zanzara
přečtené 320
Není
2019,
Mariusz Szczygieł
Zalíbily se mi před lety reportáže tohoto autora, kdy psal o Čechách, protože píše vždycky s tak rozkošným nadšením nováčka, že zarazí dokonce i čtenáře. Je to prostě natolík bezpodmínečná láska, že dokáže přesvědčit i zatvrdlého cynika a sukničkáře, že on si tuto čistou lásku prostě zaslouží. Ale u té knihy jsem moc zklamán. A vůbec ne kvůli tomu, že o Čechách jsou tady jen 2 texty na 30. Ty jsou ještě nejlepší (o Violi Fischerové a Müllerové vílí v Praze) - je to tady náš starý dobrý Stehlík. Jsou tam možná ještě 2 jiné dobře zpracované texty (zapomenutá literární dvojčata Wožnické a povídání o albánském malířovi Edim Hili), ale zbytek je, za prominutím, čiré blábolení, a nemění na tom vůbec nic okolnost, že je to prý povídání o smrtí a prázdnotě po smrtí. Povídá to člověk, který je ateista a má před smrtí a věčností strach. Proč? Nekonzistence? V podstatě tohle muže být přece dobrý základ pro literární zpracovaní. Strach před zubatou může být taky skvělou pobídkou k lepšímu a intenzivnějšímu životu. Ale ne pro Szczygla. On mota se jen v melancholických historkách svých příbuzných a známých, aby je tím způsobem "dostal do nesmrtelností"...v svých textech anebo v internetu. No tak na zdrávi. Ty texty jsou slabé, skoro o ničem. A? - řekněte - koneckonců, toto je titulní téma, ne? V podstatě jo. Každopádně NENÍ to už reportáž, jen taková žánrová kuriozita. Na místě autora nechal bych většinu těch kapitol radši na uzavřený blog pro fanoušky. NENÍ v tom smysl, NENÍ zamyšlení, NENÍ žádná důstojnost smrtí. A co je? Emoce. Emoce jsou život, píše autor v textu. Zda se, že ty jsou pro něho dokonce důležitější, než právo. Protože on, novinář (!), nechal se rozhýbat anonymní holce, aby pak otravoval život jedné ženě, která odpykala si trest a dožila se jeho vymazání. Ale on - kvůli emocím - pronásledoval jí zveřejněním její životní historií v časopise, což vyústilo v nenávist a vyhrožování jí od úplně cizích lidí (už poté, co odpykala za své činy!) a v ztrátu zaměstnání. Asi aby zažila před smrtí víc emocí, jež jsou tak důležitá? A dokonce nadávali jí i právníci (odkud autor to ví - jeho známí?), což ukazuje, jaký druh lidí muže pracovat v Polsku v teto profesí. V mých očích je takové chování novináře nehodné. Na druhou stranu je možné říct, že přece se mu tato reportáž povedla. Tehdy pokud jde o Hrabalové kritérium dobré knihy, možná i já bych "vyskočil z postele a rovnou v podvlíkačkách běžel panu spisovateli naplácat držku."... celý text
Hry
2014,
Elfriede Jelinek
I když komedie "Motorest anebo Takové jsou všechny" byla napsaná v roku 1994, muže dělat dojem i dneška, ačkoliv, pokud jde o sex, svět se - hlavně kvůli AIDS - posunul trochu jiným směrem, než mohl, jako to vypadalo ještě v devadesátých letech. Titul je zřejmá narážka na Mozartův "Così fan tutte", jenom máme tady dva manželství středního věku z Vídně. Sex a pornografie jsou všude kolem, a nespokojené s manželským životem ženy hledají frajery, aby konečně splnily svůj sen o "divokým sexu"... Je to - jako u Mozarta - komedie, ale trochu hořká...... celý text
Amor a Psyche
1924,
Lucius Apuleius
Starověká romantika je téměř stejná jako dnes: výkyvy nálady, nešťastná láska, krutá dobrodružství a šťastný konec samozřejmě. Nuuuda! Jen na rozdíl od moderních románků michají se ke všemu škodlibí bohové. Ale skutečnost, že tito bohové musí dodržovat římské lidské zákony, je asi celkem autorovým vynálezem - pravděpodobně chtěl se zavděčít vládě. Ledaže tohle je jeho smysl pro humor...... celý text
Smyčka smrti
2000,
Aleksandra Borisovna Marinina
Čtu Marininu podruhé, a mám z toho stejný pocit... Trochu mě nudí kancelářské vyšetřovaní, i když hlavní hrdina, Nasťa Kamenská - první analytik v ruské milicí, je mi docela sympatická. Příběh se mi zdál dost nepravděpodobný, hlavně kvůli tomu, že v zemí, ve které pro armádu zabít někoho, aby zmizel beze stopy, je běžná věc, milicie se zabývá únikem osobních údajů o adopci... Aha. A není to můj názor na Rusko v roku1995, kdy kniha byla vydaná, ale beru ty udaje přímo z příběhu. Zajímávé ale je, na co Marinina přímo poukazuje: jsou v tomto ještě skoro socialistickém státu oficiální státní instituce, které chovají se úplně jako mafie, a dobro občana je pro ně čistou abstrakcí. A my po celou dobu čtení pokusíme si jen tipnout, která vnitřní ruská služba to je: armada, KGB nebo vojenská rozvědka... Možná ty 3 věty, ve kterých Kaměnská říká, že je jí na prd taková vlast, ve které nikomu nezáleží na bezpečností a pohodě běžného občana, jsou ty nejdůležitější věty tohoto románu.... celý text
Půl krále
2018,
Joe Abercrombie
Jednoduchý příběh s rychlým spadem, jako v dobrodružné literatuře pro mládežníky, ale zároveň ve světě Abercrombieho neexistuje žádná láska, důvěra, přátelství, všichni silní jsou hloupí, a slaboši chytří a vypočítaví. Tertium non datur. Prý kvůli tomu, že Jinak nejde přežít. Nezištnost nefunguje. Kapitalismus pur.... celý text
Homo špiritusus
2011,
Andrzej Pilipiuk
Existuje nějaká omluva pro zábavní literaturu, která je nudná místo pobavení? Ovšem, jsou tady nějaké vtipné nápady, ale příběh je psán tak naivním, nedbalým jazykem, že zuby bolí... Akce se odehrává náhodně, postavy jsou předvídatelné a papírové. I když je zásada deus ex machina v zábavní literatuře přípustná, autor ji chápe jako paklíč a nadužívá ji.... celý text
Trocha zlé krve
2020,
Joe Abercrombie
Nečetl jsem dosud nic Abercrombího. Když se začne od teto knihy, muže se člověk cítit trochu zmatený: způsob bojovaní a společné podmínky jsou jako ve středověku, ale v tomto feudálním prostředí rozvijí se překvapivě divoký kapitalismus. Dokonce továrny stavějí šlechtice. Ale když se poslechne, JAK mezí sebou ti lide mluví, jak celá struktura společností je promíchaná, a přede vším mezinárodní politické analogie (Unie, ekonomická imigrace černých uprchlíků z druhého břehu moře, přistup k sexu atd.) máme pocit, že akce probíhá skoro dneška. Jazyk je vtipný, plný ironií a sarkasmu, ale množství "kurv" mi trochu překáželo.... celý text
Kličky na kapesníku
1990,
Bohumil Hrabal
Tohle, co se tady objevuje v textu, byla na začátku řada velmi otevřených rozhovorů, jež Hrabal vedl na přelomu let 1984-5 u piva v Dunajské Středě s tehdy mladým maďarským novinářem László Szigetim. Szigeti nahrál rozhovor do magnetofonu, a rok poté odeslal spisovateli text. Hrabal se vyděsil. Nemělo to hlavu a patu, a navíc bylo to na různých jazycích. Tehdy sedl k tomu sám, a upravil všechno jako autobiografický román, a zároveň odstranil příliš osobní otázky a citace z zakázaných tehdy v Československu "Domácích úkolů". Hrabal hovoří m. j. o své oblíbené literatuře a hudbě a táke představuje svůj názor, jak by měli žít spisovatele - alespoň na začátku svého literárního dobrodružství. A tak měli by žít mezi normálními lidmi, a nikoliv v luxuse. Říká taky, že zármutek a melancholie je tvůrčí stav (což si myslel i Jaspers) - blíží se stavu epifanie, a je možné ho navodit umělé pomocí alkohole. Stejně jako Descartes věřil, že pouze skrze negaci můžeme vidět, co je pozitivní, takže jen ateista může pochopit, co je Bůh. Vlastní psání považoval za určitý druh zpověďi. Název odkazuje na maďarského mistra driblování Nándora Hidegkutiho, kterého obdivoval Hrabal.... celý text
