vychovávat svoje děti.
Dva roky práce učitelky v mateřské školce z člověka nedělá odborníka na dětskou psychiku. Lidi zamyslete se než si takovou knihu přečtete. O svých psychických problémech se taky nechodíte radit za Růženou z prasečáku, že ne?
Prvně bych chtěl pochválit to, jak kniha vypadá. Krásný obal, zajímavé obrázky dokreslující témata, pestré barvy, vymazlené detaily. Opravdu nádhera! Co se obsahu týče - rozdělení kapitol na autentické příběhy a teoretickou část mi přišlo v pohodě. Autorka není nějaký odborný psycholog, spíš popularizátor, ale to vůbec nevadí. Používá snadno pochopitelný jazyk a je přístupná. Záběr literatury by mohl být širší - často cituje v podstatě 2 knihy, ale na úvod do tématu asi stačí. Obecně si myslím, že je to zaslužný počin plný inspirace k dalšímu zkoumání traumatu. Často to není lehké čtení a člověk se diví, že se to skutečně děje a navíc v takové míře. Na druhou stranu kniha mi pomohla pochopit i důvody této agrese vůči dětem.
Snad jen v některých ohledech mi názory autorky přišly až moc radikální (unschooling, anarchismus), ale to je ryze subjektivní problém.
Určitě kniha stojí za přečtení a věřím, že má i potenciál směřovat dál ty, kteří chtějí na sobě pracovat.
Ačkoliv autorku moc ráda nemám a s jejím postojem nesouhlasím, kniha je to velmi poučná. Je třeba odhlédnout od jejích vystoupení na sociálních sítích.
___
Pokud dítě nevyrůstá v bezpečném prostředí, může ho to poznamenat na celý život. Kromě subjektivních zjištění v knize najdete i vědecké vysvětlení proč, jak a kdy k tomu dochází. Pomůže nám to na sobě včas rozpoznat naše pripadné trauma a začít s tím bojovat - a hlavně: NEPŘENÁŠET STEJNÉ CHYBY NA SVÉ DĚTI. Nejsem fanda homeschoolingu, ale o tom to opravdu není. Za mě kvalitní 4* (pátou ubírám za příliš radikální přístup autorky).
Už jsem přečetla hodně knih o seberozvoji a psychologické. A musím říci, že tak ucelené dílo do hloubky kde je problém v jednoduchém podání pro běžné lidi jsem nepotkala. Kniha mi mnohé vysvětlila i to, co psycholog nezvládl. A díky tomu mohu lépe pracovat na sobě i svém vztahu k synovi i ostatním lidem.
Je to celkem zajímavá kniha. Určitě mě donutila k zamyšlení nad výchovou mého syna a nad tím, čím ho vlastně vybavují do budoucna svým chováním a nezpracovanými traumaty.
Knihu považuji za velmi dobrou. Příběhy mají moc otevřít oči, většinově jsou velmi silné a někdy se divím co se vůbec mohlo stát. Doplňující "odborné" texty se pokouší možné nové pocity ukotvit. Čekala jsem o něco větší vědeckost - citování Wikipedie, nesmyslné fungování poznámek pod čarou (v podstatě tam ani nemusí být, odkaz YouTube není to pravé). Kdybych neměla základy vývojové psychologie, tak bych asi byla mírně ztracená. I přesto knihu hodnotím kladně, je velmi inspirativní, s názory autorky souhlasím. Já měla dětství až na malé karamboly dobré, ale stejně mám v sobě nezdravé vzorce. Pokud to má někdo stejně, začít touto knihou může být fajn start.
Tahle kniha nejspíš rozdělí čtenáře na dva tábory.
Na ty, kteří si řeknou: Ano, konečně!
A na ty, kteří si řeknou: Pitomost, ani náhodou.
V té první skupině budou pravděpodobně lidé, kteří sami zažili něco podobného, co stojí v úryvcích příběhů skutečných lidí o tom, jak s nimi bylo v dětství zacházeno a s čím se dodnes potýkají.
V té druhé buddou nejspíš lidé, co hrubé zacházení zažili také, ale přijali to jako normu a znak síly a odolnosti.
Knížka je svým způsobem v naší kotlině přelomová. Odvaha pojmenovat nahlas něco tak hrůzného se střetává s uvědoměním, před kterým většinou zavíráme oči. Ano, týrání a hrubé zacházení s dětmi se děje i u nás, nejenom někde ve vzdálené Americe.
Ano, děje se to dnes i denně.
A nejspíš se to dělo/děje i u vás doma.
A tady přichází první vlna nekomfortu a nevole. Přiznat nahlas, že moje matka mě ve skutečnosti třeba týrala, když mi bylo ze všech stran (včetně vrozeného instinktu) vštěpováno, že je to dobrá bytost, která mě miluje a vždy jednala v mém nejlepším zájmu, to působí obrovský šok a rozpad světa, jak ho známe.
"Zasloužil/a jsem si to, věčně jsem zlobil/a." je zaklínadlo mnohých, kteří nelaskavé zacházení zažili, ale naučili se ho bagatelizovat.
"Nezasloužil/a jsem si to ani náhodou." je první uvědomění všech, kteří se rozhodli s traumaty popasovat a vydali se na bolestivou cestu k uzdravení.
Otevření Pandořiny skříňky je však nutné. Nejen pro váš vlastní život, ale i pro celou naši společnost. Staré pořádky už jsou neudržitelné a je třeba pojmenovat, co už je nefunkční a hledat cesty nové.
Knize ubírám hvězdičky za to, že mně osobně mnoho nového nepřinesla (mám toho nastudováno habakuk z jiných zdrojů) a občas by mohla být návodnější.
Přesto však její existenci vítám a mohla by přinést mnohé pochopení těm, kterým nebylo přáno láskyplné dětství a nyní se potýkají v dospělém životě s problémy širokého spektra.
Úžasná kniha o otřesných věcech. V podstatě návod, co nedělat dětem. Musím říct, že jsem se v některých bodech taky viděla. Bohužel.
Její hlody jsou opravdu otřes
Debatovat dvě hodiny proč se má tříleták obout něco si uklidit atd. jsou zatahování nezdravého amerikanismu do našeho dříve normálního zdravého stylu výchovy, kde to mělo hranice a kde NE něco znamenalo.
Dnes se vychovává takhle a pak když nevyjde přijímačka na střední kvůli neschopnosti děcka, tak Bůh který byl vždy no.1 se z toho složí. No, vskutku super styl výchovy, jen tak dál :)
Štítky knihy
pedagogika vývoj a výchova dětí týrání škola psychická traumata vzdělávání reformní pedagogika posttraumatická stresová porucha podle skutečných událostí respekt
Děti jsou taky lidiKniha Děti jsou taky lidi je v
| Právě čtených | 39x |
| Přečtených | 205x |
| Čtenářské výzvě | 40x |
| Doporučených | 13x |
| Knihotéce | 61x |
| Chystám se číst | 174x |
| Chci si koupit | 89x |
| dalších seznamech | 7x |
Ke Zdeňce Šíp Staňkové jsem se dostala přes Facebook a její videa. Okamžitě mě její názory zaujaly a začala jsem ji sledovat. Neříkám, rozhodně nesouhlasím do puntíku se vším, co řekne(to asi ani nejde), ale její přístup k výchově mě natolik oslovil, že jsem si dlouho přála přečíst i její knihu a manžel mi k narozeninám přání splnil.
Mám z knihy, jako spousta jiných tady, dost smíšené pocity, spoustu výhrad a možná si budu i trochu protiřečit, ale napsat to sem musím.
Rozhodně to není snadné čtení. Nejzajímavější částí knihy jsou příběhy čtenářů a sledujících, které najdete na začátku každé kapitoly. Příběhy jsem na jednu stranu hltala, na druhou stranu jsem u nich několikrát plakala, musela jsem knihu na chvíli odložit a rozdýchat to, párkrát se mi dokonce udělalo až zle..
Po osobních příbězích následuje vždy komentář a názor Zdeňky, která velmi často čerpá z různých jiných zdrojů (na můj vkus občas až příliš - celé dvě stránky tam zabírá citace z Wikipedie, případně z odborné publikace). Často odkazuje také na Google. Jak zde bylo řečeno, použité zdroje má Zdeňka vypsané pod čarou dole na stránce stylem "youtube.com", což mi tedy také dost vadilo. Myslím, že spousta lidí by ocenila konkrétní odkaz, případně QR kód, u publikace např. konkrétní kapitolu/stránku. Na označování zdrojů by určitě chtělo zapracovat. Dále mi dost vadilo neustálé opakování jedněch a těch samých myšlenek. Ke konci knihy už to bylo dost otravné. Příběhy byly často vytržené z kontextu, nevěděli jste, na jaký předchozí příběh to je vlastně reakce, apod. Také si myslím, že cena knihy je dost vysoká na to, že se vlastně jedná "jen" o přepsání příběhů lidí z internetu a k tomu komentář laika, který má občas opravdu razantní, až přemrštěné názory a názory kohokoliv jiného automaticky zatracuje a kritizuje (i když se jedná o odborníka). Také mi, opět vzhledem k vyšší ceně, dost vadí měkký přebal.
A teď na pozitivnější notu.. Knihu by si podle mě i přes všechny mé výhrady měl povinně přečíst každý rodič, kterému záleží na správné výchově svého dítěte a na tom, jak se dítěti chová. V mnoha příbězích jsem se našla, mnoho příběhů mi otevřelo staré rány a vzpomínky a ne vždy jsem to dobře nesla. Zároveň jsem si potvrdila svou tezi, že i v mém případě se jedná o trauma z dětství, že si toho s sebou nesu víc, než jsem myslela a že zřejmě bude vhodné navštívit i odborníka, protože ne vše dokážu sama odhalit a hlavně ne se vším si dokážu poradit. Každý moudrý člověk si z knihy určitě vezme, co uzná za vhodné, pomůže mu lépe se vyznat sám v sobě, otevře některé bolestné vzpomínky, které ale budou po zpracování třeba dost nápomocné ve výchově vlastních dětí, případně do budoucího života. Dalším plusem knihy je také určitě to, že je opravdu povedená, co se grafické stránky týče, přebal je velmi lákavý.
Jsem opravdu ráda, že jsem si knihu přečetla a jsem vděčná Zdeňce za veškerou její práci a snahu šířit toto téma do světa. Mně osobně opravdu (nejen) její kniha dost otevřela oči, pomohla mi podívat se na svět očima dítěte a uvědomila jsem si, že děti jsou taky lidi a je třeba některé zastaralé názory a praktiky změnit.