Kochy84
přečtené 359
Goro, ochránce makaků, a další komiksy
2018,
Ivo Pechar
Sebrané komiksy mého dětství. Některé. Na úvod bych rád řekl, že se dost blbě sháněla. O její existenci jsem se dozvěděl tak, že jí v Levných knihách vyprodali, nešla objednat, ale pořád mi jí vyhazovaly nějaké kontextové reklamy, takže jsem usoudil, že jí nutně potřebuju. Kouknul jsem na další zdroje, různé antikvariáty, knižní trhy, roboty apod. a seznal, že ledvinu potřebuju rozhodně víc a že nás, po nostalgii toužících čtyřicátníků, kteří si na začátku devadesátek kupovali časopis Aréna a třicet let čekají na dokončení příběhu Mistr Looping je hodně, knížek málo a platí se za ně zlatem. Nechal jsem to být s tím, že se to třeba někde objeví i bez hypotéky a hádejte co, přesně to se stalo. V Levných knihách se totiž knížka znovu objevila skladem, možná nějaké nevyzvednuté objednávky, možná ve skladu odundali nějaké palety a našly tam jednu plnou Pechara, nevím, každopádně knihu mám a je skvělá! Gora jsem znal. Vycházelo to v Kometě, později i v Ábíčku, teprve jako starej chlap jsem ale dokázal docenit jisté odstíny celého příběhu. Námořníci nejsou zlí od přirození, ale snaží se přežít a protože kývli na špinavou práci, chtějí jí udělat, aby se zabezpečily jejic rodiny. Svým způsobem to chápu. Goro je jeden z nich, který je všechny může ohrozit. V dětství mi přišel jako kladná postava, teď už se na to tak jednoznačně nedívám. Člověk zvaný Son je docela dost zajímavý a příběh o rasismu, o Vietnamské komunitě v Československu na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Ani tady nejsou postavy jednoznačné, i mezi cizinci najdeme překvapivě tvrdé chování vůči vlastním, zároveň ve vzpomínkách vidíme čím si postavy musely projít, než se dostaly sem do Československa. No a o třicet let později mají večerky a díky nim některé české vesnice ještě nevymřely. Kdejaký Pepík jim tyká a oni si zatím prošli bojem a dokázali by ho nejspíš několika způsoby zajít. Na tomhle příběhu mi asi vadila jen výtvarná stylizace rasistických Čechů, pankáči takové chování obvykle nedělali. Mistr Looping. Konečně! Nicméně poslední "díl" mi přišel dost uspěchaný, takový jakoby potřebovali ještě tak 6 stránek navíc a ony nebyly. Škoda. Past uprostřed vichrů je taková jednohubka, na můj vkus možná až moc současná, když se naladíte na rok 1992 a jste zase malý kluk, který si chodí na půdu k vikýři číst svoje sbírky Komet, Arén, Ábíček a Ohníčků, nechcete v komiksu potkat moderní kresbu Škody Superb, která vám připomene jak moc jste starý. Ale ten komiks za to nemůže, to je můj problém.... celý text
Brouk Pytlík
1990,
Ondřej Sekora
Když už jsem synům po večerech představil Ferdu Mravence, nezbylo, než to samé udělat i s Broukem Pytlíkem. Koneckonců, nakonec jsem to četl v dětství, jistě si to nepamatuju úplně přesně.. A taky že ne. Úplně jsem zapomněl, jak neskutečně drsná knížka to je! Potemník, Chroust, Potápnice a Krtonožka jdou po Pytlíkovi jak T800 po Johnu Connorovi. A narozdíl od něj uspějí a Pytlík končí v mělkém hrobě původně vyhrabaném pro zdechlého kanárka. No řekněte, nebyly ty dětské knížky dřív takové nějaké roztomilejší a vřelejší? (spoiler - podobně jako Tarantinova Nevěsta se z hrobečku dostane a odletí páchat dobro jinam)¨ Druhá část je prozměnu o malování, Pytlík, aniž by měl nějaké vzdělání, se stává lektorem výtvarných umění, to je takové docela současné, tahle část je spíš o situačním humoru vycházejícím z toho, že po motýlech se nekreslí, larvy neumí rovné čáry, některý hmyz má tak dlouhé fousy, že se nevejdou na plátno a že je legrace, když se na zajíce namaluje hlávka zelí. U mě by nepochodil, jím rád jak zelí tak zajíce. Mrtvých broučků je tam taky dost, mafie vás pošlou spát s rybami, Sekora posílá svoje postavičky do slepic. Dobře, no.... celý text
Trieste Centrale
2022,
Jaroslav Rudiš
Jednohubka, možná spíš ilustrovaná povídka než kniha. Nicméně, umím si představit, že bych měl knihovnu plnou podobných jednohubek plných glosuící moudrosti a otravnosti starého pána Winterberga, jistě je mnoho jiných měst, kudy procházela historie Evropy i jeho. Nedávám plně hodnocení, protože podobně jako on nemám příliš v lásce italské slunce a spíš tíhnu k baltskému severu. Dej kniha vpodstatě nemá, je to myšlenkový pochod u piva s překvapivým množstvím různých odboček a větví. V Červeném trpaslíkovi by řekli úsporně "všichni jsou mrtví, Dave." Ale jen Winterberg vám prozradí, jaké se z nich stanou mrtvoly..... celý text
Povídky a jedna báseň
2021,
Zdeněk Svěrák
Protože měl Zdeněk Svěrák narozeniny (stejně jako J.A. Komenský, tedy na den učitelů,) řekl jsem si, že je vhodná chvíle doplnit si tenhle čtenářský rest. První dvě knížky povídek jsou pro mě takové to feelgood čtení, jsou dokonce chvíle, kdy se přistihnu, že mi některá z povídek "najede" a já na ni začnu myslet i několik let po přečtení. Zajímavé. A Zdeňkovi Svěrákovi bylo letos na den učitelů 88 let. A je v takové formě, kterou mu musí každý závidět. Zatím poslední povídková knížka je takový zlatý standard. Vlastně mě v knížce nečekalo žádné veliké překvapení, možná mrazivá pointa povídky Řeky, která trochu koketuje s detektivkou, ale jinak je to standardně dobrý Svěrák. Povídky jsou skvěle napsané, vypointované, trefné popisy psané krásnou češtinou, některé ze života, jiné vyfabulované, postavy živé a plastické, city až hmatatelné. Budu se ke knize vracet jako k těm předchozím dvěma? Nejspíš ano, ale nebude to hned. P.s. na závěr knihy si můžete přečíst báseň, ve které se autor nechává unášet myšlenkovým pochodem, kdy přirovnává stavbu socialistické tribuny ke stavbě plachetnice, kterou pak lidé shromáždění na náměstí odfouknou. Snad jsem nebyl sám, koho při čtení napadl předfilm k Monty Pythonovu Smyslu života, kde podobným způsobem "ožije" budova pojišťovny a účetní se promění v piráty.. pokud bych měl někdy v životě možnost se se Zdeňkem Svěrákem na chvíli znovu setkat (poprvé a zatím naposledy se tak stalo, když mi bylo sedm let a odhaloval u nás ve vsi pamětní desku, že v hospodě Jara Cimrman nepřenocoval, podepsal mi tehdy knihu Tatínku ta se ti povedla, ale to je jiný příběh), rozhodně bych se ho na to zeptal.... celý text
Příběhy Pata Hobbyho
1985,
Francis Scott Fitzgerald
Cca deset let zpátky jsem slyšel rozhlasovou adaptaci téhle knížky s Václavem Postráneckým v roli Pata Hobbyho. A bavila mě. Dokonce tak moc, že jsem do své běžné mluvy zařadil několik "hlášek" té tupoučké herečky, co se nikdy nenaučila správně anglicky a vystačila si se dvěma větami "myslím, že je to báječné" a "musím teď odejít". A když mi jedna nedaleká knihobudka přihrála útlou knížečku s povědomým titulem, neváhal jsem ani na vteřinu. Po přečtení musím bohužel konstatovat, že podobně jako v případě Haileyho Letu do nebezpečí udělali čeští rozhlasáci z průměrné až podprůměrné knížky klenot. Ono to teda není úplně zlé, ale povídky jsou dost krátké a Fitzgeraldovi navíc dost místa zabírají různé popisy, vzpomínání, nicneříkající a nikam nevedoucí historky a dost často se stane, že se pointa jaksi nedostaví. Podle doslovu byla knížka psaná na úplném konci FSF života a vycházela původně jako časopisecké příspěvky jednou za týden. Možná, že kdyby dostal od vesmíru trochu víc času, mohl si s nimi před souhrnným vydáním dát trochu větší práci a nemusel to nechat až na zaměstnance Českého rozhlasu na začátku devadesátých let. Ale klidně si to přečtěte, zvlášť jestli vás podobně jako mě nebaví válečné knížky a potřebujete si splnit výzvu, tahle knížka se za války odehrává, akorát to v Hollywoodu vnímají tak, že do každého filmu musí naroubovat někoho kdo jde válčit do Tichomoří nebo do Evropy.. Ale já bych si to uznal.... celý text
Planeta opic
1970,
Pierre Boulle
Momentálně za největší slabinu knížky považuji to, že se o ní nemluvilo v seriálu přátelé, protože jsem si myslel že jo, když tam někdo nějaký čas bydlel s opicí. Nevadí, přečtu si Králíčka Smetáčka. Ale k věci. U těch klasik tak nějak člověk tuší co dostane, filmy všichni známe, i proto mě překvapilo, že je knížka vlastně docela jiná. A je třeba si to přiznat, oproti filmu ze šedesátých let vlastně o dost slabší. Líbila se mi trochu odlišná pointa, vyprávění postavené tak, že vesmírná loď zachytí "láhev" se vzkazem a pak si ho čte, divně naopak bylo to, jak cizí planeta v cizí galaxii vypadá vlastně jako úplná země s jediným rozdílem a to jsou ty opice. A většinu času jsem při čtení (poslechu, mimochodem geniálně načteno Davidem Novotným) přemýšlel "no jasně, oni jsou vlastně na zemi jak to bylo ve filmu", ale ne, mýlil jsem se. Kniha Planeta Opic se skutečně odehrává na Planetě opic. Co mi přišlo úplně mimo, to bylo seznámení s historií prostřednictvím "rozmluvení člověka v laboratoři", protože když už si každý z nás nese v genech nějaké zkušenosti, které se projevují jako instinktivní chování ve vypjatých situacích, proč by nebylo možné z něčího mozku vytáhnout 7000 let starý deníkový zápis slovo od slova, že ano, vždyť je to úplně logické. No nic, přistupuju ke knize jako ke klasice, která byla mnohokrát použita v dalším rozvíjení tématu, takže rozhodně nebudu mluvit o zklamání, jsem rád, že jsem si na stará kolena doplnil vzdělání, ale zůstanu v tomhle případě u filmů. A nebo u muzikálu co byl v Simpsnech (Dr. Zeus Dr.Zeus, oo, Dr. Zeus.)... celý text
Mezi světy
2020,
Andy Weir
Příjemná jednohubka na nedělní odpoledne. Nečekejte nic hlubokého, nicméně pár typických Weirovských momentů (rozuměj, dívá se na něco totálně pohádkového totálně vědecky) tam je a jednou jsem se od srdce zasmál. Ale jinak je to celkově zapomenutelné.... celý text