Kochy84 přečtené 356

Prázdniny v Česku 2021, Ladislav Zibura

Daisy Jones & The Six 2020, Taylor Jenkins Reid

Když jsem knížku otevřel a zjistil, že je napsána formou rozhovorů, řekl jsem si, že to nedám. Jenže pak jsem se začetl a celý příběh jedné těžko zvladatelné talentované zpěvačky a frontmana, který se za každou cenu snaží nebýt sám sebou mě naprosto pohltil a užil jsem si jej na 5 hvězd. Jasně, knížce se dá spoustu věcí vytýkat, zvlášť když se tak trochu pohybujete v muzice anebo víte trochu víc o tom jak to v těch sedmdesátých letech chodilo. Zvlášť v kontrastu s životopisem Ozzyho. Ale když se na to podíváte jako na pohádku o tom, jak novinářka, která věci příliš nerozumí, zapisuje vlastně jen to co jí někdo vypráví, smysl to dává. A docela mě štve, že Daisy And the Six neexistujou a já si ty písničky o kterých se píše nemůžu poslechnout.... celý text

Sex, Disco, Revoluce! - Vzpomínky majitele Discolandu Sylvie na zlatý časy 2019, Ivan Jonák

Tak takové to tedy bylo. Tenhle chlap dokázal v kontextu pražského podsvětí začátku devadesátých let strašně moc a to i přesto, že byl vlastně jakousi karikaturou čehokoli co si představíte když se řekne mafián. Knížka je plná velkohubých historek, vzpomínek, které se mohly a nemusely stát, spoustu mimomanželského sexu a nezákonných praktik. Věřím, že mnozí hrdinové by byli raději nezmiňováni, asi je dobře třeba pro pana Jandáka, že v době, kdy byl ministrem kultury, byl Jonak bezpečně v chladku a kniha, ve které popisuje, jak mu Jandák pomáhal s podplácením úředníků dosud neexistovala. Jinak Jonák byl odporný člověk, který se rád obklopoval ještě odpornejsimi existencemi. Knížka je bizarní a funguje podobně jako filmy z raných devadesátých let, třeba Nahota na prodej. Když v tom nebudete hledat umění a budete se na to koukat jako na úhel pohledu jednoho pomateného člověka, shledáte, že jde o docela zábavné a překvapivě dobře napsané čtení.... celý text

Jmenuju se Ozzy 2011, Ozzy Osbourne

Ozzy si ve svém díle klade otázku, kterou si spolu s ním pokládá celé lidstvo. Jak je sakra možné, že po všech těch drogách, alkoholu a práškách je pořád ještě na živu? Nemá cenu hodnotit knížku po literární stránce, je to produkt stejně jako všechno co OO dělá, ale dělá to neskutečně dobře, zná své publikum a mluví k němu dle očekávání. V knížce se beze studu vyměšuje, souloží, umírá, roztomilým zvířátkům se stávají strašné věci a nebýt Sharon, Ozzy by nebyl ani slavný ani na živu. Knihu jsem poslouchal jako audioknihu a jedno vám tedy povím. Hrozně by mě zajímalo album Best off Ozzy, které by kompletně do češtiny přeložené nazpíval Otakar Brousek mladší.... celý text

Pozpátku 2005, Rob Grant

Chirurg 2019, Petra Dvořáková

Tak tohle byla síla. Takhle dobře napsanou věc jsem dlouho nečetl (neposlouchal). Doktor Grábl je chirurg na malé nemocnici, řeže si svoje břicha a snaží se přežít. Udělal v životě mnoho chyb a je na dně, což mu samozřejmě nezabrání dělat další chyby dál. Je jenom člověk, na to se u doktorů hodně zapomíná. Doma má dusno, protože jeho žena a její rodiče jim opovrhují (kvůli chlastu jim zničil život), v práci dusno, protože věčně čeká kdy na něj praskne jeho minulost. A do toho věčně bez peněz. A dál už asi nebudu spoilerovat, přečtěte si to nebo poslechněte, protože tak dobře a lidsky napsané postavy jako tady hned tak nenajdete. Celou dobu jsem si navíc kladl otázku, jestli je paní Dvořáková lékařka, protože život ve špitále je popsaný vážně výstižně včetně různých operačních postupů a diagnóz. (Jsem laik, ale moje bývalá žena byla sestra ve fakultce, člověk něco málo pochytí...) Ze tří věcí, které jsem od autorky četl (ještě Vrány a Dědina) je podle mě Chirurg jednoznačně nejlepší.... celý text

Stará dáma vaří jed 2005, Arto Paasilinna

Z knihy plyne ponaučení, že zahrávat si se stařenkama se nemusí vyplatiti, zvlášť když se jedná o vdovu po plukovníkovi. Knížka je plná humoru černého jak ruského vojáka po setkání s finským Molotovým koktejlem, hodně se tam pije, souloží, berou s drogy a experimentuje s jedy. Zabíjí se zvířata, kradou auta a lodě a taky se dozvíme, co se stane s úhořem když chytí AIDS. Takové absurdní úvahy, zvlášť když Vám je do uší nevzrušeně předčítá Milena Steinmasslová, to já můžu. A sám sobě se divím, že jsem Paasilinnu neobjevil dřív.... celý text

Gilliameska 2017, Terry Gilliam

Smutek poručíka Borůvky 1966, Josef Škvorecký

Smrt po životě 1995, Pavel Reisenauer

Nejsem si jistý, že jsem to pochopil. Trochu moc dada na mě.

Čtyři klíče: Velká vlaková loupež 1992, Michael Crichton

Tohle bylo super. Musím se podívat i na film. Praotec všech těch "heist" příběhů, Dannyho parťáků nebo Papírového domu. Je to syrové, popisuje to viktoriánskou Anglii bez nějakých romantických příkras jako dobu plnou sociálních problémů, které se většinou tak nějak řešily samy (protože jak napsal Crichton jinde, Život si vždycky najde cestu.) Možná je to jen moje domněnka, ale přijde mi, že všechny zásadní zfilmované knížky napsal původně Crichton. A protože pak umřel, už se pořádné filmy netočí..... celý text

Medová léta 2001, Ivan Kraus

feelgood čtení. Kolem zuří padesátá léta, živnostníci a pamětníci starých pořádků jsou ve válce, městečko zažívá každodenní tragédie - tu oběšený hoteliér, tu drogista ve výkladu zostuzen - ale malý Ivan nic z toho nepovažuje za důležité, protože se právě začíná zajímat o pohlavní život a protože se zakoukal do spolužačky Jany. Není to nic přehnaně originálního nebo světoborného, ale je to mistrně napsané (pokud máte rádi Krausův styl) a plné emocí. Z těch "let" dostáváme spíš jen epizodky, situační komedii nebo malá dramata. U scény, kde chlapci šmírují cizí pohlavní akt a autor to celé popisuje jakoby komentoval kopanou jsem se smál nahlas. U scény, kde občané městečka odřezávají oběšeného hoteliéra a chlapci se do krve pohádají o tomjaký druh sebevraždy je nejlepší, u té vás spíš bude mrazit. Rozhodně je to vtipné, rozhodně je to plné pravdy a rozhodn je to dobrá knížka. Přečtěte si to, má to jenom pár stránek.... celý text

Ani svatí, ani andělé 1999, Ivan Klíma

Audio. Další velice příjemné překvapení, které bych neotevřel nebýt čtenářské výzvy. Neuvěřitelně civilně napsaný příběh o takových těch běžných starostech života, když nemáte žádný zásadnější cíl, žijete jinak než jak jste si představovali v pubertě, vaše děti vám nastavují zrcadlo a přidělávají starosti tím, že třeba berou drogy a vy jste nucení dělat těžká rozhodnutí, o tom, že mladší milenec znamená nový úhel pohledu, ale že nikde není psáno, že se jím musíte začít řídit, o tom, že i když je někdo váš bývalý, nemusí to nutně znamenat, že ho budete ignorovat případně že vám na něm přestane záležet a tak..... celý text

Nikdo nemá alibi 1969, Rudolf Čechura

V jedné knihobudce se na mě usmála tahle ohmataná knížtička, zalistoval jsem a protože se hned v první větě mluvilo o pravidelné stolici, rozhodl jsem se, že si to doma přečtu celé. Detektivka z klasické školy, notně inspirovaná estetikou královské Británie šedesátých let, ale celé je to tak romanticky přepálené, že si myslím, že autor v Londýně nejspíš nikdy nebyl. (Já tedy taky ne, ale o mně to není.) Zápletka, respektive její rozuzlení snad smysl dává, ale bez znalosti určitých reálií nějak nemáte šanci příběh zasadit do kontextu. Otázkou je, na kolik byli lidé v šedesátých letech obeznámeni s Velkou vlakovou loupeží a mohlo jim tedy při zmínce o plonkových 50000 librách něco sepnout. Nevím, spíš to na mě trochu dělalo dojem honem honem vymyslet nějakou pointu na závěr. Naopak docela kvituji nápad prohodit role Holmse a Watsona, přičemž Holmes je tentokrát neskutečně tupý a omlouvá ho snad jedině to, že jest občanem Československé socialistické republiky. Celé dílko má být nejspíš jakousi parodií, ale osobně jej takto doporučit nemůžu, máme v tomhle ranku podstatně lepší autory. Rudolf Čechura pro mě navždy zůstane jako stvořitel Maxipsa Fíka a jeho detektivní práci vrátím do knihobudky.... celý text

Rothschildova flaška 2015, Petr Šabach

Tak trochu 2 knížky v jedné. První je typická Šabachovina - v ich formě popisovaný podivín, proutkař, důchodce, sečtělý a milující Stones a Beatles, nepoužitelný pro normální život, utíkající před jeho drahotou do maringotky. A ten samý člověk se v druhé části knihy promění v takřka kriminální mozek, přesune se do Británie a obelstí majitele kasína, aby zachránil vnučku své přítelkyně. Je třeba se povznést, čekáte Šabacha a dostanete Dannyho parťáky.knizka to není špatná, jen je to celé dohromady takové nějaké nepravděpodobné. Ale tak jak jsme zvyklí, je to plné různých historek, epizodek a situací. Stojí to za přečtení, ačkoli v Šabachově bohužel už uzavřeném díle spíš slabší kus.... celý text

Bratři černé planety 1993, Ludvík Souček

Je to vlastně něco jako Nápady laskavého čtenáře, aneb jak by moje povídky vypadaly, kdyby je napsal někdo jiný? Takovou otázku si zřejmě položil doktor Ludvík Souček a stvořil povídkovou knížku plnou napětí, odvahy a dobrodružství. Každý z těch čtyř příběhů má svoje kvality někde jinde. Úvodní "cestování" do Británie a Francie nám odhaluje tajný spolek nesourodých majitelů příběhů, které se nemají dostat mezi plebs. Následuje Desetioký, o tom, jak britský lord návštěvu tibetského kláštera přežil, pak Kraken, o tom, že i když chystáte pojistný podvod, není rozumné vylévat hlavonožčí feromony do oceánu, Bubáci v Deception baby pak popisují dělnickou třídu v americké armádě, která má za úkol dělat nebezpečné věci, protože je to levnější než figuríny a konečně Modrý oříšek, příběh o cizí vesmírné sondě, která přistane v sovětském svazu, kde si z nějakého důvodu myslí, že jde o kuličku hovnivála. Tohle je jedna z těch knížek, na kterou jsem třeba 20 let nesáhl a přesto si z ní pamatuju celé pasáže. (Je toho jak za kopjejku uranu). Knížka napsaná tak barvitě, že z vás na chvíli promění zase ve dvanáctiletého kluka a vtáhne vás do světa doktora Ludvíka Součka. Co na tom, že ten svět nejspíš nikdy takhle nevypadal. Mnohé části příběhů by dnes neprošly pro jejich rasismus, ale v Tibetu začátkem dvacátého století anebo v padesátých letech na rozpadajících se skunerech takhle mohly vztahy mezi lidmi vypadat. Bubáci jsou pak silné levicově zaměření, snad půlka povídky je jak vystřižená že Steinbecka. Ale co, možná šlo o jediný způsob, jak prosadit v knize příběh o výcviku astronautů a ne kosmonautů. Příběhy jsou banální, předvídatelné a tisíckrát jinde zpracované. Snad kromě Kamínku jsem je v dětství všechny viděl jako komiksy, budu se muset podívat do své sbírky jestli se nemýlím. Fascinující na knize je, jak dokázal doktor napsat příběhy opravdu tak, jak by je (samozřejmě v českém překladu) přednášel ten či onen člen bratrstva, kdy se jednalo o různé lidi a různé sociální vrstvy. Zase zde trochu vybočuje Oříšek, dal-li hrdina objev kaminku k dispozici sovětským lidem, jak se dostal k Bratrstvu? Tedy k buržoazní francouzské smetánce? Ale dvanáctiletý kluk ve mě na mě právě křičí, že vím houby a ať mu nekazím takové příběhy nějakou pravdou.... celý text

Bílá ruka - Za tajemstvím hradu Handštejna 2003, Zdeněk Kárník

Když máte děti, je jednou ze skvělých přidaných hodnot to, že můžete číst dětské knížky aniž by na vás někdo koukal přes prsty. Můžete vždycky prostě říkat, že to čtěte proto, abyste věděli jestli se jim to bude líbit. Moji synové jsou zatím malí, ale věřím tomu, že za pár let je Bílá ruka bude bavit. Mě totiž bavila moc . Ono v každém dospělém chlapovi by asi měl zůstat kus kluka (hlavně když to není obráceně, kus dospělého chlapa v klukovi, to by bylo divné..). Ten můj u téhle knížky nostalgicky vzpomínal na dětství. Já totiž taky vyrůstal pod hradem, heč. Nad naší malou vesnici se tyčila zřícenina kdysi důležitého hradu, jehož jediná zajímavá věc v dějinách spočívala v tom, že tam přenocoval Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic na své cestě po světě. (Přitom Bezdružice jsou od nás asi tak 20km, já bych to na jeho místě prostě už dojel..). Hrad posléze chátral a dneska už tam zbyly jen zbytky věže, protože z hradních kamenů si lidé ve vsi postavili baráky. Sám jsem vyrůstal v pokoji s Kamennou zdí do zahrady a bylo super jaký tam byl chládek. Jako kluci jsme samozřejmě taky nechávali prostor fantazii, na hrad pořádali různé výpravy a povídali si o tom, že jsou tam jistě někde nějaké chodby. Žádnou jsme nikdy nenašli, zato se nám povedlo objevit mnoho alternativních cest, přeskočit potok, vydat se po úzké stezce po skále nahoru, vylézt přímo pod věží, bratranec se při jedné takové výpravě jednou malém zabil. Ale jak se nám tahle znalost hodila, když jsme dosáhli puberty. Na místě hradu totiž komunisté postavili letní parket a když jste potřebovali třeba na Brutus nebo na Sifony, cesta po skále vám ušetřila kolikrát i na 3 piva. Jasně, nevyrůstal jsem za války jako hrdinové z Bílé ruky, ale vidíte, že jsme to taky měli v mládí těžké. Nepronásledovalo nás gestapo, ale naši vlastní lidé, hasiči od nás ze vsi, kteří se dožadovali vstupného. A někdy jsme navíc po cestě zažili i jiná dobrodružství, mezi skálou a parketem byl malý lesík, kam si tančící páry chodily plnit to co si při ploužácích slíbily. Jasně, podzemní chodba s bazénkem, usekany ruce jako ukazatele a alchymistická dílna.. ale zase zadarmo na Brutus a ještě cestou vidět něco zajímavého? Mělo to něco do sebe. Jinak knížka začíná vyvrácením Foglarovy teorie, že kdo neposlechne Mirka Dušína a napije se na třešně, pravděpodobně zemře. Naši hrdinové neumřeli a autor nám hned v první kapitole zodpověděl věčnou otázku - jak se v protektorátu chodilo na toaletu.... celý text

Poslední člověk 2003, Doug Naylor

Zatím asi nejtemnější díl. Chybí tu skoro úplně absurdní situační humor a v tech několika chvílích, kdy se objeví, je to téměř pokaždé doslovný přepis ze seriálu,být třeba s jinými postavami (Krytonova proměna v člověka třeba). Přesto to ale není špatná knížka. Škoda málo využitého potenciálu nových postav, mladej Rimmer si o nějaký větší prostor přímo říkal.... celý text

Zero: Krize 2014, Aleš Kot

Winterbergova poslední cesta 2021, Jaroslav Rudiš

Četba na pokračování. Rudiše obvykle zhltnu na dva zátahy, ale tady to nějak nešlo. Nejde o počet stránek, i když je to jeho nejtlustší knížka, ale ten počet informací, které se dozvídáme. A vlastně skoro nic z nich není až tak podstatné, to opravdu důležité před námi Winterberg i Kraus tají skoro do konce. Nečetlo se to snadno, ale o to intenzivnější zážitek jsem z knížky měl. Moji přátelé, kteří jsou občas nuceni cestovat se mnou, tvrdivají, že ke každému místu vypravil spousty historek, občas je to prý zajímavé, ale obvykle je tom spíš obtěžuji. Dám jim přečíst Winterberga, aby viděli, že se to s mým přibývajícím věkem bude zhoršovat.... celý text