Kochy84 přečtené 359

Poslední člověk 2003, Doug Naylor

Zatím asi nejtemnější díl. Chybí tu skoro úplně absurdní situační humor a v tech několika chvílích, kdy se objeví, je to téměř pokaždé doslovný přepis ze seriálu,být třeba s jinými postavami (Krytonova proměna v člověka třeba). Přesto to ale není špatná knížka. Škoda málo využitého potenciálu nových postav, mladej Rimmer si o nějaký větší prostor přímo říkal.... celý text

Zero: Krize 2014, Aleš Kot

Winterbergova poslední cesta 2021, Jaroslav Rudiš

Četba na pokračování. Rudiše obvykle zhltnu na dva zátahy, ale tady to nějak nešlo. Nejde o počet stránek, i když je to jeho nejtlustší knížka, ale ten počet informací, které se dozvídáme. A vlastně skoro nic z nich není až tak podstatné, to opravdu důležité před námi Winterberg i Kraus tají skoro do konce. Nečetlo se to snadno, ale o to intenzivnější zážitek jsem z knížky měl. Moji přátelé, kteří jsou občas nuceni cestovat se mnou, tvrdivají, že ke každému místu vypravil spousty historek, občas je to prý zajímavé, ale obvykle je tom spíš obtěžuji. Dám jim přečíst Winterberga, aby viděli, že se to s mým přibývajícím věkem bude zhoršovat.... celý text

Prokletý kraj 2021, Michaela Klevisová

Vesnice kdesi uprostřed lesů. Jakoby mimochodem se tu dějí divné věci. Není to Twin Peaks, ale nějaké to zlo se mezi stromy taky najde. A kdo ho chce pochopit, musí začít pátrat v minulosti po Rumunských Slovácích. Není to detektivka v pravém slova smyslu, v knize je jen jedna mrtvola a policisté, kteří to vyšetřují, jsou takoví, řekněme, ploší. Blíž než k severské krimi má kniha k takovým těm Hajíčkovo jihočeským tahanicím o grunty u lesíčka, bádáním ve starých archivech a hlavně snahou pochopit svoje kořeny. V našem světě to není rozhodně samozřejmé. V Jelení hoře, malé vesnici mezi lesy, každý každého zná po celé generace. Přijíždí tam Linda, jejíž babička ve vsi kdysi žila, ale z nějakého důvodu se odstěhovala a nehce o tom mluvit. Linda pátrá po důvodech jejího počínání a přitom rozplétá složitého pavouka vztahů mezi vesničany. Poznává, kolik zlé krve může zasít důvod, že někdo mluví jiným jazykem, slaví jiné svátky a neustále si stěžuje, že mu na šumavě blbě roste víno a paprika.... celý text

Němý křik 2016, Angela Marsons

Výborně se to četlo (poslouchalo), protože tahle knížka v sobě snoubí uplne všechno, co je na "severské" krimi cool. Máme tu vyšetřovatelku, která je divná a neumí jednat s lidma, jezdí na motorce? No samozřejmě že jezdí na motorce. A jistě má nějaké démony z minulosti a současný případ ji je připomíná, ne? A to není vše. Je tu spousta mrtvých holčiček, požár sirotčince, vrah je úchylný samozvaný "vykonavatel" a nic není jak se zdá. Jo a hrdinka jedná proti příkazům šéfa, ale on ji stejně nevyhodí i když na ní občas křičí. A je tam taky high-tech slečna se supermodernim detektorem kostí, kterej nikomu nechce půjčit. Říkáte si možná, co vede člověka k tomu trávit nemalý čas takovou sbírkou klišé, ale já vám musím oponovat. Jasně, kdybyste si dělali severské krimi bingo, jediné co bude chybět je to, že se nikdo z postav nejmenuje Bjorn, ale je to napsané tak dobře, že to funguje. Od začátku do konce vás kniha udrží v napětí, na konci Kapitol jsou twisty a navíc vzhledem k tomu, že má na obálce číslici jedna, dá se tušit, že všechno dobře dopadne a s milou divnou Kim se potkáme zase příště. Jestli máte rádi krimi severského střihu, dejte tomu šanci. Audioknihu navíc načetla Jitka Ježková a udělala to rozhodně lépe než svého času seriál Nováci.... celý text

Stručná historie času 1991, Stephen W. Hawking (p)

Kdysi jsem slyšel jeden hodně černý vědecký vtip. Kolik astrofyziků potřebujete na výměnu žárovky? No jestli je jeden z nich Hawking, tak minimálně dva.. Věřím, že on by se mu taky zasmál, měl velký smysl pro humor, dokázal to mimojiné svým vstupem do "popkultury", učinkováním v různých seriálech atd. Ale v první řadě byl vědec. A to ne jen tak ledajaký. Knížku jsem léta odkládal. Pořád jsem si říkal, že to nemůžu v životě pochopit. Fyziku jsem měl na gymplu stabilně za tři a víc energie než snaze něco pochopit jsem věnoval snaze vymyslet různé kreativní způsoby jak sabotovat laboratorní práce. A přitom kdybych se snažil, přinejmenším bych hodně věcí dokázal pochopit. Knížka se ke mně dostala v audiopodobě načtená Filipem Švarcem. To je ono, řekl jsem si, když se budu nudit, zavřu oči a budu si představovat Hammonda z Top Gearu. Nebylo potřeba. Hawking byl vědec, který když něco řekl, většinou to tak bylo. A když tedy knížku pojmenuje "Stručná", bude opravdu předpokládat, že čtenářovi musí věci vysvětlit trochu polopaticky. Díky tomu jsem mimojiné asi poprvé v životě pochopil, co se skrývá pod onou tajemnou teorií strun. Teď mám tedy hlavu jako pátrací balon, ale hrozně bych chtěl ve studiu pokračovat. Vidím, že toho Hawking napsal víc, nastal čas doplnit si obzory.... celý text

O knihovnickou sovu 2021 2022, * antologie

Oddechovka, ale příjemná. Některé povídky super, jiné zapomenutelné, ovšem z celé sbírky čiší, že si nikdo na nic nehraje, prostě lidí co baví číst a psát poslali svoje díla do knihovny. (Jestli bude další ročník, měl bych to zkusit taky..)... celý text

Na kratším konci ulice 2001, Thomas Brussig

Bylo mi šestnáct, chodil jsem s holkou, jejíž děda vedl kino na maloměstě. A tak brala do kina ona mě. Viděli jsme Pelíšky, i když to byl tou dobou už snad rok starej film, viděli jsme úplně nový Pupendo a pak taky Sonnenalle (někdo to z nějakýho důvodu pustil do distribuce jako Eastie Boys.). Ten film mě uchvátil. No a už mi není šestnáct. Holku odvál čas, jejího dědu bohužel taky, Kino dávno zrušili a přestavěli na multifunkční kulturní středisko (už se tam nepromítají filmy) a já na ten film náhodou někde narazil. A protože narozdíl od šestnáctiletého Kochyho už mám doma internet, mohl jsem si o filmu a jeho vzniku něco přečíst. A tak jsem se dozvěděl, že námět napsal Thomas Brussig a podle filmu i novela Na kratším konci ulice, která, jak se ukázalo, byla docela vzácná a těžko sehnatelná. Nakonec se ale dobré dílo podařilo a já se dal do čtení. Jestli jste viděli film, nic vás v knize víceméně nepřekvapí. Některé linie chybí (ve filmu Mario vstoupí do strany, v knize ne), některé jsou popsané trochu jinak (vidláci z Lipska ve filmu celou noc koukali na západní TV, v knize se pokoušeli obrátit přijíždějící turisty na správnou stranu, což mělo za následek první opravdu dobře zásobený obchod ve východním Berlíně), ale atmosféru mají obě díla hodně podobnou. U filmů tomu kritici s oblibou říkají "feelgood" - je to takové to pohlazení po duši. Žádné veliké drama, odcházíte z kina, přiblble se usmíváte a je vám chvíli dobře. Knížka tohle taky umí. Chtěl jsem se tomu vyhnout, ale ono to nejde, opravdu ze všeho nejvíc mi to připomíná Šabacha. Svět za železnou oponou, epizodky, vyprávění z pohledu dospívajícího kluka, který na vrcholu žebříčku hodnot nemá Stranu, ale touží po dívčí náruči (a těch dalších částech). Takové Opilé banány jsou prakticky totožný příběh v jiných kulisách. (a taky mají filmovou verzi i když si o Pupendu myslím své.) Myslím, že jsem po těch dvaceti něco letech, kdy jsem se (nevědomky) s Brussigem potkal poprvé, objevil další "mojí" knížku, takovou tu, ke které se budu občas vracet, otevřu jí a přečtu si pár stránek a bude mi líp. A všem kolem mě jí budu doporučovat.... celý text

Obsluhoval jsem anglického krále 2007, Bohumil Hrabal

Ano, to, že se v knížce peče velbloud, to vám dají do čítanky, ale že je kniha plná detailních popisů předválečného sexu, to se u nás na gymplu neučilo. A tak holt jsem se ke knížce dostal až jako starej chlap. Hrabal byl jistojistě mistr popisů, kosatych souvětí a nezvyklých výrazů. Jen kolikrát třeba v knize zazní slovo "mázdra". Sledujeme životní pouť malého českého člověka. Malý jménem (Dítě) i postavou. Má svůj cíl - být někdo. V první třetině si ho zamilujete, zavidíte mu, přejete mu úspěch. Pak se vám ale před očima změní na kolaboranta, manžela německé tělocvikářky a najednou jsou sympatie ta tam. Ani si neuvědomuje co vlastně dělá špatného, prostě si jen dál jde za svým cílem být milionářem, mít hotely a moc. Ve třetí třetině knížky už nám po všech stránkách dospěl - zjišťuje, že hodnoty života jsou jinde než v majetku, který vám stejně Strana sebere a nachází svůj klid v malém stavení kdesi v horách. A zase mu zavidíte, jeho život, jeho vzpomínky a jeho oči, které viděly tolik krásy. Jestli se nepletu, knížka byla i zfilmována. A myslím, že kvůli tomu nedávno zesnulý pan Menzel někoho zmlátil holí. Ještě dodám, že knihu mi do uší četl pan Mrkvička. Stačí vám to?... celý text

Blázni z Hepteridy 1980, Ludvík Souček

To je ta knížka že seriálu Návštěvníci. Jak se v ní Adam Bernau dočetl o mimoprostoru a vymyslel díky ní rovnici pro přesun celých kontinentů. A on je to zatím takový jeden díl Star Treku.. Je to space opera. Na planetě Hepterida se natáčí další díl nekonečné telenovely Kara z hvězd, načež se tam začnou dít podivnosti. Ukáže se, že všechno je jinak, že ve vesmíru nejsme sami, že jsou všude tunely a že televizní kameramani jsou taky pořád stejní a že hlavní hvězda nekonečného seriálu může být klidně úplně blbá. Celkově to nebylo zlé, ale taky to nebylo nějak extra dobré, pan Souček má rozhodně lepší a zapamatovatelnejsi díla.... celý text

Mega hustej nářez 2013, František Kotleta (p)

Já vím, že je to dětinské, nevkusné a literárně nevýznamné, ale přiznejme si, i ten největší intelektuál potřebuje jednou za čas číst věty, které přirovnávají bodání do zmrzačených těl k pyji pornoherce pronikajícího do dobře namazané herečky. Jestli vás stejně jako mě před lety naprosto míjela upirská sága Stmívání, v příběhu slovanského upíra Jana Bezzemka se najdete. Zjistíte, co mají společného upíři a mimozemšťané, co se ukrývá ve vojenském újezdu Libavá a co si autor (žijící v Bruntále mimochodem) myslí o Ostravě. Knihy jsou svižné, bez výraznějších hluchých míst, plné násilí a černého humoru, popkulturních odkazů a krve. Je to záchodová literatura, ale zatraceně dobře napsaná, na nic si nehraje a to je na ní super. Navíc cením autora za jeho otevřený dopis kolegovi Ljukanenkovi, který podobné téma zpracovával s obrovskou dávkou patosu, vážnosti a navíc se poslední dobou ukazuje, že je tak trochu nacíček..... celý text

Filmové povídky Ladislava Pecháčka 1991, Ladislav Pecháček

Občas koukáme na filmy, které jsme viděli tisíckrát. Opakuji je každou chvíli v televizi a i když známe každé slovo, každou scénu, stejně se díváme po tisící první zase. Já k tenhle filmům rozhodně Radim básnickou trilogii od pánů Pecháčka a Kleina. A i když podle názvů nikdy nevím který díl je který, na ty první tři se podívám rád. A ty druhé tři, pro ty má porevoluční čeština obohacená o anglické zkratky krásný výraz. WTF. Knížka filmových povídek na mě vykoukla v nějaké knihobudce, a tak jsem si řekl, že by se tím daly zabít dvě neděle. Povídky jsou tři, mají rozdílnou délku, kvalitu i atmosféru. V první jsou naši hrdinové Šafránek a Koenigsmark ucha před maturitou, kteří se rozhodli sehrát divadelní kus. Ve filmu Tyla, v knize Jiráskovu Lucernu. Z téhle povídky mám pocit, že vznikla před filmem, hodně věcí je v ní jinak, ale kostra a základní myšlenky jsou načrtnuté. Druhá povídka mi přišla taková, Doktor Pecháček promine, odflaknuta. Hodně věcí zname z filmu, ale celé je to takové nějaké uspěchané. Linka s jeskyňkou je tu odbytá asi deseti stránkami, naopak hodně prostoru tu dostává kolejní život, učení se anatomie, snaha o začlenění se. Třetí povídka je pak takřka novelizace filmového scénáře, nebo možná spíš filmu jako takového. Dlouho se mi to nestalo, ale u některých scén jsem se smál nahlas (My že čtvrté bé nebo při nepřetržitém proudu historek sestry Toničky). Až knížku budu do knihobudky vracet, dám jí tak, aby byla hezky vidět a jestli si ji odnesete právě vy, určitě ji zkuste, neprohloupíte.... celý text

K moři 2007, Petra Soukupová

Zajímavá kniha, byť se nečetla snadno. Při jejím čtení ks si vzpomněl na svoji babičku, často vyprávěla útržkovité historky bez hlubších point o lidech ze vsi, které "..přece musíš znát, ten bydlel ve třetím baráku od konzumu, akorát teda umřel v šedesátém roce a to ty jsi vlastně ještě nebyl na světě. No ale ten měl ve stodole Spartaka." Autorce se povedlo do útlé knížečky narvat tolik informací a příběhů jako do deseti sezón seriálu ulice. Bohužel pro mě, ty příběhy byly vlastně i docela podobně hodnotné, nejsem cílová skupina. Postavy mě nebavily a většinu knihy jsem se navíc trochu ztrácel v tom kdo je kdo.... celý text

Lepší než život 2003, Rob Grant

Temnější než seriál, skvěle napsané, těším se na další díl!

Nikdykde 2006, Neil Gaiman

Můj první Gaiman, pokud tedy nebudu počítat Dobrá znamení. Já se mu docela dlouho vyhýbal, protože všichni kolem mě jsou z jeho tvorby tak moc nadšení a já se bál, že to na mě (podobně jako King nebo Pratchett) prostě nebude fungovat. A ona to nebyla pravda. Je to zábavně napsaná Urban fantasy, jsou tam všechny klišé na které si vzpomenete, ale proč ne, když to dohromady funguje. Hlavní hrdina je hodnej ťunťa, který se musí smiřovat s faktem, že pod ulicemi Londýna je úplně jiný a podstatně drsnější svět. Potkáme mluvící krysy, mutanty (nebo něco na ten způsob), aristokraty a lovce, dvojici psychopatických zabijáků, ti mě bavili velmi a dokonce si i sáhneme na anděla. Není to bůhvíjak hluboká literatura, ale jako taková ta akční jednohubka poslouží. A atmosféra špinavého PodLondyna,kde se prolínají různé epochy, ta byla super. Naposledy na mě tak zapůsobila Moskva v Noční hlídce. Tak jen doufám, že se z Gaimana taky nevyklube kretén jako z Ljukanenka...... celý text

Můj bratr Igor 2002, Yves Swolfs

Plavci na Ostrově krabů 1993, Ladislav Kristen

Když jsem byl malý, měl jsem těžký život. Vyrůstat na vesnici kdesi na Plzeňsku, nezajímat se o kopanou a mít rád knížky, umíte si představit jaké to asi muselo být? Naše Místní lidová knihovna měla celé tři regály, jeden zcela zaplňovala tvorba paní Javořické, druhý z poloviny Háj a jeho Kája Mařík a pak tam byl regál s knížkama pro mládež. Většina byly klasiky z právě skončeného režimu, takže případný dětský zájemce mohl klidně ještě v roce 99 (pak jsem šel na gympl a do téhle knihovny přestal chodit, ale možná je to tam dodnes) číst o Pavlíkovy Morozovovi anebo Čuka a Geka. Naštěstí už taky vysílala televize Nova a tak moje vrstevníky knihovna většinou moc netankovala a tak jsem byl asi jediné dítě co tam chodilo. A právě Plavci na ostrově krabů, to byla ta knížka, kterou jsem do nějakých svých třinácti let četl snad desetkrát. A protože na mě někde v nějaké diskusi nedávno vykoukla, uvědomil jsem si, že jsem ji naprosto, ale fakt dokonale vytěsnil. Nastal čas znovu si ji přečíst a zjistit, jestli se třeba jednou nebude líbit mým synům. (Jakoby je někdy můj názor zajímal, že ano..) No, co na to říct. Ta knížka je tak úžasně dementní, že to ani hezký není. Už ty postavy. Chlapec jménem Štěpka, který jede na dovolenou do Jugoslávie, tam potká dalšího Čecha a navíc se skamarádí s třetím hochem, který je místní a vlastní loď. Štěpka má navíc nezdravou obsesi v jižním ovoci, které konzumuje po kilech a vymlouvá se, že tím zahání žízeň. Jasně. Všichni tři si perfektně rozumí, ačkoli Štěpka je z Prahy, Zdena z Plzně (takže by měl mluvit jako plzeňéék, o tom já něco vím) a Ante, jak se jmenuje ten mladý Chorvat, si a nimi povídá spisovnou foglarovstinou. Vůbec jsou v knize všichni jazykově úplně geniálně vybavení, hned v první kapitole, když Štěpa kouká na párek (že by odkaz na Malého Bobše) a ujede mu vlak, ukecá jeho tatínek jakéhosi Maďara, aby je svezl autem na další nádraží. Ukecá Maďara. Maďara! Vážně? Takže chlapci se kamarádí, jezdí na lodi, občas se vesele objímají, ale pusy si nedávají, protože se to nedělá (tohle se tam fakt píše, to si nevymýšlím). Při jedné cestě dojde ke ztroskotání na pustém ostrově, který ale není pustý, protože jej obývá starý zákeřník (a tohle slovo teď začnu vážně používat, je super!), Pokusí se hochy vyhladovět v pískovcové jeskyni, ale naneštěstí pro něj je tam zavře společně s dynamitem a tak se hoši dostanou vena mohou dojet pro pomoc, policajta/doktora, kterému Zákeřník před lety zabil tátu. Nebudu vám prozrazovat jak to dopadne, bodycount je jedna (když tedy nebudeme počítat mrtvého Viktora Dyka, kterého si v té knize taky berou do huby) a hochům policajt za odměnu slíbí chatu, čímž se dostáváme zase k tomu Foglarovi a tak jen nezbývá doufat, že nikdo z hochů nezačne kouřit. Ale teď vážně. Nepovedlo se mi zjistit nic o panu Kristenovi ani o díle samotném, podle copyrightu to bylo napsané někdy v padesátých letech. Netuším jaké byly tehdy vztahy s Jugoslávií, ale asi se tam mohlo jezdit. Fascinovali mě rodiče s jejich naprosto salamovým přístupem "odjedeme teď na dva dny do Splitu a hlídat tě bude majitel hotelu Taťko Dědic", nevím, to snad nemohlo být obvykle ani tenkrát. To že nechají kluka courat celý den a sami jsou zalezlí na hotelu, to zase ale chápu, řekli klukovi že budou spát po obědě. Jasně. Tak snad nepřišel do pokoje moc brzy. No, co říci závěrem. Knížce dávám nostalgické dvě hvězdičky, synům o ní říkat nebudu a asi se nebudu vracet ani k jiné literatuře z dětství. P.s. ta obálka! Tyjo, kdo tohle proboha navrhoval? Jasně, dneska by se koupila fotka z banky, jenže tenkrát někdo z nakladatelství musel zalistovat v albu a dát tam třeba svoje děti. A my budeme řešit rodiče zveřejňující děti na sociálních sítích. Dostat se na obálku takové knížky může klidně znamenat, že v místní lidové knihovně kdesi na Plzeňsku můžete být terčem posměchu klidně dalších padesát let!... celý text

Až naprší a uschne 1982, Pelham Grenville Wodehouse

Zámek Blandings, nižší aristokracie, všichni jsou krásně distingovaní, malinko zdegenerovaní a bojí se lady Constanz. Je to kniha o nešťastné lásce, několika zasnoubení, omylu v datumech (o co jednodušší život máme dnes v době sociálních sítí), o souboji dvou ukázkových sviní a jejich zhrzovaných majitelů a taky o tom, že pro jednoho mohou být 2000 liber životní terno a pro druhého účet za krmení pro ptáky. Takhle, ty tři hvězdičky jsou jako lepší trojka, spíš ke dvojce, ale nějaká malá drobnost mi tam chyběla. Snad to, že jsem se chvílemi ztrácel v postavách a kdo je kdo jsem si definitivně ujasnil až před koncem. Na druhou stranu, při nejedné situaci jsem se opravdu od srdce zasmál. Třeba když sluha (co není Jeeves) odmítá pánovi poslušnost, protože musí podávat tác s nápoji a posílá jej do hajzlu nádhernou, britsky slušnou, šroubovanou větou. Potom mě taky velmi pobavila skoro až situační komika kolem spisovatele, který si pronajal domek, aby měl klid na psaní, ale furt mu tam někdo lezl, a ke všemu spisovatel seznal, že má z nějakého důvodu v kuchyni prase. Je to oddechová literatura, buďme za ní rádi teď v těžkých dobách. A nezapomínejme, že nebýt Wodehouse, Jirotka by nikdy "nevymyslel" Saturnina. A to by byla věčná škoda. (Protože o čem by dnes prodával knihy pan Macek, že...)... celý text

Nekonečno vítá ohleduplné řidiče 2002, Rob Grant

Jako velký fanoušek seriálu jsem si nemohl nechat ujít i knihu. Četl jsem ji asi před patnácti lety a tehdy mi přišla taková nemastná neslaná, překombinovaná a zbytečná. Dál jsem ji ještě jednu šanci a tentokrát to bylo výrazně lepší! Zatímco seriál ve dvaceti minutách nemůže obsáhnout různé motivace a pozadí, v knížce se autoři můžou klidně rozkecat a tak se třeba dozvíme, jak se vlastně stalo, že se Lister octl na Trpaslíku a kdy se ve skutečnosti (a za jakých okolností) poprvé potkal s Rimmerem. Je tam i spoustu scén, které by v televizi byly prostě příliš drahé (Lepší než život). Celé je to navíc protkané humorem, který prostě k trpaslíkovi patří. Jen jednu věc bych vytkl a to je překlad. Některé výrazy byly naprosto zbytečně vulgární, nejsem puritán, ale zrovna Trpaslík obohatil světový jazyk o krásnou nadávku Smeg, tak nechápu proč v knize musím číst běžné Kurňa a horší.. tedy chápu, protože překladatel zřejmě není fanoušek Trpaslíka. Dál jsem si předsevzetí, že tenhle kratičký komentář napíšu tak, aby neobsahoval ani jednu hlášku z Trpaslíka. Mám za to, že hláškovat je pasé jak klobouky..sakra........ celý text

Praskliny 2020, Klára Vlasáková

No, co na to říct. Protože hodně času trávím za volantem, použiji takovou analogii. Asi jako když jedu po dálnici a kniha Praskliny projede v druhém směru proti mě, tak moc jsme se minuli. Upřímně nechápu co jsem vlastně dočetl, jaký byl záměr nebo tak něco, zároveň ale nemůžu říct, že by to bylo blbé. Je to divné. Hodně se tam umírá, několik obrazů se mi bude zřejmě vracet, ale celkově za mě ne-e.... celý text