Pierre Boulle

Už je to dlouho, co jsem četla Planetu opic - a protože mi téma připadá aktuální, znovu se k ní vrátím

Můj oblíbený autor. Každá jeho kniha má v sobě nějakou absurditu, něco na hranici možnosti nebo uvěřitelnosti. Jako by si trochu se čtenáři hrál... Z tohoto hlediska je mým největším favoritem Most přes řeku Kwai a taky Fotograf. A když čte člověk takové knihy jako Zkouška dospělosti, Neštěstí těch druhých, Tvář... často si položí otázku? je to vůbec možné? Myslí to autor vážně? Čím víc knih od tohoto autora jsem přečetla, tím myslím víc jsem jeho knihám rozuměla. Ano, na někoho působí např. Most přes řeku Kwai jako rasistický, ale ono je to tak úmyslně, ironie na hranici absurdity, není to zesměšńování Japonců, naopak. Pro mě jedna z nejpůsobivějších knih vůbec.
I taková kniha Kdo s koho, Satane (a já tedy satanistické knihy fakt nemusím) má v sobě tuto absurditu a jemnou psychologii. Trochu se liší Řemeslo urozených (napínavý a dost drastický příběh z činnosti tajných služeb za druhé světové války) - ale i tato kniha má zcela neklamný autorův rukopis, psychologický rozbor člověka, který vyrábí své hrdinství a zastírá zbabělost šikovnou a bezohlednou manuipulací, pro kterou je ale nakonec ochoten nasadit i život.
Jen na okraj: Zcela jinak působí ale Boulleho vzpomínky na dětství - trochu nostalgický Ostrůvek.

Pierre Boulle je mým oblíbeným autorem, protože jeho knihy jsou věcné, jasné, stručné - mám pocit, že je psal inženýr. Je s podivem, že i přes velkou šíři témat se mi zatím líbily všechny, co jsem četl.