Umírat v nitru

David Selig se narodil se schopností hledět do lidské mysli a srdce, odhalit pravdy ukryté v nejtajnějším koutku duše. S bezohlednou nenuceností využívá tento talent pro vlastní potěšení. A pak, jednoho dne, jeho síla začne umírat… Román, všeobecně uznávaný jako mistrovské dílo, je živý, uchvatný portrét člověka, jenž mrhal pozoruhodným darem supermana, který se musí naučit být obyčejným člověkem....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/30_/30524/umirat-v-nitru-BtJ-30524.png 4.283
Originální název:

Dying Inside (1972)

Žánr:
Romány, Sci-fi, Fantasy
Vydáno:, Laser-books (Laser)
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (15)

Přidat komentář
JessieKKI
17. června

Podle mě obsah na zadní straně knihy úplně nesouhlasí se skutečným příběhem. Selig nikdy neřekl, že si svého "daru" neváží. Jak v závěru popsal, nikdy se o tuto schopnost neprosil, byl prostě vybrán nějakou vyšší mocí.
Pokud se jedná o hlavní postavu, nebyla mi sympatická, to je ale normální a dokonce i lepší než kdybych si Seliga oblíbila. Autor opravdu důvěrně vystihuje a popisuje mentalitu zcela normálního člověka jako jsme my obdařenou o onu schopnost. Pokud by se něco takového přihodilo v realitě, myslím že by se daný člověk cítil právě takto. Líbilo se mi i občasné vkládání výstižných citátů.
Co se mi opravdu nelíbilo a až protivilo bylo množství intimních scén, které tam vůbec nemusely být. Asi mají sloužit k nalákání jednodušších čtenářů, ale za mě teda palec dolů.
Konec byl očekávaný a překvapivě klidný. Ponaučení je jasné: Po tu dobu, co jsi tady, žij!

knihovniceVS
25. května

Byla jsem na tuto knihu zvědavá a natěšená... ale že by to byla bomba, tak to fakt ne... psychedelická slátanina s dobrou myšlenkou, co se rozplizla...

Losin
04. března

Čte se to dobře, možná na mě moc choulostivých scén. Jinak za začátku jsem myslel, že svojí proměnu nemyslí vážně a David mi nebyl sympatický, ale tak ve 3/4 knihy jsem ho začal chápat a vžíl se do něj. Jeho přehnaná sebelítost je často i mým problémem, rozhodně si z toho něco vezmu. "Kdo hledí do dírky, může vidět něco co nechce."

pafčaodřeky
08.11.2017

Což o to, Silverberg psát umí, jenže!, pokud jako já potřebujete, aby hlavní postava byla trochu charakterní, nebo alespoň došlo ke katarzi či nějakému prozření, tak budete znechuceni touto ukvičenou sebestřednou troskou. Nelíbilo se mi to vůbec. Ale za styl ty tři hvězdy dám.

Plunge
24.11.2016

Kniha je psaná celou dobu z pohledu Davida (telepata) samotného. Je o tom, jak ve svém středním věku začíná tuto svou schopnost ztrácet až ji ztratí úplně. Časové linie často přeskakují do jeho dětství a mládí, kdy přemítá o tom, jaké to s jeho schopností bylo dříve, a na které lidi narážel. Kniha se četla celkem dobře, ale nijak zvlášť mě nepohltila, protože v podstatě od začátku je zřejmé, kam to celé spěje. Nic hlubšího jsem v ní nenašla a kromě retrospektivy byla její náplň poměrně nudná.

Hanka_Bohmova
28.04.2016

Skvělá, stejně jako když jsem ji četla poprvé na gymplu. Jedna z těch knih, u nichž se častokrát přistihnu, že už zase nečtu - protože přemýšlím nad něčím, co mě zrovna k textu napadlo.

kajmii
06.01.2016

Nejlepší kniha, co jsem kdy četla. O čtení mysli v knize zas až tak nejde, podstatná je ztráta této schopnosti a potřeba Davida naučit se žít bez daru, kterým tolik pohrdal. Nádherně vykreslené vztahy s okolím, které ho považuje z pochopitelných důvodů za zrůdu. Styl psaní je úchvatný a střípky z Davidovy minulosti nenásilně přispívají k pochopení hlavního hrdiny. Kniha nutí k zamyšlení nad samou podstatou lidské duše. Je surová, skoro až cynická a smutná.
Po přečtení tohohle díla už nikdy nebudete chtít vědět, co si ostatní myslí...

gumkacik
16.06.2015

Mentální výlety do cizích hlav byly zachyceny skvěle. Stejně tak pochopitelná averze Judity vůči Davidovi. Vždyť David se dokázal dotknout nejniternějších zákoutí lidské osobnosti. Nejen dotknout - David se tímto nadmíru soukromým materiálem drze přehraboval svýma špinavýma rukama. Byl to slídil, který se hroutí z toho, že svou schopnost ztrácí: že ztrácí svou výhodu a výjimečnost. Získal ale něco jiného: konečně je schopen začít budovat mezilidské vztahy. Pro ty je životně důležité, aby si člověk občas mohl bez obav myslet svoje.

Pickwick
09.05.2015

Jedna z nejlepších knih co jsem měl možnost přečíst. Nejde ani tak o samotný příběh, jako o formu vyprávění. Díky nahodilým střípkům z Davidova života se dá knížka číst prakticky pořád dokola, sem tam si proto přečtu nějakou oblíbenou kapitolu. Spousta sarkastického humoru, občas pěkná dávka deprese. Díky různým zajímavým hrátkám s vyprávěním (např. kapitola, kde hlavní postava jako průvodce popisuje svůj život fiktivním návštěvníkům jeho vlastního bytu) má kniha jedinečnou atmosféru.

ANATS
26.02.2015

První knížka, kterou jsem četla od tohoto autora a i když sci-fi nemusím, přijemně mě překvapil. Opravdu zajímavé, když zjistíte na co většina lidí pořád myslí...... Jaké by to bylo,kdyby jsme uměli číst myšlenky ostatních...??
Fascinující knížka...líbila se mi ta zvláštní atmosféra...velmi čtivý...moc hezky napsaný. Škoda že takových knížek nemá Silverberg víc...

Ence
30.12.2014

Autorovi jsem moc nerozuměl, nejsem typ, co by lovil 100 a více samic do roka. Prapodivný apatický fatalista jako hlavní hrdina se spoustou podivných postav okolo. Téma na povídku, možná na desítky stran roztaženo na 200. Divil jsem se sám sobě, že jsem to dočetl a stejně mě to nikterak neobohatilo na dušičce.

opic 12
20.01.2014

Po pravdě,nepokrytecky ... Víte na co lidé skoro neustále myslí...? Fascinující výlet do zákoutí hlavy telepata a ještě dál. Upřímná sonda,scifi-psycho s užasně čtivou návykovostí :-)

endroo25
10.09.2013

Hodně zajímavá knížka. kdo by nechtěl umět číst myšlenky. :) Ale co pak, když se schopnost vytratí...? Líbila se mi ta ponurá atmosféra.

HTO
01.05.2013

Brilantní, fascinující, nezapomenutelné a přesto opakované čtení zasluhující! Psychologické, básnivé, otevřené, inspirující k průzkumu mnoha témat. Kolik otázek jen na téma mrhání talentem ve vás tahle kniha probudí... Myslím na Leonarda da Vinciho umírajícího se slovy „Prohřešil jsem se proti Bohu a lidstvu, protože moje dílo nedosáhlo té kvality, jaké mělo.“. Co by pak měl říkat „normální člověk“... – Mistrovský překlad Petra Kotrleho.

Výpisek (láska na první pohled s touto pasáží má už skoro dvacet let): „Úžas: starý Schiele je mystik, extatik! Po mrzutosti ani památky. Žádná temná luteránská mstivost. Tohle je ryzí budhismus: Schiele stojí v bohaté prsti svých polí, opřený o motyku, nohy zabořené, a rozmlouvá s vesmírem. Bůh proudí do jeho duše. Dotýká se jednoty všech věcí. Nebe, stromy, země, slunce, rostliny, potok, hmyz, ptáci – všechno je jedno, část bezešvého celku a Schiele s tím souzní v dokonalé harmonii. Jak je to možné? Jak může tak mrzoutský, nepřístupný člověk ve svých hlubinách chovat takovou extázi? Raduj se s ním! Je plný vjemů. Ptačí zpěv, sluneční paprsky, vůně květin a hrud rozorané půdy, šelest zelených, ostrolistých obilných stébel, stružka potu stékající po zarudlé, vrásčité šíji, zakřivení planety, hebký ukvapený obrys měsíce v úplňku – ten muž je v objetí tisíce radostí. David s ním jeho rozkoš sdílí. V duchu pokleká, s úctou a bázní. Svět je mocný chorál. Schiele se probírá ze strnulosti, zvedá motyku a nechává ji dopadnout; pevné svaly se napínají, kov se zarývá do země a všechno je, jak má být, všechno se podřizuje božskému záměru. Takhle tráví Schiele své dny? Je takové štěstí vůbec možné? David s úžasem zjišťuje, že oči se mu plní slzami. Tento prostý, úzkoprsý muž žije v každodenní milosti.“

RadekRacek
28.12.2012

Pro mě velice netradiční, téměř komorní sci-fi s originálním nápadem a atmosférou.