KávaSMlékem komentáře u knih

Doporučuji laskavému zájemci o čtení této knihy, aby se nenechal zmást pozitivními recenzemi níže. Jsou tu jen proto, že nebožáky, kteří dočetli do konce, nikdo na závěr nepoplácal po zádech a nedal jim diplom za účast; pak by možná ty bídné zmučené duše došly klidu a nelákaly do bažin další nešťastníky. Toto je jedna z knih, kterou jsem přečetla zakousnutá do desky stolu, abych si dodala odvahy pokračovat; celou ji v ledovým potu přelouskala a musela si oči po stránce násilím tlačit, protože je to 1) opravdu velmi nečtivě napsané, 2) opravdu zmatené, 3) děj vlastně není a 4) i pokud jeho zárodky najdete, vnitřně na sebe prakticky nenavazuje a postrádá jakoukoli logiku nebo motiv. Po dočtení jsem si musela jít najít, co tím chtěl básník říci. Ani teď nevím, jestli jsme já a kritici četli tutéž knihu. Skutečnost, že některé střední školy jsou schopné chtít po maturantech, aby tohle přečetli, podle mě porušuje Ženevské konvence.

8 04.01.2024

(SPOILER) Autorka se rozhodla napsat současně Šeherezádu, Twilight, harlekýnku a Sophiinu volbu. Dopadlo to samozřejmě jak jinak než tragicky. Dovedu si představit, že se kniha možná líbí někomu, kdo předtím nečetl... nevím. Žádnou dobrou knihu?

Pomíjím romantickou linku ze současnosti a FBI-ovské pronásledování nácků a nadávky na Evropany, jak ten hon po posvátné spravedlnosti flákají. Tohle je ryzí brak prodchnutý étosem americké vševědoucí sebestřednosti.

Co je ale opravdická bída, jsou životní linky zasazené do druhé světové. Rešerše autorky vypadá následovně: ve třicátých letech v Německu během hyperinflace je normální, že dělnická rodina vlastní telefon a užívá ho tak, že kvůli synovi volá běžně do školy. Obyčejné vězeňkyně v Osvětimi jen tak mírnyx týrnyx ukradly kompletní rádio a používají ho tím způsobem, že poslouchají večer hudbu a zprávy, ve kterých se mluví o tom, že Američané postupují. Na vězeňském baráku v Osvětimi se postele stelou. Pokud celý měsíce a roky hladovíte, a pak se nacpete zaráz chlebem a klobásou a zalijete to mlíkem, vůbec nic se vám nestane, budete mít plný bříško a budete spoko. Tak to jo.

A pokud vám tohle je málo, největší dojem ve mně zanechal popis literární tvorby babičky hlavní hrdinky (která píše vlastní Twilight, bez souvislosti s válkou). Hovoří se o tom v první třetině knihy; že se něco bude dít za války je předestřeno, ale nevíme nic konkrétního. Hlavní hrdince se babiččiny spisky strašně líbí, považuje ji za prakticky geniální a vyjádří to tak, že kdyby babiččiny texty měly vůni, voněly by vůní hořkých mandlí.

Ne, milí čtenáři, to není šikovná narážka na něco, co přijde později, to je jen nejdementnější metafora v dějinách literatury vůbec, ukazující absolutní ignoraci dobových reálií autorkou i redaktory. Člověk opravdu nemusí být historik, aby věděl, že po hořkých mandlích byl cítit Cyklon B. Není k tomu potřeba žádná rozsáhlá odborná rešerše, dozvíte se to z beletrie. Pokud si k tomu chcete přečíst třeba Arnošta Lustiga, nemusíte z titulu "Hořká vůně mandlí" přečíst víc než nadpis. Žádný strachy, mámo, kniha o plynování židů v Osvětimi, jen to tam lupni, vůně hořkých mandlí, to je jasná pochvala, co by se mohlo pokazit.

Děsně ambiciózní, zoufale senzacechtivé, v rámci každého jednoho ze žánrů, kam lze zařadit, nevalné až podprůměrné, krom historické linky, kterou považuju za vyloženou urážku piety a touhu vydělat na třaskavém tématu za každou cenu.

(SPOILER) Paní spisovatelka by nejspíš byla ochotná prodat vlastní rodiče za třicet tři padesát a ještě si gratulovat. Elementární úcta k lidským osudům nula. Spisovatelské řemeslo tak za tři mínus, typická americká sebestředná užvaněnost, přes kterou autorka doufá, že čtenář neprohlídne, že cizí zneužité osudy v knize ani nedojdou jakéhokoli rozuzlení. No, a už jen jako bonus autorka v knize, kde je sama vypravěčkou, napřímo přizná, že knihu napsala, protože potřebovala love. Pokud vám ale jako autorka připadá podřadná, počkejte si na její vlastní popisy své terapeutické práce. Pochopíte, že je pořád lepší autorka než terapeutka.
Jedna hvězdička za to, že kniha nebyla úplná nuda, ale přeci jen ve mě nějakou emoci vzbudila, a sice chuť autorku umlátit židlí.

27.10.2023

Kniha mě utvrdila ve dvou poznatcích:
1) Japonci jsou od nás tak hrozně odlišní chápáním a mentalitou, že při veškeré snaze jejich literatuře prostě rozumět nejde, pokud nejste japanolog.
2) Nemůžete hodit národu na hlavu dvě atomovky a potom čekat, že bude normální a pochopitelnej.
Konec stříbrného věku má být sociální kritika (podle doslovu), našinec si z toho ale převážně vezme spíš to, že to je emocí oproštěná, nechutná přehlídka zvrhlosti a sadismu bez další pointy nebo hlubšího smyslu.
Víc než jednu hvězdu dávám za to, že se autor aspoň zbytečně neplácá v popisech a tak vraždy odsýpají rychle a brzo je konec.

3 16.04.2023

Knížka mě násilím posadila do křesla a nedovolila mi se zvednout, dokud jsem ji nedočetla. Skoro jsem cítila rozblácenej svah řeky děje, jak mi nevyhnutelně klouže pod zadkem k nějakýmu nezvratnýmu vrcholu vší té temné, znepokojivé, syrové atmošky, která houstne a houstne. Přes to všechno - tohle není horor, tohle je příběh o lásce, smrti a divné škále věcí mezi nima.
Velký dobrý. VELKÝ dobrý!!

2 04.04.2023

(SPOILER) Knihu jsem si přečetla, neb jsem kdesi narazila na medailonek o ní, který mě zaujal.
Měla jsem asi radši zůstat u toho medailonku.
Takže, plusy: je to podle skutečného života, hlavní postavy zjevně jsou takto asi šťastné, spokojené, spolu (nebo se tak aspoň prezentují), a teď nejspíš i slavné a bohaté, budiž jim přáno.
Co do knihy: autorka bohužel nemá absolutně žádný talent. Celé její vyprávění je ploché, toporné, z emocí ve mě budilo tak leda touhu poškrábat se na zadku.
Hlavní hrdinka neudělá za celou knihu nic, čím by získala moje sympatie. Většinou je nudná, ale má i místa, kde se pokouší být vtipná (není), kde se pokouší být emancipovaná (to se projevuje masturbací nebo neuváženým sexem) a nejhůř, kde je jen sama sebou, což zejména v četných konfrontacích s hlavní mužskou postavou znamená - nesnesitelná semetrika.
Vedlejší postavy jsou všechny jen do počtu a v průběhu čtení jsem přímo měla dojem, že vidím autorku, jak je po scéně vodí jako maňásky. Jejich výskyt v knize nemá absolutně žádný význam krom toho, vycucat z námětu ještě aspoň dvacet stran, aby pevná vazba nevypadala blbě.
Po přečtení knihy jsem nabyla dojmu, že naprosto chápu, co některým mužům vadí na některých ženách a co znamená fráze, že "se s ní prostě nedá vydržet". A k tomu mě přiměla kniha, kde autorka/hlavní hrdinka píše sama o sobě!
Kniha si hraje na harlekýnku, ale co harlekýnce projde, protože je to pohádka pro dospělé, se zde (s vědomím, že jde o autobiografii) musí nutně setkat s pozdviženým obočím. Komu se autorka snaží lhát, že takhle vypadá začátek zdravého a funkčního vztahu? Jen čtenářům, nebo i sama sobě?
Zoufalé, a bohužel až skoro hmatatelně hnané touhou konečně napsat "něco", přičemž ovšem vaše výbava zahrnuje nulový talent, nulové ovládání řemesla, nulovou originalitu, ale zato jste jednou ojeli smradlavýho bezdomovce a s tím se už pracovat dá.

To si takhle poklidně žiješ v Říme, píše se rok třeba padesát po Kristu, máš nějakou ženu, nějaký děti, otroky a všechno je fajn, akorát za rohem žije nějakej chábr jménem Martialis, na koleně si spisuje básničky a sám se jim autisticky hihňá. Jednou ho přistihneš na ulici, jak čte lidem rýmovačku, v níž se ti posmívá. Přijdeš nasranej domů, hned to vyprávíš manželce, ale manželka Maevie Ti řekne-- co je ti do blba Martiala, jen ho nech, uvidíš, za rok si na to už nikdo nevzpomene.
O tisíc devět set let a nějaký drobný později se ale lidi furt chlámou tomu, jakej je Linus kokot.
Martialis přebásněný panem Radovanem Krátkým, před kterým smekám, je přehlídka tak neuvěřitelně krutých stěrů, že jejich adresáti můžou být leda rádi, že už dlouho leží pod drnem a necítí potupu. Žádný zbytečný pindy, žádný těžký antický reálie, žádný krucánky a sračičky, nic než čirý, destilovaný trololo.
Jsou lidi, co o sobě tvrdí, že jsou archanděl Sandalfón nebo druhej příchod Krista. Mně by nepotěšilo nic tolik, jako kdybych jednou v urážení lidí nabyla takových kvalit, abych mohla roztrubovat, že jsem Martialova reinkarnace.

3 02.05.2021

V životě jsem přečetla mnoho knih. Některé byly dobré (díky bohu za ně!), některé byly špatné, a pak - tramtadadá! - tu byla Na cestě, kniha tak šíleně špatná, že mě přiměla založit si profil zde na Databázi knih. Jsem zvyklá, že kniha nemá buď začátek, nebo prostředek, nebo konec, ale aby neměla ani jedno, to jsem ještě nezažila. Ráda se u knih zamýšlím. Tady jsem se celých tři sta stran zamýšlela, jestli to autor myslí vážně. Tahle agónie, která by si slovo "děj" musela sama hledat ve slovníku, ve mně během čtení vyvolala pocity fyzického odporu. Občas se mi stane, že si s sebou na záchod zapomenu vzít mobil nebo časopis. Návody na zadní straně obou osvěžovačů vzduchu, které tam máme, už umím zpaměti, a i tyto návody jsou proti Na cestě plné napětí, zvratů a prokreslené psychologie postav.

3 02.05.2021