Osice komentáře u knih

(SPOILER) Na celou sérii jsem narazila úplnou náhodou. Viděla jsem film My fault a strašně moc se mi líbil. Jedná se o totální romantickou záležitost. Přesně to, co od filmů očekávám. S knihami to mám ovšem jinak. Tak proč jsem se vlastně do čtení pustila? Konec filmu jasně napovídal, že příběh zdaleka nekončí a mě zajímalo, jak se bude vztah Nicka a Noah vyvíjet. Díky prvnímu dílu jsem dostala odpovědi na určité nejasnosti, ale dost mě obtěžovalo, jak se události v knize odlišují od filmové verze. Nakonec jsem mu dala jenom 3 hvězdičky. Důvodem bylo nesmyslné opakování toho, jakou kdo má barvu očí. Opravdu to tam zaznělo mnohokrát Ale komentář jsem se rozhodla napsat až po přečtení posledního dílu. Ptáte se proč? Jestli jste knihu ještě nečetli, tak přestaňte číst, protože se budu vyjadřovat k ději Noah má miminko. To by mi samo o sobě nevadilo, ale ty bláboly ohledně miminek už jo. Pro představu: Noah rodila předčasně, miminko mělo 2 kg, po třech týdnech už má těch kil 4 a půl. V měsíci už mu připravuje instantní kaši. Porod a samotné propuštění z porodnice je taky podivné. Je tam toho dost. Chování a uvažování Nicka nechápu ani trochu. Nemůžu z toho, jak odlišným metrem měří sobě a Noah. Přečtením celé série jsem docílila jediného. Už nemám chuť dívat se na ten film

34 27.11.2023

Když mi u nás v knihovně padl zrak na tuto vystavenou knihu a uviděla jsem jméno Patricka Modiana, bylo rozhodnuto:-) Přitahují mne knihy laureátů Nobelovy ceny za literaturu, proto jsem byla nesmírně zvědavá, jak bude vypadat dětská kniha, kterou napsat takto oceněný autor. A tady je můj „verdikt“:-)

Jako dospělého čtenáře mě knížka bavila. Dospělá žena se vrací ve vzpomínkách do svého dětství, jehož část prožila ve Francii jenom se svým otcem, obchodníkem. Katka má velmi mlhavé představy o tom, co její tatínek dělá. Ta neurčitost ve mně probouzela zájem. Stejně tajemně na mě působil vztah Katčiných rodičů. Ovšem i po dočtení si připadám, že vlastně stále nevím jistě. Stejně tak není přesně řečeno, v jaké době se ocitáme. Můžeme zkusit dopočítat. Mně to vychází někam do 50. let. Při čtení se mi hlavou vířily otázky, ale na většinu jsem nedostala odpověď. I když má potřeba vědět zůstala neukojená, tak si říkám, že tak to s dětskými vzpomínkami bývá. Velmi příjemně na mě působil Katčin otec. Cítila jsem, jak moc ji miluje.

Kniha by měla být určena čtenářům od 9 let. Osobně si nejsem jistá, že tato kniha děti zaujme, ale nějak nedokážu vypíchnout proč. Je to spíš můj pocit. Nejspíš je to tou zamlžeností, hodně vzdálenou dobou a tím, že příběh o malé Katce je téměř oproštěn o dětské zážitky s jinými dětmi, sledujeme ji převážně ve společnosti otce a pana Kapouna. Moc by mě zajímal názor nějakého dítěte:-)

58 24.02.2023

Delfínka, Marienka a plno zvířat nám dělalo společnost několik dní. Příběhy holčiček jsou vtipné, chytře napsané, neobvyklé, čtivé a hlavně velmi originální.

V dnešní době naprosto neobyčejná, nekorektní kniha. Když děti udělají nějakou pitomost, tak je rodiče fyzicky potrestají a klidně je nechají jen o chlebu a vodě. A představte si, že autorem je Francouz:-) S několika zvířátky se musíme bohužel rozloučit. Moc se mi líbí, že si autor nedělá s ničím hlavu, prostě psal příběh a neřešil, že by to někomu mohlo přijít kruté. How refreshing. Pokud vás v dětské literatuře nepohoršují před lety naprosto běžné věci a témata (trestání děti a smrt), tak určitě zkuste. Já si ji užívala maximálně.

Na knihu mě upozornila kolegyně, která má na starosti burzu knih, a já jí za to mnohokrát děkuji:-) Barunka (6 let) mé nadšení sdílena. Když jsme dávaly hvězdičky, tak prohlásila, že by jich dala 100.

61 02.01.2023

Výjimečně nebudu knihu hodnotit hvězdičkami, protože nechci dávat knihám odpad. Jedná se o propagandistickou knížku, to by mi ani tolik nevadilo. Proto jsem po ni vlastně sáhla:-) Zajímalo mně, jak se snažil ruský spisovatel apelovat na děti v duchu komunistické ideologie. Je tam toho dost. Problém je v tom, že je to i špatně napsané. Opravdu špatně. Téma v kombinaci s bídnou kvalitou dělá z knihy hrozivou záležitost:-) Ráda bych věděla, jak tuto knihy vnímaly tehdejší ruské děti, protože Vitalij Gubarev byl nejspíš oblíbeným spisovatelem pro děti. Zmiňuje ho i knihovnice Petrovová v knize U Petropových řádí chřipka, ale o Pavlíkovi Morozovovi se jí číst nechtělo:-) Mně už se o něm taky číst nechce:-)

Myslím, že se knížka dětem líbila. Já jsem si při čtení mnohokrát v duchu povzdechla, že to prostě není ono. Josef Čapek je nenapodobitelný. Věřím, že se jeho příběhy o pejskovi a kočičce budou ještě dlouho číst a budou přinášet radost jak dětem, tak rodičům. Osobně vnímám další pokračování jako parazitování na popularitě staršího z výjimečných bratří Čapků.

Při čtení jsme si s dětmi povídali o tom, co dělají v zimě ve skutečnosti konkrétní zvířátka. Přišlo nám zvláštní, že s nimi slaví Vánoce i ty zvířátka, která v zimě spí:-)

63 11.08.2022

Jsem první, kdo komentuje, tak si dovolím delší komentář:-D

„Lidé jsou schopný nosit v sobě malý křivdy strašně dlouho dobu, ale aby si takhle dlouho pamatovali, že maj být vděčný to fakt ne.“

Seznamte se s An Činčin, pětadvacetiletou holkou, která se snaží vyznat sama v sobě, ve své rodině a taky v lásce. An Činčin mi byla hodně blízká, hlavně její pocity, nechtěla bych sice zažívat to, co ona, ale v zásadě souhlasím s její tetou, taky to tak cítím. Protikladů najdeme v knize hned několik. Třeba život dvojčat (matky a tety An Činčin) se po jejich svatbě ubíral úplně jiným směrem, jejich životy jsou jak nebe a dudy. Také jejich děti mají díky zažitým zkušenostem odlišný pohled na svět. Člověk není nepopsaný list, ale je částečně determinován tím, co zažil, prostředí ho ovlivňuje. Těm, co život klade do cesty nejrůznější překážky, můžou být ve výsledku šťastnější, než ten, co má na růžích ustláno. Problém je v tom, že štěstí je relativní a každý ho vnímán jinak.

„A abych ospravedlnila svoji existenci, musím to vzít přes život mý mámy. Zní to fakt hloupě. Ostuda už je, když se dospělá pětadvacítka musí ospravedlňovat. Je mi dost trapný, že jsem se se všema těma nadlouho pohřbenejma záležitostma v sobě zatím neuměla vypořádat. Abych se uklidnila, začnu tohle zpytování ještě jednou a od začátku. Je tu jediná věc, kvůli který se stydím. Při pátrání po vlastní podstatě musím přivést na scénu svoji mámu.“

Dalším protikladem jsou 2 odlišní nápadníci, kteří se hlavní hrdince dvoří. Bylo velmi osvěžující, že i když hlavní hrdinka řeší lásku, tak nevzdychá roztouženě po nějakém chlapovi ani ženě:-) Myslela jsem si, že si vybere nakonec tak, jak si vybrala:-) Nemusíte se bát, že jde o červenou knihovnu. Láska má mnoho podob a i to na pohled nejdokonalejší manželství nezaručuje člověku štěstí. Otec An Činčin se s tíhou manželství vyrovnával taky po svém.

„Manželství je večeře, v níž je polévka lepší než dezert.“

Kniha je plná zajímavých myšlenek. Buď s nimi víceméně souzníte, tak si knihu zamilujete, nebo se s nimi nepotkáte a Protiklady si tolik neužijete. Můžete si tipnout, k jaké skupině se řadím já:-) … K trvalé mojí mamky jsem měla podobný přístup jako An Činčin k trvalé svojí mamky:-)

„Cizí neštěstí považujeme za přirozené. Své vlastní nejsme nikdy schopni přijmout.“

Knihu napsala korejská spisovatelka Jang Kwidža a já jsem si ji objednala hned po přečtení její povídky Básník z Wonmidongu. A od včerejška na mě doma čeká její kniha A Distant and Beautiful Place:-)

V textu je odkaz na povídku The Gift of the Magi od O. Henryho. Tady si ji můžete přečíst: https://americanenglish.state.gov/files/ae/resource_files/1-the_gift_of_the_magi_0.pdf

PS. Děkuji M. Löwensteinové za pěkný překlad. Hovorový jazyk jsem si moc užívala:-) Doporučuji.

62 11.08.2022

Po Ukradeném jméně jsem si dala další porci moderních korejských povídek:-) Skvělou předmluvu ke knize napsal V. Pucek, přední český koreanista. Nejenže jsem se toho dozvěděla spoustu o pohnutých korejských dějinách, taktéž se mi dostalo informací o literárním vývoji moderní povídky, jejichž autoři silně reflektují aktuální témata a svou tvorbou sledují určité cíle. Zajímavé jsou i poznámky pod čarou a samozřejmě medailonky autorů. Ty jsem nečetla úplně poctivě. Ne proto, že by mne nezajímaly, ale protože je v nich vyzrazen obsah některých povídek a já bych si je moc ráda přečetla sama. I když nejsou přeložené do češtiny, tak některé jsem dohledala aspoň anglicky a třeba časem vypiluju svoji korejštinu na takovou úroveň, abych si je mohla přečíst v originále:-D

Ve sbírce najdete 14 povídek od 13 autorů. Pouze 2 povídky jsou z pera ženských autorek. Je fajn, že jsou povídky seřazeny víceméně chronologicky. Mohla jsem si je lépe konfrontovat s tím, co jsem se dozvěděla v úvodu. Nejvíc mne zaujala asi povídka s filosofickým podtextem Sonáta apassionata od Kim Tong-ina (김동인), která pojednává o nadaném hudebním skladateli, který nemá hudební vzdělání a jeho úspěšná tvorba je podmíněna nějakým silným zážitkem, ne zrovna společensky přijatelným.

„Takže dejme tomu, že je tu nějaký krámek. A že zrovna ve chvíli, kdy je úplně prázdný a kdy tam není majitel ani žádný příručí, prochází náhodou kolem nějaký gentleman. Jde o gentlemana, který je sice zcela korektní, má jmění i slušnou reputaci, ale co když ho při pohledu na liduprázdný a otevřený krám napadne maně kupříkladu takováhle myšlenka: „Uvnitř není ani noha, lehce by tam mohl vniknout třeba zloděj. A kdyby tak vešel a něco ukradl, nikdo se to nedoví. Proč jen nechávají krám takhle prázdný…?“ Což by nemohl jako důsledek takovýchto myšlenek – jak bych to řekl – jako důsledek jakéhosi okamžitého zvráceného hnutí mysli nastat případ, že onen gentleman se tam vrhne a strčí do kapsy nějakou drobnost, takovou, jež pro něj nemá žádnou valnou cenu a po níž ani netouží?“

Ve sbírce Tváře a osudy jsem se setkala s dvěma starými známými. Tím prvním byl výše zmíněný Kim Tong-in a tím druhým byl Hwang Sun-won (황순원). Jeho povídka Čápi reaguje na korejskou válku a na nenávist, která se promítla do vztahů lidí. Hlavní hrdina se setkává s přítelem z dětství, který „stojí“ na druhé straně a který má být popraven. Zvítězí rozum a lidskost nebo nenávist?

Autorka Han Mal-suk (한말숙) mě oslovila povídkou Konec mýtu, v níž mladá dívka řeší své existenciální problémy prostitucí. Tahle povídka je svým způsobem docela drsná a nedivím se, že se jí dočkalo v Koreji rozporuplného přijetí. Han Mal-suk byla v roce 1993 nominována na NC za literaturu. Její knihu Písně z druhého břehu bych si moc ráda přečetla.

V těchto povídkách je často zaměřována pozornost na lidi na okraji společnosti, na chudé a na postižené, kteří ať se snaží, seč mohou, tak se ze svého postavení nemohou vyhrabat. V paměti mi delší dobu uvízne určitě Bláznivá Adada od Kje Jong-muka (계용묵), v níž se skoro němá dívka snažila vzít osud do svých rukou, ale vycházela ze špatného předpokladu. Také budu vzpomínat na příběh otce a syna z povídky Utrpení dvou generací, kteří se musí potýkat s válečným zraněním. A Hwang Sok-jong (황석영) mě dostal povídkou Cesta do Sampcha, v níž je pozornost zaměřena opět na lidi, kteří se protloukají životem a jsou vděčni za ojedinělé chvilky štěstí. Závěr povídky stejně jako život autora na mě silně zapůsobil. Pro zajímavost, Hwang Sok-jong byl v roce 1993 odsouzen k sedmi letům vězení za ilegální návštěvu Severní Koreje. Po pěti letech byl díky amnestii propuštěn.

Čtení poslední povídky Trpaslík a jeho kulička letící k Měsíci se protáhlo, protože jsem v ní narazila na odkaz na báseň od Samuela Taylora Coleridge Píseň o starém námořníku. Tak jsem si ji hned 2x přečetla. Je fakt nádherná a tahle začíná:-)

„Tu je ten starý námořník;
z tří jednoho si chyt.
„Ty plesnivče, ty ohnivče,
co nenecháš mě být?

Ženichův dům je dokořán
já z jeho přízně jsem;
už čeká nás tam hodokvas,
je slyšet hluk až sem.“

Vychrtlou rukou po něm sáh:
„Byl koráb – a ten plul…“
- „Pusť, darmošlape! Ruce pryč!“
vzkřik muž – a stál jak kůl.

Ohnivým okem po něm sáh
- a ztuhl svatebčan;
jen poslouchá jak malý kluk
a námořník je pán.

PS. Samozřejmě doporučuji. 안녕히 계세요.

56 29.07.2022

Jsme na návštěvě u manželových rodičů a manžel mi z jejich knihovny přináší 2 knížky (Ukradené jméno a Tváře a osudy). V obou případech se jedná o moderní korejské povídky. A proč mi je vlastně přinesl? Ví moc dobře, že mne přitahuje korejština, tak by mne třeba mohly zajímat i korejské povídky:-) Knížky jsem si půjčila s tím, že mi bude ale nejspíš trvat, než je začnu číst. Přesto mi to nedalo a ještě před odjezdem domů jsem si první povídku z knihy Ukradené jméno rozečetla:-) A během pár dní jsem přečetla knížky obě:-)

Nejvíc mi učarovala hned první povídka Basník z Wonmidongu, jejíž autorkou je Jang Kwidža (양귀자). Tato autorka je zde na DK vložena dokonce 2x, pokaždé pod jinak přepsaným jménem:-) Ach, jak já ty přepisy korejských jmen nesnáším. Je to peklo, když dohledávám další tvorbu. Básník z Wonmidongu je povídka vyprávěná malou chudou dívenkou, která nemá do čeho píchnout a tak se různě poflakuje a vysedává a povídá. O své rodině, o svých „přátelích“ a hlavně o podivínovi, kterému lidé říkají básník z Wonmidongu. Ten konec mě fakt dostal.

„V naší čtvrti máme kromě wonmidongskýho básníka ještě taky wonmidongskýho slavíka, wonmidongskou fešandu, wonmidongskou paní Chytrou a tak podobně. Strejda fotograf Om je wonmidongskej slavík. Na poslední celostátní pěvecký šou prej ale vypadnul už v předkole, takže to asi s jeho zpěvem nebude zas až tak slavný. Zato Nory máma je wonmidongská fešanda úplně bez debat. Nikdo kromě ní totiž nemá fialově nalakovaný nehty a nažluto obarvený vlasy. Trochu se za to sice stydím, ale pokud jde o wonmidongskou paní Chytrou, tak to je naše máma. Stydím se, protože dobře vím, že „paní Chytrá“, co se do všeho plete a s každým se pořád hádá, není nic jinýho než nadávka.“

Druhá povídka Výhrady je od významného korejského spisovatele Kim Tong-ina (김동인), po kterém je pojmenovaná jedna prestižní literární cena. Výhrady jsou o jednom zaníceném křesťanovi a mne nadchly mimo jiné i skvělou pointou.

V podstatě mne každá povídka něčím oslovila. Hodně se mi líbily ty, které se soustředily na dětské postavy. Třeba povídka Liják, která má podle doslovu předvídatelný konec, mne svým koncem překvapila:-) Témata, postavy, prostředí, pocity a frustrace, to vše v moderních korejských povídkách silně koresponduje s historickým vývojem této asijské země ve 20. století. Silně na mě působila taktéž nejdelší povídka sbírky Záchytný bod od autorky Pak Wan-so (박완서), ve které je znázorněna touha matky poskytnout dětem lepší budoucnost, i za cenu sebezapření a šílené dřiny. Touha po zakotvení na lepším místě. Povídka je o to působivější, že ji vypráví dcera, která matčino konání nechápe.

Bylo fajn, že každé povídce předchází stručný medailonek autora. Já ho radši četla až po povídce, abych se vyhnula spoilerům:-) Je mi sympatické, že muži/autoři nepřeválcovali početně ženy/autorky. Ženské korejské autorky mají podle mě úplně jiný pohled na ženské hrdinky a dokáží ženské prožívání lépe popsat. … Korejští autoři nejsou všeobecně moc překládaní do češtiny. Myslím, že je to škoda. A doufám, že se mi poštěstí přečíst si od těchto spisovatelů i něco dalšího, protože u mnoho povídek mi bylo líto, že už jsou u konce. ... Jestli čtete rádi povídky, tak za mě vřele doporučuji. A vůbec nevadí, že se neorientujete v korejských reáliích.

대박이에요. 저는 그 책 읽는 거 너무 좋았어요. 감사합니다.

PS. Možná se divíte, jak se taková kniha ocitla v knihovně manželových rodičů. Tchán ji totiž sázel:-)

56 27.07.2022

Tuhle knížku jsem si prostě přečíst musela. Salinger mi v knize Franny a Zooey představil rodinu Glassových. A mě učarovala nejenom zmiňovaná rodina, ale i autorův styl. První příběh (název si vypůjčil autor od Sapfó) je psán ve stejném duchu jako Franny a Zooey. Buddy přijel na svatbu svého staršího bratra Seymoura. Místo svatebního veselí však zažije perné chvilky s družičkou nevěsty. V této povídce jsem si užívala výborné dialogy a atmosféru, která houstla v rozpáleném autě. Druhá část je úplně jiná liga. Buddy se snaží sepsat životopis Seymoura. Neustále odbíhá od tématu, poví nám toho spoustu o sobě. Zkrátka semele všechno, co mu přijde na mysl. Ve výsledku jsem se toho ale o Seymourovi a jeho poezii dozvěděla hodně:-) Říkám si, že napsat tohle, tak na to je potřeba hodně talentu, důvtipu a nevím čeho ještě. Protože i když jde na první pohled o zmatené blábolení, tak jsem nemohla přestat číst. Jestli vás zajímá, jak to bylo se Seymourovou smrtí, tak doporučuji povídku Den jako stvořený pro banánové rybičky, kterou najdete ve sbírce Devět povídek. Strašně ráda bych si přečetla nějakou Seymourovu báseň:-)

Salinger si mě získal svou ukecaností:-) Nejenže byl mistr dialogu, tak dokázal zajímavě pracovat s dlouhými větami, vystačí si s pár na stránku:-) Bavily mě odbočky k čínské, japonské a jiné poezii. Čtení této knihy jsem prokládala čtením básní haiku od Issy Kobajašiho. A objevila jsem ještě 2 další básníky (R. Burns a W. C. Williams, ke kterému jsem se dostala přes překlady básní od Sapfó:-)), jejichž tvorba mi zpestřovala čtení o rodině Glassových:-)

„Pár much a já
toť celá domácnost
v téhle skromné chýši.“ (Issa Kobajaši)

PS. Snažím se, aby můj komentář nebyl tak ukecaný, protože mé psaní Salingerových kvalit ani omylem nedosahuje:-) Doporučuji! Salingera samozřejmě:-)

62 14.07.2022

„Bože, ty máš vtipy jak slepička Pipi, synu,“ odpověděla paní Glassová.“

„Správně! Tak se na to musí! Buď bude jíst slepičí polívku nebo nic. Tomu říkám dupnout si nožičkou. Jestli se rozhodla, že se nervově zhroutí, musíme pro ni udělat aspoň to, že se postaráme, aby k tomu neměla moc klidu.“

Amerika. Rok 1955. Hledání sebe sama, pátrání po smyslu života, kritika vzdělávání a společnosti a především silná rodinná pouta. To je kniha Franny a Zooey. Ústřední postavy jsou nejmladší z Glassovic sourozenců, jsou nadprůměrně inteligentní a citliví. Nádhera. Krásně ukecané. Užívala jsem si každou větu. Příběh je v podstatě vystavěn na 3 dialozích. Za mě top rozhovor je koupelnová rozmluva mezi Zooeym a jeho matkou. Z jejich špičkování je silně cítit láskyplný vztah, který k sobě mají. Bavilo mě, že děti oslovují rodiče křestními jmény a všichni to berou naprosto samozřejmě. I když v příběhu vystupují pouze 2 děti ze 7, tak čtenář pozná do určité míry všechny z nich. Jestli jste si rodinu oblíbili a chcete se o nich dozvědět víc, tak máte možnost. Salinger se jim totiž věnovat v nejednom své dílku. Já už si užívám další vyprávění:-) Mimochodem manželé Pellarovi odvedli při překladu skvělou práci. Četla jsem kdysi v originále The Catcher in the Rye a ano tohle je Salinger. DOPORUČUJU.

„Já [paní Glassová] nevím, k čemu to je, tolik znát, mít takovou hlavu a všechno, když člověk není šťastnej.“

Příběhem prostupuje všudypřítomný cigaretový dým. Věděli už v té době, že kouření s sebou nese zdravotní rizika? Nedalo mi to. Tady je odkaz https://www.retrowow.co.uk/social_history/50s/cigarette_smoking_1950s_usa.php

Knihu jsem získala z darů v knihovně. Hned po pár stránkách jsem věděla, že čtu správnou knihu. V knize je totiž zmíněna postava Pegeen ze hry Hrdina západu od J. M. Synge. Bezprostředně před knihou Franny a Zooey jsem četla knihu Pokoření a jedna z postav se jmenovala Pegeen. Můžete si tipnout, po kom ji asi pojmenovali:-) Miluju, když se mi věci takhle propojují.

PS. Díky knize jsem objevila básnířku Emily Dickinson (1830-1886). Nedá mi to a o jednu její báseň se podělím:-)

Over the fence—
Strawberries—grow—
Over the fence—
I could climb—if I tried, I know—
Berries are nice!

But—if I stained my Apron—
God would certainly scold!
Oh, dear,—I guess if He were a Boy—
He'd—climb—if He could! (báseň 251, sama jim většinou názvy nedávala)

57 04.07.2022

Tak to byl po Paprice vysloveně zážitek. P. Roth opravdu psát umí a nepotřebuje k tomu bůhvíjak silnou zápletku. Simon Axler je postarší vynikající herec, který najednou přišel o schopnost hrát. Pak mu ale vstoupí do života láska. Díky vztahu s Pegeen, o mnoho let mladší lesbicky orientovanou ženou, získává znovu chuť žít. Autor mi umožnil opravdu nahlédnout Simonovi do hlavy a všechno s ním prožít. Chvíli jsem se smála, vzápětí jsem cítila beznadějnost situace. Nejsilněji na mě však zapůsobil příběh postavy Sybil Van Burenové, která se Pokořením jen tak mihla. Potěšilo mě, že nevyšuměla do ztracena, že se k jejímu osudu autor vrátil. Ta mi určitě zůstane v paměti dlouho. Bavilo mě, že je kniha rozdělena do třech částí a vyvolává tím dojem, že „sledujeme“ divadelní hru. Konec mě překvapil, i když jsem ho vlastně podvědomě tušila…

Knihu Pokoření jsem objevila mezi vyřazenými knihami. Kolegyně z dospělého oddělení tvrdí, že se u nás Roth nepůjčuje. Já ho ale rozhodně číst budu a Pokoření doporučuju:-)

51 01.07.2022

(SPOILER) „Mezi psychoanalytiky byli i tací, kteří doporučovali sex s jistým typem hysterických žen pro léčebné účely a předkládali pro své teorie důkazy z praxe, avšak z etického hlediska zůstávaly jejich názory stále ještě nepřípustné.“

Objevila jsem mezi vyřazenými knihami u nás v knihovně. Zaujala mě kombinace obálky, zvláštního názvu a žánru. Ze začátku jsem byla nadšená. Téma snů, psychoanalýzy a nového způsobu, jak léčit schizofrenii mě hned v úvodu nadchlo. Vůbec mi nevadilo, že se mi těžko orientuje v postavách. Holt nejsem na japonská jména zvyklá, a proto jsem v nich měla pěkný guláš. V průběhu čtení došlo však ke zlomu. Místo abych si příběh užívala, tak jsem si spíš všímala věcí, které mě štvou. Nejdřív to byl samotný Cucuiho styl. Přišlo mi, že je text spisovatelsky odbytý. Když se třeba zamýšlí Acuko nad nastalou situací, tak jsem si říkala, že víc odfláknout už to snad nešlo. Celkově jsem cítila, že nejsou scény vykresleny tak, aby na mě působily. Necítila jsem tu hrůzu, kterou měli lidé cítit, necítila jsem strach, který měli spící zažívat ve snech, čím blíže ke konci, tím to bylo spatlanější. Zásadním zlomem byl pro mne asi moment, kdy se začalo mluvit o tajném spolku. Nevím proč, ale tajné spolky mě v příbězích iritují:-) A pomyslný poslední hřebíček do rakve zatloukl autor mytologickými nestvůrami. Když jsem knihu dočetla, tak jsem měla pocit jako bych sjela skluzavku. Začátek slibující velký zážitek, ale nakonec vlastně nic moc. Přišlo mi to velmi povrchní a nepropracované.

Hlavní hrdinka se chová prazvláštně, vzplane touhou téměř po každém muži, a muži ji nezůstávají v tomto ohledu nic dlužni, ale to mi popravně ani nevadilo. V doslovu jsem se dozvěděla o fenoménu bišódžo a tím se to vysvětlilo:-)

51 01.07.2022

Fakt jsem se pobavila a navíc jsme poznali další broučky. Nejvíc nás nadchla asi koktavá krtonožka. A já jsem si z knihy mimo jiné odnesla i to, jak pavouk dělá svou pavučinu. Trochu jsem se obávala, že druhá část knihy o malířských trampotách bude nudnější, ale nebyla:-) Pytlíkovo výukové metody jsou úžasné. A děti se nejvíc řehtaly u scény, jak Pytlík zastrkuje motýla zpět do kukly:-D Potěšilo nás, že byl v knize i roháč. Toho děti moc dobře znají, protože je často vídají u babičky na zahradě. Ale trochu nás zklamalo, že Pytlík skoro vůbec neříkal své „Pardón, pardón“.

Jsem moc ráda, že se to v této knize hemží pouze hmyzem a ne nejrůznějšími narážkami na tehdejší dobu. Všimla jsem pouze dvou mini narážek:-)

76 20.06.2022

Další ročník projektu na podporu čtenářství Už jsem čtenář – Knížka pro prvňáčka máme úspěšně za sebou:-) Po příjemné šestileté pauze jsem se k projektu vrátila a užívala jsem si práci s prvňáčky. V pondělí děti při slavnostním pasování prvňáčků na čtenáře obdržely tuto dubánčí knihu. Nedalo mi to a také jsem si ji přečetla. O existenci dubánků jsem věděla, ale nikdy mě to k nim vyloženě netáhlo. Musím říct, že jsem příjemně překvapena. Kniha obsahuje fajn příběh o dubánkovi Borkovi, který chce přijít na kloub záhadě. Kam mířila šipka z klacíků? A co ten zvláštní bílý list? Hrozí někomu vážné nebezpečí nebo je všechno úplně jinak? A pak jsou tu úžasné doprovodné fotografie, které má na svědomí Petr Václavek, autor celé dubánčí ideji. Přiznávám, dubánci mi přirostly k srdci. Jsou jako živí:-)

PS. Doufám, že si prvňáčci užijí knížku stejně jako já:-)

55 16.06.2022

„Mother says there's no reason why any child should live that gets no fresh air an' doesn't do nothin' but lie on his back an' read picture-books an' take medicine. He's weak and hates th' trouble o' bein' taken out o' doors, an' he gets cold so easy he says it makes him ill.“

Tak kouzelnou dětskou knihu jsem snad nikdy nečetla. Malá, otravná, sebestředná a citově deprivovaná Mary je nucena žít u příbuzných v Anglii. Všude kolem jsou vřesoviště a dům, ve kterém žije je obrovský a „prázdný“ a její strýc se ani odtažitěji chovat nemůže. Tahle malá holka, která je jako tintítko, pobytem na čerstvém vzduchu sílí a nachází smysl života v péči o tajnou zahradu, která měla zůstat už navždy nepřístupná. Tajemství skrývá ale i sám dům. Koho Mary slyší po nocích plakat? Tajemná atmosféra a skryté tajemství domu mě velmi přitahovaly. Jsem ráda, že se nenaplnil můj odhad, kdo plačící zvuky vydává:-) A pak tu je místní chlapec Dickon, který se pohybuje po vřesovištích jako ryba ve vodě, zná kdejakou rostlinu a výborně si rozumí s divokými zvířaty.

„Even gray days pleased him. He would lie on the grass "watching things growing," he said. If you watched long enough, he declared, you could see buds unsheath themselves. Also you could make the acquaintance of strange busy insect things running about on various unknown but evidently serious errands, sometimes carrying tiny scraps of straw or feather or food, or climbing blades of grass as if they were trees from whose tops one could look out to explore the country. A mole throwing up its mound at the end of its burrow and making its way out at last with the long-nailed paws which looked so like elfish hands, had absorbed him one whole morning.“

Kniha mě okouzlila z několika důvodů.
1) Obsahuje výjimečně krásné popisy přírody. Vřesoviště a samotná tajná zahrada je tak nádherně popsaná, že to ani nedokážu zprostředkovat. Při čtení jsem se častokrát přistihla, že jsem úplně u vytržení.
2) Dojímaly mě dětské osudy. Děti bez rodičovské lásky, jejich projevy a s tím spojené reakce okolí. A jako protiváha životní moudrost prosté ženy, matky Dickona, která dokázala pochopit, co se v dětské dušičce odehrává a co dítě potřebuje. (např. „Good healthy child laughin's better than pills any day o' th' year. That pair'll plump up for sure.“)
3) Napětí, které jsem cítila. Kde je tajná zahrada? Kdo to v domě pláče? A co strýc, jak bude reagovat?
4) Yorkshirské nářečí, které bohužel překladem vymizelo. Ta trocha hovorových tvarů je žalostným pokusem o rozlišení mluvy místních. V originále je silně zastoupeno a hraje v příběhu nezanedbatelnou roli. Když se např. Mary snaží mluvit tímto nářečím.
5) V knize je zmíněno mnoho rostlin a živočichů. Protože jsem četla v originále, tak jsem si je musela často dohledávat. A k mému velkému překvapení jsem zjistila, že havran není raven. Vím, že A. E. Poe napsal báseň The Raven a že je to Havran:-) Ale jak se ukázalo, tak havran je rook a raven je krkavec:-) Tak jsem si tuhle slavnou báseň konečně přečetla. Jak v originále, tak v českém hravraním překladu.

Tajemná zahrada (knihu jsem měla vypůjčenou z knihovny) obsahuje ilustrace. Bohužel musím říct, že se ke knize nehodí. Proč je Mary tmavovlasá, když se hned v úvodu dozvídáme, že má světlé vlasy?! A nejen to. Celkově podle mě nevystihují atmosféru knihy.

Na knihu mě upozornila kolegyně z dospělého oddělení. Vzpomněla si na ni, když jsem ji ukazovala knihu O zahradě od P. Čecha:-) Dětská kniha, původně z roku 1911, to ve mně vzbudilo hned zájem. I když se jedná o dětskou knihu, tak ji máme v knihovně mezi knihami pro dospělé. Nakonec jsem si ji ale přečetla v originále. Chtěla jsem přijít na kloub tomu, zda je vhodnější název Tajná zahrada nebo Tajemná zahrada:-) A jak se při čtení ukázalo, český překlad za originálem v několika směrech pokulhává. A nemůžu si pomoct, myslím, že Tajná zahrada je přiléhavější název.

„At first people refuse to believe that a strange new thing can be done, then they begin to hope it can be done, then they see it can be done—then it is done and all the world wonders why it was not done centuries ago. One of the new things people began to find out in the last century was that thoughts—just mere thoughts—are as powerful as electric batteries—as good for one as sunlight is, or as bad for one as poison. To let a sad thought or a bad one get into your mind is as dangerous as letting a scarlet fever germ get into your body. If you let it stay there after it has got in you may never get over it as long as you live.“

PS. Doporučuji. Pokud můžete, tak spíš originál:-)

60 15.06.2022

Leporelo jsem dětem vypůjčila, protože jsou v něm postavičky, které známe z knihy Jaro je tu. Úspěch mělo hlavně u Arnoštíka. Přečetli jsme mnohokrát, dokonce jsme si upekli preclíky. Bohužel jsme je nemohli ozdobit mákem, protože jsme ho doma neměli. K ozdobení použily děti uzenou sůl, kmín a slunečnicová semínka. Nejvíc jsem jich snědla já:-) Taky jsem zavzpomínala na své dětství, jak jsem každý rok s babičkou vyprazdňovala naše makovice. Milovala jsem zvuk chrastících makovic a vždycky jsem si jich plno vysypala rovnou do pusy:-) Škoda, že už na Šumavě babička mák nepěstuje a moje děti tyhle chvilky pravděpodobně nezažijí.

56 02.06.2022

„Když potřebuje pižďuch vědět, co má dělat, vezme telefon a zavolá vyššího pižďucha, a ten mu to řekne. Když pižďuch potřebuje, aby někdo udělal to, co mu vyšší pižďuch řekl, že má udělat, vezme telefon a zavolá nižšího pižďucha a řekne mu, že to má udělat.“ (ukázka z kapitoly Telefon)

Mé první čtenářské setkání s V. Havlem. A podobně jako u Tolstého, jsem se k Havlovi dostala paradoxně přes dětskou knihu. Pižďuchy jsem objevila úplnou náhodou. Měla jsem besedu s dětmi ze speciální školy a na závěr si mohly vytahat knihy podle svého uvážení. Já je pak musela všechny zařadit:-) Mezi knihami k zařazení byla i jedna cizojazyčná a tehdy mě uhodilo do očí jméno našeho prezidenta a podivný název The Pizh´duks. Samozřejmě jsem se do ní hned začetla a celou dobu jsem dumala nad tím, co Pizh´duk znamená. Až po chvíli jsem si všimla, že je kniha dvojjazyčná:-)

Chytře absurdní, milé, vtipné a se silným poselstvím, které při troše snahy objevíte. Nejsem si úplně jistá, zda si knihu užije dítě. Spíš ne. Ale já jsem si ji užila hodně:-) Když jsem četla příběh Zálesák (The outdoorsman), tak jsem si vzpomněla na náš poslední výlet s dětmi na kopec Špičák a na tu plechovku od piva, kterou někdo mrsknul do křoví. … Kniha obsahuje ten nejkrásnější doslov, který jsem kdy četla. Jsem úplně dojatá. Napsal ho Ivan Klíma. … Je mi jasné, že kniha nebude pro většinu lidí přitažlivá nebo ji označí za nesmysl, přesto za mě vřelé doporučení:-)

PS. Přiznávám, že o panu Jiřím Sopkovi jsem nikdy neslyšela. Jeho ilustrace se ke knize vážně hodí.

59 02.06.2022

Naše oblíbená dětská knížka. Líbí se dětem i rodičům:-) Medvídek má na zahrádce jednu zvláštní rostlinku. Proč zvláštní? Vůbec totiž nekvete. Medvídek dělá všechno možné, aby rostlinka začala kvést. A vůbec netuší, co se mezitím odehrává pod zemí Příběh, který má 2 dějové roviny, je zakončen pěknou pointou. Textu není moc, vše vynahradí úžasné obrázky, které má na svědomí sama slovenská autorka Katarína Macurová. Nemůžu jinak než Proč nekveteš doporučit:-)

Knihu jsme s našimi dětmi četli minimálně 30x. Obzvlášť Arnoštík čtení prožívá. Několikrát se i rozplakal. Důvodem jeho smutku byl fakt, že i když se hodně nají, tak nemá tak obrovské bříško jako mají přejedení králíci:-D

52 23.05.2022

Naprostá pecka:-) Myška se rozhodla, že udělá encyklopedii o životě kolem ní. Aby mohla všechno pečlivě zaznamenat, musí to nejdřív prozkoumat. Vylezla ze své nory a provedla nás nejbližším okolím kolem svého bydliště, pak jsme zamířili do lesa, nějaký čas jsme s ní strávili u rybníka a naše putování skončilo v zahradě. Každému prostředí je věnováno hodně pozornosti. Sledovali jsme život pod zemí, na zemi, ve vodě a v korunách stromů a dozvěděli jsme se toho fakt dost. Arnoštíka asi nejvíc zaujalo, že si krtek žížaly nakousá, aby mu neutekly, ale zůstaly živé a čerstvé na později. Barunku zase nadchla myšlenka, že by si mohla udělat svůj vlastní herbář. Došlo mi to, když mi jako dárek dala nalepený list, který utrhla z manželova skomírajícího kávovníku. Ani jsem mu to radši neříkala:-D Bylo super, že už máme načtené nějaké knížky od Ondřeje Sekory. Zavzpomínali jsme např. na larvičky chrostíků, kterým dělal Ferda domečky, Arnošt hned poznal mšice a kukačka nám připomněla Bumbrlíčka:-) A já zažila díky knize svůj komáří aha efekt. Už vím, proč jich je tolik kolem vody:-)

Tak schválně. Věděli byste, na co ulovit broučka? Nebo čím dýchá splešťule? Nebo jakou část rostliny jíme, když jíme květák? Nebo že králíček nemusí mít vždycky čtyři nohy?

Knížka je navíc nádherně ilustrovaná. Existuje k ní ještě aplikace, tu jsme zatím nezkoušeli, ale myslím, že jim ji koupím:-), ale nejvíc se těším, až s dětmi budeme sami pozorovat život kolem nás. To sice pravidelně děláme, ale teď jsme dostali spoustu nových podnětů:-) Doporučuji!

PS. Hravouku dostala Barunka k 6. narozeninám od kamarádky. Lili, děkujeme:-)

54 12.05.2022

Hodnocení patří knize Kytice balad. Myslím, že by bylo vhodné zde na DK oddělit Kytici balad od Kytice.

Tohle byl pro mne obrovský objev. Nevím proč, ale nikdy mě nenapadlo, že Erben napsal jiné básničky než ty notoricky známé z Kytice:-D A pak jsem objevila jeho baladu Smolný var a posléze i tuto knihu, která obsahuje další Erbenovu básnickou tvorbu. A jsem úplně nadšená:-) Zajímavé jsou i autorovy prvotní náčrty některých balad. Třeba na Vodníkovi je hezky vidět, jak je finální verze jazykově vybroušená a jak krásně zní. Sbírka obsahuje i překlad balady Král duchů od Goetheho. Vyhledala jsem si i jiný překlad (od Otokara Fishera):-) … Je zvláštní, pro mě dost těžko pochopitelné, že Erben tak často do svých básní zařazoval téma smrti dítěte. Zvláštní mi to přijde hlavně proto, že jemu samotnému zemřelo několik dětí. … Pokud máte rádi Kytici, tak myslím, že zklamáni nebudete:-) Doporučuji.

Smolný var
Dým se valí sloupem tmavým,
hluk slyšeti s praskotem,
v kotlinách se vaří žhavým
smolovina klokotem.

"Pojď, holečku, sem si sedni,
nechoď blízko plamene!
Ná jablíčko! Aj pohledni,
jak je pěkné červené!"

Vzavši jabko z ruky matce
laškuje si nevinně:
běží ještě podívat se,
jak to víří v kotlině.

"Dítě! Kriste na výsosti!"
Vtom se toky rozklenou,
z nichž vynese dětské kosti
matka rukou spálenou.

PS. Král duchů mě navnadil na další balady od J. W. Goetheho:-)