1. Domů
2. Autoři
3. Jasutaka Cucui
4. O autorovi

• O autorovi
• Knihy 3
• Bazar 1
• Životopis
• Citáty
• Diskuze

Populární knihy

Nové komentáře u knih Jasutaka Cucui

Peklo

„Nechápu nic.“
— BCDA

---

Konec stříbrného věku

„V knize je počínající Stříbrná bitva psaná z několika pohledů. Autor se s Lidmi nemazlí a hned na prvních stránkách ucítíte krev. Popisuje myšlenky, plány a osudy lidí, kteří nemají na výběr. Buď se zabijí sami a ušetří práci ostatním, nebo budou bojovat. Vítěz může být jen jeden. Příběh je psán celkem surově, staří lidé jsou zde bráni jako přítěž, které se musí zbavit. Je tu přesto znát taková ta úcta, kterou mají Japonci v sobě, zároveň zůstanete koukat kdo je schopen co obětovat aby sám byl ten, co přežije. Nějaká úcta ke stáří je zde absolutně vyloučena. Přístup mladých vojáků, k důchodci jako ke zločinci, který se provinil jen tím, že zestárnul. Boje jsou rozděleny do ohraničených zón, z nichž nesmí nikdo z „účastníků“ odejít. Takovou nejkrutější bez velkých možností je i domov důchodců…. Na vše dohlíží člen vojska a i počítá mrtvé. Je zde cítit i strach ostatních obyvatel, kteří „nesoutěží“. Hrůza z toho aby se náhodou nepřipletli do nějaké „bitky, přestřelky“ mezi účastníky Stříbrné Války. Zároveň jsou zajímavě popsány skutečnosti o příbuzných, někdo pomůže, jiný uteče a jsou tu i tací, kteří své staré příbuzné „naservírují“ jiným hráčům. Na jednu stranu pohled celkem živý, jelikož populace stárne a Mladí nedokáží „utáhnout“ nároky „starých „ na péči, důchody, léky. Na druhou stranu až děsivá volba s vypořádáváním tohoto problému. Paradoxní je zóna, zemědělců, kteří jsou téměř samostatní a ekonomiku nijak nezatěžují. Boje postupně gradují, někde rychleji, jinde pomaleji. Jedni zvolí rychlý odchod, jiní „představení“ kvůli financím pro potomky. Knihu jsem si vybrala pod štítkem „boj o život“ a ať jsem čekala cokoliv toto ne. Nějak jsem měla problém se vyznat v hrdinech, hlavně ze začátku, jelikož japonská jména až tak často nevídám. Každopádně celkově se mi kniha celkem „líbila“. Je to hrůzná představa kam až může vést myšlenka stárnutí populace a její řešení. Obálka - Tak já vlastně nikdy obálky nekomentuju, jelikož podle nich až tak moc knihu nevolí, záleží mi hlavně na anotaci a ta většinou rozhodne. Avšak obálka této knihy je sice příhodná, ale až hrůzně odporná… Ke knize se však hodí dokonale…“... celý text
— Jitulisko

---

Paprika

„S japonským spisovatelem Jasutakou Cucui jsem se poprvé seznámila prostřednictvím knihy Paprika, která vyšla v nakladatelství Odeon v letošním roce. Zaujala mě obálka a anotace knihy. V anotaci Papriku přirovnávají k dílu slavného Murakamiho Konec světa & Hard-boiled Wonderland. Bohužel, zatím jsem žádnou knihu od Murakamiho nečetla, takže nemohu posoudit, zda-li tomu tak doopravdy je. Ale mohu posoudit Papriku, od které jsem nečekala to, že se od ní nebudu moci odtrhnout. Jasutaka Cucui se narodil 24. září 1934. Je to japonský spisovatel, autor sci-fi, literární kritik a herec. Je autorem 35 románů a 55 povídkových souborů. Debutoval roku 1965, za průlomové dílo se považuje sci-fi román Dívka, která proskočila časem (1967). Na protest proti omezování svobody slova odmítl v letech 1993–1996 v Japonsku publikovat. Česky zatím vyšly tři jeho romány - Peklo, Konec stříbrného věku a Paprika. Všechny tři zmíněné romány vydalo nakladatelství Odeon. Román Paprika původně vycházel na pokračování v letech 1991-1992 v japonském vydání časopisu Marie Claire. Knižně vyšel v roce 1993. "Když se s ní opravdu budeme chtít setkat, objeví se v našich snech. Já tomu věřím. Jestli ji budeme chtít vidět, stačí si to upřímně přát a ona za námi přijde. Vážně tomu věřím. Bude to ona, neohrožená Paprika, a bude se usmívat a mluvit s námi jako vždycky. Určitě. A bude překrásná, milá, a stejně chytrá jako statečná…" Vůbec jsem si nedokázala představit magický příběh, který se v Paprice odehraje. Dostaneme se do Tokia. Hlavním hrdinou, jak jsem si já mylně myslela, není muž, nýbrž žena. Je jí devětadvacetiletá vědkyně Acuko Čiba, která je společně se svým kolegou Kósakou Tokitou kandidátkou na Nobelovu cenu za medicínu. Acuko pracuje v Psychiatrickém výzkumném ústavu a specializuje se na pacienty s akutní schizofrenií. Ve svém volném čase ještě léčí pacienty z řad velmi známých lidí, kteří chtějí své problémy a léčbu utajit před širokou veřejností. V tyto chvíle se Acuko mění na Papriku. Děvče, které vypadá na osmnáct let, je energické, má děsný sex appeal a která ráda koketuje. Své pacienty, nejen ty z vyšších společenských vrstev, léčí pomocí zařízení PT, za které mají s Kósakou získat Nobelu cenu. Je jasné, že tito dva mají několik nepřátel, kteří jim jejich ocenění nepřejí a kteří pro to udělají cokoliv. Není pro ně žádný problém ukradnout několik typů nového Kósakova objevu - DK mini, sémě všeho zla.. Ten pracuje ještě na lepší úrovni než stávající zařízení PT. S DK mini se jeho uživatel pomalu ale jistě sžívá. Stejně jako všechny léky a léčebné přípravky mají své vedlejší účinky, je tomu tak i u DK mini. Akorát na to zatím nikdo nepřišel. Ale “snoví zlodějíčci” se s tím brzy setkají a okusí je na vlastní sny. Najednou začnou všichni důležití lidé z ústavu mizet - ředitel, Kósakův asistent, sám Kósaku… Kam se všichni poděli? Ať je to jak chce, do země se prostě propadnout nemohli. Takže v této chvíli nastupuje znalá a nebojácná Acuka. No, kdyby se přece jen trochu zalekla, tak jí na pomoc přijde její Paprika. A nebo i ta je na všechno dění kolem krátká? “Naši protivníci jsou snové přízraky.” Acuko se dostává do snů a snaží se všechny zachránit. Jenže dokáže zachránit i samu sebe? A nebo se prostě ze svého snu již neprobudí a skončí jako další případ s akutní schizofrenií? Vše je ještě horší o skutečnost, že sen přestává být pouhým snem, ale začne se prolínat s realitou. A tuto snovou realitu nevidí pouze ti, kteří se dostali do kontaktu s DK mini, ale i normální lidé. Sny se stávají jejich nočními můrami. Přízraky ze snů dokáží dokonce i zabíjet. “Klíčem k jejich přemožení je silná vůle. Musíme se obrnit a nepodlehnout jejich mámení. Naše zbraně je mohou zničit, ale pokud polevíme, budou okamžitě zpátky. Bude to nekonečná bitva. Avšak naše slabost nám bude stejným nepřítelem jako oni. Doufám, že ze sebe vydáte to nejlepší. Nyní běžte a mobilizujte své jednotky!” Z této knihy mi běhal mráz po zádech. Chvílemi jsem nevěděla, zda-li se náhodou také neocitám ve snu a nebo zda-li jsem pořád ještě v realitě. Jasutaka Cucui se velkou měrou zasloužil o rozvoj čistokrevného sci-fi románu v Japonsku. Musím říci, že se mu to velmi podařilo. Takto dobrý sci-fi román jsem ještě nečetla. Kniha je rozdělena do dvou částí. Tyto části jsou dále rozděleny do několika, spíše kratších, kapitol. Jsou zde užity dialogy. V knize nechybí sarkastické poznámky, dialogy a černý humor . Víte, že danou osobu nenávidíte, protože páchá pořádné zlo, ale Paprika to dokáže říct s takovou grácií, až je z toho daná osoba úplně vykolejená. Chvílemi jsem přemýšlela, jestli je Paprika tou správnou k léčení a předělávání snů, obzvláště kvůli své koketní povaze, ale po svém zamyšlení jsem usoudila, že je daleko lepší než kdyby místo ní pracoval nějaký člověk, kterému by bylo všechno jedno a který by ze sebou nechal orat. Dobrá volba. Jediné, co mi dělalo při čtení potíže, byla japonská jména, ale po chvíli čtení jsem se do nich vžila a bylo po problému. Tato kniha dost uspokojila mé čtenářské choutky. Nakladatelství: Odeon Rok vydání: 2013 Počet stran: 336 Překlad: Anna Křivánková“... celý text
— monushka

---

---

Konec stříbrného věku

„Máte nad 70 let? Jste aktivní? Pak je tato nabídka určena právě vám. Zabijte ve svém okolí všechny lidi důchodového věku v námi zadaném období. Co můžete vyhrát? Vlastní život. Nebo jste snad neschopný senior? Zabíjení se vám příčí či dokonce nedokážete ani vstát z postele? Tak to dědečkové a babičky máte pořádnou smůlu, asi brzo umřete. Takovou to nabídku udělil japonský autor Jasutaka Cucui svým knižním hrdinům. Není to však nabídka v pravém slova smyslu, neboť se nedá odmítnout. Vládní nařízení je holt vládní nařízení. Co je to za nesmysl, aby se staří lidé vraždili, ptáte se. Kdepak nesmysl. Rozhodnutí je to ryze praktické. Staří lidé přece přesluhují a jsou mladým pouze na obtíž. Mezní věk sedmdesáti let tak určuje strop, kam až mohou beztrestně lpět na svém vlastním životě. Pak přichází vyhlášení soutěže, určení hranic bojiště a seznam seniorů, jež se vládního vyvražďování musí bezpodmínečně zúčastnit. Opustíte-li svůj sektor, budete zabit. Způsobíte-li veřejnosti materiální újmu, budete zabit. Zůstane-li po ukončení Stříbrné bitvy víc jak jeden účastník naživu, budou všichni přeživší zabiti. Sebevraždy jsou samozřejmě povoleny. Definitivní řešení důchodcovské otázky je v podání autora kritickou satirou, brutální podívanou vyvolávající neutišitelné stavy zhnusení. Ač je to téma nesmírně vážné, je napsáno s takovou lehkostí, jakou brutalita a zvěrstva páchána na lidech ještě dovolují. Staří lidé jsou tak vynuceně situováni do rolí zločinců, jež omezují okolí pouhou svou existencí. A zločinci jsou vždy považováni za nebezpečné, takže je třeba se jich co nejrychleji zbavit. Cucui neustále ukazuje na pitomost politického myšlení, jež vychovává nové generace způsobem, kdy jsou starší lidé na svých dětech více a více závislejšími. V knize tuto hloupost ještě podtrhává, když média vyhlásí, že oblasti postižené častými zemětřeseními budou ušetřena seniorských bojů (starostí už mají nad hlavu, nepřidělávejme jim přece další), což má za následek, že se senioři do těchto oblastí hromadně začnou stěhovat a v konečném důsledku jsou i tyto oblasti určeny jako bojové (důchodců je tu nějak příliš, musíme ty příživníky řádně zkrouhnout). Média jsou samostatnou kapitolou a nedají se zřejmě popsat jinak než bulvár. Za seriózní zprávy se už moc schovávat nemůžou a tak jako supi hledají kořist mezi starými, aby jejich smrt mohli zprostředkovat konzumní mládeži. Kritika společnosti je u Cucuia jako rostoucí krtinec na hřbitově – nikdy si nemůžete být zcela jisti, zda se dere na povrch slepý krtek nebo páchnoucí mrtvola. „Zápas začal! Bitva století mezi babičkami a dědečky právě započala! Bojovníci pomalu vyrážejí! Někteří se sice ještě nepohnuli, ale ti budou nejspíš nahluchlí. A nebo prostě nedokážou chodit bez pomoci. Několik se jich skutečně ihned nebo po dvou, třech krocích hroutí k zemi. Všichni teď směřují do středu arény, všichni tam míří! A teď někdo z boku zaútočil na dědečka v brnění, střelil jej pistolí a on padá k zemi! Bitva skutečně začala! Ó! Ale to je podívaná! Teď se jedna babička rozehnala kusarigamou, ale omotala přitom řetěz kolem vlastního krku a závaží ji uhodilo do tváře! Zdá se, že je po smrti, ale teď se – teď se – ó, teď se děje spousta náramně zajímavých věcí najednou, ani to nestačím popisovat!“ Kniha vyznívá jako kdejaký vyvražďovací brak, se kterým se v současnosti roztrhl pytel. Mrtvoly padají na zem co chvíli a všude se válí nechutný puch hniloby. Avšak představíte-li si v hlavních rolích vaše starší příbuzenstvo – osmdesátiletého dědečka, devadesátiletou babičku, jak někoho zabíjejí či jsou sami zabíjeni, či obcují pro záchranu života se svým vlastním vrahem, asi vám při čtení nebude úplně do smíchu. Ač milovníci černého humoru si určitě přijdou na své. Nezbývá než se s vámi, vskutku vesele, rozloučit parafrází dozorčího důstojníka Stříbrné bitvy: „Časový limit je od zítřka jeden měsíc, takže do té doby se prosím navzájem pozabíjejte.““... celý text
— Minas

---

Paprika

„Jak již je u Cucuie zvykem, tak nezná míru a tak se jinak vynikající první dvě třetiny rozmělní v závěrečné pasáži, která se mění v kakafonii sociální kritiky, nápadů a přeplácanosti. Nejvíce mě zarazilo, jak málo to oproti pozdější anime adaptaci pracuje s tou tolik specifickou sureálností snění a naopak mě potěšilo, že to není tak fádní a černobílé jako zmíněná adaptace.“... celý text
— DaViD_082