Artim komentáře u knih

Zhltnul jsem ji. Ke konci se mi svíral žaludek a přestal jsem mít chuť k jídlu. Chleba a věnečky si jen tak nedám, opravdu ne.
Nerozumím, jak někdo může napsat, že je kniha moc hezká. Že je strhující, působivá, dechberoucí, šokující, možná nyní v době koronavirové trochu aktuální, ale krásná? Krása má asi mnoho podob...
Vždy jsem si říkal, že mistr románů z období dvou světových válek je Remarque, ale tam, kde se Remarque rozepisuje v živoucím popisu hrůz koncentračních táborů, tam je Mornštajnová strohá, přímočará a naprosto bez obalů, což se čte dobře. Naději v dobrý konec vám sebere už po pár řádcích a pokud si myslíte, že hlavní postavy už nic horšího potkat nemůže, pak se pletete jako ony i jako já.
Kladu si otázku, proč je kniha tak úspěšná. Lidská tragédie vždy táhla, kor takto chladně zachycená. Navíc je to kus dějin, které se před pár generacemi týkaly nás všech. A o tom to asi je, ty životní osudy nás chytnou svíravě někde u srdce, pocity autorka přenechá nám a nenechá nás vychladnout, dokud si to neprožijeme až do konce...

24 05.05.2020

Fantasy, Pro děti a mládež??? Vždyť by se za to ani King nemusel stydět - místy hororové s prvky detektivky.
Zprvu jsem k tomuto dílu byl skeptický, autorka na prvních 20 stranách nastínila kontext celého postapokalyptického světa a pak začala rozvíjet děj. Tou dobou bych jí dal 3 hvězdy a děkoval za Rowlingovou či Tolkiena, jenže ono se to rozjelo směrem, se kterým jsem úplně nepočítal. Autorka ne jen že nepřestala přitápět, ale nadnášela čím dál tím víc zápletek a situací, které přinášely jen otázky a skoro žádné odpovědi. Tím vás neustále drží v napětí až dočtete poslední stránku a letíte do knihovny pro další díl...
A to jsem si myslel, že z fantasy už jsem dávno vyrostl...

21 27.09.2022

"Cesta do hlubin rozervané duše", tak bych asi shrnul postupně gradující román, ve kterém Mornštajnová oproti Haně mnohem více popisuje pozadí hlavních dvou postav a vytváří si ucelený podklad pro závěrečné vyvrcholení.
Rozhodně to tak není pumpa, která by co stránku nakládala další a další posunutí děje kupředu. Tempo je mírnější, přesto jsem se nenudil a konec si vychutnal a zatlačil slzičku.
Hurá na Slepou mapu...

20 26.05.2020

(SPOILER) Když se Hemingwaye ptali poté, co se kniha stala velmi úspěšnou, co díky ní chtěl vlastně sdělit, řekl, že vůbec nic. Kniha dle něho neměla žádný přesah, hlubší myšlenku či podtext. Byla jen o tom, co v ní je, nic víc.
A my tam přesto tu hlubší myšlenku hledáme, protože by tam přeci měla být no a kdo hledá, najde - vztah člověka k přírodě, k sobě samému, boj ale i pokora, symbolika, to všechno tam je. A nebo je to skutečně jen obyčejný příběh o člověku, který se pošetile bije s něčím, na co už nestačí? Položme si otázku jinak. Za jakých okolností by to slavná kniha nebyla?
1) Kdyby hlavní postava byl pohledný arogantní mladík (Ivánek z Mrazíka), který si jde za svým americkým snem a vzdá to, nebylo by to hrdinské.
2) Kdyby stařec vyrazil na moře hned, aniž bychom poznali vztah k chlapci, nebylo by to dojemné.
3) Kdyby stařec nechytil nic, nebo jen malou rybu - byla by to nuda.
4) Kdyby marlína dotáhl do přístavu celého - byl by to hepáč.
5) Kdyby tam nebyli pasáže o baseballu, o páce, o snech a tužbách - nebylo by to lidské.

19 02.08.2020

Když se řekne žánr historických románů, pak je tato kniha u mě jeho zosobněním. A právě ona mě přivedla v mých Kristových letech ke větší čtenářské aktivitě.
Od autora jsem četl následně i Pád Cařihradu, Tajemného Etruska a Jeho království. Všem jsem dal 5 hvězd ale kdybych mohl, Sinuhet dostane 6.
V té knize je snad úplně všechno, co lze od historického románu čekat - význačné a zajímavé historické pozadí, pohnutá minulost hlavního hrdiny, napětí a dobrodružství na mnohých výpravách, milostné rozčarování ale i přemítání nad vlastním osudem, filozofický přesah.
Četl jsem staré vydání a ty větné konstrukce a obraty (vliv má určitě i překladatelské umění) mě naprosto uchvátily a ty přechodníky, no krása. Waltari je za mě jazykový mazel!
Tady není co vytknout...

18 14.02.2020

Povídka o muži, který sázel stromy. To je vše a má přes 90 % hodnocení. Cooo???
No to jsem si během 20 minut musel ověřit na vlastní oči. A ověřil.
Jde to úplně proti všemu epochálnímu, hrdinskému, tragickému, co bylo napsáno. Jde to jednoduše mimo proud a cílí to na to skomírající pouto, které s přírodou ještě jako lidé máme.
Vyhodí vám to všechny vlastnosti moderního uspěchaného člověka z hlavy a zanoří vás to k myšlence, co je smyslem vašeho života. Donutí vás to zastavit a zamyslet se.

17 03.08.2020

Opět typická Mornštajnová:
1) Postavy nechává umírat s lehkostí sobě vlastní.
2) Každou postavu si postupně buduje a to snad už od narození.
3) Každá postava má jasně daný charakter, podle kterého si jede až do své smrti.
4) Dějinné události ČSSR opět hrají svou tu více tu méně důležitou roli.
5) Opět je to za 5 hvězd, avšak začínám mít obavy, zda příště už nebude autorka nucena vykrádat samu sebe.

17 03.08.2020

Autorčina prvotina. Někde jsem si přečetl, že sepsání knihy jí trvalo 10 let. A vyplatila se tak dlouhá příprava? Určitě ano!
Nebyla zrovna troškař a na paškál si vzala snad celé období Československa podané pohledem a osudy několika rodin a jejich generací. Nevynechala snad nic ze smutných a krutých zářezů pohnuté doby.
Teď budu trochu netaktní a srovnám dílo s televizními novinami Novy. Ta v necelé hodině do člověka napumpuje všechno špatné, co se na světě děje a na závěr přidá čerstvě narozené štěňátko kdesi v Hornídolní, abychom měli pocit, že život se točí kolem krutých věcí s občas šťastným koncem.
Mornštajnová to dělá taky, ale mnohem, mnohem lépe. Pečlivě si hraje s každým detailem a na rozdíl od Novy nejde po senzacích a přehnaných emocích, ale po nacítění lidského života se všemi konturami, které nabývá a ony kruté rány osudu jen dokreslují hloubku, která je na prvním místě.
S dalšími jejími díly hloubka přibývá, množství postav a časové období se zužuje, což přidává na hodnotě.
Doporučuji proto číst autorku chronologicky, protože toto je rozjezd a Hana je vrchol!

17 03.06.2020

(SPOILER) Úžasné dílo a Bradburyho nadání vyjádřit v podobenství mnohá palčivá zákoutí přetechnizované společnosti.
Dovolím si srovnání s Orwellovským 1984:
1) Orwell zlo popisuje jako vnější aspekt, který prolíná a drtí hlavního hrdinu celou knihu až ve výsledku podlehne. 451čka klade mnohem větší důraz na zlo vnitřní, na prázdnotu v nás samotných.
2) Winston je celou knihu víceméně konstantní, snažící se čelit Velkému bratru, avšak bez úspěchu. Montag prochází obrovskou katarzí, procitá a revoltuje.
3) 451čka přináší naději, 1984ka ne.
4) V 451čce má moc porazit systém každý, kdo procitne. Největší zbraní je myšlenka a uchování vědění. 1984ka nemá východisko, je absolutní a nezměnitelná.
5) Bradbury používá snad téměř všechny básnické prostředky - nádherné metafory, metonymie, synekdochy, zakládá si na anaforách. Orwellův text není tak malebný, jeho úlohou je jen popsat charakter a působení všudypřítomného zla.
Bradbury tak u mě zcela jistě vede! Už se těším na další jeho knihy!

16 23.10.2022

Největší předností této knihy je její detailnost, prvních 200 stran to ale byla pro mě osobně i největší slabina. Niterné prožitky hlavních postav, především žen, jsou vykreslovány tak podrobně, že nezbýval prostor na plastičnost zásadních událostí. Příběh tonul v emocích a pocitech. Dovolím si srovnání s paní Mornštajnovou. Ta se příliš s niternými pohnutkami nemaže, zavdá jich čtenáři tak akorát a hned posouvá příběh kupředu. Soustředí se na zápletku v pozadí historických událostí. Paní Lednická sází na autentičnost a neotřelost.
A právě autentičnost, detailnost a celkový prožitek se zúročí v druhé půli knihy. Tam totiž přibyde více vnějších událostí a hlavní postavy (už i více muži) jsou nuceny reagovat. Kniha tak nabírá spád a příběh v konečném důsledku působí mnohem uceleněji.
Co si tak moje ženuška pochvalovala od samého začátku, já jsem objevil až v druhé půli knihy a jsem za to rád. Za zprostředkování velmi osobitého příběhu autorce děkuji!

16 05.06.2021

Zakázal jsem si toto dílo srovnávat se Sinuhetem, protože Marcus by obstál jen obtížně.
Tato kniha není o úžasně napínavých dobrodružstvích, je o vnitřním přerodu obyčejného člověka (ano, toto je první změna oproti ostatním Waltariho hrdinům, hlavní hrdina zde neodkrývá svůj neobyčejný původ jako v jiných Waltariho dílech).
Je to velké hledání vnitřní síly, víry a smyslu života, to celé zasazené do období vzniku křesťanství. Hledání cesty hlavního hrdiny je plné pochybností, ale i naděje a v paralele se vlastně podobně rozvíjí i nová víra. Finálně se pak obě linie postupně spojují.
Silné momenty střídá pozvolné rozvíjení děje a ano, nebyl by to Waltari, kdyby zde ženy neměly dost silný vliv na hlavního hrdinu.
Zkrátka, kouzlo knihy tkví v hledání vnitřního klidu, víry, osvobození a síly, je o vnitřním království božím. A za toto těch 5 hvězd nakonec dávám!

16 24.01.2020

Archetyp zrady a následné pomsty, zrazené lásky, pokušení, ale i odpuštění a nevinnost. To vše lze najít v Krysařovi, jehož příběh Dyk precizně staví a postupně graduje až do hlubin propasti.

15 31.05.2021

Občas se vracím k povinné literatuře, kterou jsem nikdy nepřečetl a když se kniha hodí do výzvy, o to líp!
To je příklad i této novely.
Velice silný příběh, kde autor postupně zapouzdří hlavní protagonisty do jejich mikrosvěta , díky kterému dokáží čelit vnějšímu světu, temnotě. To vše ale pouze na chvíli...
Líbila se mi práce s časem a kontrasty světla a tmy. Velmi působivé a povedené!

14 04.06.2023

Nevšední, vtipné, chytré, noblesní, ale přesto mnohdy alegorie na obyčejný život. Paráda.
PS: Netušil jsem, že koloběžka a veteráni jsou od Wericha...

14 06.03.2023

Žádné čeření vody, chození po povrchu nebo mlácení prázdné slámy. Autorka jde do hloubky v popisu tehdejší doby prostřednictvím hlavních (především ženských) postav. Notoricky známým historickým klišé se vyhýbá, nebo se na ně dívá z jiné perspektivy.
Tím vším vás vtáhne do děje neskutečně realisticky.
Už aby tu bylo závěrečné ucelení děje!

14 11.07.2021

Laskavé dílo. Vztah básníka a jeho maminky od dětství až po maminčin odchod. Básník zachycuje snad všechny pozitivní pocity, především pak lásku. Z negativních je to jen smutek v posledních básních. Vše shrnuje v básni "Píseň".
Má nejoblíbenější je však Tatínkova dýmka a Ukolébavka.

14 10.05.2020

Práce historika v působivém, podmanivém, přitažlivém, precizním až puntičkářském zpracování palčivého tématu dějin.
Autorka má můj respekt!

13 13.11.2022

Celou knihu jsem si lámal hlavu, z čeho pramení těch 93 % hodnocení, vážně. Je to opět za 5 hvězd, ale proč tak hodně?
Až na konci knihy se to čtenář dozví. Kdyby autorka (a hraju si s myšlenkou, že to udělala naprosto vědomě) ukončila díl "standardně", hodnocení by tak vysoké nebylo. Ona to ale utne v té nejnapínavější části. Místo poslední věty klidně mohla napsat: "A teď milý čtenáři leť do knihkupectví pro další díl", no a já jsem poslušně letěl...

13 03.10.2022

Na tuto knihu jsem se opravdu těšil. Xenofobie a rasismus - tak vzdálené a přitom nám čecháčkům někdy připisované.
Pustil jsem se do toho a po chvíli se zalekl přemíry estrogenu, kterým je kniha prodchnuta. Spousty lásky a něhy na jedné straně a na druhé opovržení a intriky jak z mexické telenovely. Žádná výrazná mužská postava. Bílé paničky vs. barevné hospodyně.
Postupně jsem ale přicházel na to, že autorce nešlo o velké a zjevné projevy, ale především o ty nenápadné, skryté a hluboko zakořeněné, co si jich zprvu ani nevšimnete... A ty vám sází s postupnou gradací až se s tím estrogenem sžijete a chcete víc...
Moc povedené, díky za tu knihu!

13 17.10.2020

Bylo zajímavé zeptat se sám sebe, zda bych v očích Malého prince obstál a stal se jeho přítelem. Zda bych dokázal vykřesat něco víc než jen dospělácký pohled na svět a život a našel v sobě trochu fantazie, empatie a dětské naivity.
No, jsem na pochybách. Ty karikaturní charaktery planet až příliš trefně vystihují, co svět ovládalo tehdy i dnes.
Díky za tu možnost se v tom najít a trochu se od toho oprostit!

13 01.01.2020