Andulino komentáře u knih

Slibný začátek, podprůměrný konec. Tajemství se mi na začátku líbilo mnohem víc než poslední autorčina kniha Foukneš do pěny, ač postavy byly poměrně nesympatické i tentokrát, v tom je Radka Třeštíková unikátní. Nevadily mi propletené vztahy a velká spousta postav, bavilo mě rozdělení knihy na potom a předtím, byla jsem velmi vtažena do všech těch tajemství, jak dospělých, tak dospívajících. V poslední čtvrtině knihy mi ale připadalo, že se stále nic moc neděje a k rozřešení těch neustále opakovaných tajemství nejsme ani o krok blíže. O co větší bylo moje zděšení, když zbývalo pár stránek do konce a já jsem stále netušila, co se vlastně stalo a především jak. Otevřené konce mi obecně nevadí, ale v tomto případě byl převelice uspěchaný a z knihy jsem byla i z toho důvodu nakonec dost zklamaná.

7 10.02.2023

Knihy Patrika Hartla mám moc ráda, na každou novou se moc těším a vím, že si při čtení krásně odpočinu. Tato kniha mě bavila v tom, že popisuje život takový, jaký opravdu je, se všemi jeho komplikacemi, propletenými cestami a zvraty, ostatně jako všechny knihy autora. První část jsem četla dloho, později mi došlo, že to bylo kvůli postavě Jeleny, která mi byla extrémně nesympatická. Zvrat spojený s její osobou (ať opět nespoileruji) mě velmi překvapil a šokoval, nicméně někdy se věci prostě stanou tak, jak se stát mají. Hlavní hrdina Aleš prokazoval stále dokola velkou psychickou sílu a inspirovalo mě, jak si v jednotlivých fázích života poradil s tím, co mu bylo naloženo. Bavilo mě i zakomponování odkazů na skutečné události do vyprávění. Poslední řádky kvituji, krásné zakončení plné naděje a dalších roků lásky. Doporučuji jako skvělou oddychovku!

7 21.06.2022

(SPOILER) Doporučuji všem! Kniha se mi velmi líbila, nicméně ze začátku jsem byla trošku zklamaná. Čekala jsem podle recenzí a ohlasů něco trošku jiného. Nevyhovoval mi způsob vyprávění. Ale pak jsem si uvědomila toto: Jak jinak by mohla šestnáctiletá dívka popsat svou nemoc? Jak jinak by vyjádřila svoje pocity? Vždyť John Green to napsal naprosto perfektně! Od toho momentu mi kniha ubíhala strašně rychle, užívala jsem si výlet do Amsterodamu, bála se o hlavní postavy a modlila se, aby nikdo z mých blízkých touto strašnou chorobou neonemocněl.. (Teď prozradím něco z knihy, takže vy, kdo jste ještě nečetli, dále nepokračujte.) Ve chvíli, kdy Augustus zemřel, jsem cítila naprostou bezmoc, představila jsem si, jaké by to bylo ztratit lásku tímto způsobem, bylo mi tak úzko jako už dlouho ne.. S tím, jak jsem se blížila ke konci, jsem se začala strachovat o Hazel a zajímalo mě, jak si autor s koncem poradí. Myslím si, že bravurně, dopis mě naprosto dojal. Takže tedy:

"Co víc? Je strašně krásná. Člověka nikdy neunaví se na ni dívat. Nikdy si neděláte starosti, jestli není chytřejší než vy - víte, že je. Je vtipná a přitom nikdy není zlá. Miluju ji. Mám obrovské štěstí, že ji miluju, Van Houtene. Člověk si nemůže vybírat, jestli ho svět zraní nebo ne, ale může aspoň mluvit do toho, kdo ho zraní. Já jsem se svou volbou spokojený. Doufám, že ona s tou svojí taky."

Jedná se o moji třetí přečtenou knihu od Jojo, přičemž každá se mi líbí víc a víc. A říkám si, co by autorka musela napsat, aby překonala tento překrásný příběh. Kniha se mi líbila od začátku do konce, několikrát mě neskutečně rozesmutnila, ale vzápětí překvapila, když se ukázalo, že věci nejsou tak, jak vypadají. Při posledních stránkách čtení (mimochodem v metru) se mi slzami zalily oči, když mi došly některé souvislosti. Věřte, že po mně ostatní koukali, ale mně to vůbec nevadilo, protože každý moment, kdy čtenáře kniha dojme, rozbrečí, rozesměje, je důvodem, proč vlastně číst.

Mimochodem - autorka napsala i tzv. prequel, domnívám se, že do češtiny ještě přeložena tato útlá knížka nebyla. Nicméně pokud nemáte problém s angličtinou a chcete zjistit, co všemu předcházelo, doporučuji: Honeymoon in Paris. Některé okamžiky v knize na vás potom působí familiérně, jako byste ten příběh vlastně jakýmsi způsobem maličko znali a byl tak trochu i váš. Mně třeba znalost toho "před" připravila při čtení "Dívky, již jsi tu zanechal" nejeden šok. Ale více už prozrazovat nebudu :)

Krásné čtení!

7 12.01.2016

Kniha se mi líbila více než předchozí dílo autorky (Než jsem tě poznala). Nevím, čím to je, možná působivou dobou, která byla opravdu v mnohém jiná než ta dnešní, zapletenými osudy hlavních hrdinů nebo zajímavým propojením současnosti s minulostí. Vzala jsem si z ní také víc v té osobní rovině a dokázala se ztotožnit více s příběhem. Jedinou výtku mám ke konci, který je dle mého názoru až příliš uspěchaný. Tak jako tak se Jojo stala mou oblíbenou autorkou a doufám, že se ke mně brzo dostanou její další knihy.

7 10.03.2014

Musím se přiznat, že mě ze začátku kniha moc nebavila. Bylo na mě vychrleno mnoho židovských a pro mě neznámých slov, ve kterých jsem se začala ztrácet. Také prostředí mi přišlo cizí a zvláštní. Ale asi ve čtvrtině knihy jsem se začala orientovat v postavách i výrazech a kniha mě začala zajímat a bavit. V polovině už jsem se na čtení těšila. Některé pasáže jsou naprosto úžasné, ať už krásné líčení, úvahy nad pravostí Boha nebo dramatický konec knihy. Nakonec jsem byla taky ráda, že jsem něco pochytila právě z židovské kultury, osvojila jsem si jednotlivé pojmy a poznala, kam až může dojít víra. K jakémusi fanatismu, kdy se náboženství stává drogou, která umožňuje snášet přicházející životní tragédie lehčeji, ale která brání chudým Židům spojit se s chudými jinověrci do boje proti svým vykořisťovatelům. Sama bych se tedy k četbě knihy neodhodlala, ale jsem ráda, že jsem si ji přečetla. Na závěr jeden citát z knihy:

… „Proč jsem vám pověděl ten příběh? Proto, abyste věděli: Všichni něco hledáme. A dříve či později to všichni nalezneme. Ne však v cizím dalekém světě. Doma. Ve svém srdci. A ve své duši.“

7 25.08.2011

(SPOILER) Kniha je úžasná. Moc se mi líbily dialogy vojáků, jejich vzpomínky, úvahy nad nesmyslností takového zabíjení; byla jsem vděčná za jejich přátelství a držela hrdinům palce. Byla jsem smutná při smrti kteréhokoli Pavlova kamaráda a teprve až po přečtení knihy jsem si uvědomila, že válka není jenom kdo, kdy, kde a výsledek. Uvědomila jsem si, jak trpí rekruti, jejich rodiny a dívky; jak těžký musel být život na frontě, jak se museli vojáci zbavit svých citů, aby dokázali někoho zabít… Také se mi líbilo, že autor, ač Němec, se nestavil na jejich stranu a naturalisticky a velmi poutavě popsal události války. Je to jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četla, a určitě se k ní ještě někdy vrátím.


„Tato kniha nemá být ani obžalobou, ani vyznáním. Má být toliko pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou – i když unikla jejím granátům.“
Erich Maria Remarque

7 25.08.2011

(SPOILER) Oblíbený autor mé maminky, o kterém mi básnila celé moje dospívání. A já chápu proč, ve své době se muselo jednat o moderní, zábavnou knihu se sympatickou hlavní postavou, se kterou se dospívající dívky mohly snadno ztotožnit. Kniha mě ostatně bavila i v dnešní době, musím říct, že jsem v uvažování Jitky často poznávala sama sebe. Inu, dospívání se v čase nemění, pouze okolnosti a to, v jakých kulisách je náš příběh zasazen. Speciální pochvala za úžasného tatínka, který byl nad věcí a do rodiny Pažoutových vnášel lehkost a nadhled. Co mi však nešlo do hlavy, je samotná přezdívka Metráček, kdy kvůli Honzovi hlavní hrdinka zažila pocity ponížení, vztek a trápení, a pak ho vzala tak snadno na milost. V dnešní době by tohle už nejspíš neprošlo, ale je fakt, že dospívající chlapci často neumí dát svůj zájem jinak najevo. Jsem vděčná za Čtenářskou výzvu, díky níž jsem si knihu přečetla, a budiž autorovi země lehká.

6 29.10.2023

Na Hedvábníka jsem se po nadšení z Volání Kukačky moc těšila. Knihu jsem však četla bezprostředně po dočtení Žízně od mého milovaného Jo Nebsa, což mému vnímání a zážitku dost uškodilo. Děj se na můj vkus jaksi moc vlekl, věty byly až příliš dlouhé, okolní svět popisován přespříliš. Když jsem se však přenesla přes to, že zkrátka nečtu Nesba a že každý autor má svůj specifický styl psaní a vyprávění, knihu jsem vzala na milost a začala si ji užívat. Moc se mi líbilo odhalování soukromí Robin i Cormorana, přece jen práci náš soukromý život ovlivňuje víc než dost. Prostředí spisovatelů a nakladatelů pro mě není příliš blízké, chvíli mi trvalo se do něj dostat a pochopit, jaké mají jednotlivé postavy motivace a preference. Samotné odhalení vraha mě nijak nezasáhlo ani nepřekvapilo, ač jsem jeho identitu netušila až do posledního momentu. Další díl si jistě moc ráda přečtu, Ve službách zla zní jako solidní detektivka, no ne?

6 15.10.2023

Dana Krejčíka mám ráda už dlouhou dobu, jako většina z nás jsem ho poprvé zaregistrovala jako partnera Matěje Stropnického. Je to však úspěšný herec, spíše Pan Herec, který v Divadle Na Fidlovačce exceluje. Je to nesmírně vtipný, inteligentní a laskavý člověk, jehož instagram mě vždy pohladí po duši. Proto když jsem se doslechla o tom, že píše knihu, okamžitě jsem ji objednala v předprodeji. A dobře jsem udělala. Jeho zábavné vyprávění o životních naděleních nám poodkrývá, jak všechna ta velká rozhodnutí a cestu ke splnění snů prožíval sám Dan. Neměli to s partnerem jednoduché, s předsudky, očekáváními, bulvárem a závistí jistě není snadné si v klidu a spokojeně žít. Tak moc obdivuji jejich odhodlání, a vlastně i odhodlání samotného Dana zvládat život s milovaným člověkem, který je vlastně tak trochu snílek a chce dělat věci úplně jinak než je obvyklé (čtěte vymýšlí neustále nové šílenosti). Moc se mi líbily fotky, které jednotlivé kapitoly oddělovaly. Autor vypráví spoustu vtipných příběhů, díky nimž jsem se u knihy velmi často usmívala. Ale čeho si cením nejvíc, byly pasáže o těch temných chvílích života, kdy člověk neví, kdo je a kam směřuje a jestli to všechno, o co se snaží, má vlastně smysl. O těch chvílích, kdy si připadáte tak sami a tak ztracení. To chtělo odvahu. Dan je nádherný člověk skrz naskrz a jsem vděčná, že nás čtenáře nechal nahlédnout do své duše.

6 20.04.2023

(SPOILER) Zas a znovu jsem vděčná za Čtenářskou výzvu, bez které bych se ke knize pravděpodobně nedostala. Celý příběh je předložen bez jakýchkoliv příkras, a v kombinaci s úžasně zajímavým prostředím Nigérie a reálných událostí této země, je kniha předurčena k tomu být nezapomenutelná.

Graficky mě kniha okamžitě zaujala, obálka je opravdu nádherná. Tyto motivy se navíc opakují u úvodu jednotlivých částí, na které je kniha rozdělena. Zmíněné členění se mi rovněž moc líbilo, sledovat mládí a počátky hlavních hrdinů, poté oddělené životní osudy jak Ifemelu v USA, tak Obinzeho v Anglii, a nakonec, po tolika hodinách čtení, poslední část, která prozradí, jak to s nimi nakonec vlastně dopadne.

A teď se dostáváme k tomu, proč si myslím, že je autorka neskutečně talentovaná. Motiv té osudové lásky je samozřejmě okouzlující a velmi vděčný, až melancholický. Během čtení jsem příběh hltala, s některými rozhodnutími hlavních hrdinů nesouhlasila, ale říkala si, že naprosto chápu, že každý z nás zažívá chvíle, kdy se rozhodne nejlépe, jak umí, a zpětně pak třeba na sebe není hrdý. A pozor, spoiler: Ano, mám na mysli životní rozhodnutí Ifemelu v podobě ignorování Obinzeho po odletu do USA, podvedení Curta, snaha spojit se s Obinzem i přes jasnou znalost toho, že je ženatý, či pochybný rozchod s Blainem. A při doplnění několika malých ukázek toho, jak se Ifemelu chová k ostatním lidem, ať už známým či náhodným, jsem si čím dál více uvědomovala, že je vlastně bezohledná, nevyrovnaná a arogantní, a životní zkušenost a plynutí času na tom nic nemění.

Abych nehanila pouze ženský element toho osudového vztahu, ani Obinzeho chování k partnerce neschvaluji. Dokáži ho však pochopit mnohem více, protože jsem v celém příběhu vnímala jeho integritu, oddanost a smutek z přerušení kontaktu s Ifemelu, která mu velmi ublížila. Jejich láska musela být opravdu neskutečně silná, že i přes to všechno ho setkání s Ifemelu po letech natolik zasáhlo, že mu připomnělo, že s nikým jiným na světě se necítí lépe.

Zpátky k výše zmíněnému autorčině talentu, i přes moje antipatie k Ifemelu se mi v tom jejich světě s nimi krásně bylo, a mrzí mě, že kniha skončila, zajímá mě, co bylo dál! A to je opravdu pouze a jen zásluhou umu Chimamandy Ngozi Adichie.

6 04.11.2022

Hodnocení této knihy pro mě není jednoduché, váhala jsem mezi dvěma a třemi hvězdičkami.

Téma je mi velmi blízké, umění být dlouhodobě zdravým a spokojeným člověkem v posledních letech řeším poměrně intenzivně, se samotným tématem tedy souzním. Některé věty a části se mě hluboce dotkly, obzvlášť ty pasáže týkající se vztahu žen a mužů či odvahy v rozhodování:

"Správná chvíle je důležitá a poznáte ji. Najednou je před vámi otevřená cesta, víte, že musíte vykročit, a nepochybujete o tom."

Forma knihy se mi však nelíbí ani trochu, ačkoliv rozhovor může být skvělým způsobem, jak knihu postavit. Například u knihy "Mé cesty do hlubin mozku", kde je rozhovor veden s Vladimírem Benešem, jsou otázky pokládány Martinem Moravcem, uznávaným a oblíbeným novinářem. V této knize však rozhovor působil poněkud strojeně, jako by Věra Keilová dostala otázky předem a hrála vlastně jen roli formální tazatelky, z jejíž hlavy však žádná otázka nepochází. Co mě udivuje ještě víc, jsou vložené "články", které Jana Vojáčka citují, ačkoliv většinu těchto "článků" tvoří jeho odpovědi, vlastně úplně stejně jako v samotném rozhovoru. Za mě naprosto zbytečné, a ačkoliv jsou rámečky vždy tematicky podobné a vhodné, odvádí čtenářovu pozornost od textu a jeho plynulosti.

Principy se často dokola opakují, chápu, že cílem Jana Vojáčka bylo, aby tyto pravdy a důležité body byly čtenáři pochopeny a zanechaly v nich hlubokou stopu, toto však na mě bylo trochu moc. Po pár kapitolách jsem se tak do čtení musela nutit, a to právě kvůli neustálému opakování zásadních myšlenek.

S některými body nesouhlasím už vůbec, jako že u nemocí malých dětí musíme být v pokoře vůči vyššímu řádu a věřit, že existuje důvod, proč si duše vybrala toto tělo, rod, rodinu či brzkou nemoc. Nemoci u dětí prostě nejsou fér, bez ohledu na cokoliv, a tento postoj mi zavání téměř jakýmsi náboženským uznáváním řádu světa.

Proč tedy knize i přes všechny výtky dávám tři hvězdičky? Panu Vojáčkovi se totiž opravdu povedlo to, co zamýšlel, a já jsem po přečtení přehodnotila svůj přístup k životu a zdraví. Otázkou je, zda jsem už na této cestě nebyla před čtením, a právě z tohoto důvodu knihu vyhledala.

Tak jako tak si odnáším toto jako nejdůležitější: Pro klidný a spokojený život bez zbytečného stresu je extrémně důležité zbavit se napětí a pěstovat dlouhodobé zdraví.

6 15.08.2022

Autorku znám z podcastu Příběh, který se opravdu stal, a mám ji moc ráda. Losos v kaluži byl mou první knihou Markéty Lukáškové, a jistě ne poslední. Cítila jsem se, jako když mi vypráví svoje životní trampoty kamarádka. Barbora by však nebyla mou nejlepší kamarádkou, jelikož osobnostně mi příliš nesedla. To však nic nemění na tom, že se mi četlo krásně. Téma smrti babičky je pro mě osobně noční můra, bojím se dne, kdy se s ní budu muset rozloučit. Tato verze života po životě mě tudíž velmi ukonejšila, vždyť kdo ví, co nás všechny jednou opravdu čeká? Velmi mě oslovila teorie, že nám naši blízcí dávají signály, a uvědomila jsem si, že se mi něco takového vlastně několikrát stalo! Kniha tak pro mě byla odpočinkem, ale i důvodem zamyslet se nad tím, co bylo a co (možná) bude.

6 09.08.2022

Jak bych tuto recenzi tak mohla začít? Tato kniha není klenotem literatury, znovu si ji už určitě nepřečtu, ale i přesto jsem ráda, že jsem se k této kultovní knize v rámci Čtenářské výzvy dostala, minimálně kvůli rozšíření obzorů. Použitá slovní zásoba je velmi široká, o tom žádná! Chápu, že dílo byla psáno pro účely pobavení, uspokojení fantazií, jistě i pobouření. Na svou dobu byla kniha extrémně provokativní, sex církevních hodnostářů v tehdejší Anglii překračoval veškeré hranice. Jenže ona je vlastně extrémně provokativní i dnes, jedná se podle mě o čisté porno bez příběhu. Na mě to už bylo moc zvrhlé, moc vulgární, zkrátka moc. A ačkoliv sex je nedílnou součástí společnosti a lidského života, popis zasvěcování dvanáctileté holčičky do intimních aktivit se ženou je prostě opravdu moc. Ať byla kniha myšlena s nadsázkou jakkoliv velkou.

6 06.12.2021

(SPOILER) Kniha mě ze začátku moc do děje nevtáhla, obzvlášť kvůli popisům uměleckého díla, mytologie a historie. Byla jsem trochu zklamaná, vzhledem k faktu, že je kniha vítězem Goodreads Choice Awards 2019 v kategorii Mystery & Thriller. Někde ve čtvrtině ale vše nabralo na obrátkách a velmi dobře se mi četlo, až mě kniha přesvědčila k hodnocení 5 hvězdičkami a k motivaci ji dál doporučovat.

Theo mi už od samého začátku přišel Alicií fascinovaný, a to až nezdravě. Můj odhad byl takový, že mezi nimi došlo k nějaké aférce, kterou si Alicia kvůli traumatu nepamatuje, nebo že si Theo představuje, že Alicii vyléčí a udělá z ní následně svou partnerku. Pak jsem tento pocit jaksi zapudila a byla zmatena osobami Gabrielova bratra Maxe a Aliciina kamaráda Jean-Felixe, kteří mi přišli velmi podezřelí. Nakonec se ale ukázalo, že ačkoliv Max je poměrně perverzní nerudný muž a Jean-Felix má určitou obsesi spojenou s Alicií, autor je využil k vytvoření falešných podezřelých, a dost se mu to povedlo!

Od tří čtvrtin knihy jsem pak ale věřila, že různé drobné náznaky, spojené s mým tušením ze začátku knihy, asi nejsou náhoda. Samotný plot-twist jsem ale neodhadla, takže mě (stejně jako většinu čtenářů) docela překvapil, a vlastně posílil víru v můj šestý smysl :)

Docela ráda bych si knihu přečetla ještě jednou, vzhledem k tomu všemu, co teď vím. Třeba bych se na jednotlivé události dívala zase jinýma očima.

Někteří čtenáři píší, že jim pochopení a rozuzlení děje ztížila kombinace dvou časových období, kdy jim nebylo jasné, že se vše neděje současně. To mně samotné problém nedělalo, a v čase i prostoru jsem se zorientovala a pochopila, že je mezi příběhy časový odstup, například i díky informacím o počasí.

Jednotlivé postavy měly dle mého názoru téměř všechny určité psychologické poruchy, včetně samotého terapeuta Thea, a samotný příběh je vlastně velmi smutný a creepy. Po přečtení mě napadlo tolik otázek! Proč Theo musel zabít Alicii, i když by pravděpodobě jejím případným nařčením nikdo nevěřil? Proč byl Theo tak arogantní, že si nepřipustil, že by ho Alicia mohla poznat? Proč se Theo snažil zachovat jako bůh, jehož odpovědností je trest a otevření očí ostatním lidem?

A nejrevolučnější myšlenka ze všech, kterou nechám zaznít na konec mé recenze: Co když si Theo celou aféru vymyslel a všechno, co se stalo, včetně tolika zničených životů, tak bylo zbytečné?

6 14.04.2021

(SPOILER) Kniha jedné z nejoblíbenějších českých autorek současnosti, od které jsem dosud četla pouze Sítě, řekla jsem si a po Chirurgovi sáhla s nadšením. Hodnotím však jen třemi hvězdičkami.

Nejdříve k tomu pozitivnímu: Kniha mi utíkala velmi rychle, četla se krásně. Rovněž v našich krajích oblíbené prostředí nemocnice mě potěšilo, bylo zajímavé nahlédnout pod pokličku toho, jak to tam možná chodí.

Autorka se úžasně vcítila do role muže středního věku, který si život trochu pokazil. Z řádků jsem cítila aroganci, suverénnost, denodenní naštvanost a negativitu, ale i přes to všechno nějaké zbytky morálnosti, lítosti nad kroky vedoucími do současnosti i melancholické vzpomínání na minulost.

Celou dobu jsem při čtení přemýšlela nad tím, PROČ. Proč si už tak dost pokažený život Hynek komplikuje dál a pracuje na tom, aby byl ještě víc pokažený? Je jasné, že v životě člověk spoustu věcí neovlivní, ale většina je pouze důsledkem předchozích rozhodnutí, jen chtít. Hynek, hlavní hrdina, mi tak byl krajně nesympatický, což možná bylo autorčiným cílem. Přece jen i na přebalu knihy stojí "Před sebou neutečeš!". Ještě více ve mně zarezonovala věta z knihy: "Člověk si svoje peklo připravuje sám."

A pak mi došlo, že opravdu každý z nás někdy dělá chyby, akorát některým se menší chyby sejdou dost nešťastně. Pocit určité beznaděje a nekonečnosti trápení je pak nevyhnutelný. Velmi mě rovněž dojal pláč Hynka u pohřbu a autorčina schopnost překrásně popsat emoce muže, který je jinak poměrně bezcitný.

I tak mi ale chyběla jakási eskalace, wow moment nebo překvapení, víceméně všechny události jsem tak trochu předvídala a ostatními zmiňované stereotypy se v této knize vskutku naplnily do puntíku.

Knihu budu ráda doporučovat dál, těším se rovněž na další knihy autorky. Tři hvězdičky ale dávám především proto, že věřím, že ze skvěle rozehraného příběhu se dalo vytvořit ještě něco víc.

6 17.03.2021

Pro mě osobně překrásná kniha, kterou si hrdě vystavím v knihovničce a budu se k ní ráda vracet. Moc se mi líbila forma fejetonů, které Aňa psala několik let. Bylo tak vidět, jakými životními fázemi si procházela, co se měnilo v jejím okolí i v ní samotné. Jednotlivé fejetony jsem si dávkovala, a mohla jsem se tak těšit na chvilky s Aňou po téměř celý jeden rok.

Ačkoliv byla Aňa vždy mou oblíbenou slavnou osobností, po přečtení knihy jsem ji začala mít vyloženě ráda. Spousta dalších čtenářů zmiňuje, že se jednalo o odpočinkové příběhy ze života Ani, ale já jsem v knize našla hluboké pravdy a pasáže, které mě dojaly až k slzám (jako například dopis tatínkovi).

Moc ráda bych rovněž vyzdvihla nádhernou grafickou stránku knihy, Leliny ilustrace mě bavily a tento konkrétní umělecký styl plný lehkosti a pastelových barev mi zážitek z knihy jen umocnil.

6 26.12.2020

Líbil se mi nápad andělů, kteří se snaží vykonávat laskavosti. Mám rovněž ráda knihy odehrávající se v mé milované Praze. Knihu jsem měla přečtenou za jedno odpoledne, příjemně ubíhala. Našla jsem v ní lidskost, hořkosladké osudy, i moudrost.

6 26.07.2020

Od této knihy jsem až tolik neočekávala, možná i proto mě tolik překvapila a okouzlila. Miluji Prahu již odmalička, kdy jsem tam jezdila na jednodenní exkurze a výlety se školou či rodiči, okouzlená tím jiným světem. Nyní, v době mých studií v Praze, Prahu ale miluji ještě víc, a tato kniha mi poskytla další nápady na místa, která mnou ještě nebyla prochozena. A možná i jakousi touhu naleznout neobjevené, a že takových míst je v Praze dozajista více než těch osmnáct autorkou vybraných. Nejvíce mě dojal příběh Muchomůrek bílých, tím jsem byla opravdu hluboce zasažena. Úžasné, milé, pohodové čtení, milovníkům Prahy (a nejen jim) vřele doporučuji!

6 09.11.2015

Tato kniha mě dojala. Jsem totiž ve fázi, kdy hodně přemýšlím o smrti, životě, lásce, smutku a dalších emocích, a Robert Fulghum Od začátku do konce napsal tak, že jsem si čtení opravdu užila. Pokud se chcete zasmát, zapřemýšlet o životě svém, druhých i obecně, určitě doporučuji!

6 19.03.2013