1. Domů
2. Autoři
3. Konrad Lorenz
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 9
• Bazar 5
• Životopis
• Citáty 10
• Diskuze 1

Populární knihy

/ všech 9 knih

Nové komentáře u knih Konrad Lorenz

Takzvané zlo

„Ke knize jsem přistupoval s velkým očekáváním a musím říct, že první tři kapitoly mě doslova nadchly. Pasáže věnované vnitrodruhové agresi považuji za nejsilnější část celé knihy. Lorenz zde předkládá řadu fascinujících myšlenek a nutí čtenáře přemýšlet o lidské přirozenosti úplně jiným způsobem, než na jaký jsou zvyklí (pokud se tedy tématem odborněji nezabývají). Postupem času jsem ale začal mít pocit, že se autor trochu ztrácí ve vlastních úvahách. Především kapitoly věnované ritualizaci a příbuzným tématům pro mě jako pro laika nebyly vždy snadno srozumitelné. Měl jsem dojem, že autor některé myšlenky považuje za natolik samozřejmé, že je už dál nevysvětluje. Čtenář, který se etologií nebo evoluční biologií zabývá, s tím nejspíš problém mít nebude, ale já jsem se v některých pasážích ztrácel a často jsem vlastně nevěděl, co tím chtěl autor přesně říct. Škoda, protože téma je samo o sobě nesmírně zajímavé. Za naprosto zásadní považuji autorovu hlavní myšlenku, že přirozené sklony člověka nejsou samy o sobě zlé. Člověk se nerodí jako zlá bytost – jen není dostatečně přizpůsoben požadavkům moderní společnosti. Právě tento pohled mi připadal nejzajímavější a zároveň nejvíce nadčasový. Stejně jako někteří recenzenti přede mnou ale vůbec nevím, co si myslet o závěrečné, čtrnácté kapitole. Připadá mi, že je v naprostém rozporu s tím, co autor buduje v předchozích třinácti kapitolách. Po celé knize Lorenz velmi přesvědčivě ukazuje biologické základy lidského chování a najednou jako by dospěl k závěru, že se pomocí rozumu a jakési selekce dostaneme do stavu, kdy budeme bezvýhradně milovat všechny své bližní. Ten závěr mi připadal až překvapivě naivní. O to víc mě zarazilo, že jen o kapitolu dříve autor popisuje, jak člověk může během mše v kostele prožívat stejné vzrušení či mrazení v zádech jako šimpanz, který se s klackem chystá zaútočit na cizí tlupu. Právě tato myšlenka podle mě mnohem lépe zapadá do celkového vyznění knihy než optimistické zakončení v poslední kapitole. Nemohl jsem se proto ubránit dojmu, že závěr působí téměř jako dodatek napsaný proto, aby byl přijatelnější pro tehdejší dobu. Možná se ale mýlím a jen jsem autorův záměr nepochopil. Celkově knihu určitě doporučuji. Obsahuje řadu mimořádně zajímavých myšlenek, které stojí za zamyšlení, jen je podle mě místy zbytečně složitě napsaná a některé příklady či vysvětlení mohly být mnohem jasnější. Na závěr bych měl ještě jednu poznámku k místním recenzím. Mnoho lidí píše, že je kniha dnes už překonaná. To může být pravda, ale bylo by skvělé, kdyby zároveň doporučili nějakou novější knihu na stejné téma. Pro čtenáře, které Lorenz zaujal, by to byla mnohem užitečnější informace než pouhé konstatování, že dnes už existují modernější poznatky.“... celý text
— Listonoš

---

Osm smrtelných hříchů civilizace

„Nadčasové otázky a odpovědi na ně z pera jednoho ze zakladatelů etologie. Nemusíte s nimi souhlasit, ale podnětné jsou i dnes. K téhle knize stojí za to se vracet.“... celý text
— TGC

---

Takzvané zlo: Přírodní zákonitosti agrese

„Jedna z nejslavnějších knih o chování zvířat, včetně člověka. Dnes už je obor behaviorální ekologie (nástupce klasické etologie, která de facto zanikla v polovině 70. letech - viz Dawkinsův Sobecký gen) o pěkných pár světelných let jinde. Takzvané zlo ale stojí za přečtení jako historický dokument a mimořádně vlivné dílo.“... celý text
— TGC

---

---

Takzvané zlo: Přírodní zákonitosti agrese

„Na túto knihu som sa veľmi tešila, zaujímavá téma, autor má nobelovku... Ale ostala som veľmi sklamaná. Viem, že je to staršia literatúra, ale mala som pocit, že to z nej strašne cítiť. Nie len v niektorých názoroch, ktoré sú dnes už prekonané, ale aj v štýle písania. Navyše sa mi zdalo, že autor to píše veľmi blahosklonne. Štýl písania mi nesedel už od začiatku a toto bola snáď prvá kniha, pri ktorej som rozmýšľala, že ju vážne nedočítam. Ale predsa len sa v nej pár zaujímavých informácií našlo, aj keď veľmi málo. Že máme po psychologickej stránke blízko k husiam :D. Niektoré pokusy, ktoré robil, boli zaujímavé. Ale veľa toho mi v pamäti neutkvelo. Navyše z obálky som si myslela, že sa kniha bude venovať iným druhom zvierat, napríklad tigrom alebo nejakým iným väčším mäsožravcom. Ale je prevažne o nejakých rybách a husiach a častokrát písaná veľmi rozťahane a nezáživne. Mne toho teda veľa nedala.“... celý text
— Deia

---

Rok husi divej

„Absolutně – boží. A to: 1. Faktograficky. Konrad Lorenz podle svých slov píše „jen“ skromný komentář k fotografiím, který má připomenout městskému člověku, uvláčenému spěchem a mánií výkonnosti, jeho pouto k přírodě. Ve skutečnosti je textová složka knihy nabitá výsledky Lorenzova dlouholetého výzkumu. O husách zjistíte první poslední, především ale to, že bez znalostí o nich byl váš život nekompletní! =) 2. Metodologicky. Podle rakouského nobelisty se ze všech tvorů člověku nejvíc podobají – z hlediska „psychologie a sociologie zvířat“ – pes a husa. Proto se obsáhle zabývá sociální strukturou hejna a vztahy mezi jednotlivci. Popisuje mocenský boj čerstvě vylíhnutých housat stejně jako námluvy, zásnuby, manželství a rozvod (lorenzovská terminologie) dospělých ptáků. Jako jeden z prvních se podrobně věnuje i zvířecí homosexualitě. Všímá si dokonce „disociace lásky a sexu“: někteří ptáci se páří s jiným partnerem, než s kterým budují vztah a provádějí přílušné ceremonie... Myslím, že vzájemná cudná pouta některých houserů by ocenil Platón. Samotné pojetí badatelského projektu je převratné. Stařeček Lorenz a akademická mládež se usadí v alpském údolí, kde celoročně žijí s divokými husami. Vychovávají je, spí s nimi, plavou, chodí na procházky, ba dokonce je učí létat. Je fajn si připomenout, že dlouhodobý terénní výzkum, založený na akulturaci badatele do zvířecího společenství, byl hlavní metodou už v počátcích etologie. Na Lorenze, zakladatele oboru, navazují třeba slavné „trimátky“ (včetně Jane Goodallové) studující ve volné přírodě lidoopy. To až poslední dobou se etologie zvrhává v laboratorní experimenty, kdy biolog dejme tomu šlechtí co nejagresivnější hlodavce, aby pak studoval „jejich“ agonistické chování, jelikož prý práce v terénu s duševně a tělesně normálními zvířaty „žere čas“. 3. Lidsky. Stařičký vědec vytváří ze svých hus a studentů/absolventů rodinu, jejíž soužití, rámované Alpami, popisuje s hlubokou laskavostí. Fotografie i text, ač to nebyl záměr, vyznívají melancholicky, jako loučení – s alpským jarem, táhnoucími hejny, Konradem Lorenzem samotným. Snímky ho zachycují při práci – třeba při slunění s ptáky, ach, fröhliche Wissenschaft –, a přitom tak křehkého... Je to kniha stesku a odcházení. Nejen odcházení jednoho z největších přírodovědců, ale i staré německé biologie. Po jeho smrti ji na dlouho nahradí paradigmata vítězných mocností, americký behaviorismus a sovětský materialismus, v nichž zvíře nebude figurovat jako osobnost, nýbrž pouze jako res extensa.“... celý text
— JulianaH.