Mahuleno přečtené 322

Georg Letham, lékař a vrah 1985, Ernst Weiss

Dopis Kláře 1963, Valja Stýblová

Při čtení knihy postupně narůstá čtenářova animozita k Viktorovi. Aspoň u mne tomu tak bylo. Říká se, že pokud se čtenář nechá vtáhnout do děje tak, že románovou postavu buď má rád nebo až třeba nenávidí, je to dobře napsáno. Takže, to co říkám, je vlastně poklona autorce. Ano, Viktor je lehkomyslný a tak přistupuje ke své práci i k manželství. A všechno se mu postupně rozpadá pod rukama – přichází malér v zaměstnání, za který je, byť nepřímo, zodpovědný, manželka Klára postupně odmítá tolerovat jeho sobectví a nezodpovědnost, manželství se mu hroutí... Viktorův charakter je obnažován právě jeho dopisem Kláře, kterým se pokouší ospravedlnit. Dopis je v podstatě vyprávěním děje příběhu Viktora a Kláry. Ale je z toho cítit neupřímnost, především v pasážích, kdy se přímo obrací na Kláru. Viktor nedokáže potlačit svůj egoismus a nelituje ani tak toho, co se stalo, co se kolem něj děje, ale lituje především sám sebe! - „Kláro, ty chladná, krutá, která ses ode mne odvrátila v nejhorší chvíli mého života, nechala jsi mne zase jen tápat a naříkat po tobě a odešla jsi hrdá, bez ohlédnutí, aniž sis připustila, že možná nejsem tak docela špatný, a ztracený, aniž jsi pochopila, že mne vyhostil svět, ve kterém žiji, a že to dobře vím. Aniž jsi jen hnula prstem, abych zase našel ten svět a vykoupil se.“... celý text

Mne soudila noc 1970, Valja Stýblová

Mne soudila noc - velmi dobře zvolený titul knihy. Myslím, že čtenář se dovede vcítit do pocitů medika Jana, který po tragické chybě prožívá krutou noc plnou strachu, zoufalých úvah a výčitek svědomí. Výčitek, které si neodvolatelně ponese s sebou do dalšího života. V myšlenkách se vrací k dosavadnímu životu, který byl ovlivňován kamarádstvím s Albertem. Albert – Janův zkušenější kamarád, který sám pokládá svůj odlišný přístup k životu za pragmatický, z vnějšího nezaujatého pohledu se ovšem takový přístup jeví spíše jako cynický. - „Vztahy k lidem se nesmějí přehánět. Chci pracovat, a dobře, ale žádám protihodnotu. Nejsem Kristus. Lidé nestojí za oběti. Poznal jsi někdy někoho, komu šlo víc o druhé než o něho samotného? Já ne. Ale to je přirozené. Horší je, že to každý zastírá, nejen jiným lidem, ale i sám sobě. A to je nemravné. Nevěřím jim. Všichni jsou trochu dobráci, to ano, ale v jádru jsou egoisti, bezohlední, zlí. A každého z nich si koupíš. Každý je na prodej.“ - Z diskuzí s Albertem vychází Jan vždy trochu nalomený a nakonec slevuje částečně ze svých zásad. - Nemohl jsem si to všechno srovnat v hlavě. Je to jen póza? Nebo je Albert opravdu dál než já? Ale kdo ví, zda není jeho skeptický postoj přece jen výhodnější. Aspoň se v nikom nezklame. Kdybych tak mohl tak mohl prožít jeden život jako naivní chlapec Jan s úzkostlivě čistou morálkou, v přesvědčení, že se do puntíku držím kladných zásad. Klid, žádné pochyby. A druhý, rvavý a bez výčitek, jak to dělá Albert. Život utržený za syrova, náruživý. Ničit přitom, brát všechno, i to nejsvětější, a strhávat z toho surově krásu. Nakonec sečíst oba životy jako početní úkol, a pak se znovu rozhodnout a začít žít plně a rozvážně. - Příběh Jana a Alberta je vyprávěn způsobem, který nutí čtenáře přemýšlet o jejich životních prioritách. Je zřejmé, že autorka čerpala z bohatých životních i profesních zkušeností – byla lékařkou, neuroložkou.... celý text

Dívka se stříbrnýma očima 2007, Samuel Dashiell Hammett

Dívka s jantarovýma očima je soubor povídek, jejichž ústřední postavou a vlastně vypravěčem je figurou netypický – malý, tlustý, přesto drsný - bezejmenný detektiv z Kontinentální detektivní agentury. - Vymrštil jsem mu pravou pěst do tváře – a vymrštil jsem s ní každý gram svých devadesáti kilo, posílený vzpomínkou na každou vteřinu, kterou jsem strávil ve vodě, a každé bolestné zatrnutí mé pomlácené hlavy. - Sám autor pracoval dlouho v Pinkertonově detektivní kanceláři a jeho povídky zřejmě vycházejí z reálných příběhů a znalosti kriminálního prostředí tehdejší Ameriky. Ve svých povídkách se často dost „vyřádí“ na popisu fyziognomie osob: - Byl to vyzáblý muž kolem čtyřicítky. Vlasy pískové barvy, rozčesané uprostřed, nosil přikartáčované k malé hlavě s opálenou tváří. Oči měl šedivé, se spodními víčky stejně rovnými, jako je hrana pravítka. Ústa tvořila další rovnou čáru pod krátce sestřiženým pískovým knírem. Od nozder mu běžely kolem koutků úst rýhy jako šrámy. Jiné, stejně hluboké, sbíhaly po tvářích k ostrému hřebenu brady. - Creda Dexterová byla drobná dívka něco málo přes dvacet. První, čeho si na ní člověk všiml, byly oči, velké a hluboké, jantarové barvy, jejichž panenky nezůstávaly ani chvíli v klidu, roztahovaly se a stahovaly – někdy pomalu, jindy náhle – od velikosti špendlíkových hlaviček až k rozměrům, které hrozily úplným vymazáním jantarových duhovek. - A vtipné jsou jeho popisy situací nebo vlastních pocitů či úvah: - Nejsem ani dost mladý ani dost starý na to, abych se rozpálil nad každou ženskou, která ve mně nevzbuzuje pocit, že být slepcem není tak špatné. - Některé povídky jsou po vyřešení případu ukončeny, jako tečkou nebo vykřičníkem, poslední strohou, lakonickou větou: - Otočila se k svému bývalému společníkovi: „Teď doufám, že se zhoupneš, ty idiote. Zkazil jsi mou hru. Tak já teď strávím každou minutu, než tě pověsí, tím, že jim v tom budu pomáhat!“ A to taky udělala. „Pojedeš, Ede, do Seattlu a budeš viset za Ashcraftovu sebevraždu.“ A taky, že jo. Zašeptala mi do ucha ten nejodpornější přídomek, jakého je angličtina schopná. Pak odešla do cely. Ještě bych chtěl pochválit Žantovského za doslov ke knize, který je stručným životopisem a charakteristikou Hammeta. Zajímavé informace o autorovi.... celý text

Skaláci 1969, Alois Jirásek

Skaláci – Jiráskův první historický román, který ve třech částech (Salva guardia, Skaláci a Bouře) vypráví dramaticky o strádání a útlaku poddaných pod vrchností, která si o vlastní vůli upravovala požadavky na robotu, stanovené monarchií. Mezi poddanými se tak šíří zpráva o Zlatém patentu, který vrchnost tají, aby si uchovala svoje privilegia a schyluje se k rebelii…. “Sami si musíme pomoci...“ - odpor Skaláků strhává i ostatní a název třetí knihy je příznačný - Bouře. Námět celého románu čerpá jednak z vyprávění pamětníků a jednak z historických faktů o selském povstání v roce 1775 ( selské „guberno“ a rychtář Nývlt). Román je postaven na osudu rodiny Skaláků a situován na náchodské panství, které v té době patřilo k velmi významným. Není pochyb o tom, že Jirásek ve svém vyprávění stojí na straně utlačovaných poddaných, ale dokáže i realisticky popisovat průvodní jevy rozpoutané rebelie: - Sedláci ničili, kde co napadli...Ze sklepa vynesli víno, vyvalili sud piva, a nyní nastala divoká hostina. Po chodbách při záři loučí a svítilen, v jizbách, všude popíjeli, hulákajíce a zpívajíce. - Jirásek, potažmo Skaláci se mi četli poněkud lehčeji než předchozí Kříž u potoka K. Světlé. Přece jenom o něco modernější jazyk i když autory nedělí zase příliš velký časový rozdíl. Možná je to i námětem, Skaláci jsou dramatičtější, řečeno současným jazykem je zde více akčních momentů. Ale přece jenom to chce zralejšího čtenáře a především dobrovolný výběr knihy.... celý text

Kříž u potoka 1974, Karolina Světlá (p)

 Kříž u potoka je román Karoliny Světlé z roku 1868 a patří k tzv Ještědským románům. Jako v jiných jsou zde motivem určité morální problémy a otázky. A většinou jsou hrdinkami ženy, mravně a morálně silné, schopné velkých osobních obětí. Kříž u potoka má tuto hrdinku v postavě Evičky, která ovlivněna vyprávěním o nešťastném prokletí rodu Potockých, se snaží se napravit svého sobeckého manžela a kletbu zlomit. Romantický, trochu až pohádkový příběh s odhodláním Evičky, klidně můžeme říci obětí, které je někdy až za hranicí současného chápání světa a lidských povah. V románu se často situace vyhrocuje tím, že spolu hlavní postavy nekomunikují a svoje jednání, pramenící jenom z vlastních úvah, dojmů a pocitů, nejsou schopny nebo ochotny svému protějšku objasnit. Přesněji řečeno vychází z toho, že cíl jejich jednání je jasný a pochopitelný. Markantní to je právě u Evičky a Štěpána, ale jak se později ukáže i u Ambrože. Podle mne jsou některé části příliš rozvláčné a zdlouhavé a zdánlivě zpomalují děj. Sama kniha je napsána poněkud archaickou češtinou, která mi z počátku dělala trochu problém, i když právě její začátek - smutek v přírodě po smrti mlynáře, patří k tomu, co Světlá umí - popisy krajiny a její nálady podává velmi barvitě a sugestivně. Nicméně právě proto jsem tomuto stylu češtiny přišel na chuť a některé pasáže, které jsou přes drsný příběh až lyrické, jsem posléze četl pozorně a s chutí. Ostatně, to jazyk, kterým je kniha napsána vyžaduje, chcete-li si četbu užít. Nemohu si k doložení svého tvrzení odpustit aspoň jednu krátkou ukázku z románu: - Tak krásný parný den jako dnešní dávno již se nepousmál na hornatou krajinu. Obilí, stojící na polích hustě jako kožich, v slunci se třpytilo, jakoby po něm jezdily blesky modravé a zelenavé, potoky zticha se loudaly květoucí travinou. V sadech nehnul se ani lupínek, jen tu a tam opršel ze štěpu opožděný květ, zabzučel čmelík či ze vzduchu se zamotal motýlek tak modrý, že se zdál býti práškem z nebe samého. Ale jako zpitý těžkým povětřím hned zas lenivě spadl do náruče některé zamyšlené květiny, která pak ještě dlouho nato se třásla leknutím nad nenadálou neodbytnou návštěvou. - Oceňuji román ani ne tak pro jeho děj, jako pro jeho jazyk a speciálně těch pasáží, o kterých se zmiňuji. Chápu, že pro mnoho čtenářů může být nepříliš atraktivní. Je však třeba brát v úvahu, že vznikl před více než 150 lety a myslím, že právem patří do fondu krásné české literatury.... celý text

Jára /da/ Cimrman: Sborník o životě a díle českého polyhistora 1970, Jiří Šebánek

Tento „Sborník o životě a díle českého polyhistora“ po krátkém úvodu Z mistrova životopisu pokračuje záznamem rozhovoru s dr. Hedvábným ve vinárně U pavouka. Dovolím si malou odbočku a pro případné nezasvěcené malé vysvětlení - (Nealkoholická) Vinárna U pavouka byl rozhlasový pořad vysílaný Československým rozhlasem v šedesátých letech 20. století, a který ve své době představoval dokonalý mystifikační humor. A ve vysílání pořadu se 16. září 1966 poprvé objevil Jára (da) Cimrman, fiktivní postava univerzálního českého génia, vytvořená  Jiřím Šebánkem a  Zdeňkem Svěrákem. V roce 2005 Cimrman, tento nikdy neexistující český génius, získal bezprecedentně vysoký počet hlasů v celonárodní televizní anketě Největší Čech, ale byl z konečného pořadí vyřazen a byla mu udělena jen čestná cena. Zpět ke knížce – tento mystifikační humor je rovněž využit v tomto útlém dílku o velikánovi. Místo dalšího komentáře použiji jako ukázku úryvek z kapitoly 5 – Cimrman pedagog - (M. Čepelka – seminář v březnu 1968): Cimrman má dodnes světu co říci jako dramatik, jako filosof, výtvarník, básník i jako technik- vynálezce. Mám tu výstřižek z amerického deníku New York Herald Tribune, který pohotově komentuje výsledky dosavadního bádání takto: „Spojené státy by měly ex post děkovat bohu, že Češi objevili svého Cimrmana teprve nyní. Stačilo, aby si pospíšili jen o nějakých padesát šedesát let, a náš Thomas Alva by se musel spokojit úlohou technika druhé kategorie.“ Znalci znají a ostatním, kterým není cizí tento druh absurdního humoru, doporučuji.... celý text

Krásná Tortiza 1952, Jan Drda

Krásná Tortiza - lákavý název souboru povídek. Věděl jsem, že nejde o nějakou krasavici, ale trochu „počeštěný“ název sovětského kolchozu. Ovšem pro tendenční náboj odpovídající době vydání a bohužel autorovi, kniha nedočtena. Četl jsem ji pro povídku Vyšší princip, která snad jediná se vymyká z celkového tónu souboru povídek, a kterou znám zfilmovanou s Františkem Smolíkem... - Pomalým, tichým, uvnitř klidným hlasem řekl své třídě, vydávaje se jí zcela do rukou: "Také já...schvaluji atentát na Heydricha!" - Ovšem hned v následující povídce Radostné setkání Drda postavu statečného učitele naprosto degraduje. A pro tuto návaznost je povídka Vyšší princip vložena z Němé barikády, kam původně patří. Krom Vyššího principu ostatních devět povídek, abych parafrázoval autorova slova z uvedené povídky“...plné devotnosti...“ Jedna hvězdička za uváděný Vyšší princip.... celý text

Helix - I ty budeš nahrazen 2019, Marc Elsberg (p)

Trochu rozpačitý dojem. Genetická manipulace, začínající u rostlin, postupující u zvířat a vrcholící u lidí je jistě mimořádně závažné téma, a to pro život, nejen pro knihu. A nepochybně, jak je i popsáno v knize, by se by této "příležitosti" chytily komerční firmy. Román o závažném tématu, postavený na pozadí souvisejících dramatických událostí, je docela čtivý, mě jenom vadila druhá polovina knihy, kdy jsem se nějak vnitřně bránil přijetí souvislostí (nechci konkretizovat, částečně bych prozrazoval děj). Trocha nadsazení některých věcí, patří ke sci-fi. Zatím to sci-fi je, ale bez silné etické regulace k tomu věda v budoucnosti zřejmě může dospět.... celý text

Dekameron 1975, Giovanni Boccaccio

Mohu se přidat ke komentáři čtenáře "konicekbily". Skutečně velký rozdíl v názoru na knihu v rozpětí let. Také jsem ji kdysi dávno četl, tentokrát jsem se k ní vrátil s jistým očekáváním a dočetl s poněkud, řekněme zklamáním. Spíš než vtipné a lechtivé je to, tak jak je pojmenováno ve zmíněném komentáři, úsměvné. Dočetl jsem s námahou a přiznávám velmi nepozorně a možná, že bych knihu odložil nedočtenou, kdyby nespadala do Výzvy 2021. Tím se tak trochu přiznávám k účelovému znásilnění svého čtenářského vkusu :-(.... celý text

Osamělý mrtvý muž 1975, Václav Erben

Kapitán Exner, vždy elegantní a elegantní jsou i jeho vyšetřovací metody, zároveň dostatečně klikaté, aby čtenáře mátly, či zaváděly do slepé uličky. V úvodu autor rozehrává hodně postav, je třeba být pozorný, ale i tak je řešení překvapivé a nečekané. Aspoň pro mne bylo. Rád Erbena čtu, už jsem někde psal, že jeho kapitán Exner je pro mne odpočinkovou formou detektivky, na rozdíl od severských krváků, které jsou často dost drsnými thrillery.... celý text

Chamtivost 2020, Marc Elsberg (p)

V tomto případě jsem Elsbergem trochu zklamán. I když zklamán je možná silné slovo, ale podle mne Blackout a Zero jsou čtenářsky silnější, a to proto, že každý si umí představit, co by znamenal v podstatě celosvětový výpadek či kolaps elektrické sítě, stále hodně i když podstatně méně lidí si umí představit masakr v počítačové, internetové síti. Ale, myslím, že velmi málo lidí (aniž bych někoho chtěl podceňovat či se dotknout) vůbec kdy slyšelo o pojmech teorie her, princip subsidiarity, komparativní výhoda, ekvilibrium atd. Natož si představit jejich společensko-politické a ekonomické dopady a vlivy. Takže komentáře jako např.: - “ ...na základě rozhodovacích modelů si všichni, ať už vědomě, či nevědomě, vytváříme strategie pro všechny oblasti našeho života: partnerské vztahy, uplatnění ve společnosti, rozšiřování majetku, ekonomické koncepty, strategie eskalace a eliminace společenských nepokojů...“ - mohou čtenáře nabádat k přeskoku těchto odstavců, někdy i stránek. A mohou souhlasně přitakávat s Janem: „To je všechno? Kvůli tomuhle jsme se málem nechali zmlátit na kaši? Utíkali před policií? Kvůli posraný historce o sedlácích? Do haj...Do pr…. Všechno k ničemu!“ Naopak jiný čtenář mlaskne „...to jsem si pošmákl...“ - Nová ekonomická krize ohrožuje i celé státy...ze situace těží jen hrstka těch nejbohatších... Nositel Nobelovy ceny Herbert Thompson údajně objevil vzorec, který zaručí blahobyt pro všechny a hodlá se o něj podělit na summitu v Berlíně, což se mu stane osudným. Pohádka o farmářích, jak autor uvádí, se opírá o poznatky pracovníků institutu London Mathematical Laboratory a má tedy vědecký základ. Je také v podstatě použita jako centrální motiv knihy, kolem kterého se vše odvíjí a takto ji komentuje jedna z hlavních postav: - „Příběh o farmářích ukazuje, že právě chamtivost přiměla lidi dávat své statky dohromady a zase je rozdělovat. Chamtivost je dobrá! Kdo chce dlouhodobě získat víc, nesmí ostatní dlouhodobě balamutit ani jim toho co nejvíc brát. Kdo je opravdu chamtivý, musí ostatním něco dávat.“ - Povzdechnutí na závěr: škoda, že Herbert Thompson nestačil ten zázračný vzorec sdělit světu. Takto, bohužel, zůstáváme u zmíněné pohádky a čtyřsetstránkové dramatické honičky za svědky Thompsonovy vraždy. Omlouvám se těm, co si pošmákli ...... celý text

Let do nebezpečí 1994, Arthur Hailey

Dramatický příběh v letadle - žádný únos, žádné spiknutí s politickým pozadím, docela "obyčejná" otrava jídlem a z běžného letu se pro pasažéry stává smrtelná past. Celkem dobrý nápad, už ne tak originální je řešení situace. Nemohu se ubránit pocitu, že už jsem to někde četl, či viděl ve filmu. Nicméně čtení je to napínavé, ale znám od Haileyho řadu lepších příběhů.... celý text

Dobrou a ještě lepší neděli 1999, František Nepil

Povídky Františka Nepila to je pohlazení. A když si vzpomenu na jeho autorské čtení v rozhlase, jeho nezaměnitelný hlas a dikci, no kouzelné. Úžasně mě baví jeho vlídný humor, sebeironie a schopnost třeba náznakem vystihnout či popsat určitou situaci nebo status quo. Já jsem sice upozornil na možnost traileru, ale toto není detektivka, abych citátem prozradil, že „vrah je zahradník“, takže myslím, že si to mohu dovolit a případný čtenář mého komentáře neutrpí žádnou úhonu nějakým prozrazením děje. Například v povídce 28. říjen píše Nepil o svém výkresu, který jako kluk namaloval - Na tom mém výkresu – aniž jsem tušil, že to zdaleka není samozřejmostí – povlávaly podle tehdejšího a dnešního zvyku jen prapory naší republiky. O pár let později přestal náš prapor vlát samostatně a kdykoli stoupal na stožár, vztyčoval se vedle něho jako varovný prst i další prapor, jakýsi prapor-dozorce či prapor-četník. - A takových pasáží je tam víc, ale to bych mohl opisovat téměř celou knížku. Tak vám ji raději doporučím k přečtení. Určitě vám udělá radost.... celý text

V bílém plášti 2020, * antologie

Staří lidé jsou jako děti, vzpurní a zlí – motto první povídky. Nešťastná volba vydavatele, nešťastné vyjádření autorky, Petry Soukupové. Hluboce s tím nesouhlasím. Dovolím si malé odbočení - shodou okolností jsem právě viděl film Na střeše, v prvních chvílích se zdálo, že toto motto může být pravdivé. Ale stejně, jako ve filmu, tak i v povídce se ukazuje, že pokud tomu tak je, mají k tomu tito staří lidé důvod. A bohužel důvod přichází většinou od těch mladších, kteří vzpurní a zlí nejsou. Omlouvám se , tento komentář nemá být filosofováním nad tímto vyjádřením. Má být o této knížce povídek českých autorů, respektive autorek a jednoho autora. Takže stručně – výběr mě nijak neoslnil a je docela možné, že jsem byl při čtení ovlivněn právě tou první. Na pomyslnou „bednu" bych nechal vystoupit poslední dvě – Ireny Hejdové a Markéty Hejkalové. Čekal jsem víc.... celý text

Pastvina zmizelých 2005, Václav Erben

Edice Smaragd - evokuje to dobu čtvrtečních front v knihkupectví. Pastvina zmizelých - zajímavá detektivka, zajímavá svým podáním. Jako by ani nešlo o detektivní žánr. Vše tak nějak plyne v klidu, rozhodně to není akční záležitost. Ale to vůbec není na škodu, je to takové příjemné čtení a hlavní postava, vždy elegantní kapitán Exner jako by ani nevyšetřoval záhadné mizení lidí v chatové oblasti, kde se všichni znají. Zdánlivě jen tak mimochodem sbírá informace od starousedlíků i ostatních chatařů, aby nakonec neomylně označil pachatele. Velký rozdíl proti severským thrillerům, klidně řeknu někdy až hororům, kde při otevření knihy na vás vytryskne proud krve. Dobře se čte, Václav Erben.... celý text

Myšlenky za volantem 2020, Marek Eben

Ebena mám rád. Dobře se čte, i v této knížečce jsou vtipné postřehy, komentáře k celkem běžným životním situacím. Vyhovovaly mi krátké kapitolky. Nápad s možným vytržením listů docela vtipný, ale nebylo třeba něco trhat. Možná někdo čeká jakési hlubokomyslné úvahy a životní poučení. To tady není a není to zřejmě ani účelem a posláním této knížečky. Ale je to lehké čtení a rozhodně přispívá k dobré náladě.... celý text

Dívka na kusy 2018, Kathleen Glasgow

Přísně tajná 2017, Janet Evanovich

Mona Lisa virus 2018, Tibor Rode

Na obálce knihy jsem si přečetl pár recenzí, z nichž některé ji přirovnávaly ke knihám Dana Browna. Takže jsem se těšil. Velké očekávání bylo ale vystřídáno rozpaky. První kapitoly jsou vlastně nezbytným úvodním seznamováním s hlavními postavami, ale jejich geografické a i časové skoky, jak je zřejmé z názvů kapitol – Acapulco, Boston, San Antonio, Varšava, Sao Paulo, New York... Florencie kolem roku 1500 mě trochu vadily a připadaly mi až chaotické. Nicméně jsem se s tím do jisté míry smířil, neboť posléze se ukázalo, že taková je celá kniha. Snad to tak děj vyžaduje. Pokud jde o srovnání s Danem Brownem, byl bych trochu opatrnější – jsou zde sice jisté podobnosti ve skladbě románu – hlavní postavy muž a žena, Helen a Patryk, ke kterým později přistupuje policista Millner, velké cestování, napojení na historii (Leonardo da Vinci), kulisy kulturních institucí - pařížský Louvre, museum Prado v Madridu (mimochodem, nevěřil bych, jak snadné je ukrást Monu Lisu či Monu Lisu del Prado…), ale... A co mi vadilo nejvíc – jakási záhadná postava objevující se všude a ovlivňující události. Jakýsi duch, ale velmi materiální. Její či jeho totožnost zůstává tajemstvím. Tajemno, o kterém se pochvalně zmiňují některé recenze z obalu knihy??? - „A kdo byl ten muž, co nám dal ve vlaku to číslo?“ „To kdybych věděl!“ povzechl si Millner „...bylo na něm cosi...“ „Děsivého!“ doplnila Helen jeho větu. A Millner kývl. - Nemám prostě rád, když příběh odehrávající se v současnosti má zakomponován jakýsi nadpřirozený prvek, který pomáhá s řešením různých situací. Jakási směs reality a sci-fi. Snad měl autor oprávnění to použít, protože příběh spojuje moderní dobu s dobou Leonarda a jeho Mona Lisa je v podstatě středobodem děje. Lépe řečeno „zlatý řez“, kterého má být obraz geniální ukázkou. Naopak se mi líbily odkazy na neuroestetiku, zakomponování fenoménu synestézie do děje (Helen) a zmínka o memech, což by čtenáře mělo podnítit k vyhledání bližších informací o těchto termínech. Připouštím, že i v tom je jistá podoba s Danem Brownem, protože (alespoň já jsem tak dělal, což v dnešní době není problém) čtenář vyhledává, nakolik se autor řídil fakty při zahrnutí reálných staveb, událostí atd do děje své knihy. Samotný leitmotiv příběhu – jak je ovlivňováno vnímání krásy a pokus narušit a zvrátit zaběhlé přístupy v jejím vnímání prostřednictvím viru Mona Lisa, je zajímavou, snad i trochu děsivou myšlenkou. I když, jak sám autor říká v doslovu: „Dodnes nebylo objasněno, co vlastně krása znamená a jak přesně funguje její vnímání.“ Tak proč ne virus? Bezprostředně po přečtení jsem, pod vlivem všech uvedených výhrad, hodnotil třemi hvězdičkami. I když „si mě autor usmířil“ svým doslovem :-), chvíli jsem váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdami a nakonec to zůstalo podle prvního dojmu.... celý text