Aykiru komentáře u knih

Pokud je Stephan Zweig v něčem opravdovým mistrem tak v zobrazování vzplanutí té nejniternější vášně v postavách, jejichž život je do chvíle výbuchu spíše snem, než žitím. Pokud autorovy postavy cítí, cítí se vší zničující vášní, sobectvím, vědomím blízké propasti. Jejich city, tak nové ještě neznají hranice, jejich nadšení ještě není zevšedněno. Vše je jasné, krásné nové, objevné. Svět je kolotoč hlasitě vyzdvihující vlastní jedinečnost, krásná pohádka utržená ze řetězu. V jeho barevném víření můžete být vším. Jenže co se stane, když hudba dohraje, světla zhasnou a vy najednou zjistíte, že jste sám a bez peněz?
Kristýně se stane právě to. Pohádka přerušená zaklinkáním krutých hodin je náhle pryč, co s tím? Vzlétající pták představ je sestřelen, auto tak rychle ženoucí se noční tmou zastavuje za skučení brzd na okraji srázu. Touhy, které jako ohňostroje zdobily temnou klenbu, jednou, podruhé, potřetí, ještě nejsou pryč. Vzpomínky stále víří v paměti. nepohřbené. Jak se s tím vyrovnat? Rozum velí zemřít, ale zemřít nelze. Tvrdohlavost života je nezměrná.
To, co by se dalo pokládat za pravděpodobně skutečný konec příběhu Lízy Doolittlové z Pygmalionu (pokud by někdy doopravdy žila) se v půlce knihy mění na sociální drama, kde se do sporu dostává nejen bída a bohatství, ale především malá - námi všemi žitá - lidská spravedlnost a ta velká obecní soudy uznávaná.
Ve světě, kterým ještě otřásají dozvuky války, je tak člověk postaven před otázku po sobě samém. Po vlastní svobodě a právu na štěstí, po člověku skutečně žijícím, ne jen živořícím, po mravních zásadách, po spravedlnosti.
Všem známý motiv přeměny housenky v motýla je tak ozvláštěn o další a další roviny z nich každá jako by byla další variantou té základní otázky po právu na život a štěstí, na sebe sama. Zdánlivě naivní příběh nám dává možnost nahlédnout na téma proměny, která nutně nemusí končit motýlem, ale může pokračovat dál a dál, zdánlivě do nekonečna.

4 11.05.2021

,,(...) a nad světem maličké Voske se rozprostřela bezedná letní noc, která vyprávěla příběhy o síle lidského ducha, o oddanosti a ušlechtilosti, o tom, že život je jako kruhy, které zůstávají na vodě po kapkách deště a každá událost že je jen odleskem toho, co už se kdysi stalo, akorát není nikomu dáno, aby to poznal (...)".
Jestli jste při čtení tohoto úryvku měli pocit čehosi důvěrně známého, tak jste pravděpodobně někdy četli, či alespoň slyšeli o knize Gabriela Garcíi Marquéze Sto roků samoty, k nimž tvoří kniha Tři jablka spadlá z nebe jakousi arménskou paralelu.
Maran, ve kterém se příběh Tří jablek odehrává, je stejně jako městečko Macando (obě příhodně začínají na M a podobností ještě přibyde) Ve sto rocích, místem téměř nedostupným, zapomenutým a časem opomíjeným. Vesnička Maran ja jakýmsi živoucím pomníkem starých časů, kde lidé vypadají jako vytesaní z kamene a staré rozbité věci se nechávají na půdách, aby ti, kteří je vytvořili nikdy nebyli zapomenuti. A tak zatímco ve velkém světě tam venku míjí den za dnem, mění se vlády, začínají a končí války, v Maranu jako by zastavil čas. Lidé sice žijí a umírají, děti se rodí, ale jako by se to všechno odehrávalo ve snu, a ještě v takovém, který se zdá někomu jinému. Děti se rodí, ale buď umírají, a nebo odchází do velkého světa, ze kterého se ale až na pár vyjímek nikdy nevrátí. A tak budoucnost tak samozřejmá pro svět, obchází Maran po špičkách. Spíš jako možnost, než jistota. Jako rozměr, se kterým nikdo příliš nepočítá.
Dojem bezčasí ještě podrthuje vyprávění, které jako by se samo točilo ve smyčkách a kruzích, a pokud je někdy nějaká událost uvedena do časového kontextu je to jen zběžně a spíše orientačně, aby se vysvětlila příčina důsledku, který je dále řešen.
Magický realismus se stejně jako ve Sto rocích projevuje na pozadí zdánlivě realisticky vykresleného vesnického života výskytem zázraků, které obyvatelé vesničky vnímají spíše jako součást každodenního života, než jako cosi "magického". Jako příklad můžu uvést smrt bílého páva, pohromy, které záměrně připomínají deset ran egypských, nebo Akopa a jeho vize budoucnosti.
Spoiler:
Pokud jste četli Sto roků samoty, jistě se budete ptát, jestli jsou pohromy, které městečko stíhají a jindy téměř "magické milosrdenství" projevem nějaké kletby, či požehnání. Pojem "sto roků samoty" je tu opravdu několikrát zmíněn především ve spojitosti obrazem jistého movitého předka, který je - světe div se - vymalován se záhadným bílým pávem. Mlčení, které tento pán na svou neposlušnou dceru uvalil jako trest za prohřešek, je stejně jako "bezčasí" (potažmo odtrženost vesničky od okolního světa, které můžeme také nazývat "mlčením") Marana poměrně laskavého charakteru.
Není tedy překvapením, že Maranu je jeho budoucnost znovu navrácena ve chvíli, kdy je z půdy po sto letech snesen obraz slavného předka, který tu byl schován před komunisty. Ta je vložena do rukou dvěma dětem, které můžou Marano buď oživit, nebo navěky uvrhnout v zapomnění.
Závěrem bych chtěla říct, že ač je kniha opravdu velmi inspirovaná Marquézem a autorka se nebojí na něj přímo odkazovat, nejsou Tři jablka jen pouhou kopií, ale velmi podařeným samostatným příběhem, při jehož čtení máte pocit, jakobyste se vrátili ke staré známé knize jen s trošku pozměněným příběhem. A ač pozadí není přímo originální, je třeba ocenit s jakou zručností autorka pracovala, když takové dílo zvládla nenásilně začlenit do svého příběhu.

2 02.05.2021

Také se Vám občas stává, že dočtete knihu, a přestože víte, že jste přečetli něco dobrého a výjimečného, nedokážete říct o čem vlastně byla?
A přitom děj knihy není nijak složitý, hlavní postava Lydia přijíždí na svou chatu v doprovodu své "kamarádky" Beth na chatu, aby se zde dostala z ošklivého rozchodu. Střet dvou naprosto odlišných prostředí (venkova a velkoměsta) je kulisou střetu dvou naprosto rozdílných osobností, neboť přesně to, čím se vyznačuje naprosto lidská Beth, Lydie okatě postrádá. Ale je to opravdu tak?
Když krásná, chladně logická Lydie v půlce knihy pronáší, že ji Bůh měl stvořit jako anděla, ale něco se hrozivě zvrtlo, máte tendenci ji věřit. Teprve v průběhu knihy si uvědomíte prostý fakt, že je to vlastně naopak. Tou bolestně lidskou je tu vlastně Lydia, která je sice leckdy povrchní, pokrytecká, sobecká a často krutá, ale o tolik lidštější ve své přemýšlivosti, touze se bavit, milovat, nebo ve své snaze být lepší.
Naproti tomu je Beth člověk s vyhraněnými názory a milá a hodná je snad pouze pro svou vlastní omezenost, nebo z mého pohledu tak nějak mechanicky. Tam, kde se Lydia učí, přemýšlí a snaží se pochopit, tam je Beth pevná v kramflecích, nehybná a neměnná.
Ve chvíli, kdy Lydia přejmenovává Satana na Stana, a tím ho de facto polidšťuje - činí ho jedním z nás, pronáší zajímavou poznámku o tom, že Lucifer sestoupil z nebe prostě proto, aby si mohl dovolit jednou být trošku sám sebou a dát si nohy na stůl.
Přestože poznámka působí spíše komicky je v ní ukrytá hluboká pravda, ne o Bohu, nebo Luciferovi, ale o nás samých. Zajímavé, někdy i lehce ironicky laděné poznámky a rozhovory se odehrávají na pozadí zdánlivě vesnické idylky a zlověstného smíchu bez příčiny a hlavně bez zdroje. A i když na jeho původ zachytíme několik narážek, nikdy není zcela zjevně vysvětlen. V tomhle mi nezbývá, než souhlasit s recenzenty, že přisuzovat smích Bohu by bylo víc než násilné.
Kniha Smích bez příčiny je knihou o střetech, pohledech na svět, proměnách a nehybnosti, pokrytectví, morálce, přírodě a (její/lidské) lhostejnosti k těm nejslabším, o nenávisti, snaze se přiblížit, chránit se a o prozření. Z mého pohledu si zaslouží 90 procent, možná až si jednoho dne ujasním, o čem vlastně kniha byla, dostane i plný počet.

1 22.04.2021

Nejprve bych chtěla uvést na pravou míru jednu věc: Reklamy Euromedie praví, že Follettova nejnovější kniha Večer a Jitro je příběhem jedné katedrály, po jejím dočtení, bych ráda tuto informaci uvedla na pravou míru: Večer a Jitro není příběhem jedné katedrály, nýbrž příběhem o tom, jak došlo postavení jedné katedrály. Což mi vzhledem k tomu, že k popisu stavby katedrály je využito posledních tak dvacet stran a celá kniha je vlastně úplně o ničem jiném, přijde jako opravdu nepřesná informace, zvlášť pro Follettova začínajícího čtenáře.
Na druhou stranu dokážu pochopit snahu marketingového oddělení upozornit na spojení s velmi oblíbenou Follettovou sérií Pilíře země, jejímž je kniha prequelem.
Moc bych si přála říct, že jsem svým prvním Follettem nadšená, zvlášť po tom, co jsem o jeho knihách četla a slyšela. Bohužel, se zdá, že právě prvky, které činí Folletta tak oblíbeným a přístupným masám, mi nesedí. Moje asi největší výtka se týká jazyka a jeho nedostatku "dobovosti".
Kniha je spíše beletrií, než pravdivou výpovědí o věcech minulých, přesto bych od autora historické literatury, čekala trošku více snahy osvojit si tehdejší jazyk, nebo alespoň některé z jeho výrazů.
Prožitek, který by se s takovou snahou pojil by byl asi daleko silnější, takhle jsem měla pocit, že místo historického románu čtu moderní fantasy ( a s nesmírnou lítostí musím konstatovat, že i některé fantasy využívající stejných historických prvků mají lepší úroveň).
Dalším problém vězí v příběhu a jeho neuvěřitelné klišovitosti. Samotný děj knihy je předvídatelný od začátku do konce, a ani ty méně bystré nenechá na pochybách, jak celý příběh skončí. Postavy jsou buď úplně dobré, či zcela špatné, a pokud se snad některá z nich nachází na pomezí, Follett nenechá nikoho na pochybách, že ke špatnostem byla svedena.
Rozsah 750 stran a nějaké drobné, mi rovněž připadá zbytečný, na druhou stranu se kniha díky jednoduchosti čte tak lehce, že se nikde na delší dobu nezaseknete, a ani pasáže, které jsou v podstatě "hluché" vám nijak vadit nebudou.
Snad i kvůli vysokému očekávání, jsem nesmírně zklamaná. Samozřejmě přečtu i navazující díly, které, jak pevně doufám budou lepší než tato.

5 18.04.2021

Román Kdo chytá v žitě je klasickým román o hledání a nacházení, o nejistotě, odporu, zatvrzelosti, zhnusenosti a beznaději. O letech mezi dětstvím a dospělostí, kterými prošel každý z nás ať jakkoliv klidně či bouřlivě, kdy už se nedíváte na svět očima dítěte, ale také ještě plně neovládáte cyničnost a odstup dospělého, kdy se svět zdá být jen karnevalem přetvářky a pokrytectví a vše je buď černé, či bílé. Bez kompromisů.

A takový je i svět mladého Holdena potácejícího se od jednoho průšvihu k druhému, bez představy o budoucnosti, bez tak důležitého ponětí o okolním světě, nebo o sobě samém. Holden je Holdenem hrdě demonstrujícím vlastní pravdu a principy s veškerou arogancí, jistotou a bezohlednou sobeckostí, jakou se vyznačuje jen člověk ještě nezralý, neuvědomující si absurdnost a irelevantnost soudů, ve kterých je sám soudcem, žalobou, obhajobou i popravčím.

Holden rád sám sebe pasuje do role soudce, jehož talár je na jeho dětské vidění světa ještě příliš velký, stejně jako je mu velká zbroj hrdiny, neboť ne vždy je hrdina ten, kdo zahyne, ale kdo vydrží. Hlavnímu hrdina se tak uchyluje k záměrné krutosti a cynismu, nástrojům dospělých, které ještě nejsou lety tak vybroušené, aby byli schopny zastavit slzy, které se tu a tam našemu protagonistovi derou z očí.

Kdo chytá v žitě je románem především o dospívání a prozření, o cestě, kterou je potřeba projít, o zákonitostech, které je třeba pochopit, laskavosti, kterou je třeba objevit a odpovědnosti, kterou je potřeba převzít a mezích, které by se měly vytyčit.

Názory na tuto knihu budou jistě rozporuplné v závislosti na tom v jakém období života danou knihu čtete. Neboť tento příběh rozdělí čtenáře na dvě barikády. Jako mladší Vás Holdenův příběh vtáhne a nepustí, protože to do jisté míry bude odraz vás samých, řešící stejné otázky, hledající stejné odpovědi. Pokud budete knihu číst jako starší, na všechny Holdenovy peripetie budete shlížet buď s jistou blazeovaností, nebo rovnou s odsouzením. Nesmrtelnost této knihy však tkví v tom, že by měla sloužit oběma stranám k tomu, aby se buď poučili, nebo si vzpomněli a pochopili.

Protože, jak říká Holden:
,,Když (děti) spadnou, tak ať spadnou, ale jak jim něco řeknete, tak je zle."

11 10.04.2021

Pokud si česká společnost spisovatele McEwana s něčím spojuje, tak především s úspěšným románem Pokání (či spíše s jeho filmovou adaptací) a jeho dalším poněkud temnějším románem Betonová zahrada. Je škoda, že jeho ostatní méně "šokující" či čtenářky méně líbivé knihy zůstávají dost často upozaděny, a to i přestože se nevyznačují nižší kvalitou.
Na Chesilské pláži je bohužel jednou z nich. Na první pohled banální kapesní drama jedné dvojce o svatební noci, se rozrůstá do netušených rozměrů. A ač je příběh situován do dob, kdy ještě "hovor o sexuálních problémech prostě není možný", a ač se autor snaží ze všech sil, aby čtenáře přesvědčil, že příběh je skutečně "dobový" (k čemuž hojně využívá odkazy na "dobové myšlení a reálie"), a že se dne již nic takového dít nemůže, je tento příběh stejně jako všechny jeho knihy neskutečně aktuální. Neboť nic nevzniká a nic nekončí zrovna na téhle čáře, právě v tento čas a zejména ne problémy, které byly, jsou a budou vždy stejné, jen řešení a přístup se v rámci času může lišit. Ale možná taky ne.
Neboť co může být univerzálnějšího než otázka lidské blízkosti, porozumění a sexu? Než tíha poznání ,,že ani lidé, kteří jsou si velmi blízcí a vroucně se milují, si nikdy nemohou plně porozumět a jeden druhého pochopit"?
Příběh, který má nezvykle pomalý rozjezd, tak aspiruje na to stát se něčím větším a univerzálnějším. Být odpovědí, na otázku, řešením problému, o kterém se ani dnes mnoho nemluví, a na který je obzvláště obtížné pohlédnout z odstupu. Opravdu tak McEwanovy musím vzdát hold, že tak přesně dokázal vystihnout nejen "pánskou stranu" konfliktu, ale i tu "dámskou".

8 10.04.2021

Je zvláštní, jak nás někteří autoři dokáží znovu a znovu překvapovat. Když jsem se dozvěděla, že Olga Tokarczuk vydává další knihu, nečekala jsem, že si z knihkupectví přinesu tohle - zdánlivě velkou knihu pro děti s mnoha krásnými kresbami. A ač kniha neobsahuje ani zdaleka tolik písmenek na kolik jsme zvyklý, není pravda, že nevypráví žádný příběh. Vypráví a důležitý, dokonce i poměrně dlouhý. Ne všechno ovšem musí být vždy řečeno slovy, aby to mělo váhu.

7 06.04.2021

Když Virginia Woolfová v 19. století psala své feministicky laděné eseje, ve kterých ženy té doby nabádala, aby nepodléhaly "mužské" spisovatelské tradici, jejich vkusu a jejich stylu, a aby místo toho si vytvořily vlastní, nemohla vědět, že se zhruba o padesát let mine s ženou, která všechny její požadavky ztělesní.
Styl jakým Alice Moonroová píše nelze označit jinak než jako "dámský", a přestože se nacházíme ve věku, kdy se jedná spíš o označení hanlivé, než pochvalné, nelze než konstatovat prostý fakt: autorka umí psát. Nelze než žasnout s jakou obratností zachází se slovy s jakou něhou a zároveň určitou uštěpačností popisuje jednotlivé charaktery, tvoří domovy, rozbíjí iluze a zachycuje obyčejný život. Život, ve kterém možná není nahodilým prvkem, ale konstantou, ne otázkou, nýbrž odpovědí.
Autorka s dovedností sobě vlastní rozbíjí klasickou představu knih od dam pro dámy, která se pojila především s oblibou "červené knihovny", a která snad za pomoci moderních autorek začíná upadat.
Mistrovství může mít mnoho podob a Přítelkyně z mládí je jednou z nich. Není to sice kniha, kterou bude chtít číst znovu a znovu, za to je to kniha, která dokáže zobrazit ženskost bez uzardění a bez hysterie, bez iluzí o nás, nebo nás o nás samých. Povídky v ní jsou mnoho vrstevnaté, rozlehlé a špatně uchopitelné a nejasné, přesně takové jako život sám.

6 06.04.2021

Třicet šest let po vydání prvotiny, vzpomíná McEwan na dobu svých prvních literárních pokusů takto:
,,Beletrie byla synonymem svobody. Právní bitva kolem publikace Joyceovy Odyssea, soud ohledně vydání Milence lady Chatterleyové, divoké překračování hranic v knihách jako je Rothův Portnoyův komplex nebo Burroughsův Nahý oběd, to vše mě utvrdilo v přesvědčení, že psát prózu znamená závazek vzít čtenáře za ruku, dovést ho na okraj propasti - a skočit. Úkol spočíval v nalezení hranice a jejím překročení."
A to se mu bezesporu daří. Snaha šokovat, překračovat hranice je jistě nepřehlednou složkou každé McEwanovy knihy. Pokud byste se však zaměřili pouze na ní, uniklo by vám to podstatné. A to sociální kontext.
Číst McEwana je většinou jako dívat se na konec filmu, vidíte vraždu, jste zhusení. Vidíte kluka, který znásilňuje svou sestru, mladé lidi opékat si kočku, muže, který masturbuje ve skříni. Jste šokováni. Žádná z McEwanových knih nenabízí možnost číst jí místo pohádky pro děti, čistě protože se nezabývá krásou a cností lidství, ale spíše jeho odvrácenou stranou (protože co - odpusťte mi - lidštějšího, než lhát, abyste dosáhli svého, než touha vrátit se do dětství? V tom "návrat k přírodě" opravdu nevidím).
Ale vraťme se zpět, vraťme se k příčině. Obludnost, kterou pociťujete při čtení nepochází z činů samotných, ale z toho jak a jakým způsobem jednotlivý protagonisti povídek překračují hranice. Ale překračují je doopravdy? Pokud se na McEwanovu tvorbu podíváte blíž velmi často zjistíte, že v jeho výtvorech žádné hranice nejsou stanoveny, to jen my-čtenáři je předpokládáme.
Možná děsivost nespočívá v překračování hranic, ale v jejich neexistenci. Není to přesně to, co nás tak znechucuje a zároveň fascinuje na Betonové zahradě? Postavy samozřejmě vědí, že tam někde ve vnějším světě hranice existují, ale ve světě vnitřním, nebo v rámci rodiny, společenství, nebo nich samých je nepociťují. A vyšší moc (policie, rodiče, dospělí), které by je měli chránit a stanovit, to leckdy nečiní vůbec, nebo jen velmi ležérně, nebo je sami překračují. Otázka odpovědnosti, tak padá jako kámen do studny a odpověď nepřichází.
Shrnuto a podtrženo se McEwanova prvotina První láska, poslední pomazání víc než vyrovná knihám pozdějším. Autor nám sice prozatím "pouze" představuje své hračky a nástroje (mezi které patří i ironie a sarkasmus), kterých bude později využívat, aby vystavěl "autorský styl", ale už zde je vidět, že jde o základy solidní. Škoda jen, že ten nádech Bradburyovské melancholie a něhy se časem úplně vytratí.

4 02.04.2021

Kniha je stejně jako autorovy pozdější díla mnohovrstevnatá, a zároveň se v ní objevuje ještě méně věrohodný vypravěč, než je u autora zvykem. Příběh na pozadí tak dostává podobu právě té vybledlé krajiny s kopci. Vzpomínky, která se na jistých místech vytrácí a jindy je tak zřetelně ostrá a bolestivá, že je nutno ji utlumit, nebo upravit, aby člověk mohl žít dál sám se sebou.
Pokud však má Vybledlá krajina s kopci nějaké poselství, tak to, že minulost nikdy nelze nikdy zcela pohřbít, ani upravit, protože důsledky jednoho rozhodnutí mohou ovlivňovat generace narozené mnoho let poté.

5 31.03.2021

Ani po přečtení autorova medailonku, vám asi nedokážu říct, čím je Ted Chiang pro sci-fi, ale můžu vám říct, čím je pro mě. Úplně jednoduše autor Výdechu je zajímavý a jedinečný, a to nejen protože pokládá otázky, ale hlavně tím, že na ně odpovídá. Neopomíjí základní filozofické otázky, nebojí se morálních dilemat. Neutíká, nevynáší soudy, nezapomíná na praktickou stránku věci.
Někdy tím příběh spíš trpí, někdy ho to dělá výjimečným. Nečekejte, že vám hlavní hrdinové povídek výrazně přirostou k srdci, protože o to tady svým způsobem nejde. Hlavní je myšlenka, příběh představuje autorovu představu, jak by myšlenka fungovala v běžné praxi.
Asi nejlepší povídkou knihy je pro mě Výdech, který originálním způsobem poetizuje život jedné planety, jejíž existence se odehrává v čase, kdy vesmír "zadržuje dech". Jenže stejně jako člověk ani vesmír nedokáže zadržet dech navěky.
Jak jsem výše naznačila, některé povídky jsou velmi zdařilé, jiné (zvlášť ty kratší) se zdají být jen takovými epizodními příběhy na odlehčení atmosféry. Ani jim ovšem nechybí krásný jazyk a zajímavé myšlenky. Bohužel nejdelší povídka sbírky pro mě, i přes zajímavý námět, byla zklamáním.

8 30.03.2021

Karika je dobrý v budování napětí a výběru tématu, co mu však k dokonalosti schází je vše ostatní. Na klasický duchařský příběh, kdy trojici hlavních hrdinů pronásleduje "démon větru", je našroubován rádoby hluboký mytologicko-mysticko-matematicko-fyzikální (a bůhví, co ještě) závěr. Ano, v Trhlině to z různých důvodů fungovalo, ale ve Smršti? Je mi líto.
Postavy jsou v nejlepším případě nesympatické, v tom horším je stejně jako já začnete programově nenávidět. Dokážu pochopit Karikovu snahu vzbudit zdání, že tohle se může stát "komukoliv", že hlavní postavy mají být "typickým vzorkem slovenské společnosti v určitém věku", bohužel by výsledkem neměla být čtenářova touha, aby hlavní postavy zemřely, co možná nejrychleji.
Když to přidám k faktu, že příběh samotný má několik větších děr, tak nemůžu hodnotit lépe. Je mi líto.

4 25.03.2021

Jsou knihy, a není jich ani zdaleka dost, které přečtete a víte, že jsou zvláštní a skvělé, že si je budete pamatovat celý život. Problém, který poté nutně nastane je, že nebude schopni říct proč. Jistě, mohla bych tu vypsat spoustu jednotlivostí, které jsou výjimečné (a pokud se chcete o nějakých dozvědět, doporučuji přečíst si " předmluvu", či spíše doslov ke knize od paní Robsonové), jenže výsledek vždy není jen součtem jednotlivých částí a tato kniha to dokazuje.
To, co činí knihu čtenáři tak blízkou je podle mého umění autora dotknout se všech těch tmavých míst uvnitř nás. Tím nemyslím, jen obvyklý soubor radostí, bolestí a snů, ale i pocitů zhnusení, odtažitosti, vlastní nedostatečnosti a otázky po naší morálce.
Chci tím říct, že příběh o Charliem je v první řadě příběhem o nás. Ten malý chlapec je nastaveným zrcadlem pro nás samé, stává se obrazem našeho ponížení, našich nezdarů, našich tužeb potěšit, vyniknout, oslnit a pochopit, stát se něčím, stát se někým, zapadnout a být milován. Jenže stejně jako je svět plný příležitostí, tak je krutý a nikdy prostě nelze mít všechno.
A tady nastupuje jako vždy otázka: ,,Byli byste radši Sókratem, anebo spokojeným vepřem?"

23 23.03.2021

Jak jsem byla z předchozích McEwanových knih upřímně nadšená, tak mě tahle nezaujala. Kulisy 80. let, do které je příběh zasazený, a celkově alternativní historie je zajímavou drobností, která by však vynikla lépe, kdyby nějakým výraznějším způsobem ovlivňovala příběh. V některých momentech dokonce pozadí příběhu působí spíš jako rychlá črta tužkou, než ucelený obraz.
Dalším kamenem úrazu jsou postavy, které jsem si (i přes jistou snahu) nedokázala oblíbit. Jejich osobnosti ožívají jen v rámci svého vztahu, v ostatních scénách jsou však jako by bez barvy a výrazu. Tento román by se dal nazvat melodramatem drobností, ale ve chvíli, kdy nastane opravdový problém, jako by postavy ztuhly a vše lidské se z nich vytratilo.
Morální otázky, které autor pokládá jsou zajímavé, leč ani zdaleka inovativní: pokud uznáme všeobecně tvorovu schopnost cítit, milovat a tvořit, dospějeme nutně k názoru, že pokud není přímo člověk podle definice, je mu minimálně postaven na roveň. A měl by tedy mít jeho práva. Člověka, ale nelze prodat, nebo koupit - nelze ho vlastnit, robota si ale koupit můžete....a tady nastává první problém...
V protikladu ke vztahu vlastník-přítel-rodič versus robot, tu stojí vztah Marka a jeho rodičů, kteří neváhají své dítě "darovat" cizinci. Nastává základní sociální otázka: jaký má stvořitel právo na stvořeného? A naopak jaké má stvořitel povinnosti k stvořenému? Mohou umělí lidé pochopit lidstvo a svět v jeho úplnosti, pokud my sami si nerozumíme? Mohou v něm žít? Jak bude vypadat střet našich ideálů vtělených do "nové rasy" s námi samými?
Jak praví motto knihy: My (Stroje) nejsme stvořeni k pochopení lži.
A to bohužel ani té milosrdné.

1 22.03.2021

Vždy když otvírám nějakou knihu od McEwana si říkám, že už mě znovu nemůže napálit. Že na šok už jsem příliš protřelá, sečtělá a cynická, a přesto mě vždy dostane.
Tenkrát se jedná o klasický příběh jedné lásky a vraždy. Žena a milenec se rozhodnou zabít manžela pomocí jedu. Nepřipomíná vám to něco? Třeba Shakespeara? A co kdyby princ Hamlet v tomto dramatu byl vnímavé inteligentní, ale přesto stále jen nenarozené dítě? Dítě-vypravěč zabývající se filozofií, psychologií a stavem světa, snobsky milující luxusní vína a poezii, dítě nevinné a přesto nekonečně cynické?
Dítě-vypravěč je odsuzujícím obrazem dítěte naší doby. Obrané o dětství, bezpečí a lásku rodičů, kteří ho nechtějí, ale zároveň nemají dostatek zodpovědnosti, aby s tím něco udělali. A tak přežívá. Přehlíženo, ohrožováno, odstrkováno v přehlídce sobeckosti jednotlivých postav. Nemilované, přesto milující, neschopno nenávidět se utápí v bezmoci a snech.
Román Skořápka je moderní adaptací Hamleta, který stejně jako dítě-vypravěč je sobeckostí rodičů (ale opravdu Hamlet toužil po pomstě? Nebo k ní byl "dokopán?") dohnán k děsivé volbě.

6 17.03.2021

Země mrtvých nadějí vypadala jako ideální kandidát na dokonalou historickou detektivku, slibovala zajímavý příběh v kulisách historických ne příliš známých reálií z tudorovské doby. Jenže...
Rozsah knihy by nebyl na škodu pokud by byl plně využit, což se nestalo. Příběh, který už ze začátku má pomalý rozjezd, se po první třetině skoro zastaví a skoro do konce se zabývá jen povstáním, zatímco kriminální linka téměř vymizí.
Což by tak úplně nevadilo, pokud by věnování valné části knihy popisovaní povstání, mělo nějaké pro příběh pochopitelný důvod, ten ovšem nemá. Knize nepomáhá ani fakt, že na viníka se přijde (pro mě úplně neobhajitelnou) náhodou, načež aby bylo bylo podezření postavené "na vodě" dostatečně potvrzeno, viník se naprosto nesmyslně přiznává.
Kniha, která měla všechny potřebné ingredience k tomu, aby se stala výbornou, tak své šance neproměnila, a to i přestože Sansom je opravdu dobrý autor a téma téměř neznámého rolnického povstání měl dobře nastudované. O tom svědčí i padesátistránková historická úvaha na konci knihy, která je z mého pohledu úplně zbytečná, neboť většina informací už je čtenáři poskytnuta v průběhu příběhu.

2 17.03.2021

Druhý díl Radianta pokračuje v duchu toho prvního. Vtipné momenty, spousta rvaček, výbuchů, kladný hrdina s těžkým dětstvím a tajemstvím na krku. Poprvé se objevuje i záhadný nepřítel. Klasika, která je ozvláštněna tím, že reaguje na aktuální dění ve Francii. Pokud máte rádi klasiky jako je Naruto, Bleach atd., vřele doporučuju.

14.03.2021

Nebe nad Jemenem je pro mě jednou z těch knih, u kterých si říkáte, že si ji musíte přečíst, ale nikdy se k tomu nedostanete. Samozřejmě pokud se Vám čirou náhodou nehodí do knižní výzvy.
V první řadě bych chtěla uvést, že zřejmě nejsem cílovou skupinou, a to z jednoho prostého důvodu: dělá se mi špatně. Z krve. I z měření pulzu. Ze všeho.
Bohužel si tak neužiji ani pro někoho zajímavé popisy lékařských zákroků ani fotky ze sálů, nebo různých zranění. Špatně se mi dělá i u fotek usmívajících se zabandážovaných dětí. Prostě to nedávám.
Pan Šebek pro mě může být zajímavá osobnost, můžu ho obdivovat jako člověka, může mi být sympatický. Leč ani jeho styl psaní, ani jeho literární počiny nejsou pro mě. Bohužel.

2 13.03.2021

Tenhle typ knih mám neobyčejně ráda. Baví mě na nich především to, jak interaktivní dokáží být. Můžete je číst v jednom i ve více lidech, diskutovat, hádat, tipovat si. Vždy se u toho pobavíte, a navíc ještě prověříte své pozorovací schopnosti. Hlavním kamenem úrazu nejen těchto knih jsou konce. Často se stane, že kniha nebo série je výborná, ale když dojde na vyústění, prostě Vám to nějak nesedne, nebo to naopak skončí přesně tak, jak jste se domnívali/ báli. Bohužel Královská hra je pro mě jednou z nich, a proto nemohu hodnotit jinak.

4 11.03.2021

Šarlatán není kniha, kterou bych si sama vybrala, nicméně mě příjemně překvapila. Zejména se mi líbil styl vyprávění, na kterém je poznat, že kniha má filmový předobraz, a díky kterému se autorům podařilo vyhnout se únavnému popisu hluchých míst. Ztvárnění postav ani jejich chování se neodvažuji soudit.
Poslední, co bych ráda dodala je, že mě překvapilo kolik z knihy či scénáře bylo autory "dodáno" a celkově kolik z života Jana Mikoláška zůstává úplným tajemstvím (možná je více řečeno v jeho životopisech, nevím), nebo jsou předmětem spekulací. V dnešní době, kdy veškeré informace o lidech dostanete po pár kliknutích tlačítka, je to podivně osvěžující.

4 07.03.2021