Prometheus
přečtené 88
Planeta opic
1970,
Pierre Boulle
Počáteční nešvar při cestování světelnou rychlostí, kdy posádka letí k Betelgeuze vzdálené 300 světelných let od Země, jsem těžko pobíral i vzhledem k tomu, co do roku vydání originálu vyprodukovali ostatní za mistrovská díla plná víceméně přesných technických pasáží. Letí 99,9999... rychlosti světla a přitom jim trvá cesta pouhé 2 roky, kdežto na Zemi uběhne cca 300 let? Nicméně na tuhle chybku jsem rychle zapomněl díky strhujícímu ději a spoustě informací ze světa biologie, převážně různých testů apod. Nesouhlasím s komentáři, které této knize vyčítají její krátkost atd. Je pravda, že to odsejpalo hrozně rychle, že spoustu věcí bych chtěl vědět nebo se o ně zajímat déle. Jenže to by z toho mohla vzejít 2000 stránková vatová fantasy břečka a pak by se tu brečelo, že to mělo být krátký. Tuhle nabušenost beru i v potaz k formě, jakou to bylo psané a to jako zápisky, resp. dopis v láhvi. Bral jsem to jako vzpomínky na to nejdůležitější. Nejlepší byly ovšem pasáže, kdy se snažil chovat inteligentněji než tamní lidé. Avšak při mnoha příležitostech se ukázalo zvíře ukryté v každém z nás - začal se chovat jako tupé zvíře. Konfrontace s opicemi byla taky skvělá. Přemýšlel jsem, jak bych sám v podobné situaci postupoval. A konečné srovnání napodobujících opic s dnešními manažery, politiky a Wall Streetem mě již definitivně odrovnal. Už se na tyhle "povolání" asi nepodívám jinak než na tupé cvičené opičky. Bohužel závěr jsem měl vyspoilerovaný tím, co jsem o tom věděl, takže jsem nezažil tak skvělý šok, ale i přesto jsem byl překvapen úplně poslední kapitolou... Jedná se tedy o jednohubku, která stojí za to.... celý text
Brána
1993,
Frederik George Pohl Jr.
Pro mě zatím nejemotivnější čtení, které jsem zažil. Pomale jsem tomu propadal a četl více a více. Je velmi těžké odtrhnout oči. Kapitoly se Sigfridem mě ze začátku nebavily, ale ke konci a hlavně na konci mě to úplně dostávalo. Během těchto kapitol jsem sám přemýšlel o svém životě, vině, strachu a špatných zkušenostech. Trpěl jsem stejně jako Robbie. Po dočtení jsem jen ležel několik desítek minut a vstřebával pocity, které ve mně zůstaly nebo se probouzely. Naprosto šílené! Závěrem bych jen dodal: dejte mi první Jedničku a já vyrážím!... celý text
