Jůšo
přečtené 135
Království
2020,
Jo Nesbø
Do knihy jsem se pustila s nadšením už jenom proto, že je z pera autora, který mě dokázal nadchnout už tolikrát předtím. Tentokrát jsem se však trošku zarazila hned na samém začátku, protože jsem neočekávala hovorový jazyk. Nicméně na ten jsem si poměrně rychle zvykla, protože k postavě Roye tento styl vyjadřování zkrátka sedí. Sympatie nebo alespoň pocit, že bych mu chtěla fandit, ve mně však nevyvolal. V některých chvílích mě rozčilovalo, jak jednoduše dojde k ukvapeným závěrům a jsem si více než jistá, že v reálném světě by mu všechno to vraždění neprošlo. Ve druhé polovině knihy jsem si usilovně přála, aby mě čekal alespoň velkolepý závěr, ale po dočtení jsem si spíš povzdechla. Celou dobu jsem byla přesvědčovaná o tom, jak moc Roy po Shannon touží, jak si vysnil budoucnost po jejím boku a v jednu chvíli byl ochotný pro splnění tohoto snu udělat cokoliv. Brzy na to ale otočí o 180 stupňů, její smrt ho nijak zvlášť nerozhází a život jde prostě dál. Nemůžu se tedy přidat k davu spokojených čtenářů, nicméně věřím, že mě s Nesbøm čekají ještě jiná, zajímavější dobrodružství.... celý text
Slepá mapa
2017,
Alena Mornštajnová
Nevím, jestli mám dříve vychvalovat propracované postavy, spletitý děj, který pádí kupředu svižným tempem, nebo skvělou obálku, na kterou se nemůžu vynadívat. Začněme těmi postavami - na knihách paní Mornštajnové se mě velice baví, že její hrdinové jsou obyčejní lidé. Nejsou všichni dokonalí, bezchybní a z dobré rodiny. Mám pocit, že někteří autoři mají sklon svým postavám malovat růžovější životy, než tomu v opravdovém světě bývá, ale ty z pera Aleny Mornštajnové působí dojmem, že byste je opravdu mohli potkat na ulici. Mají dobré dny, ale i ty špatné. Prožívají radosti i starosti, a snad jako každý člověk mají i své mouchy. To mě opravdu baví. Co se děje týče, nenašli byste slepé místo, kde by se děj vlekl a vy byste měli touhu trošku zalistovat stránkami, aby se opět něco začalo dít. Naopak se toho děje tolik, až občas musíte nakouknout zpět a připomenout si nějakou drobnost, kterou jste kvůli překotnému běhu událostí už stihli pozapomenout (alespoň tak tomu bylo v mém případě, protože Tiché roky jsem přečetla téměř najednou). V samotném závěru hluboce smekám zrovna tak jako před autorkou i před tím, kdo vytvářel grafický design knihy. Skvělá práce!... celý text
Hotýlek
2015,
Alena Mornštajnová
Fantazie a vypravěčský talent paní Mornštajnové tedy opravdu neschází. Díky svému velmi příjemnému stylu psaní čtenáře polapí už při prvních stránkách a postavy jsou natolik zajímavé, že se zkrátka potřebujete dozvědět, co dalšího jim osud nachystal. Bohužel to častokrát nejsou události veselé. Až na Václavovy syny si s sebou každý nesl velké trápení, která se za ním po několik let, ale spíš většinu života, táhlo jako smůla - ať už to byl Václavův pocit vinny, Jindřiščina neopětovaná láska nebo dědečkova touha, aby se hotýlek opět vrátil rodině. I přes ten melancholický nádech se mi však příběh zalíbil a bavil mě jednak retrospektivní styl vyprávění a mimo to také drobný detail - názvy kapitol, které jsou zároveň jednou z básní Jaroslava Seiferta.... celý text
To je on!: O té, co si říkala Toyen
2021,
Milena Štráfeldová
K této knize mám jenom jednu jedinou výtku - postrádala jsem fotografie děl, o kterých byla řeč. Byla jsem hned několikrát zklamaná, když se mi daný obraz nepovedlo dohledat. Kromě toho se mi ale způsob zpracování velmi líbil. Potěšilo mě, že jsem se kromě života samotné Toyen dozvěděla i to, z jaké rodiny pocházela, s jakými lidmi se přátelila a jak to tehdy ve světě vlastně vypadalo. Po dočtení mám tak daleko komplexnější obrázek, který nezahrnuje pouze samotnou malířku, ale také další souvislosti a soudobé umělce.... celý text
