Akléda_
komentáře u knih
Tyrolské elegie
Karel Havlíček Borovský
Další knížka, kterou čtu jenom z povinnosti kvůli škole. Borovský mě teda aspoň trochu baví, navíc píše krátké věci a čte se to docela dobře, ale že bych si z toho něco pamatovala nebo si dokonce něco odnesla, to vůbec. Času mi to ale nezabralo moc, takže mi to tolik nevadí. Teď už můžu hrdě prohlašovat že jsem Tyrolské elegie přečetla, i když vlastně vůbec nevím o co v nich šlo.
Rostík a sedm budíků
Radek Malý
Do školy na dětskou literaturu mám za úkol načíst deset dětských knížek různého typu, takže jsem sáhla i po leporelu. Chtěla jsem zkusit něco nového, aktuálního, ne z mojí dětské knihovničky a jelikož neumím vstávat na budíky, Rostík se mi hned zalíbil. A bylo to děsně super, takový návrat do dětských časů. Jen mi k tomu chybělo to dítě, takže to bylo trochu divný, takhle si to sama číst :D ale i tak jsem si to užila a určitě si to schovám třeba někdy do budoucna.
Šach a mat
Ali Hazelwood
Romantické komedie od Ali Hazelwood mě baví, ale osobně víc tíhnu k Young adult a tak jsem byla zvědavá, jak mi bude sednout tohle. A ono to bylo snad ještě lepší! Je tady všechno, co autorka tak dobře umí, ale zároveň ještě mnohem víc. Autorku můžeme znát díky tomu, že umí psát romantiku. Bingo, přesně to tady dostanete. Boží romantika, kdy to mezi nimi jiskří a vy chcete víc a víc. Já bych jí teda klidně víc mít mohla, na mě jí tam vlastně ve výsledku bylo málo, rozvíjet se začala až někdy po polovině knihy, ale i tak jsem si ty jejich společné chvilky užívala. Stejně tak autorka umí mužské hrdiny. A ano, stejně jako v knížkách pro dospělé, i tady je boží chlap. Nolan je prostě úžasnej, tvrďák, ale v duši a hloubi srdce je to jen hodný kluk, co čeká na tu pravou. Aaaaaaw. Krásné to bylo. Zároveň se mi tady ale líbily i další věci, které mi přijde, že autorčiny dospělé knihy nemají. Třeba ta modernost. Anglicismy, prostředí, nějak to na mě působilo prostě lépe. Celkově to prostředí šachů bylo boží, mám po přečtení tehle knížky chuť začít hrát taky. Mallory je zároveň bisexuální, což je super, protože se to v knížce vůbec neřeší. Já mám teda ráda knížky i přímo o coming outu, ale tohle je taky důležité. A taky se tu zmiňuje menstruace, aleluja! Málokdy o ní v knížkách čtu, i když se to děje každé ženě. A tady to bylo, děkuju! Byla jsem do toho zažraná hned od začátku, knížka má nádhernou obálku a ořízku a mě jen mrzí ten rychlý konec. Epilog mi nevadil, ale proč jsem nedostala popis toho finálního zápasu? Proč to bylo tak rychlé? Grrrrr. Ale i tak, moc dobré čtení, které vás bude bavit, pokud rádi čtete odpočinkové knížky a chcete nějakou dobrou romantiku z originálního prostředí.
Naprostá šílenost
Tomáš Kopecký
Já prostě miluju komiksy od Paseky. Kdyby nebylo semináře na škole, ještě dlouho bych se k tomuto dílu nedostala, a to by byla velká škoda. Celé je to krásně vyvedené, ať už se jedná přímo o kresbu nebo o to spektrum barev, které je využito. Krásně doplňují příběh a hrají si s ním, úžasný. Celkově to téma úzkosti, smíchané s nějakým vnitřním bojem a trochou lásky, to bylo geniální. Jsem moc ráda, že máme knížky, které se těmto tématům věnují, je to potřeba. Navíc se mi líbilo i to, jak to bylo reálné, ty úzkosti za mě byly popsané dost odpovídajícím stylem, působilo to na mě sice dost melancholicky a smutně, ale řekla bych, že přesně to to mělo vyvolat. Jen je za mě škoda toho rychlého konce, který za mě nebyl úplně nutný. Jinak ale nemám co vytknout a rozhodně doporučuji, tento český kousek by měl být víc vidět.
Ohlas písní ruských
František Ladislav Čelakovský
1,5*/5* Čelakovský píše sice docela dobře a dá se to učíst, ale mi básně prostě nesednou. Ohlas písní českých ještě šel, ale toto byla taková levná nekvalitní kopie, kterou jsem si fakt neužila. Jak kdybyste udělali Ctrl+C pak Ctrl+V a výsledek tak dvacetkrát zkomprimovali. Nic z toho nemám, jen odškrtnutou položku na seznam literatury ke zkoušce.
Babička
Božena Němcová
Boženu Němcovou mám ráda, byla to jedna z těch, jejíž díla mi nevadilo číst, až do této doby. Doteď jsem od ní četla jen kratší útvary, povídky nebo novely a Babička byla první prózou. A uf, teda, i přes to, jak je knížka útlá mi dala dost zabrat. Četla jsem jí extrémně dlouho, vůbec se mi to nečetlo dobře, trápila jsem se s tím a to nejhorší — ABSOLUTNĚ NIC se tam nedělo. Jo, občas to mělo světlé chvíle, bavila mě Viktorka a jeji pozadí, ale to to celé nezachránilo. Jsem na jednu stranu ráda, že jsem si konečně přečetla tak ikonické dílo, na druhou stranu, kdybych tak neudělala, nemuselo by mě to mrzet. Vím, že je to srdcovka spousty lidí, ale já mezi ně patřit nebudu. Nicméně nějakou povídku si od autorky zase ráda přečtu.
Duna (grafický román k filmu)
Lilah Sturges (p)
Předtím, než jsem šla do kina na druhý díl Duny jsem si říkala, že by bylo fajn si nějak osvěžit tu jedničku. Nechtěla jsem ale věnovat dvě a půl hodiny znovu filmu a tak mi tohle přišlo jako ideální řešení. A taky bylo. Dostala jsem přesně to co jsem chtěla, příběh je tady přesně odvyprávěný podle filmu, jsou tam velmi podobné ilustrace jako ve filmu a já si to tak moc užila. A díky téhle formě mám i pocit že víc rozumím tomu kdo je kdo a kdo co chce, v té politice jsem měla dost bordel. Takže za sebe rozhodně doporučit můžu, i pokud jste film neviděli, myslím si, že tohle by vás mohlo bavit. A pokud jste fanoušek filmu, je to pro vás nutnost.
Prokleté královny
Catherine Doyle
Jsem moc ráda, že jsem se díky #humbook #humbookblogeri dostala k pokračování Korunních princezen, protože jsem se na něho velmi těšila. A mé těšení bylo oprávněné, minimálně tak do půlky knížky. Pak to začal být spíš opruz. Celé je to teda extrémně čtivé, nepamatuju si, že by mi první díl takhle utíkal. Četlo se to úplně samo, moje čtecí tempo neznalo mezí. Stejně jako v jedničce mě tady stále bavil styl psaní, to, že jsem se u toho smála, ten svět i ta magie. Také se tu stále střídají kapitoly z pohledu Rose a Wren, což bylo boží. Bylo mi jasné, že se jejich cesty budou muset rozdělit, jinak bychom měli jen dva pohledy na jednu a tu samou věc. Takhle mi ale přišlo jako kdybych měla možnost být na dvou místech najednou a navíc to pořád mělo grády, což se mi líbilo. Navíc, Rose i Wren mám fakt ráda, oblíbila jsem si je ještě o kousek víc než v předchozím díle. Wren je sice můj pravý opak, ale možná kvůli tomu mě bavila ještě o kousek víc než Rose. I ostatní postavy ale byly super, jen jsem se občas motala v tom kdo je kdo (Thea a Tilda, haló, jsou i jiná písmenka abecedy, na která můžou začínat jména). Neméně mě bavila i ta romantika, která si udržela svojí laťku a díky dvěma hlavním hrdinkám tu máme double porci romantiky (dokonce možná triple, uhuu). Teď ale přijde ale. Cirka v půlce knížky se stala událost, kvůli které některé postavy totálně změnily svoje chování. Ale jakože úplně. To mě tak vytočilo. Najednou mě štvaly, nadávala jsem jim a nechápala co se stalo, zvlášť, když na konci už byly zase ve výchozím nastavení. Tak proč teda ta změna? Nechápu. Mimo to se taky po půlce knihy vyskytl zvrat, který mě fakt vytočil. Čekala jsem 450 stánek na tohle!? No to jsem si říkala, že si ze mě autorky snad dělají srandu. A od té doby už to šlo spíš z kopce. Knížka mi pak přišla až moc dlouhá, už mě tolik nebavila a chtěla jsem být hlavně na konci. Možná to částečně bylo i mojí frustrací z toho, jak dlouho jsem jí četla, ale podíl na tom měly určitě i zmíněné věci. Na konci jsem očekávala nějaký zvrat, čehož jsem se sice dočkala, ale asi jsem čekala trochu víc. Aspoň teď ale můžu čekat poměrně v klidu. Do trojky se určitě pustím, ale už nebudu mít tak vysoká očekávání. A doufám, že bude o něco tenčí. #spoluprace
Smrtící terapie
Sarah Pekkanen
Podle anotace bych si knížku asi ani nepřečetla, ale když jsem dělala průzkum na Goodreads a zjistila jsem, že byla nominována na Goodreads choice awards, říkala jsem si, že to bude určitě pecka. A tak jsem se pustila do čtení. Mno, naneštěstí musím říct, že moc nechápu proč byla knížka nominovaná. Za mě byl totiž tohle velký průměr. Nemůžu knížce sice upřít čtivost, to ale dobrý thriller neudělá. Sice jsem to přečetla za dva dny, z toho v jednom z nich jsem zvládla přes 300 stran, ale nebylo to kvůli tomu, že by mě bavila ta thrillerová zápletka. Prostě se to dobře četlo a stránky mi mizely ani nevím kam. Jinak to ale na thriller bylo prostě málo. Nestalo se v knížce vyloženě nic, co by mě nějak extrémně překvapilo, buď jsem to totiž odhadla dopředu, nebo to ve mně prostě nic nevyvolalo. Postavy mi byly úplně jedno, nijak jsem s nimi nesoucítila a tudíž mi na nich vůbec nezáleželo, což je u thrilleru docela zásadní. Stejně tak mi přišlo, že tam postav bylo docela dost. Sice spolu většina z nich nakonec nějak souvisí, ale já se občas ztrácela a to mi taky nepřidávalo. Možná, že kdyby knížka byla o něco tenčí, můj problém s mírou napětí by vymizel. Takhle mi přišlo, že to bylo moc dlouhé a rozvleklé a to napětí bylo takové rozprsklé přes celou knihu, až z toho vlastně nebylo nic. Občas na mě některé zvraty působily až mírumilovně, což je u thrilleru fakt sranda říct. Rozuzlení za mě bylo bohužel také zklamáním, doufala jsem aspoň tady v nějaké překvapení. Sice jsem nečekala to co se stalo, ale když jsem nad tím přemýšlela, bylo to vlastně velmi jednoduché řešení. Bavilo mě ale, že byla knížka psaná z pohledu jak manželky tak terapeutky, to bylo fajn, i když bych některé ty klienty klidně vyškrtla, když pak k ničemu nebyli. Jako thriller úplně doporučit nemůžu, ale čtivé to je, to se musí nechat. Vlastně mě to bavilo, ale ne moc jako thriller, což je škoda.
Srdcerváči. Kniha 5
Alice Oseman
Od třetího dílu, který je můj nejoblíbenější jsem si říkala že žádný si už asi stejně tak nezamiluju. A pátý díl mě mile překvapil! Miluju to celé, úplně všechny díly, Nick a Charlie jsou prostě boží, je to děsně roztomilé, při čtení se smějete, culíte, uchechtáváte a když máte dočteno tak si přijdete jak kdybyste za sebou měli objímací maraton svých blízkých, protože celá série Srdcerváčů je jako jedno velké objetí. Tady už navíc zacházíme i do větších intimností na což jsem se moc těšila a bylo to boží! I přes to, že se to čte moc hezky a celé je to neskutečně ňuňaté se tu řeší i vážná témata, ale autorka to prostě dokáže podat tak, že to na vás stejně působí mile, zároveň to ale neznevažuje. No prostě, miluju to. Srdcerváče, autorčinu celou tvorbu, její kresbu, to co vytvořila, ach. Krásné, nádherné, pokud potřebujete pohlazení po duši a milý příběh, tady ho máte. #humbookblogeri #humbook #spoluprace
Krev a med
Shelby Mahurin
Číst pokračování série po čtyřech letech není dobrý nápad. Už vůbec ne když se autorka rozhodla ze dvou dílů udělat tři. A v žádném případě to není dobré když se podíváte na to hodnocení tady. Tohle je ukázkový příklad vycpávkové knihy. Přes 400 stran jsem byla svědkem toho, jak se pořád někam putuje a hledají se spojenci abych na konci dostala... Vůbec nic!? Jako haló, já se chtěla tomu konci vysmát jak moc zoufalá jsem byla. I když jsem si Lou a Reida v prvním díle oblíbila, tady si moc nepolepšili. Jako samostatné jednotky mi nějak nefungovaly a když byly spolu tak buď byli tak moc roztomilí, že to k nim ale vůbec nešlo a nebo byli tak moc na nože, že jsem si přála ať se fakt radši pozabíjí navzájem. Jako jo, četlo se to dobře a utíkalo mi to, díky bohu, ale jinak? Romantika která v prvním díle fungovala se tady taky někam vytratila a mě tak zůstal jen svět, který už jsem ale znala z prvního dílu. Takže jsem měla prostě jen nekončící popis toho jak se hledají spojenci a spřádání plánů, aby z toho pak nic nebylo. Z jedné postavy se vyklube vlastně někdo jiný, udělá se bububu a konec. Zbytečně přidané drama, které jsem absolutně nepochopila a hlavně ve mně nic nevyvolalo tomu taky nepomohlo. Jo, konce autorka docela umí, pamatuju si, že pár posledních vět mě v prvním díle taky překvapilo, tady tomu bylo stejně. To byla snad jediná věc v celé knížce, kterou jsem nečekala a byla dobrá. Ale co bude autorka vymýšlet v té trojce, zvlášť když je ještě delší? Fakt nevím. Přečtu si to? Asi jo. Zbývá mi přeci jen už jen jedna knížka a po tom konci chci vědět co bude dál. Že bych si ale nějak obzvlášť užila přes 400 stránek ničeho, to fakt ne. Autorka psát umí, postelové scény by jí taky šly, jen nechápu proč to tak natahuje a pohřbila to pod hordou zbytečných popisů. Snad její budoucí tvorba bude kratší.
Ohlas písní českých
František Ladislav Čelakovský
2,5*/5* Další z knížek kterou jsem četla jen kvůli škole. Tohle už bylo delší než Toman a lesní panna (který je zde součástí, což jsem nevěděla) a dělalo mi trochu problém udržet u toho pozornost, ale pořád se to dalo číst a nebylo to nic hrozného. Mám ale pocit že jsem si z toho nic moc neodnesla a nevím co mi to mělo dát. Občas nějaká báseň byla hezká, u některé jsem se zamyslela, u některé se zasmála, ale spíš jsem to prostě jen tak přečetla a tím to pro mě skončilo. Jsem ale ráda, že jsem se s tímto autorem seznámila, kdyby nebylo školy, určitě by se to nestalo.
Už měkoně vyvádějí
Dagmar Urbánková
Hezké a vtipné, občas jsem se zasmála, ale upřímně už jsem si na to přišla moc mladá. Většina těch narážek a obrázků byla totiž dobová a já je pak z velké části nepochopila. O to více jsem ale byla ráda za vysvětlivky na konci, které mi ty nepochopené věci pomohly pochopit. Také je na konci přehled lidí s jejichž pomocí autorka knížku poskládala což mi přijde hezké. Za mě ale celkově trochu zklamání, byla jsem navnazená od učitelky ze školy, ale asi jsem čekala moc. Tím, že je to krátké a čte se to rychle mi ale nevadí, že jsem do toho vložila ten čas. Možná pokud jste starší a zažili jste třeba konec minulého režimu, mohli byste z tohoto být nadšenější než já.
Toman a lesní panna
František Ladislav Čelakovský
Přečteno jen z důvodu nutnosti znalosti na seminář do školy, ale bylo to jedno ze čtení které mi nevadilo si přečíst. Jo, má to sice 14 stránek a zabralo mi to fakt málo času, ale stejně. I u krátké věci se dá trápit fakt dlouho když mě nebaví, proto jsem ráda, že se to tady nestalo. Příběh je jednoduchý na pochopení, i přes rýmy, díky kterým se to dobře čte. Konec není moc veselý, ale to mi vůbec nevadí. Jen mám stejně jako u skoro každé četby z devatenáctého století problém s moc rychlým koncem. Přečtení nelituji, sice nevím na jak dlouho mi tohle uvízne v paměti, ale pro rozšíření obzorů to bylo fajn.
Hlava plná lásky
Ali Hazelwood
Ali Hazelwood byla první autorkou od které jsem četla romantickou komedii a tak i nadále zůstává v mém srdíčku, i když mám mnohem radši Elenu Armas a její Lásku po španělsku. Stejně tohle bylo ale moc fajn oddechové čtení, které jsem si užila. Autorka romantiku a mužské protagonisty prostě umí. Navíc se mi líbí do jakého prostředí to celé zasazuje a že se zabývá i něčím navíc. Ženy ve vědě, to jak to nemají vůbec jednoduché, zároveň tu byly chaty, Twitter, průhledná zápletla s tím spojená, která mě ale i tak bavila, mohla jsem aspoň sledovat jak se k tomu hlavní hrdinové dostanou. Celé se to skvěle a rychle čte, Leviho jsem si zamilovala a dokonce jsem si oblíbila i Marie Curie. Samotný konec se mi také líbil, bála jsem se aby to nebylo moc rychlé a nepřirozené. Jako šlo by to asi lépe, přerod z "mám strach ze závazků" na "nechci o tebe přijít, zkusíme to" byl pořád docela rychlý, ale to uvědomění a věci co to doprovázely mi přišly dobře napsané, takže ve výsledku asi v pohodě. Dokonce jsem se stejně jako v Hypotéze na konci dočkala něčeho víc než jen "žili šťastně až do smrti" a to se mi moc líbilo. Nečekala jsem to a přidalo to zase něco navíc, takže za mě super. Bee mi teda po celou dobu čtení nebyla moc sympatická, ale vyvažoval to Levi. Sexuální scény za mě bohužel ale byly dost divné, měla jsem nejednou problém s tím, že jsem vůbec nevěděla co se děje. V jedné chvíli se líbali, pak byla zmínka o přirážení a najednou měl na sobě boxerky? Nevím jestli to bylo překladem, mým zmatkem nebo co se stalo, ale cirka u dvou ze tří scén jsem měla stejný problém, takže se obávám že je chyba spíš v textu. Jinak ale nemám co víc říct, autorka je sázka na jistotu, další její knížky si určitě přečtu.
Za pět minut zvoní
* antologie
Vím, že je tohle už čtvrtá Yoli povídková sbírka, která vyšla, ale já se k těm předchozím do teď ještě nedostala. Po přečtení téhle to ale rozhodně změním, protože tohle byla pecka. Ano, stále je to povídková sbírka, takže tu byly povídky které mi sedly více i povídky které mi sedly méně, ale žádná z nich nebyla vyloženě špatná. Hezky jsem si to dávkovala a čtení jsem si moc užila. I když je tu spousta již osvědčených autorů, tak jsem stejně objevila nějaké nové, z toho jsem měla také radost. Grafická úprava knížky už je jen třešničkou na dortu, proč byste knížku měli chtít mít doma. Nebudu tu vyzdvihovat pár nejlepších povídek, každou jsem hodnotila zvlášť, ale můžu říct, že pokud váháte zda to stojí za to, tak opravdu stojí. Měli byste to zkusit, tohle je fakt krásné počtení jak po vizuální tak obsahové stránce.
Carrie Soto se vrací
Taylor Jenkins Reid
4,5*/5* Moje první setkání s autorkou a rozhodně ne poslední. Tohle bylo překvapivě skvělé. Mega dobře a rychle se to četlo, vtáhlo mě to a já tak nedokázala přestat číst. Tenis mě do teď vůbec nezajímal, ale tady nejenže to bylo super prostředí, do kterého jsem se fakt zažrala, ale dokonce mám po přečtení knížky chuť začít koukat na tenis. Neuvěřitelný co všechno tahle knížka dokázala. Carrie sice není dokonalá, dost možná vás bude vytáčet tím jak je tvrdohlavá až někdy možná arogantní, ale to na ní bylo vlastně skvělé. Ve spojitosti s tím, jak je tady popsaný vztah dcery a otce to fakt dobře fungovalo. I když to není fantasy knížka, tak to stejně bylo napínavé a já četla dál a dál, abych zjistila co všechno se stane. Dokonce mě úplně samotný konec i překvapil, což jsem fakt nečekala. Vyvolalo to ve mně v průběhu čtení spoustu emocí a všechno to působilo jako realita. Jako kdyby Carrie opravdu existovala. A díky tomu, že v knížce sledujeme současnost i minulost máme možnost Carrie i ostatní postavy opravdu poznat. Nechápu jak to autorka udělala, ale tohle bylo fakt neskutečný. Líbilo se mi to moc a rozhodně se pustím i do autorčiny předchozí tvorby.
Škola na odstřel
Jeffrey Patrick Kinney
Po roce už tradičně další díl Poseroutky. Jo, už dávno nejsem cílovka, ale ano, stále to budu číst. Je to skvělá nostalgie, mám to přečtené za chvilku a stále mě to baví. Autor se teda někdy už dost opakuje, ale chápu, že u osmnáctého dílu se těžko vymýšlí něco nového. Zároveň mě trochu deptá že jsou všechny ty postavy pořád stejně staré a já ne :D Ale jinak k tomu nemám moc co říct, baví mě to, i když vím že už jsem z toho vyrostla a že to není nic přelomového. A další díl si určitě přečtu. Vlastně tak trochu doufám, že tahle série nikdy nepřestane vycházet.
Poznámky k popravě
Danya Kukafka
4,5*/5* Tohle pro mě byla mega moc očekávaná knížka a jsem ráda, že mě nezklamala. Celé je to takové zvláštní a ponuré, což bude možná důvod, proč se to nebude líbit každému. Díky stylu psaní je to celé hodně odosobněné a o to více temnější. Hlavní hrdina je dost "výjimečný" ale spíše v takovém tom slova smyslu, že si při čtení říkáte, že je buď úplný blázen, nebo je nějak psychicky narušený. Celé to má v sobě hrozně moc zajímavých myšlenek, zároveň je to ale i napínavé, překvapivé, děsivé po té psychické stránce, velmi surové, ale bez potoků krve a díky tomu všemu se od toho nedá odtrhnout. Bavil mě motiv tří žen, které měly na Ansela každá úplně jiný vliv, ale zároveň se to celé určitým způsobem spojilo. Bylo tam i pár okamžiků kdy jsem byla opravdu překvapená z toho, jak se příběh vyvíjel. Odpočet do popravy tomu dodává ještě víc na tom napětí, celé to bylo neskutečně zajímavé, vůbec nevím, k čemu bych tu knížku připodobnila, protože je úplně jiná než ostatní knížky, které jsem kdy četla. Ten konec byl teda dost děsivý a i přes to, že má knížka občas trochu kolísavé tempo, mě po celou dobu knihy zvládla zaujmout. To tempo možná na druhou stranu přidává na tom, že když si myslíte že už to bude dobré, o to více vás překvapí následující události. Fakt úžasný titul, který přináší mnoho nového a za přečtení rozhodně stojí, zvlášť pokud máte rádi temné a originální příběhy.
S láskou, Lukov
Mariana Zapata
Po třech letech jsem si přečetla svojí třetí knížku od Zapaty, která byla třetí v roce 2024 kterou jsem přečetla. A očividně mi ty trojky přinesly štěstí, protože i přes to, že tohle není moje úplně nej nej romantická knížka ever, vlastně jsem nakonec byla dosti nadšená. Jo, je to tlustý a narozdíl od Lásky po španělsku, kde mě to bavilo po celou dobu a nevyškrtla bych ani jednu větu, v Lukovovi by se to rozhodně dalo udělat. Ten začátek byl prostě dlouhý a jediné štěstí je, že mě bavilo to krasobruslařské prostředí, jinak bych se u toho zasekla. Jakmile se ale prokoušete těmi cirka 200 stranami tak už je to jen lepší a lepší. Hate to love romantická linka už mě teda moc nebere, ale tady to fungovalo, možná i díky tomu, že tam byl přechod ještě do fáze friends, což mi prostě přijde mnohem lepší. I přes to, že je to vždycky děsně dlouhé, na první pusu čekáte přes 400 stran a u čtení nadáváte, tak jste vlastně tou romantikou nakonec pohlcení. Jen se do toho musíte dostat, osobně mám problém s tím, že se mi do čtení jako takového nikdy nechce, ale jakmile už začnu číst tak mě to baví, směju se a nedokážu přestat. Má to dlouhé kapitoly, takže je lepší přečíst toho co nejvíce najednou, pak se do toho musíte zase dlouho dostávat. Lukov za mě sice není nejlepší knížka od Zapaty, ale Lukov jako postava je rozhodně moje nejoblíbenější mužská postava od Zapaty, zamilovala jsem si ho. Zapata prostě píše neúměrně dlouhý knížky, ale přesto to zvládne nějakým způsobem udělat tak, aby mě to bavilo, i když to čtu vždycky děsně dlouho. Ale název genitálií na stránce 223 mě bude děsit do skonání světa.