Aykiru komentáře u knih

Třetí díl Ateliéru Špičatých klobouků je klasickým "klidnějším" dílem před větší akcí, přesto se netáhne ani nenudí. Získáme další porci střípků informací, které se doufám už v příštím díle začnou skládat do konečného -troufám si tvrdit- trošku temnější obrazu. Navíc to vypadá, že se konečně dozvíme něco o Qifreyiho ne tak růžové minulosti.

07.03.2021

To, že komiks není špatný, nutně neznamená, že je dobrý. Zasadit opravdu brakovou zápletku do "reálií" Lovecraftovského vesmíru, může být buď vynikající tah, nebo naprostý propadák, přesto se Neonomicon nachází někde mezi tím. Kniha je v podstatě fanservis pro Lovecraftovy fanoušky s detektivní zápletkou. Škoda jen, že to jediné, co je na komiksu zajímavého je právě to "vypůjčené."

2 02.03.2021

Musím říct, že Tesáky mě opravdu příjemně překvapily. Nejen, že "příběh" není úplně teenagersky naivní a sladký, ale ještě navíc jsem se u něj poměrně dost zasmála (a to se mi moc často nestává). Kdybych měla hodnotit jen v této kategorii, rozhodně bych dala sto procent, protože knize opravdu není, co vytknout. Bohužel, hodnocení všech žánrů a kategorií je jednotné, takže "jen" čtyři hvězdičky.

1 02.03.2021

Truman Capote je téměř geniálním tvůrcem "kapesních dramat", ve kterých zdánlivě o nic nejde, a zároveň jde právě o to nejdůležitější: o nás.
Příběh je opravdu jednoduchý: jedna trošku excentričtější postarší dáma se rozhodne po hádce se svou poněku více materialisticky založenou sestrou, bydlet na stromě. Samozřejmě, že ne na pořád, ale o budoucnost se nikdy v Capoteho knihách nikdo příliš nestará. Společnost jí tam dělá jeden uzavřený mladý kluk a postarší černoška, která prohlašuje, že je indiánka.
Zdánlivě lehce plynoucí komedie, se zvrtává ve chvíli, kdy si obyvatelé městečka rozhodnou naše uprchlíky přivést k rozumu. Jenže jak? Bydlení v budce na stromě přece není protiprávní, jen to není obvyklé, a to je právě to, co našim měšťanům žijícím v přesně vymezených linií vadí.
Neobvyklost. A tak se spor o bydlení na stromě zvrhává o bitvu o ně samé, o jejich přesvědčení, jejich postoje, které jsou neustále podrobovány zkoušce.
,,Říkala jsem si, že poznám, co je správné. Nestalo se to, nevím: Vědí to jiní lidé? Volba?, myslela jsem: žít život založený na vlastních rozhodnutích..."
Luční harfa je příběhem o lidech, o jejich radostech, prohřešcích a obavách, o jejich volbách, o hledání smyslu, svobody a ujištění se, že i přes všechno jsme ještě stále naživu.

"...na mě jste příliš silný. Působíte mi bolest. Vy mě nelíbáte, ale koušete, chcete mě sníst."
Je zajímavé jaké představy máme o svých oblíbených autorech. Muže, který napsal moje nejoblíbenější knihy, jsem si vždy představovala jako velké dítě, navždy ustrnulé v úžasu nad krásou světa. Člověka, který je živelný, ale laskavý, vždy v pohybu, vždy po okraj plný.
Na stránkách Paměti růže, však ožívá jiná podoba Exupéryho, mě do téhle chvíle naprosto neznámá, za to však bohužel reálná. "Tonio", jak ho láskyplně oslovuje jeho manželka, je stále tím velkým dítětem jen tentokrát sobecky svéhlavým a někdy až krutým, poháněným touhou objevovat za jakoukoliv cenu. Hledajíce někoho, kdo by mu poskytl domov a utěšil ho ve chvílích slabosti, aby ho ve chvílích síly mohl znovu a znovu odvrhovat.
Consuelo se stává v manželových rukách panenkou, chvíli milovanou, chvíli až nenáviděnou, přesto však navždy a naprosto patřící jemu samotnému. Je až děsivé, jak moc se liší láska Malého prince k Růži od té jeho ke Consuelo, ale je to opravdu tak?
V Exupéryho světě je láska cosi samozřejmého, a jak sám říká: ,,Je třeba milovat lidi a neříkat jim to." Navíc každý rub má vždy líc a pravda ve vztahu má vždy dvě tváře.
PS: Pokud po přečtení Paměti růže sáhnete po Malém princi, slibuji, že některé oblíbené scény nabydou trošku jiného rozměru.
,,Ty už nikdy nebudeš růže s trny, budeš vysněná princezna, která věčně čeká na Malého prince."

3 27.02.2021

Musím přiznat, že když jsem si přečetla autorův pseudonym, nebo lépe řečeno fonetický přepis jména mého velmi oblíbeného autora (Edgara Allana Poea), byla jsem značně skeptická. Přece jen kolik děl dnešních autorů se honosí nálepkou typu : "novodobý tenhle a tenhle" (dosaďte si jméno, kteréhokoliv úspěšného autora), "úplně jak z pera tohohle a tohohle", a které většinou ani omylem nedosahují kvality děl, k nimž jsou přirovnávány.
Proto bylo velmi příjemným potěšením zjistit, že informace uvedené na obálce jsou pravdou, ne pouhou autorovou nadutostí: Edogawa Rampo stylizací příběhu i způsobem jakým píše velmi podobný svému "jmenovci". A nejen to, v povídkách Zrcadlového pekla lze nalézt i odkazy na další klasické autory jakými jsou například Lovecraft nebo Doyle.
Samozřejmě je nutné počítat s tím, že autor je japonského původu, takže se barvitých popisů erotiky ani bestiální krutosti, či jiných bizarností (které navíc podtrhují velmi barevné kresby) nevyhnete. Naštěstí je vše zakomponované tak, aby to v nejmenším nerušilo zážitek z detektivní zápletky, ba právě naopak.
Po grafické stránce je kniha též velmi hezky udělaná a zvolený font písma lze jen pochválit. Za mě opravdu velmi povedená kniha.

6 25.02.2021

Na Berserka jsem narazila jako mladší a musím říct, že je příjemné se k němu po letech opět vrátit. Důvod je i ten, že manga je rozsáhlejší než anime a daleko podrobněji popisuje Gutsovu minulost a celkově okolnosti, za kterých se stal tím, kým se stal. Berserk je zajímavý, byť trošku depresivně laděný příběh , o tom kam až jsou lidi schopni zajít, co všechno jsou schopni obětovat, aby dosáhli svých vytoužených cílů. Pro mě zatím nejlepší díl.

1 25.02.2021

Troufám si tvrdit, že kdybych byla s politikou Velké Británie seznámena trochu víc a především hlouběji, bavila bych se o poznání lépe, ale ani neznalost všech podobností mi nezabránila si knihu pořádně užít. Přece jen některé z popisovaných "absurdit" nejsou jen výsadou Británie, ale lze je pozorovat nejen napříč světem jednadvacátého století, ale i napříč dějinami.
To, že satira dnes slouží spíše k všeobecnému pobavení, postesknutí, či v tomhle případě uvolnění nahromaděné agrese, než k upozornění na problém a vytvoření prostoru k jeho vyřešení, je dnes už jen smutným faktem. Prostou pravdou zůstává, že ač je Šváb knihou po mnoho stránkách povedenou, proud dějin změnit nedokáže.
Smutným konstatováním, pak už jen zůstává, že - slovy autora doslovu Petra Fishera : ,, V konkurenci brexitové reality, kterou McEwan paroduje a ironizuje, ztrácí trochu literární absurdita na absurdnosti."

3 23.02.2021

Nacházíme se na počátku války, která má být tou největší a nejkrvavější za hodně dlouhý čas, proti sobě v ní budou bojovat dvě společenství. Ale opravdu je tomu tak? Nebo se jedná jen o tažení jediného člověka, který strhne dav ? Svět Moře střepů není jen černobílou šachovnicí na které se v nekonečných soubojích utkávají ti dobří s těmi špatnými, nýbrž světem pološera, kde větší krutost a vychytralejší plán většinou znamenají vítězství.
Půl Války je za mě dobře rozehranou partií, ve které zrada střídá zradu a i na konci jsme stále ještě na začátku. Uzavřený kruh, koloběh událostí, ze kterých je skoro nemožné se vymanit a změna? Ta je více než obtížná. Cíl je v nedohlednu a občas je těžké rozlišit kdo je přítel, a kdo nepřítel. Nebo jsou nakonec všichni svými vlastními nepřáteli?
Tam, kde většina Abercrombieho knih začíná, tahle trilogie pro mladší publikum končí. Náhoda? Ani omylem, hezký marketingový tah.
V komentaři k Půl Světa jsem vyjádřila naději, že Půl Války bude díl přelomový, a to svým způsobem taky je. Najdeme tu víc intrik, víc zrad, víc boje a víc temnoty, přesto jako by tomu něco scházelo. Možná je to tím, že jsem si nedovedla oblíbit hlavní hrdinku, která možná projde velkou změnou, její "neomylnost" se však nemění. Možná mi nevyhovovala, že z mých oblíbenějších postav se staly jen ploché kulisy pro Skařin příběh. Možná to bylo tím, že to celé tak nějak postrádalo prvek překvapení. Nicméně i tak se jedná o zdařilý příběh, který má mnoho co nabídnout.

4 21.02.2021

První, co je třeba si uvědomit při četbě Půl světa je fakt, že celá trilogie je koncipovaná jako adult fantasy, jinými slovy fantasy pro mladší čtenáře. Není tedy divu, že postavy ani příběh není zdaleka tak složitý ani drsný, jak jsme zvyklí z jiných Abercrombieho knih.
A přesto, že čtenáře jiných jeho knih nejspíš tolik nenadchne, není to zdaleka špatný příběh. Jen je okleštěný, bohužel někdy i o věci, které dělají Abercrombieho oblíbeným. První díl byl odvážím se říct - tuctový, druhý díl ovšem začíná mít spád. Pod měkkou zeminou tradičního příběhu se začínají objevovat skalní výstupky, jako by si spisovatel připravoval své mladší čtenářstvo na jeho dospělejší knihy. Postavy se vyvíjí a možná nebudou tak černobílé, jak se to zatím mohlo zdát, dokonce ani osud by k nim nemusel být tak laskavý jako doposud. Přece jen: schyluje se k válce.
Protože vím, jak můžeme být setkání s Ambercrombiem v mladším věku zvláštní a drsné (zvlášť když čekáte prince bez bázně a hany a dostane inkvizitora Gloktu), oceňuji jeho pokus psát pro mladší publikum. Před pár lety bych si tuhle trilogii jistě zamilovala. Jenže teď už jsem starší a ... no radši toho Gloktu, Psího čumáka nebo samotnou Krvavou devítku!

2 18.02.2021

Hrozny hněvu jsou románem o společnosti, a o tom, že největší zlo není to "pekelné", ale naopak to, které si vytváříme my sami tady na Zemi. Nad lidským neštěstím se tu nevznáší vševidoucí oko Velkého bratra ani to Sauronovo, ale "oko" odosobněných institucí zvaných banky, firmy a společnosti. Které diktují, škrtají a berou půdu zemědělcům, kteří pro ně nejsou než čísla na papíře. A zodpovědnost je jen pojmem ztraceným v čase a prachu cest, po kterých putují lidé vyhnaní ze svých domovů, aby našli nové místo ve světě.
Všichni jen "musí" kteří pro tohle jiní kvůli "něčemu jinému". A v příkopech podél cest umírají lidé na nemoci, hlad a naprostou beznaděj, kterou je prostoupená každá stránka téhle knihy.
Román Hrozny hněvu je děsivý nejen tím, jak snadné je vykořenit člověka z jeho prostředí, zlomit ho a nechat ho zemřít (daleko hůř, než byste nechali psa. Protože i o koně se někdo stará, když není čas orat, ale člověk není kůň - toho lze najmout a po práci vyhodit), ale hlavně tím, že jde o smyšlený příběh postavený na reálném historickém základu.
Za mě osobně jde o jednu z nejlepších knih, co jsem kdy četla.

11 17.02.2021

Jako malá jsem vždy u Wildeových pohádek brečela, jako dospělá u nich brečím znovu. A přestože se zdá, že některé věci se nikdy nezmění, tentokrát se něco změnilo - způsob zpracování.
Spojení klasiky a komiksu je z mého pohledu vždycky nesnadné věc. Jednak zpracování klasiky jako komiksu nemusí sedět "usedlejším" čtenářům, jednak většinou moderněji založené čtenáře komiksů nemusí zaujmout klasika. Pravdou však je, že když se to povede, tak to stojí za to. A tentokrát se to opravdu povedlo.
Fakt, že Wildeovy příběhy spíš než pohádky připomínají "pohádkové horory" se sladkobolným koncem, nepřekvapí. Ovšem způsob, jakým je Wilde schopen propojit nadhled, cynismus a jistou blazeovanost se smutkem, patosem, bídou s tragickou smrtí, tak aby stále dokola dojímala, nepochopím. Jeho zaujetí mladí, krásou a bohatstvím k přímému kontrastu se smrtí, bídou a mravní zkažeností je tu stejně patrné jako v Obraze Doriana Graye. A Craig Russell za ním ani zdaleka nezaostává, jeho barevná téměř až naivní kresba dokonale kontrastuje s přímočarou krutostí Wildeova světa stejně s jako jeho otevřenou laskavostí. Protože vše, co postavy tohohle komiksu dělají, dělají naplno.

4 30.01.2021

Jedním slovem: Netypické. Povznesení není tak zvláštní námětem, který je podle mě "kingovský" více než dost, jako svým zpracováním, které spíše než krále hororu připomíná Fredericka Backmana. Jestli je to dobře, či ne, říct nedokážu.
A přesto, že souhlasím s tím, že by se dal příběh ještě trošku rozvinout, nedomnívám se ale, že by mu přidalo "logické rozzuzlení". Protože vysvětlení samotné tam je, jen není úplně "fyzikální".
Pro mě to byla příjemná jednohubka, která spíše překvapila, než zklamala.

První, co byste si měli uvědomit, než Království začnete číst je, že kniha není detektivkou (nebo rozhodně ne takovou, na jaké jsme od autora zvyklý), ale thrillerem, a ještě spíš než thrillerem je komorním dramatem, zabývajícím se vztahy v jedné ne zcela všední rodině, potažmo v jedné velmi zapadlé vesnici.
Jak říká jedna z hlavních postav, a co se později ukáže jako motto celé knihy: Vždy jde především o rodinu, a to, co jsme pro ni schopni udělat.
A kdyby u toho autor skončil, byla bych více, než spokojená. Přece jen příběh osaměle žijící rodiny, ve které už na první pohled rozhodně není vše, jak má být na pozadí divoké severské přírody, je rozhodně líbivý. Bohužel se zdá, jako by si Nesbo v polovině knihy vzpomněl, že je přece jen autor detektivek a tři "záhadně" zemřelí nejsou zdaleka dost, tak se s nimi v druhé polovině roztrhne pytel. Přece jen je je kam dávat. To, že motivy vražd, jejich provedení a následovné vyšetřování leckdy působí téměř komicky, je jen smutnou tečkou na konci věty.
Konec, který se snaží zachránit, co se dá, je důstojný a zdánlivě hlubokomyslný, bohužel zároveň nijak překvapivý. Musím všem říct, že oceňuji Nesbovu snahu vykročit ze svého stínu a zkusit něco nového, kdyby se držel vyznění první půlky, myslím, že by to vyšlo. Takhle to však zůstalo někde na pomezí.

1 24.01.2021

Stephen King se nehonosí titulem král hororu jen tak pro nic za nic, přesto mě spíše než "ďábelská" Annie Wilkes., zaujala postava Paula. Proč? Jednak určitě protože vás King v rámci knihy nechá nahlédnout pod (do jisté míry si troufám tvrdit) jeho spisovatelskou pokličku, jednak protože jsem byla velmi zvědavá, jak se Paul vyrovná s psaním pod tlakem, spisovatelskou krizí a postavou, kterou zdánlivě nenávidí. Musím říct, že bylo zajímavé sledovat do jaké míry se Paulův život po nehodě, rozpoložení a pocit ohrožení promítá do jeho tvorby, jak ji mění. Najednou se psaní nestává jen prací a případným potěšením, ale únikem do dalšího zavřeného pokoje, který na rozdíl od toho reálného, může svou myslí tvarovat. Skze svou postavu Misery (která je důvodem únosu) se Paul snaží vyrovnat se svou vlastní mizérií, která stejně jako Misery prostě "nechce zemřít."
Z pohledu hororového je kniha, ač se bohužel za mě nemůže řadit mezi Kingovi top tituly, velmi příjemnou a zajímavá jednohubkou, ze které si sice odnesete nějaký ten špatný pocit za krkem, ale to je tak asi všechno. Z pohledu lidí, kteří se zajímají o psaní je Misery zajímavým pokusem sdílet pocity, tipy a úskalí spisovatelské práce.

Projekt: Pravda je sbírkou střípků příběhů a vnitřních pravd, které více než cokoliv jiného vypovídají o nás samých, o tom kým jsme, odkud pocházíme, na co myslíme. Vnitřní pravdy jsou našimi prubířskými kameny, našimi stébly, kterých se chytáme, když se svět pod nohama hroutí. Možná proto se mnohým z vás zdá kniha temná a bolestná, ale pro mě je naopak o cestě zpět k nám samým, k tomu, co zůstane stát, když všechny masky, kudrlinky a hezké slova spadnou. Je otazník na začátku i konci našich životů, na kterou si každý musí odpovědět sám.
A i když uznávám, že některé příběhy by se dali uchopit lépe, Projekt: Pravda pro mě zůstává více než velmi zajímavým experimentem, který nejen, že pokládá otázku a nabízí odpovědi, ale nutí vás hledat, ptát se, zkoušet a přebírat vše, čemu jste o vás samých doposavad věřili.
Protože každý z nás má mnoho pravd, ale kolika z nich se opravdu ve svém životě neochvějme řídíme?

11.01.2021

Na Kingovi je skvělá spousta věcí a tou nejlepší je schopnost dotknout se toho temného bolavého místa uvnitř nás, kam jsme za mříže racionality zamkli náš "primitivní" (občas si říkám, že i kolektivní) strach. Další a neméně úžasnou je umění vykreslit hlavní postavy, tak aby byly nejen celistvé, ale především hluboce lidské ve svém hledání a nalézání sami sebe, ve své zmatenosti, slabosti i okamžicích převahy. Přidáním 400 stránek do nového vydání se nejen podařilo rozšířit řady zajímavých postav, ale i lépe uchopit charakter těch stávajích (například Frennin střet s matkou považuju za jednu z nejlepších scén knihy a dosud mi z ní není dobře kolem žaludku). Jediné, co bych Svědectví, potažmo Kingovy samotnému vytkla je neustále se opakující motiv "temného muže" jako super zla, které nemůže být nikdy poraženo nebo zabito, a jehož jediným motivem je páchání zla pro zlo samo. Jeho pomocníci jsou pak většinou jen "zmatení lidé", kteří prozírají až ve chvíli, kdy už není cesty zpět.
Jinak je Svědectví opravdu velmi povedenou knihou, vyprávějící o tom, co se stane, když lidé zajdou příliš daleko a začnou si hrát na boha, o tom, co vše se může zvrtnout a naopak jaké nové možnosti mohou přijít se vznikem nového světa. Za mě je tato kniha jednou z nejlepších, kterou King, kdy napsal.

11 10.01.2021

Tři jízdenky do dobrodružství jsou mým malým návratem do dětství, kdy jsem Durrellovy knihy přímo hltala. A co je báječné, za ta léta se vůbec nic nezměnilo. Tři jízdenky jsou stále stejně plné radosti z objevování, lásky ke zvířatům, humoru a laskavosti.
Jediné co bych novému vydání chtěla vytknout je špatné odsazování odstavců (nový odstavec opravdu nezačíná v půlce věty).

4 03.01.2021

Húrinovy děti jsem od svého přítele dostala jako čtenářskou výzvu (jeden druhému vyberete dvě až tři knihy, které by si normálně nepřečetl (nejlépe z různých žánrů) a ten druhý si vybere, kterou/ které si přečte) a musím říct, že jsem dlouho váhala. Ani ne protože bych si Húrinovy děti nechtěla přečíst, ale spíš protože Pána prstenů jsem četla zhruba před patnácti lety a moc si z něj nepamatuju.
Můj problém s Tolkienem je, že ačkoliv je brialatní a jeho knihy jsou neuvěřitelně komplexní, má v nich mnoho jmen a odkazů, které nejsou pro děj úplně podstatné (na druhé straně tvoří právě tu komplexnost, kterou obdivuji) a člověk se v nich snadno zamotá. A protože jsem povahou takový dost pokroucený perfekcionista, tak špatně snáším, když si něco nepamatuji, nebo mi to nedává úplný smysl. Což zapříčinilo to, že už při úvodu jsem nadávala jako špaček, protože po přečtení jsem si samozřejmě pamatovala jen půlku jmen a nechápala jsem odkazy na věci, které jsem očividně měla vědět. Osobně si myslím, že úvod měl být spíše zařazen na koncec k dodatkům, a to z jednoduchého důvodu: po přečtení samotného příběhu se k němu stejně musíte vrátit a přečíst si ho znovu, aby všechno krásně zapadlo. Další maličké vylepšení, které bych doporučila je k jménům v rodokmenech dopsat informaci, proč přesně si ho máte pamatovat (a ano, vím, že je vzadu slovníček, ale takhle by to bylo přehlednější).
A teď už konečně k příběhu, který byl podle mého velmi povedený. Hodně mě oslovila hra se jmény, důraz na to, že podstata věci, ať ji pojmenujete jakkoliv se nemění. A to kým jste nelze jen tak odvrhnout. Trošku mi to celé připomínalo staré řecké tragédie (zejména Oidipa) a našla jsem i inspiraci Shakespearem (Spoiler: sama nevím proč, ale smrt Túrinovy sestry mi připomínala Oféliin konec).
Ani jednu z postav, ač skvěle charakterově vykreslených jsem si nijak zvlášť neoblíbila. Nějak se nemůžu zbavit pocitu, že si za to všechno mohli z větší půlky sami. Túrin byl sice udatný, skvělý a soucitný, jenže soucitný byl jen, když to nebránilo jeho pýše a vlastní vinu si nikdy nepřipouštěl. Do všecho se vrhal bez rozmyslu a po většinu času mu na někom jiném kromě sobě nezáleželo. Stejně tak jsem si neoblíbila Morewen, která si hledí spíše své hrdosti, než života své dcery a lidí, kteří je doprovázeli. Jediný koho mi v příběhu bylo opravdu líto byla Túrinova sestra, která byla v podstatě jen nástrojem ke svržení Túrina do propasti. Vpodstatě se jí tak ani nedostalo "vlastního neštěstí", neboť její neštěstí bylo vždy svázané s Túrinem a jeho volbou.

3 01.01.2021

Království Elmet svou atmosférou divokého kraje jako by odtrženého od reality připomíná atmosféru starých anglických románů, ve ktrerých se vše odehrává zároveň teď a zároveň mimo čas, na místech, které typograficky existují a zároveň jsou tam "někde", blízko a přesto daleko, zdánlivě dosažitelné, ale nedotknutelné. V lesích, ve kterých se proháněl kdysi dávno proháněl Robin Hood, ve kterých se v jistém smyslu, ještě prohání, žijí poslední skřípky odkazu starých království. Jedině zde ještě může přetrvávat byť klamný paobraz světa divokého a neměnného, plného jakési dětské krutosti a nevinnosti, ve kterém platí staré nepsané zákony. A právě zde, v kraji mýtů a pohádek (snad jako by se chtěl jednou z nich stát) se rozhodne muž, který jako by sám byl obrazem starého válečníka, vychovat své dvě děti. Jenže ani tady není světu neznám jazyk moderní společnosti a to jazyk peněz a přetvářky, a ani tady se nelze navždy ukrýt před věkem, který přichází. Střet starého a nového přichází v závoji jisker. Sen se hroutí pod náporem reality a je třeba se rozhodnout, kterým směrem vykročit. Na sever, nebo na jih?

2 21.11.2020