yenda1
přečtené 194
Žízeň po životě
2009,
Irving Stone (p)
Nalezl jsem svůj komentář ke knize, který jsem si kdysi zapsal do deníku: 6.1. 2002 Dočetl jsem to. Už Vincentovi mnohem líp rozumím. Neměl to vůbec lehké. Zpočátku se bezhlavě zamiloval do zadané ženy, která nemohla být jeho. Jakoby tato citová tragédie předznamenala jeho život. Chtěl vždy něco nedosažitelného, a když náhodou něčeho dosáhl, nemohl tomu uvěřit. Hodně dlouho hledal sám sebe. Až se konečně uzřel na plátně a barvách. Van Gogh - jméno proslavili především strýcové, kteří vlastnili síť malířských obchodů v Evropě. Jeho nazývali černou ovcí rodiny. Obchodník s obrazy, duchovní - nic z toho nevyšlo (jako obchodník mohl mít vystaráno do konce života), vždy se rozhodl po svém, přestal věřit v Boha ( po životě v Borinagi v Belgii). Jeho nejbližší a nejvěrnější bratr Theo ho podporoval celý život. Zlom v jeho životě umělce přišel s návštěvou Paříže. Seznámil se zde se začínajícími umělci, kteří preferovali impresi (dojem) z přírody a života kolem nich. Theo ho seznámil s Cezánem, Seuratem, Gaugienem, Toulouse-Lautrecem a dalšími impresionisty. Poslední roky a měsíce byly pro Van Gogha velice smutnými. Celou dobu žil pro malování, chtěl se vyjádřit. Ale jeho studna musela vyschnout. Ty doby, kdy stihl za den namalovat tři obrazy, byly pryč. Flóra a plenér už ho tak nezajímaly, nechtěl malovat to, co už jednou maloval. Nechtěl už být zátěží na bratrově hřbetě. Nešikovně si prostřelil bok. Dva dny umíral. Bratr Theo byl v posledních chvílích, stejně jako po celý život, s ním a držel ho za ruku. Vincent zemřel šťastný. Řekl co chtěl. Theo zemřel žalem o šest měsíců po něm. Pohřbili ho vedle Vincenta. Slunečnice z Vincentova hrobu dopřávají Theovi nerušený odpočinek.... celý text
Plukovník Chabert a jiné prózy
1957,
Honoré de Balzac
Knihovna klasiků v případě Balzacově nepokrytě kopírovala autorovu statnou figuru, takže většina svazků leckoho odradí svou objemností. Pokud tedy začít s Balzacem, proč nezkusit něco na pohled méně odstrašujícího. A pokud se ti případný čtenáři zdá i tohle příliš, zkus poslední kratičký kus z téhle knihy. Po letech jsem si znovu přečetl "Mši atheistovu". Na krátkém prostoru se lze snadno dovtípit, co Balzacem nepolíbený čtenář může čekat od jeho další tvorby. Ostrý předěl mezi zdáním a skutečností, náznak přemýšlivých pasáží o osudu génia ve společnosti průměru a samozřejmě nemůže chybět dobrý člověk, chudák a nosič vody, který obětuje vše co má ve prospěch mladého nadějného studenta strádajícího chudobou, třesoucí se zimou v mansardách a máčíc svůj žvanec v mléce. Zkuste "Mši atheistovu", nechte se strhnout Balzacem vyprávějícího příběhy, ke kterým nelze zůstat netečný.... celý text
Osm smrtelných hříchů civilizace
2000,
Konrad Lorenz
Osm hvězd by této knize slušelo. V době četby mé nadšení neznalo mezí. Pokud se do ní začtu znovu po letech, přílišná revize není nutná. A není žádoucí se vším v knize souhlasit. Pokud píši, že jsem nadšený, tak především z toho, že Lorenz předkládá dílko se kterým lze dobře polemizovat, lze ho dále promýšlet, zkrátka vyzývá k myšlení. Kniha začíná problémem přelidnění, ne náhodou. Z tohoto "hříchu" vycházejí všechny ostatní. Čím větší přelidnění, tím větší je třeba se stranit citové účasti, jsme vyčerpáni, tváře nám splývají. Nahuštění lidí na jednom místě vede k agresi. Nechci zde vyjmenovávat všechny hříchy, spíše pár myšlenek, které mnou rezonují. Že zdroje této planety nejsou nevyčerpatelné netřeba zdůrazňovat, byť stojí za to stále opakovat. Lidstvo si začne uvědomovat své chyby, až když je pocítí ekonomicky. Vše nivelizující móda ničí lidskou individualitu paradoxně tím, že ji podporuje. Buďte jedineční, jako všichni ostatní. Ačkoliv si z většiny žijeme jako králové, stres, depky a duševní vyprahlost nezná mezí. Proč? Ceníme si především toho co přináší zisk, okamžitý zisk. Bezuzdně soutěžíme jeden s druhým o lepší auto, barák, práci,myšlenku případně inteligenci. Hlavně druhého přetrumfnout. Záměna prostředků za cíl znamená zničující spěch. Zničující spěch znamená ztrátu reflexe. Ztráta reflexe značí rozpad umění věci pojmenovat, zamýšlet se do hloubky a především značí ztrátu svědomí založené na odpovědnosti. Chceme slast, žádnou strast. "Neochota snášet strast dělá z kopců roviny, ze světla a stínu jednotvárnou šeď a plodí smrtelnou nudu." Stále silnější a silnější podněty vedou k otupělosti. Co je nové je přitažlivé, avšak příliš brzy omrzí. Honba za stále novým hypertrofovala. "Pro člověka nakaženého touto civilizační chorobou ztrácí přitažlivost vše co chvíli vlastnil ať už se jedná o boty, oblek, auto, přítele, partnera i vlast." Nekritická poddajnost. Té se bojím velmi. Naše vědomosti, všechny informace o vnějším světě zprostředkované vnímáním jsou velmi zjednodušeným obrazem. Stává se, že čas od času přijde někdo tvrdíc, že prohlédnul, vidí vše a vidí správně, vidí daleko. A vytvoří kolem sebe masu, která názor bere za výchozí, za dogma. Kdo se s názorem neztotožní je ocejchován za kacíře, je očerněn a pokud možno zdiskreditován. Stává se terčem davové nenávisti. Už jen při psaní komentáře vím, že si jdu knihu ihned přečíst. Možná v ní objevím, co jsem minul. Úžasná knížečka. "Vždy při slavnostech satanových zášť stranická je právě tím, co vede k hrůzám nejzazším."... celý text
Žert
1969,
Milan Kundera
Mé dojmy. Příběh, dle mého ne až tak podstatný, se dá shrnout do několika střípků. Pohlednice. Žert. Zemánek. Vyloučení. PTP. Ostrava. Lucie. Msta. Helena. Hořkost. Důležitější mi přijdou jednotlivé úvahy nad situacemi. Nad časem a pamětí, která ráda konzervuje. Velmi mne zaujala linie první lásky, byť nenaplněné, k dívce Lucii. Spojeni smutkem, poněvadž ten pojí nejlépe. Sklon paměti vytvářet z lásky legendu ("první pohled"). A po mnoha letech ji Ludvík "potkává" znovu. Už to není ona, je neodmyslitelná od situace, v níž se spolu potkali, v níž se zamilovali. Nelze ji jen tak vyabstrahovat z minulosti a přesadit ji do "nyní zde". Živá v minulosti, mrtvá v přítomnosti. Miluje ji jako součást osobního příběhu. Postupem let přeměněna v legendu, mýtus. V těchto částech knihy je Kundera velmi silný. A gigantická úvaha v závěru knihy pramení z toho, co bylo psáno v náznacích dříve. Msta, ten hybatel a pouto všeho dění již není. Čas z ní udělal osobní náboženství. Msta zůstala v paměti stejně silnou, lidi v ní nevyjímaje. Ale život není statický. "Chodník je v ustavičném pohybu." Jiný Jahn svírá pěst před jiným Zemánkem. Msta proto v současnosti nabývá nezamýšlených významů. Je nesrozumitelná. "Vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno."... celý text
Šagrénová kůže / Usmířený Melmoth / Červená hospoda / Neznámé arcidílo / Massimilla Doniová / Petr Grassou
1960,
Honoré de Balzac
Šagrénová kůže Zmiňovaná kůže, oslovice, plní každé přání. Háček je v tom, že každým přáním se kůže zmenšuje až z ní nezbude než nic a v tom případě čeká nenasytného majitele smrt. Magický motiv je pouhou kulisou, vnadidlem a pozvánkou do hloubek lidských vztahů, kde se vše skví a leskne, hemží se úsměvy, honosnými róbami a ekvipáží, ale vše je bezútěšně prázdné, hrané, vysušené. S motivem mladého člověka, který zažívá ztrátu iluzí v prvním kontaktu se společností, se v Balzacově díle setkáváme často, skorem pořád. Rafaelův příběh nepostrádá onu trpkou pachuť vystřízlivění, která musela být pachutí Balzacovou. Mladý hrdina má srdce zánovní, duší plnou svěžesti, touží po velkých láskách. Potkává především kastu chvastounů nosící svůj nos vzhůru vedouce prázdné řeči. Bohaté zkušenosti prodal Balzac i co se týče žen. Skrze Rafaela nám dává nahlédnout svá tápání, touhy a očekávání a nutná zklamání. Smělý v nitru, nikoli navenek. Rafael poznává, že ženy nevidí rády, když muž o jejich přízeň žebroní, zbožňoval jich spousty zpovzdálí, vydával jim své srdce na pospas, ony mu duši trhaly na cáry. "Dávaly se hlupcům, jaké bych nechtěl ani za domovníky." Šagrénová kůže patří mezi Filosofické studie, takže čekejte dlouhé a dlouhé řádky zamyšlení, reflexí a sem tam nějakého vyprávění. A proč se k tomuto dílu kontinuálně vracím? Nejsem masochista, i když nástin vyprávění vypadá černě, Balzac není žádná plačka. Paříž první půlky 19. století není pouze jeden velký kurvinec plný mamonu, prodejnosti a falše. Tento pohled by byl uzounký. V jeho díle, a Šagrénová kůže není výjimka, se objevují postavy ryze dobré, ony čisté duše plné účasti, moudrosti, schopné milovat a obětovat se a přesto se nechlubit, zůstat v pozadí. Šagrénová kůže se takovou postavou může pyšnit, její přítomnost je důvodem, že tento skvost budu číst pravidelně, dokud mi oči budou stačit.... celý text
Taktika a strategie v lásce
1970,
Miroslav Plzák
"Každý z nás různě přijímá poučení. O poučení totiž především půjde. Vstávají mi hrůzou vlasy na hlavě, když slyším slovo rada. V této knize nedávám naprosto a zcela důsledně žádné rady a žádné návody. Ve věcech mezilidských vztahů nelze dávat rady, na nikoho se nelze v této oblasti lidského jednání spolehnout a na nikoho se nelze vymlouvat." Plzák je vynikající. Poznáte to záhy. Po pár řádcích je jasné, že jeho myšlenky jsou hluboké, jazyk, kterým píše je prost všech klišé, dokonce má skvělé obraty a postřehy. Ze své praxe, z okolí, či ze svého vlastního života přihodí pár scén, na kterých živě a barvitě předvede ona trápení, která známe, poněvadž jsou s našimi osudy nerozlučně spjaty. V dnešní šíleně přesexualizované době, kdy dobrý pich jest většinou nadhodnocován jako alfa a omega vztahu, je dobré číst o Erotickém démonu. Plzák o něm mluvil celý život. Dát své štěstí, svou spokojenost a budoucnost svého vztahu do rukou téhle mrše nestálé je do nebe volající debilita. Proč? Intenzita erotického požitku časem klesá. A co na to blbstvo veřejné? Klesl požitek, tak to znamená, že už se nemáme tolik rádi. Ach jo..... Doporučuji vřele. Zjistíte třeba, že protiklady se nepřitahují, nýbrž doplňují. Do zblbnutí opakované společné zájmy partnerů či podobnost povah nejsou samospásné, vytváří dobré prostředí pro vztah, ale založit se to pouze na těchto věcech nedá. Důležitější je respekt, úcta a charakterové vlastnosti "hráčů". A co role smíchu ve vztahu? Ano čtete správně. Jen si vzpomeňte, "komu dovolujeme aby se s námi smál, komu dovolujeme, aby jednak nás rozesmál, jednak komu dovolujeme, aby byl námi rozesmát."... celý text