Osice

Příspěvky

Proč nekveteš?Proč nekveteš?Katarína Macurová

Naše oblíbená dětská knížka. Líbí se dětem i rodičům:-) Medvídek má na zahrádce jednu zvláštní rostlinku. Proč zvláštní? Vůbec totiž nekvete. Medvídek dělá všechno možné, aby rostlinka začala kvést. A vůbec netuší, co se mezitím odehrává pod zemí Příběh, který má 2 dějové roviny, je zakončen pěknou pointou. Textu není moc, vše vynahradí úžasné obrázky, které má na svědomí sama slovenská autorka Katarína Macurová. Nemůžu jinak než Proč nekveteš doporučit:-)

Knihu jsme s našimi dětmi četli minimálně 30x. Obzvlášť Arnoštík čtení prožívá. Několikrát se i rozplakal. Důvodem jeho smutku byl fakt, že i když se hodně nají, tak nemá tak obrovské bříško jako mají přejedení králíci:-D

včera


HravoukaHravoukaTereza Vostradovská

Naprostá pecka:-) Myška se rozhodla, že udělá encyklopedii o životě kolem ní. Aby mohla všechno pečlivě zaznamenat, musí to nejdřív prozkoumat. Vylezla ze své nory a provedla nás nejbližším okolím kolem svého bydliště, pak jsme zamířili do lesa, nějaký čas jsme s ní strávili u rybníka a naše putování skončilo v zahradě. Každému prostředí je věnováno hodně pozornosti. Sledovali jsme život pod zemí, na zemi, ve vodě a v korunách stromů a dozvěděli jsme se toho fakt dost. Arnoštíka asi nejvíc zaujalo, že si krtek žížaly nakousá, aby mu neutekly, ale zůstaly živé a čerstvé na později. Barunku zase nadchla myšlenka, že by si mohla udělat svůj vlastní herbář. Došlo mi to, když mi jako dárek dala nalepený list, který utrhla z manželova skomírajícího kávovníku. Ani jsem mu to radši neříkala:-D Bylo super, že už máme načtené nějaké knížky od Ondřeje Sekory. Zavzpomínali jsme např. na larvičky chrostíků, kterým dělal Ferda domečky, Arnošt hned poznal mšice a kukačka nám připomněla Bumbrlíčka:-) A já zažila díky knize svůj komáří aha efekt. Už vím, proč jich je tolik kolem vody:-)

Tak schválně. Věděli byste, na co ulovit broučka? Nebo čím dýchá splešťule? Nebo jakou část rostliny jíme, když jíme květák? Nebo že králíček nemusí mít vždycky čtyři nohy?

Knížka je navíc nádherně ilustrovaná. Existuje k ní ještě aplikace, tu jsme zatím nezkoušeli, ale myslím, že jim ji koupím:-), ale nejvíc se těším, až s dětmi budeme sami pozorovat život kolem nás. To sice pravidelně děláme, ale teď jsme dostali spoustu nových podnětů:-) Doporučuji!

PS. Hravouku dostala Barunka k 6. narozeninám od kamarádky. Lili, děkujeme:-)

12. května


Kytice baladKytice baladKarel Jaromír Erben

Hodnocení patří knize Kytice balad. Myslím, že by bylo vhodné zde na DK oddělit Kytici balad od Kytice.

Tohle byl pro mne obrovský objev. Nevím proč, ale nikdy mě nenapadlo, že Erben napsal jiné básničky než ty notoricky známé z Kytice:-D A pak jsem objevila jeho baladu Smolný var a posléze i tuto knihu, která obsahuje další Erbenovu básnickou tvorbu. A jsem úplně nadšená:-) Zajímavé jsou i autorovy prvotní náčrty některých balad. Třeba na Vodníkovi je hezky vidět, jak je finální verze jazykově vybroušená a jak krásně zní. Sbírka obsahuje i překlad balady Král duchů od Goetheho. Vyhledala jsem si i jiný překlad (od Otokara Fishera):-) … Je zvláštní, pro mě dost těžko pochopitelné, že Erben tak často do svých básní zařazoval téma smrti dítěte. Zvláštní mi to přijde hlavně proto, že jemu samotnému zemřelo několik dětí. … Pokud máte rádi Kytici, tak myslím, že zklamáni nebudete:-) Doporučuji.

Smolný var
Dým se valí sloupem tmavým,
hluk slyšeti s praskotem,
v kotlinách se vaří žhavým
smolovina klokotem.

"Pojď, holečku, sem si sedni,
nechoď blízko plamene!
Ná jablíčko! Aj pohledni,
jak je pěkné červené!"

Vzavši jabko z ruky matce
laškuje si nevinně:
běží ještě podívat se,
jak to víří v kotlině.

"Dítě! Kriste na výsosti!"
Vtom se toky rozklenou,
z nichž vynese dětské kosti
matka rukou spálenou.

PS. Král duchů mě navnadil na další balady od J. W. Goetheho:-)

05. května


Komiksová KyticeKomiksová KyticeKarel Jaromír Erben

Kytici mám moc ráda, ale Komiksová kytice mě jako celek neoslovila. Nejpřínosnější pro mne bylo zařazení balady Svatojánská noc, kterou jsem doposud neznala. Nemůžu říct, že by se mi nelíbilo grafické zpracování u všech balad. Třeba Dceřina kletba nebo Štědrý večer jsou v pohodě:-) Naopak Polednice, Zlatý kolovrat, ale i Záhořovo lože se mi vážně nelíbilo. Sice mě pobavil vtípek v Polednici s odkazem na Hledá se Nemo, ale to extrémní zpodobnění matky je za mě nevkusné.

Obecně nejsem příznivce převádění původních literárních děl do jiných forem. Takže u mě Komiksová kytice pochopitelně měla malou šanci:-) Chápu, že komiksové zpracování Kytice působí pro někoho lákavě, vysoké hodnocení je toho důkazem, ale pro mne už to není Erben. Na druhou stranu oceňuji, že jsou do Komiksové kytice zařazeny plné texty balad. … Možná se ptáte, proč jsem vlastně po Komiksové kytici šáhla, když vím, jak to mám. Rozhodla jsem se předělat svoji besedu na Zlatý kolovrat a myslela jsem si, že ji oživím komiksem. Místo komiksu jsem ale nakonec zařadila ilustrace Míly Fürstové:-) Komiksovou kytici dětem ponechám k prohlédnutí, protože jim nechci cpát svůj názor. Jsem sama zvědavá, co se od nich dozvím:-)

05. května


Dveře do létaDveře do létaRobert A. Heinlein

Získáno z darů v knihovně. Na první pohled mě zaujala obálka od Adolfa Borna, že obsahuje strom a hodí se do letošní výzvy, jsem si uvědomila až v průběhu čtení:-) … Velmi originální dílko, které pracuje s budoucností. Paradoxní bylo, že doba, v níž se ocitáme, je pro nás už dávno minulostí. Bavilo mě srovnávat realitu s autorovou představou. Z pohledu dnešního člověka působil budoucí rozvoj nevyváženě, ale to vůbec nevadilo. Internet holt udělat své:-) … Ty Danovo vynálezy by se mi do domácnosti vážně hodily:-) Asi nejvíc mě zaujal originální přístup k cestování časem. Jestli vás zajímá, v čem by mohl být háček, tak si Dveře do léta budete muset přečíst:-D … Román na mě působil svěže, nečekala jsem, že se u něj budu tolik bavit. Diskuze o dvou morčatech, které jsou ve skutečnosti jedním, neměla chybu. Musím přiznat, že bych na Dannyho měla podobné otázky:-) Doporučuji a jsem zvědavá na Heinleinovu Hvězdnou pěchotu.

„Řekl jsem: „Miláčku, to není praktické. Musím být blízko továrny. A kromě toho, zkoušelas někdy starat se o kocoura v městském bytě?“
„Ach tak, tohle. Podívej, miláčku, jsem ráda, žes o tom začal. Hodně jsem se toho teď o kočkách naučila, vážně. Necháme ho vykastrovat. Bude pak mnohem hodnější a v bytě bude úplně spokojený.“
Zíral jsem na ni a nevěřil jsem svým uším. Udělat z toho starého válečníka eunucha? Změnit ho v dekoraci ke krbu? „Belle, ty nevíš, co mluvíš!“
Snažila se mě uklidnit starým známým stylem „maminka to ví nejlíp“ a uváděla všechny argumenty lidí, kteří si pletou kočky s majetkem … jak ho to nebude bolet, že to bude vlastně pro jeho dobro, že ví, jak si ho cením a v životě by jí ani nepřišlo na mysl připravit mě o něj, že je to vlastně hrozně jednoduché a docela bezpečné a lepší pro všechny.
Přerušil jsem ji. „Proč to nezařídíš pro nás pro oba?“

PS. Díky Dveřím do léta jsem si uvědomila, jak hodně se svět může proměnit za pouhých 30 let. Zkusila jsem se vrátit do roku 1992 a změn je od té doby taky dost.

27. dubna


Kamarádi v kožíškuKamarádi v kožíškuJiří Kahoun

Pohodová, milá knížka od českého autora. Kamarádi v kožíšku jsou myšáček Kousek a myška Bavlnka. Jsou to opravdoví kamarádi, kteří se snaží jeden druhého potěšit, tráví spolu rádi čas, občas se pohádají a zase udobří a za zády rodičů dělají zakázané věci. Jiří Kahoun mě mnohokrát pobavil, i děti se smály, i když ne tolik jako já:-) Kousek s Bavlnkou mi svým chováním připomínali chování Arnoštíka a Barunky. To jejich dohadování bylo přesný:-) … Knihu si ilustroval, podle mě nádherně, sám Kahoun.

Knížku jsem objevila, když jsem tvořila besedu o jaru pro děti z MŠ. Měla jsem ji doma, ale nakonec jsem ji do besedy nezařadila. Barča ji jednou prolistovala a udiveně prohlásila: „Roční období jsou v ní hezky znázorněný.“:-) A musím jí dát za pravdu, Kamarádi v kožíšku nás provedli zatím 2x hezky celým rokem. … Děti si na Kouska a Bavlnku samozřejmě hrály, jednou jsem zaslechla Barču, jak Arnoštovi ve vaně říká: „Kousku, ty jsi ještě lepší Kousek.“ Nejdřív se ale po vzoru myších kamarádů dohadovali, kdo do vody vleze první. A Bobkovaná je taky super, hráli jsme několikrát:-) … Nezbývá než doporučit:-)

„Píp, píp. Jezdí to tam líp.“

13. dubna


Konečná diagnózaKonečná diagnózaArthur Hailey

„Nemáme-li nic jiného, máme alespoň naději.“

No, ty bláho:-) Skvělý román z lékařského prostředí. Hlavní pozornost je zaměřena na oddělení patologie. Hodně mě překvapilo, co všechno měl patolog na starosti a že na jeho rozhodnutí mnohdy závisel další osud živých pacientů. Román je už staršího data, tak se toho určitě od té doby ve zdravotnictví mnoho změnilo, ale i přesto pro mě byl pohled do nemocnice Three Counties velmi podnětný. Líbil se mi zobrazený vztah lékařů k pacientům a zarputilost některých postav. Hailey se chytře vypořádal s problémem, jak medicínsky nevzdělanému čtenáři polopatě vysvětlit, o co jde:-) Velmi mě zaujaly pasáže o Rh faktorech a těhotenství. Sama mám Rh faktor negativní a jsem fakt ráda, že jsem nerodila v popisované době.

Když jsem dočítala, tak jsem byla dojatá jako blázen. Joe Pearson mi zůstane dlouho v paměti a bude ve mně vzbuzovat silné emoce. Doufám, že si na něj vzpomenu, až se budu chtít kriticky vyjádřit o práci nějakého staršího kolegy:-)

Ke knize jsem se dostala dost netradičně. Nejdřív jsme jí v knihovně s dětmi vytrhávali listy a vytvářeli jsme tzv. blackout poetry. Nakonec mi to nedalo a do knihy jsem nahlédla a začetla se:-) Musela jsem si z pochopitelných důvodů vypůjčit kompletní výtisk:-) Škoda, že sem nelze vkládat obrázky. Ráda bych se s vámi o výtvory našich „černobílých básní“ podělila. ... Doporučuji. Můj první Hailey a určitě ne poslední:-)

PS. I když mne hodně oslovil i román Chirurg od P. Dvořákové, Konečná diagnóza se mi líbila přece jenom víc.

11. dubna


Malované pohádkyMalované pohádkyVladimír Sutějev

Úlovek z darů v knihovně:-) Byla sice dost rozpadlá, ale stejně jsem neodolala. Doma už máme knihu Tři koťátka od stejného spisovatele, tak jsem věděla, že se bude dětem líbit. Líbí se tak, že ji čteme pořád dokola. Když Barča při čtení vytuhne, tak chce Arnoštík (3,5 r.) číst obvykle tuhle knihu. Několikrát jsme na popud dětí sehráli příběhy Hříbek, Tři koťátka a O myšáčkovi a tužce, při kterém děti ke kreslení využily podlahu v obýváku:-D Po vzoru zvířátek jsme vyráběli trakař, kolovrátek a studnu. K výrobě nám skvěle posloužila stavebnice Seva, která obsahuje různě velká kolečka:-) A děti si samozřejmě z lesa přitáhly své hůlky šikulky. … Knížku nám bezvadně opravila kolegyně z knihovny. Teď je skoro jako nová. Díky moc, Zdeni!

Malované pohádky, stejně tak jako Tři koťátka DOPORUČUJI. Škoda, že obsahují hodně stejných příběhů. Ale ilustrované jsou jinak. Spíš se nám líbí obrázky v Malovaných pohádkách, protože zachycují víc situací. Arnoštík mi tuhle, když už jsem nemohla kvůli ucpanému nosu číst, podle obrázků převyprávěl Tři koťátka a ještě má v plánu, že mi jako rozmazlené koťátko bude říkat, co mu mám nakreslit:-)

PS. Omlouvám se za tolik osobních zážitků. Malované pohádky jsou u nás teď zkrátka knihou Number One:-)

28. března


Jaro je tuJaro je tuAndrea Popprová

Knihu jsem se rozhodla prozkoumat, protože jsem vytvářela program pro děti na téma jaro:-) Přiznávám, že mne na první pohled vůbec nezaujala, přišla mi hodně přeplácaná, ale líbila se mi společenská hra „O sněženčin pohár“, která na mne vykoukla po otevření knihy. Ani jsem neměla v plánu ji číst. Pak jsem ale byla „nucena“ pracovat z domova a všechny „jarní“ knihy se ocitly u nás. Hru jsme mnohokrát odzkoušeli s Barunkou a Arnoštíkem:-) Nakonec jsme ji přečetli za 2 dny. Moc se nám líbila, oblíbili jsme si děti, které nás jarem provází, vyzkoušeli jsme si podle receptu upéct tzv. boží milosti, dali naklíčit čočku, plnili nápadité úkoly, ofotila jsem si návod na výrobu čarodějnice a zavzpomínala jsem si na svoje dětství, kdy jsem i já dělala frkačky z pampelišek. To co mne na první pohled od knížky odrazovalo, bylo ve výsledku tím, co se mi na ní tolik líbilo.

Andrea Popprová dokázala zábavně a poutavě seznámit děti s všemožnými jarními zvyklostmi a přírodními zákonitostmi. Trochu mě mrzelo, že opominula hrkání, které podle mě k Velikonocům neodmyslitelně patří. Aspoň u nás na Šumavě:-) Pravdou je, že manžel se s tímto zvykem na severu Čech nesetkal. A má jediná výtka patří komiksovému zobrazení, které nás mělo seznámit s velikonočními událostmi okolo Ježíše. Přišlo mi, že si s tím autorka sama neví moc rady. Moc jsem nepochopila její vysvětlení, proč se říká Zelený čtvrtek, Velký pátek atd. A když jsem Zelený čtvrtek dohledávala, tak jsem našla úplně něco jiného:-)

PS. Barunku nejvíc nadchl Apríl. Jsem zvědavá, co na nás vymyslí:-D A na zimu si dáme od stejné autorky Čekání na Vánoce:-)

21. března


O Květušce a její zahrádceO Květušce a její zahrádceFrantišek Hrubín

Přečteno úplně poprvé v životě:-) Škoda, že jsem tuhle přenádhernou pohádku ve verších jako malá neslyšela recitovat babičku. Babička nám recitovala samé drsné balady a já to milovala. Úplně si dokážu představit, jak bych hltala pasáže s babou Zimicí.

„Když mrzlo, baba Zimice
nejhezčí měla časy –
studeným světlem měsíce
topila, svítila si,
rampouchy posnídala,
pak do zpěvu se dala,
krákala jako hejno vran,
okna i dveře dokořán.

Zlá byla na Květušku,
na svoji malou služku.
Květuška pro ni k obědu
sněhové koule dělá,
prsty jí křehnou od ledu,
sníh utírá si z čela,
a nikde nemá zastání,
baba ji na mráz vyhání
a divné práce jí dává:
do nůše vítr nachytat,
sněhové vločky počítat –
Květuška poplakává,
slzy jí mrznou na tváři,
nic se jí z toho nedaří.“

Moc ráda bych knížku přečetla svým dětem, ale vím, že by se strašně bály a nechtěly ji číst. Holt v tomhle nejsou po mamince:-)

02. března


Smolný denSmolný denMoritz Petz

Moc hezká dětská knížka s originálním závěrem. Momentálně nejoblíbenější našeho Arnoštíka. Chce ji číst každý den před spaním, děti po vzoru zvířátek hrají neobvyklé hry a umí krásně zoufale říct: „To je příšerný den.“:-) Protože jsme ji přečetli tolikrát, stihli jsme si všimnout různých nesrovnalostí na obrázcích. Snažili jsme se vymyslet např. jak se mýval dostane do svého domečku nebo kde by mohla být myška, když ji na obrázku nevidíme. Já odhaduji, že na ní leží jezevec:-) Arnoštovi zase vrtá hlavou, jak zvládne mýval pověsit všechno prádlo, když podle obrázků nemá dostatek kolíčků. A když se nám něco nedaří, tak Barča s ledovým klidem pronese, že máme smolný den:-) Tahle knížka mě prostě baví!

24. února


Kde je tučňák Pip?Kde je tučňák Pip?Svjetlan Junakovič

Na knížku jsem narazila náhodou, když jsem vybírala zvířecí knížky na jednu aktivitu pro MŠ. Doma jsem pak o ní vyprávěla dětem a ony o tučňáka Pipa projevily zájem:-) Pip je daleko od domova a potřebuje pomoct. Stačí ho objevit na obrázku a může pokračovat ve své cestě. Pip svou cestu s pomocí Barunky a hlavně Arnošta absolvoval už asi 20x možná víckrát:-) Závěr je vtipně originální. Nechci prozrazovat pointu, jenom řeknu, že my jsme se na to stejně snažili přijít. Já, Barunka i manžel jsme si zkusili určit a odůvodnit náš výběr.

Pip je takový zvířecí Valdík:-D

15. února


Franz Kafka a panenka cestovatelkaFranz Kafka a panenka cestovatelkaJordi Sierra i Fabra

Na tuhle knížku jsem byla hodně zvědavá. Franz Kafka mě přitahuje… Avšak tak dlouho jsem otálela s nákupem, až už knihu nešlo sehnat. Mám ji sice staženou ve španělském originále, jenže španělsky neumím natolik dobře, abych si ji byla schopná přečíst:-D Nakonec se na mě štěstí usmálo a jeden český exemplář jsem objevila:-)

Ze začátku se mi líbila. Franz Kafka se prochází parkem a uslyší plačící holčičku. Dá se s ní do řeči a postupně zjišťuje, že je holčička smutná, protože ztratila panenku. Aby dívenku ukonejšil, tak si vymyslí, že je pošťák pro panenky a panenka mu pro ni poslala psaní. Pěkně se do toho zamotal a teď musí nějaké uvěřitelné psaní sesmolit. O panenkách ani o malých holčičkách nemá ani páru, tak poprosí sousedku, aby mu ukázala dceřinu panenku… Franzovi myšlenkové pochody mě několikrát rozesmály a jeho prohlídka panenky byla skvělá:-) Ale pak došlo na dopisy, na které jsem byla nejvíc zvědavá, a přišlo velké zklamání. Styl dopisů mi prostě ke Kafkovi neseděl. Kafka, kterého ráda čtu a který ví, jak popsat detail, přicházel se strohým popisem míst, která panenka navštívila. Navíc ty dopisy ani nebyly celé. A to mě zklamalo.

Do knihy je zakomponována i postava Dory Diamantové, poslední Kafkovy partnerky. Je super, že chtěl autor ukázat slavného spisovatele i z jiné stránky. Kafka zřejmě skutečně svědomitě vymýšlel po 3 týdny dopisy pro holčičku, která ztratila svou panenku. I když není jisté, jaké měla tato zvláštní berlínská příhoda zakončení, má Franz Kafka můj obdiv...

08. února


ŽertŽertMilan Kundera

„Někdy (spíš ze sportu než z opravdových obav) jsem se proti nařčení z individualismu bránil a chtěl jsem, aby mi kolegové doložili, proč jsem individualista. Neměli pro to dokladů zvlášť konkrétních; říkali: „Protože se tak chováš?“ „Jak se chovám?“ ptal jsem se. „Pořád se tak divně usmíváš?“ „No a? Raduji se!“ „Ne, ty se usmíváš, jako by sis něco pro sebe myslel.“

Úlovek z babiččiny knihovny. Kniha je plná zajímavých myšlenek. Text působí velmi autenticky a upřímně, hlavně co se týká pocitů a víry v komunismus. Ideály střídá rozčarování, člověk je vystaven změnám, nové je v rozporu se starým známým, na staré křivdy se těžko zapomíná, strana odvrací od svých věrných stoupenců tvář a ti to těžce nesou, atd. Přijde mi, že Milan Kundera do této knihy promítl svou osobní hořkou zkušenost, a proto mnoha čtenářům, jak se říká, mluvil s duše. Bavilo mě, jak se postavy (zejména Ludvík) sebereflektují. Celý příběh krásně plyne, zaskočila mě v dobrém slova smyslu niternost, s jakou se do sebe postavy noří. Líbilo se mi, že se autor nebojí detailů, i ve vypjaté situaci se klidně věnuje popisu věšáku:-)

„Nemiluji přece na ženě to, čím je ona sama sobě a pro sebe, nýbrž to, čím se obrací ke mně, čím je pro mne. Miluji ji jako postavu našeho vzájemného příběhu. Co by byla postava Hamleta bez Elsinorského zámku, bez Ofelie, bez všech konkrétních situací, jimiž prochází, čím by byla bez textu své role, čím by byla abstrahována od toho všeho? Co by z ní zbylo než jakási prázdná, němá, iluzorní podstata? I Lucie zbavená ostravských předměstí, růží prostrkovaných přes drát, odřených šatků, zbavená mých vlastních nekonečných týdnů a vleklé beznaděje, přestala by být pravděpodobně tou Lucií, kterou jsem miloval.“

Kniha mi taktéž poskytla nový pohled na dobu, kterou jsem nezažila, ale které bych ráda porozuměla. Zaskočil mě význam folklóru v počátcích komunistického režimu, Jízda králů, cimbálové kapely, ale i vítání občánků. Může to působit, že v poslední době vyhledávám knihy, které nějakým způsobem zobrazují život v předlistopadové době, ale není tomu tak. Od M. Kundery jsem si dlouho chtěla něco přečíst a Žert už mám nějakou dobu v knihovně a prostě mi na něj padly jednoho dne oči:-) Když jsem byla asi ve třetině knihy, tak se v mém výtisku začaly objevovat bílé nepotištěné stránky a později jich dokonce 26 chybělo. Připadalo mi to jako takový nepovedený žert. Jak příhodné. Chybějící pasáže jsem si dočítala na čtečce v mobilu.

„Mysleli jsme si, že vytvoříme úplně nový svět. A že lidé budou zase jako kdysi žít ve svých lidových tradicích. Že i Jízda králů bude zase tryskat z hloubi jejich života. Chtěli jsme tomu tryskání pomáhat. Organizovali jsme zuřivě lidové slavnosti. Ale pramen se nedá naorganizovat. Pramen bud' tryská nebo není. Vidíte to, stařečku, jak to už jenom ždímáme, ty naše písničky a Jízdy králů a to všechno. To už jsou jenom poslední kapky, poslední kapičky. Ach jo.“

„Ano, tak to je: většina lidí se klame dvojí chybnou vírou: věří na věčnou památku (lidí, věcí, činů, národů) a v odčinitelnost (činů, omylů, hříchů, křivd). Obě jsou to falešné víry. Ve skutečnosti je to právě naopak: vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno. Úlohu odčinění (pomstění i odpuštění) zastoupí zapomenutí. Nikdo neodčiní křivdy, jež se staly, ale všechny křivdy budou zapomenuty.“

PS. Protože si manželovo mamka chce Žert taky přečíst, půjčila jsem jí ho z knihovny. A víte co? Když jsem do knihy doma nakoukla, tak měla vytržený první list textu:-D

02. února


Nový domek pro myškuNový domek pro myškuPetr Horáček

Naše úplně nejoblíbenější knížka od Petra Horáčka. Četla jsem ji s dětmi nejmíň 10x a manžel ji s nimi také četl několikrát. Myška najde jablíčko a strašně ráda by si ho vzala k sobě do domečku. Jenže jablíčko je větší než otvor do jejího domku. Co teď? Myška se rozhodne, že si najde domeček větší. Příběh má chytrou pointu. Dospělého předčítajícího napadne hned, že by takto mohl příběh skončit, ale pro dětského čtenáře nebo posluchače obsahuje momenty překvapení. Knížka je krásně ilustrovaná a navíc obsahuje výřezy představující otvory do domečků. Ty jsou super. Arnošt (3 roky) dopředu hlásí, ke kterým zvířátkům myška nakoukne a Barunka (5 let) odříkává zpaměti části příběhu:-)

01. února


Sametové iluzeSametové iluzePetr Čepek

I když příběh party spolužáků knihou Sametové iluze začíná, tak pro mě touto knihou prozatím končí. Určitě to není tím, že by mne málo zaujala. Jen jsme četla knihy v opačném pořadí:-) Strašně moc jsem si ji užila, jednotlivé osudy postav se pěkně proplétají, ale těch tajemství je tam podle mě víc než jenom to jedno avizované:-) Moc mě potěšilo, že byla pozornost věnována i Ondrovi Kepkovi. Ten byl pro mne doposud postavou nejhůře uchopitelnou. Všem časovým rovinám je věnovaná velká péče. Dočítala jsem úplně nadšená. Pak jsem si ale přečetla i kraťoučký doslov, který je podle mého názoru nedůstojný. Zanechal ve mně nepříjemnou pachuť. Kdyby si ho napsal sám autor a zmínil v něm své osobní zkušenost se stolním tenisem nebo inspiraci, která ho k napsání vedla, tak bych byla maximálně spokojená.

Petr Čepek, resp. jeho knihy jsou zářným příkladem toho, že by měl spisovatel psát o tom, co zná. V případě Sametových iluzí je tím důvěrně známým tématem stolní tenis. Skvěle mu to funguje, je vidět, že je v tématu jako doma. Bavilo mě, že jsou do knihy zakomponovaní skuteční pingpongáři a skutečné zápasy. Match J. Dvořáčka a J. Hiltona z r. 1980 jsem si dohledala:-) … Myslím, že i na té chmelové brigádě autor byl. Já bohužel žádnou školní brigádu nezažila:-) Vezmu to zkrátka, hodně mě baví, jak je příběh prostoupen skutečnými událostmi, např. údajné usmrcení studenta Šmída na studentské demonstraci 17. listopadu 1989. Doba před revolucí a těsně po ní pro mě představuje velkou neznámou, nemám s ní prakticky žádnou osobní zkušenost (matně si vzpomínám, že jsem oslovovala učitelky soudružko), proto mě lákají beletristicky zpracované příběhy z této doby. A tenhle opravdu stojí za přečtení. Doporučuji. Knihu jsem koupila i své tetě, tak doufám, že se jí bude líbit stejně jako mě:-)

31. ledna


Ruce houslistyRuce houslistyAlena Ježková

„Jakou setrvačnost má život, jeho vyježděné koleje! Milenci se drží za ruce. Pražský hrad se majestátně tyčí. Babi dělá škubánky. A přitom všude visí stručné sdělení: Raněné a mrtvé hlaste na telefonním čísle 38 20 45.“

Výborná rodinná sága a pro mě naprosto výjimečná kniha. Historii fiktivní rodiny Schillerových jsem sledovala s nemalými obavami o jejich životy. Hned v úvodní kapitole jsem se ocitla v roce 1914 v zákopech a stala se svědkem vánočního veselí. Herbert Schillerem mi poskytl nevídaný pohled na 1. světovou válku. Četla jsem se slzami v očích, byla jsem dojatá jako blázen, ale říkala jsem si, že je to přehnané, že realita taková určitě nebyla. Pak jsem si ale dohledala, jak probíhaly první Vánoce 1. sv. války a zjistila jsem, že Alena Ježková tak úplně uzdu své fantazii nepopustila. … Krásné rodinné okamžiky jsou narušeny neslavnými obdobími našich dějin. S dospívající dívkou Hilde jsem prožila rok a něco v Terezíně. Prostřednictvím Hildiných deníkových záznamů jsem se seznámila s životem v ghettu a sledovala, jak se postupně život Židů za 2. sv. války smrskával. Poznala jsem profesorku Zdeňku Brumlíkovou, výtvarnici Friedl Brandeisovou a další skutečné významné osobnosti, které do mizerného života v Terezíně vnášely trochu radosti a světla. Dětské výtvarné práce, které vznikly v Terezíně pod vedením Friedl Brandeisové, bych si ráda prohlédla. Podařilo se je zachránit a jsou k vidění v Židovském muzeu v Praze. … Další vypjaté období, kterým si rodina Schillerových prošla, byl srpen 1968. Reportážním způsobem mi Alena Ježková přiblížila radost lidí ze socialismu s lidskou tváří, kterou vystřídalo rozčarování z tanků, jejich naděje vkládané do Dubčeka, a vždyť víte, jak to celé dopadlo. Zaujalo mě, co podnikla v té době v Rusku na Rudém náměstí skupinka 8 lidí. Natalia Gorbaněvská byla jednou z nich a napsala o tom knihu Poledne.

„Nesnáším, jak válka a Terezín pořád okupují mou mysl. Máme se radovat z každé hodiny života, která nám byla dána, i za naše mrtvé, tedy dvojnásob, trojnásob, mnohonásobně. Jenže smutku člověk neporučí, přilétne na křídlech jediné myšlenky nebo věci, která zas všechno připomene, rodinná podoba nebo spálené růže…“

Závěr knihy tvoří povídka Ruce houslisty a tu už jsem četla kdysi. Díky ní mi kniha upoutala, protože se podle ní jmenuje. Procházela jsem v dospělém oddělení kolem novinek a okamžitě mě uhodil do očí název Ruce houslisty. Byla jsem „nadšená“, že se mi konečně poodkryje neveselá rodinná historie, která se dala z povídky očekávat. I když jsem věděla, o čem je, tak jsem ji nemohla skoro přes slzy číst. Celkově jsem u této knížky byla hodně naměkko. Rodinu Schillerových jsem si zamilovala.

Alena Ježková se snažila o velkou historickou věrohodnost. Osudy jednotlivých postav umně zakomponovala do dění popisované doby. Úplně si dokážu představit, jak dětem prostřednictvím úryvků z této knihy záživně přiblížit např. život v terezínském ghettu nebo rok 1968.

DOPORUČUJI. Myslím si, že si tato kniha zaslouží více pozornosti. 30 hodnocení je žalostně málo!

25. ledna


RevizorRevizorNikolaj Vasiljevič Gogol

Další literární klenot přečtený a vychutnaný:-) Slyšela jsem o něm mluvit maturanty (asi by si ho měli taky přečíst:-)), a druhý den nato jsem ho náhodou objevila mezi vyřazenými knihami z jedné školní knihovny, tak jsem si ho hned odnesla domů. Nečekala jsem, že to bude tak dobrý. Úžasně jsem se bavila, užívala jsem si, jak postupně vychází najevo, co jsou jednotlivé postavy zač. Nejvtipnější mi přišla Ana Andrejevna, manželka policejního direktora. Její rozhovory s dcerou neměly chybu. Ještě teď se usmívám, když si na ně vzpomenu:-)

Obvykle nečtu dlouhé doslovy, ale ten od Jiřího Rambouska jsem si přečetla celý:-) Zaujalo mě, že Gogola zřejmě inspiroval k napsání hry Puškin, protože mu vyprávěl, že ho jednou omylem pokládali za nějakou úřední osobu. I to, že po odehrání hry radši odcestoval do zahraničí, protože čekal, že se Revizor nesetká s kladným přijetím. To si myslel správně:-) I když kriticky se o hře vyjadřovali právě ti, které si vzal Gogol na paškál. Potrefená husa se vždycky ozve:-) Rovněž mě zaujaly Gogolovo připomínky k samotné hře a jeho apelování na důsledné provedení závěrečné scény. Muselo pro něj být nesmírně frustrující, když viděl, že se provedení plně neshoduje s jeho představou a záměrem.

DOPORUČUJI. A až budu mít někdy blbou náladu, tak doufám, že si na Revizora vzpomenu:-)

19. ledna


Velký mokrý balónekVelký mokrý balónek. Liniers (pseudonym)

„PŠŠT… PŠŠT… VSTÁVEJ, KLEMČO. VSTÁVEJ!“ Je sobota a Matilda se těší, že si s mladší sestřičkou užije sobotu. Vypadá to bledě. Začalo pršet. Matildu ale nějaký déšť nerozhází. „V DEŠTI JE SRANDA. JENOM SE MUSÍME SPRÁVNĚ OBLÍCT.“ A že si holky dešťovou sobotu parádně užijí:-) Nápad s balónkem mě zaujal. Ráda bych něco podobného praktikovala, ale myslím, že by to u mých dětí neprošlo:-D

Tento roztomilý komiks jsem objevila při zařazování knih v naší knihovně. Hned přečetla a půjčila domů dětem. Četli jsme několikrát. Barunku s Arnoštíkem asi nejvíc nadchlo, že je to příběh skutečný. A moc se jim líbil obrázek, který nakreslila pětiletá Matilda, s odkazem na báječně prožitý den. A co nadchlo mě? Že se holky tak krásně samy zabavily:-) DOPORUČUJI

13. ledna


AltruistéAltruistéAndrew Ridker

„Arthur obratně odpovídal na jejich otázky o Reaganovi. Jak si mohli Američané zvolit prezidentem hollywoodského herce? Arthur vysvětlil, že průměrný americký volič je v podstatě rozmazlený spratek s neukojitelnou touhou být neustále baven.“ … Co se člověk nedozví z beletristických knih:-)

Na první pohled mě zaujala obálka a také název Altruisté. Byla jsem zvědavá, jak altruisticky budou postavy jednat, a očekávala jsem, že se jejich altruistické smýšlení nějakým způsobem zvrhne. Anotace této knize spíš škodí, než pomáhá. Lidé pak přistupují k jejímu čtení s jistým očekáváním, ale avizovaného černého humoru se nedočkají. Jestli je erotickými výstřelky myšlena ta jedna úvodní pidiscénka!? Podle mě se toho v knize moc neřeší. Ano, jedná se o rodinnou ságu. Postavy je dost těžké si oblíbit, hodně tápou, samy dost dobře neví, co s vlastním životem. Tak zvláštní lidi jako Alterovi je asi těžké potkat, i když v Americe je toho možného dost. Bavilo mě, když se autor díval na Arthura a Francine retrospektivně, protože jsem se dozvídala, jací byli před založením rodiny. Africká anabáze a hlavně svatba byla vtipná. A Maggie a Ethan? Při čtení jsem nemohla uvěřit, že jejich matka byla psycholožka:-)

V knize je zmíněna vražda Lestera Mitchella (r. 1966, Dayton). Pokud se o celé situaci chcete dozvědět víc, tady je odkaz: https://daytonarenahistory.org/project/1966-race-riot/

Dohledávání informací mě bavilo popravdě víc než čtení pasáží, které mě k dohledávání ponoukaly:-) Např. citát „l'enfer c'est les autres“ mě dovedl ke hře S vyloučením veřejnosti, kterou napsal J. P. Sartre.

Nakonec jsem se rozhodla dát nejvyšší hodnocení. 1) Krásná obálka. 2) Jedná se o prvotinu. 3) Knihu jsem dočetla:-) 4) Altruismus je pro mě neprobádané území. Tohle je první kniha s tímto tématem, kterou jsem četla. 5) Nakonec jsem si k Alterovým cestu našla. 6) Konec se mi líbil:-) Přesto si myslím, že bude víc lidí, které kniha až tolik neosloví. Ale za pokus stojí:-)

„To záleží na to,“ odtušil strýc, „co si pod pojmem ,práce´ vlastně představuješ.“ Posadil se víc zpříma, jak to muži často dělávají, aby připomněli ostatním svou fyzickou převahu. Poslouchej, je to takhle. Pracujeme, abychom přežili. V džungli, na poušti, kdekoli. Buď si něco ulovíš, nebo umřeš. Seženeš si potravu, nebo nebudeš jíst. Přežití. Na to mi můžeš namítnout, že už nežijeme na poušti. To je pravda. A co přijde, když si člověk zajistí přežití? Podívej, já mam takové rčení. ,Kdo přežije, musí vzkvétat.´ Je to vlastně stejný instinkt, jenom na jiné úrovni. Ty to ještě nechápeš, protože nemáš děti, ale jakmile si zajistíš stabilitu, zaměříš se na svoje děti. Na jejich zabezpečení. A pak na jejich děti. Aby nemusely pracovat tak tvrdě jako ty.“ Chviličku nad tím uvažoval a pak pokývl. „Ale i tak je to nutnost, pracovat. Říkám taky ,zahálka je smrt´. Ukaž mi člověka, co přestal pracovat v pětatřiceti, a já ti ukážu, a v jakém je úpadku. Lidi nebyli stvoření, aby se jen tak váleli. Chápeš? V tom je ten vtip. Dřeš a dřeš a dřeš, jenom abys jednou dřít nemusel, což je ovšem ten nejmíň rozumný cíl na světě.“

07. ledna


ŽížaláciŽížaláciMiloš Zvěřina

Vlastníme vyřazenou z knihovny. Když jsem ji četla poprvé s Barunkou, tak jsem u ní vysloveně trpěla. Říkala jsem si, co je to za blbost. Samé cink, cink, cink, kríí, kríí, kríí a chrrr, chrrr, chrrr. Ale dceři se líbila, tak jsem protrpěla i další čtení. Asi o rok později si knížku vyhlédl k večernímu čtení Arnoštík. Nadšením jsem pochopitelně nevýskala:-) Oba je čtení ale strašně bavilo, nad obrázky jsme si dlouho povídali, naučili se dělat dlouhý nos a Arnošt pořád řešil, proč zlobí žížaláci Kosáka. Jen jsme knížku dočetli, chtěli ji číst znovu. Včera byl syn na preventivní prohlídce a při zkoušení zraku řekl, že je na obrázku Kosák:-) Těch pět je hlavně za děti, kteří knihu milují. A ve výsledku po tolika čtení, jsem si nakonec neplechy dvou žížaláckých kamarádů a jednoho nevrlého kosáka užívala taky:-)

04. ledna


Rubínka, červená vílaRubínka, červená vílaDaisy Meadows

Tak už konečně víme, jak se holky seznámily a proč jde po vílách Sevác Mráz. A že k tomu měl pádný důvod:-D Rubínka, červená víla je úplně první díl z rozsáhlé série Duhová kouzla. Hodně mě překvapilo, jak se víly do černého hrnce dostaly. Předpokládala jsem, že tam původně bydlely. Nečteme víly popořadě, už máme za sebou příběhy Šafránky, Olivky a Pomněnky, duhových sestřiček červené víly Rubínky. Příběh je spíš pro holky, ale bavil i Arnoštíka (3 roky). Samozřejmě pak chtěl taky kouzelnou hůlku a křídla:-) Zatím se v příběhu nevyskytují šotkové. Barča se nad jejich nepřítomností pozastavovala:-) Tak možná v příštím oranžovém díle.

04. ledna


VeseliceVeseliceEva Hudečková

Prosím zpozorněte. Evu Hudečkovou určitě znáte jako herečku, ale ona je to i bezvadná spisovatelka. Já to fakt netušila. Nebýt Květušky, naší věrné návštěvnice knihovny, tak mi zůstal její spisovatelský talent asi nadosmrti utajen:-)

Veselice se odehraje prakticky během jednoho dne. Jedná se o velkolepou oslavu na počest sv. Martina, patrona města Orlice. Časově je příběh nezařazen, mnohé evokuje, že jde o dřívější dobu, ale pak jsou tam prvky, díky kterým si dost dobře dovedu představit, že se pohybujeme v budoucnosti (samozřejmě postapokalyptické). Poutavé vyprávění odstartuje Tonka Pometlice.

„Tonka Pometlice klopýtala úvozem a funěla námahou, zmrazky jí skřípaly pod nohama. Úkosem pohlédla na vesnici v údolí, prolezlou chladem a bídou, na boží dopuštění, které chudákům sebralo i to málo, co měli. Politovala je, ale nehodlala se trápit neštěstím jiných; leželo na cizích bedrech, měla svých starostí dost. Cesta domů byla dlouhá a plná nástrah, musela šetřit silami a myslet na sebe.
„Dokud za mnou nezapadnou dveře chalupy, nebudu mít vyhráno,“ zamručela a s umíněností starého osla se ubírala do vrchů. Kabát s nárameníky měla upnutý ke krku, na hlavě beranici omotanou šálem, kalhoty i holiny zdědila po tátovi.“

E. Hudečková skvěle rozehraje „šachovou partii“ s mnohými obyvateli Orlice a jejího okolí. Figury na mě povětšinou působily spíš jako lidské karikatury. Pochybnými charaktery se to tam jenom hemžilo. Všichni mají svá tajemství a touhy. Někteří si jdou tvrdě za svým, jiní se nechávají manipulovat. A pak přišel konec. A moje první myšlenky byly, že ještě není dohráno. Chci vědět, jak se vyvíjely osudy mnoha postav a jak se vykrystalizoval vztah Horní a Dolní Orlice. Uvítala bych pokračování. Přijde mi škoda, nevytěžit víc z potenciálu, který příběh obsahuje. Na druhou stranu musím říct, že o knihách, v nichž není vše dotaženo do konce, přemýšlím nejdéle:-) … Po jazykové stránce mě text velmi mile překvapil. Bavily mě dialogy. Paní Hudečková dokáže používat slova velmi úderně. Lucie Seifertová příběh okořenila svými ilustracemi. V jejím podání působí odporný velitel Bohouš Pouchle ještě odporněji, prolhaná a podlá Lola Pumrová jako ta největší troska, atd. Každopádně, pokud máte chuť na neobvyklou knihu od české spisovatelky, tak Veselice je tou pravou volbou. DOPORUČUJI.

Eva Hudečková se u mě definitivně zapsala jako výborná spisovatelka. Určitě se poohlédnu po nějaké další knize od ní. Květo, díky!

PS. Veselici jsem si musela na DK sama vložit. Kdyby mě tolik neuchvátila, tak bych se s vkládáním neobtěžovala:-)

29.12.2021


Vánoční prasátkoVánoční prasátkoJ. K. Rowling (pseudonym)

„Vy jste tu taky čerstvě?“
„Ano, ztratili jsme se spolu,“ odpovědělo Vánoční prasátko. „Vypadli jsme majiteli z kapsy.“
„Děcka!“ odfrkl si otvírák, odtrhl další dva modré lístky a podal je Kubovi a prasátku. „Polovina Věcí je tu kvůli nim, zmetci malí neopatrní. Když je ticho, slyšíme je Nahoře plakat. Tak jste si toho medvídka měli líp hlídat, jestli jste nechtěli, aby se ho zmocnil Ztráta, hm?“

Roky si na Vánoce říkám, že bych si mohla přečíst nějaký vánoční příběh. A letos na něj konečně došlo:-) Vánoční prasátko mě k sobě přitáhlo prakticky okamžitě. Svět Harryho Pottera jsem probádala teprve nedávno, a proto jsem byla zvědavá, zda se mi bude líbit od J. K. Rowlingové i jiný námět. A musím říct, že mne autorka nezklamala ani trochu:-) Opět přišla s báječně promyšleným světem, tentokrát jím byla Země Ztracených, do které se dostane všechno, co lidé ztratí. Příběh odsýpal, a tak mi stačily necelé 2 dny k procestování této zvláštní říše. Četla jsem tentokrát sama sobě, ale dětem jsem o Pašíkovi, Kubovi a dalších vyprávěla. Pak jsme se společně zamýšleli nad věcmi, které jsme ztratili my. Jsem si stoprocentně jistá, že jedna naše zelená figurka ze hry Člověče, nezlob se!, na nás čeká ve městě Kdekrucije:-) Věřím, že pro děti bude kniha hodně napínavá a dobrodružná. Navíc se dotýká pro dítě citlivých témat, kterými jsou nevlastní sourozenec a nová rodina. Ale i dospělý čtenář si přijde na své? Rowlingová svým příběhem nastavila kruté zrcadlo naší konzumní společnosti. Doufám, že moje děti někdy projeví zájem o předčítání Vánočního prasátka a já se znovu do Země Ztracených vrátím. Třeba o příštích Vánocích:-) Zatím máme v knihovně pouze elektronickou verzi příběhu, v pondělí požádám o nákup i té papírové.

Kniha má jeden nedostatek. Je v ní málo obrázků:-) Je to škoda, protože ilustrace Jima Fielda dodávají knize skvělou atmosféru. … Doporučuji!

PS. Doufám, že příští Vánoce kromě Vánočního prasátka konečně dojde i na Vánoční koledu od Ch. Dickense:-D

29.12.2021


Odložená spravedlnostOdložená spravedlnostPetr Čepek

Detektivka jak má být:-) Myslela jsem si, že vím, ale ukázalo se, že jsem se nechala pěkně vodit za nos a pachatele neodhalila. Příběh mě natolik vtáhl, že jsem četla až do půl čtvrté do rána. A to už se mi leta nestalo. Naposledy to bylo, myslím, s knihou Gerald´s Game od S. Kinga:-)

Odložená spravedlnost se skládá ze 2 částí, které na první pohled vypadají samostatně, ale jsou provázané a dílky do sebe postupně zapadnou a poskytnou vám jasný náhled na celou situaci a jednotlivé postavičky. Anotace zde na DK je trochu zavádějící, protože bere v potaz pouze úvodní část, při níž je souzen Josef Sklenář za údajné zabití mladé dívenky. … Jeden jediný den soudního přelíčení, během kterého jsem nakoukla do myšlenek rovnou 7, resp. 8 osob, stačil k tomu, abych je mohla poznat pěkně zblízka. Teď jsem chtěla napsat, čí myšlenkové pochody mě bavily nejvíc. Jenže se nedokážu rozhodnout:-) Samozřejmě mi učaroval kafkomil Drahomír Schnirch, ale stejně tak mě fascinoval Ivan Slepička s jeho hráčkou vášní, taktéž podezřelý Josef Sklenář přítomně nepřítomný v jednací síni a mohla bych pokračovat dál:-) Při čtení jsem si říkala, že každý z nás sám sebe nějak vnímá a že se ta naše představa asi hoooodně liší od toho, jak nás vidí ostatní lidé. … 2. část je vystavěna úplně jinak a na scénu přichází další zajímavé postavy. Fandila jsem hlavně Puťákovi:-)

K této knize jsem se dostala dost netradičně. Měla jsem tu čest seznámit se s rukopisem Italský styl, který má být volným pokračování Odložené spravedlnosti. Italský styl byl pro mě 1. dílem pro dospělé od Petra Čepka. Nebudu vám z děje nic prozrazovat, pouze řeknu, že jsem si jeho čtení nad očekávání užívala a jsem fakt zvědavá, jak bude vypadat ve finální podobě. Původně jsem si chtěla Odloženou spravedlnost přečíst před Italským stylem, abych byla v obraze, ale nebyla v naší knihovně dostupná. Shodou okolností jsem to byla já, komu čtenářka knihu vracela. Když jsem zjistila, kdo v knize vystupuje, tak jsem si ji prostě půjčit musela:-) Při čtení jsem se cítila, jako bych se potkala se starými známými. Akorát jsem se nedozvěděla, jak se postavy posunuly:-) Zato jsem se toho dozvěděla spoustu z jejich minulosti. Teď ještě musím počkat, až se vrátí Sametové iluze, abych věděla, jak to všechno začalo:-)

15.12.2021


Medvěd, který nebylMedvěd, který nebylFrank Tashlin

Získala jsem odepsanou z knihovny a přečetla během dílny čtení na čtenářském klubu. Takhle začíst se mi ještě s žádnou knihou na čtenářském klubu nepodařilo. Hodně silný příběh. Medvěd se uloží k zimnímu spánku, ale po probuzení ho čeká rozčarování. … Jak je snadné něčemu uvěřit, když to všichni kolem vás omílají.

Kniha je řazená mezi knihy pro děti a mládež. Osobně si myslím, že je také pro dospělé. Mně úplně běhal mráz po zádech, když jsem si místo medvěda představila člověka. Vzpomněla jsem si i na Orwella, ale Frank Tashlin napsal svůj příběh dřív. Zajímalo by mě, jak by příběh vnímala moje dcera (5 let). Určitě doporučuji:-)

06.12.2021


DětemDětemLev Nikolajevič Tolstoj

Manžel nám ji přinesl z teplické knihobudky. Ví, že bych si přečetla ráda něco od Tolstého, tak neváhal:-) A musím říct, že mně se knížka líbila hodně. A mým dětem (5 a 3 roky) taky:-) Četli jsme ji před spaním. Jednou jsem u ní usnula a Barunka mi pak dost detailně vyprávěla, co se v příbězích stalo. Škoda, že některé příběhy jsou takové nedotažené. Je potřeba domýšlet, působí neukončeně. Přesto jsem si užívala atmosféru delších příběhů, u těch kraťoučkých jsem zase oceňovala důvtip a jednoduchost. Příběh o lvovi a psíkovi mě až dojal. Celkově mi vyhovoval styl, jakým jsou texty psané. Krásně jsme si dokázali představit, co a jak se děje. Třeba unavenou labuť, která nestačí svým družkám nebo loveckého psa, jak přechytračil jiného nadšeného pejska, nebo drzou opičku, která vyprovokovala chlapce k neuváženému kroku nebo holčičku-houbařku jdoucí přes koleje a kvůli hluku blížícího se vlaku špatně slyší svou sestru…

„Dědečkovi bylo doma smutno. Přišla vnučka a zazpívala mu písničku.“ (drobná povídka Dědeček a vnučka)

Obálka od čtení dost odrazuje a podle komentářů je to tak půl na půl, ale za mě za přečtení rozhodně stála a věřím, že se k ní ještě vrátíme:-) A jestli můžu věřit doslovu, tak L. N. Tolstoj udělal pro ruské školství neuvěřitelný kus práce. A dokážu si dost dobře představit, že jeho textíky četly děti s nadšením a se zájmem. Normálně doslovy moc nečtu, ale tenhle za přečtení určitě stál.

„Péťa a Míša měli dřevěného koně. Byla z toho hádka: Čí je kůň? Hoši se začali o koně tahat.
„Děj mi ho, kůň je můj!“
„Ne, ty mi ho dej! Kůň není tvůj, ale můj!“
Přišla maminka, koně jim vzala, a tak koně neměl nikdo.“ (drobná povídka Spor) … I já takto občas řeším dětské spory:-)

22.11.2021


Lucka LuciperkaLucka LuciperkaIvona Březinová

Mikuláš se pomalu blíží a děti náhodou vybraly knížku Lucka Luciperka. Příběh vypráví o malé Lucince, která provede sem tam nějakou lumpárnu. A protože je doba, kdy chodí Mikuláš, rodiče ji chtějí dát za vyučenou. Lucka je pochopitelně zklamaná a rozhodne se, že se tajně vypraví za skutečným Mikulášem, ať ví na čem je. Do své výpravy zapojí i svého černého psa Čerta a bílou kočku Andělínu. Jak celý večer dopadne a polepší se Lucinka? Toť otázka:-) Pro mě osobně bylo hodně silné, když jsem sledovala pocity malé holčičky, kterou mají dospělí zaškatulkovanou jako zlobivou a která si sama o sobě myslí, že je zlobivá. Lucka mi byla hodně sympatická a její lumpárna s botami se mi líbila:-)

Knížku jsme si kdysi vybrali z vyřazených knih v knihovně. Už jsme ji s Barunkou předtím asi 2x přečetli. Poprvé se jí úplně tolik nelíbila. Bála se totiž čertů, kterými se to v knize hemžilo:-) Při posledním čtení děti nejvíc zaujalo, že „zlobivé“ děti dostávají od Mikuláše brambory a uhlí. Barunku jsem vydeptala tím, že jsem jí řekla, že taky dostane brambory a uhlí. Ach jo, pořád se nenaladila na můj smysl pro humor… Arnoštík k informaci přistoupil po svém, ráno po čtení obdaroval tatínka velkým pytlem brambor:-) a oba se těší na mikulášskou nadílku ve školce, ale musela jsem dceru předtím ujistit, že nebudou dostávat brambory ani uhlí:-)

09.11.2021


Zajícův rokZajícův rokArto Paasilinna

K narozeninám jsem dostala od manžela knihu Tři chlupatá zvířata od A. Paasilinna. Prvním chlupatým zvířetem je zaječí klučina, který osudově zasáhl do života novináři Vatanenovi. Nebo to možná bylo naopak:-) Tak či onak, Vatanen se po setkání se zajíčkem rozhodl opustit svůj dosavadní život, který kromě práce zahrnoval i dlouholetou manželku. Protože jsem také manželka, tak jsem měla trochu problém přijmout Vatanenovo impulsivní rozhodnutí:-) Příběh samotný se skládá ze série bláznivých někdy až „neuvěřitelných“ zážitků. Nejvíc mě bavila konspirační teorie o finském prezidentovi Kekkonenovi. Kniha vyšla v originále v době, kdy byl Kekkonen stále prezidentem:-) a jak jsem tak o Kekkonovi zjišťovala informace, tak mne nejvíc zaujala paradoxně jeho manželka Sylvi Kekkonen:-) Tato finská první dáma byla totiž spisovatelkou a dokonce byla jedna její kniha přeložená do češtiny. No uznejte, musela jsem si ji hned objednat a to je vlastně důvod, proč jsem hned nepokračovala dalším chlupatým zvířetem:-)

Moje první setkání s autorem a i když Zajícův rok ke konci trochu ztrácel dech, tak jsem se celkem pobavila. A někdy časem si dám i další chlupatá zvířata.

08.11.2021


Papuchalk PetrPapuchalk PetrPetr Horáček

Nádherná knížka pro malé děti. Zařazovala jsem knihy a tuhle jsem už nezařadila. Přečetla jsem ji na stojáka mezi regály a půjčila ji svým dětem. Večer ji nejdřív přečetl tatínek s Arnoštíkem (3 roky) a pak jsme si ji ještě jednou přečetli společně v posteli. Další dny jsme se ke knize vraceli a vraceli:-) Kniha je zdařilá jak po vizuální stránce, tak po textové stránce. Papuchalk Petr jednoho dne ztratí v bouři svého nejlepšího přítele Pavla. Ochotná velryba se mu snaží pomoci a společně po Pavlovi pátrají. Petr Horáček chytře zakomponoval do příběhu silné poselství. Na nejlepším kamarádovi si nevšímáme vzhledu, ale toho jaký je. Papuchalk nepapuchalk, hlavní je, že je nám s ním dobře.

Myslela jsem si, že knížka nebude starší dceru (5 let) tolik bavit. Ale ne, užívala si ji stejně jako ten tříletý:-) A dokonce chtěla, abych jim přinesla z knihovny další knížky od autora:-) Petr Horáček mi svým stylem učaroval a já už mám celkem slušnou představu, jak bych chtěla s Papuchalkem Petrem pracovat se školkovými dětmi.

01.11.2021


1 ...