Přítelkyně z mládí

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Každá povídka Alice Munroové je jako rozlehlé sídlo s mnoha místnostmi. A každý pokoj tohoto sídla je dokonale zařízený nábytkem a prodchnutý osobností tamních obyvatel. Je tu žena, která se po milování pohádá se svým milencem, a najednou se ocitá na hraně okamžiku, který pro vztah může znamenat absolutní konec, anebo jen začátek další etapy. Je tu dívka, která kvůli nehezké tváři a postavě platí chlapcům, aby se s ní vyspali, což se rychle obrátí proti ní, když ji začnou vydírat. Je tu vdova, která přijíždí na skotskou vrchovinu, a zjišťuje, že její manžel byl možná někým docela jiným, než si celý život myslela. Možná. To slovo je v tvorbě držitelky Nobelovy ceny Alice Munroové podstatné, její příběhy nejsou jednoznačné. Jsou plné náznaků, nedořečených věcí a tutlaných tajemství. Náhody, nečekaná setkání i všední události se v jejím nesentimentálním podání proměňují v tajemné komnaty lidských osudů....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/459957/big_pritelkyne-z-mladi-qvX-459957.jpg 4.422
Žánr:
Literatura světová, Povídky

Vydáno: , Paseka
Originální název:

Friend of My Youth, 1990


více info...
Nahrávám...

Komentáře (9)

Kniha Přítelkyně z mládí

mgeisselreiter
06. října

Žena o ženách pro ženy - tak na mě jako na muže působí tato sbírka. Věřím, že pro ženy může být kniha mnohem zajímavější, než byla pro mě. Prostě mě nezasáhla. 65-70%, 6. 10. 2021.
Uživatelka madlenka3189 ve svém komentáři přesně vystihla to, co si myslím i já.

Eva2424
17. září

Tentokrát všechny povídky spojuje nevyzpytatelnost ženské sexuality, nepochopitelná fyzická touha po muži, která rozbíjí veškerá pouta. Docela mě překvapila autorčina otevřenost, protože její předchozí díla působila v tomto ohledu velmi decentně. Opět se tady prolíná minulost s budoucností, v každé povídce se skrývá náznak tajemství, kdy rozuzlení vyplave až nakonec nečekanou pointou. Typická Alice Munro, staví na zdánlivě bezvýznamných detailech, které se ukážou jako osudové.


liskaeliska
30. června

Každá povídka má svoje kouzlo. Tohle byla moje první kniha od Alice Munro a rozhodně ne poslední, spisovatelky styl mi velmi sednul.

puml
21. června

Na obálce je to napsáno výstižně, každá povídka Alice Munro je pako dům s množstvím komnat. Autorka nás provází domem svých hrdinů a hrdinek a ukazuje nám jeden pokoj za druhým v pozvolném a vláčném tempu. Nechává nás nahlédnout do jejich citů a nálad. Často něco důležitého neřekne a zamlčí a nechá tak vyniknout ticho a spoře nasvícený detail. Celkově velmi silná povídková kniha. Doporučuji.

madlenka3189
20. června

Sama moc nevím jak knihu zhodnotit. Všechny povídky jsou velmi čtivé a jsou důkazem, že autorka umí výborně psát. Zároveň mám však pocit, že nedostatečně využívá svůj um! Jednotlivé příběhy jsou vlastně bez větší pointy, nikam nesměřují, zkrátka se jako čtenář nic nedozvíte. Povídky jsou obyčejné a já se po dočtení cítím “nenaplněně”. Jsem si jistá, že ke knize už se nikdy nevrátím, nemám důvod ji číst znovu, a jsem lehce zklamaná.

5256
05. května

Kniha povídek, kdy jedna povídka je lepší než druhá..
Doporučuji.

Aykiru
06. dubna

Když Virginia Woolfová v 19. století psala své feministicky laděné eseje, ve kterých ženy té doby nabádala, aby nepodléhaly "mužské" spisovatelské tradici, jejich vkusu a jejich stylu, a aby místo toho si vytvořily vlastní, nemohla vědět, že se zhruba o padesát let mine s ženou, která všechny její požadavky ztělesní.
Styl jakým Alice Moonroová píše nelze označit jinak než jako "dámský", a přestože se nacházíme ve věku, kdy se jedná spíš o označení hanlivé, než pochvalné, nelze než konstatovat prostý fakt: autorka umí psát. Nelze než žasnout s jakou obratností zachází se slovy s jakou něhou a zároveň určitou uštěpačností popisuje jednotlivé charaktery, tvoří domovy, rozbíjí iluze a zachycuje obyčejný život. Život, ve kterém možná není nahodilým prvkem, ale konstantou, ne otázkou, nýbrž odpovědí.
Autorka s dovedností sobě vlastní rozbíjí klasickou představu knih od dam pro dámy, která se pojila především s oblibou "červené knihovny", a která snad za pomoci moderních autorek začíná upadat.
Mistrovství může mít mnoho podob a Přítelkyně z mládí je jednou z nich. Není to sice kniha, kterou bude chtít číst znovu a znovu, za to je to kniha, která dokáže zobrazit ženskost bez uzardění a bez hysterie, bez iluzí o nás, nebo nás o nás samých. Povídky v ní jsou mnoho vrstevnaté, rozlehlé a špatně uchopitelné a nejasné, přesně takové jako život sám.

Osice
07. března

„Dneska pro vás neudělají vůbec nic navíc. Vyžádají si přesný výčet povinností a víc nehnou prstem. Já mám s personálem úplně stejný problém. Když řeknu: „Zameťte podlahu,“ a nedodám: „a potom ukliďte koště,“ nechají ho prostě ležet na zemi.“ (z povídky Drž mě pevně, nepouštěj mě)

Celá sbírka je povídkářskou lahůdkou. Ve vyprávění se skvěle prolíná minulost s přítomností. Kniha je zaplněna výraznými ženskými hrdinkami, i když jsou někdy výrazné svou nevýrazností, chtěla jsem se toho o nich dozvědět mnohem víc. Ženy v podání A. Munro muže zastiňují. O mužských postavách jsem se toho většinou dozvěděla velmi málo, přesto dráždily mou představivost. Ta zvláštní nevyváženost zobrazení ženského a mužského světa však skvěle fungovala.

„Svěřila se [Ahmeda] doktorovi, že ji pálí oči, jako by místo nich měla rozžhavené skleněné kuličky, a taky ji bolí klouby. Neměla byste tolik číst, řekl jí; potřebovala byste se unavit nějakou užitečnou domácí prací nebo zkuste cvičit. Je přesvědčen, že by se zbavila všech potíží, kdyby se vdala. Je o tom přesvědčen navzdory tomu, že většinu léků na nervy předepisuje vdaným ženám.“ (z povídky Meneseteung)

Sbírka obsahuje 10 povídek, které jsou tak bohaté a spletité, že jsem je vnímala jako úplné miniromány. Když jsem dočetla povídku, tak jsem neměla chuť hned na další. Nejdřív musela doznít ta předchozí. U jedné povídky se mi stalo, že mne hned nezaujala, ale pak jsem stejně propadla dalšímu příběhu, který se přede mnou začal postupně odkrývat. Už si ani nedokážu vybavit, o jakou povídku šlo, protože ve výsledku mi učarovala jako všechny ostatní:-)

„Kdykoli paní Buttlerová neboli Karbunklová vpadne do jejich kuchyně, což dělá bohužel dost často, nikdy si nesundá černý plášť ani neodloží pestrobarevný sametový turban. Nechce nám brát naději, říká matka. Naději, že se nezdrží, že se jí zbavíme dřív než za tři hodiny.“ (z povídky Ach, co je dáno)

Není vždy jasné, v jaké době se vyprávění odehrává. Občas si odskočí z Kanady do Skotska. Prostředí je vykreslené tak, že si ho lze snadno představit, někdy láká svou obyčejností, jindy příslibem dobrodružství, jindy atmosférou, ale postavy a jejich vztahy, touhy, to, co prožily a prožívají, jsou tím, co dokáže vdechnout povídkám A. Munro punc výjimečnosti.

„Punčochy nenosily, tehdy to nebylo v módě. Měly jen ponožky a vysoké šněrovací boty (nízké střevíce si nechávaly ve škole), a přestože měly dlouhou sukni – mluvíme o zimě 1948/49-, kritický kus lýtka pod nimi zbýval nechráněný. Některá venkovská děvčata nosila kromě ponožek i teplé punčochy, někdy i lyžařské šponovky vytažené až k pasu, kde jim nehezky nadouvaly sukně. K něčemu takovému by se Margot s Anitou nikdy nesnížily. Raději by umrzly, než aby se vystavily posměchu jako holky z balíkova.“ (z povídky Paruka)

Líbí se mi, jak autorka volila názvy pro své povídky. Byla jsem zvědavá, co se za názvy jednotlivých povídek skrývá. Nejednou název odkazuje na nějakou literární zmínku v dané povídce:-) Literární narážky v knihách dráždí obecně mou zvědavost, A. Munro je ovšem prokládá zmínkami fiktivními, čímž mi dost zavařila:-) Popisovaná autorka Ahmeda Joynt Rothová z povídky Meneseteung a její dílo mě natolik zaujaly, že jsem si od ní chtěla něco přečíst, ale když jsem po ní pátrala, tak vyšlo najevo, že si ji Alice Munro kompletně vymyslela:-( Naopak štěstí mi přálo s knihou Malý Macgregor, kterou předčítá Flora nemocné sestře v povídce Přítelkyně z mládí. Ve skutečnosti se jedná o knihu Wee Macgregor od J. J. Bella a je možné si ji online přečíst zde: http://gutenberg.net.au/ebooks11/1100201h.html Dvě kapitoly jsem si už přečetla, nicméně jsem na tom podobně jako matka, která „se obvykle nesmála, protože většina povídek byla napsána skotským nářečím [glasgowské nářečí] … “:-)

Po knize jsem šáhla ze 2 důvodů. Jedná se o novou knihu (vydanou 2021), takže se hodí do ČV, ale ve skutečnosti byla v originále vydaná už v roce 1990. Nějak mě to víc v současnosti táhne ke knihám „starším“, tak jsem byla ráda, že nemusím hledat mezi supernovinkami. A tím druhý důvodem byla samotná autorka A. Munro, která je držitelkou NC za literaturu:-) Sice se jedná o mé první setkání s autorkou, ale bylo tak intenzivní a opravdové, že mi to nedá a řadím ji ke svým oblíbeným!

1